linoryt (též linoleoryt, linoleořez, linořez), grafická technika podobná dřevorytu založená na principu tisku z výšky. Za tiskovou formu slouží korkové linoleum či PVC. Pružné a hluboké linoleum je zbroušeno jemným smirkovým papírem a potřeno šedou temperovou barvou. Hrubá struktura linolea je vhodná pro kresby, využívající větší plochy a silné čáry. Před přenášením přípravné kresby je žádoucí položit nakřídovanou plochu papíru na potřenou tiskovou formu. Na tento papír se přiloží průsvitný papír s obtaženou kresbou, jejíž prosvítající obrysy na rubu papíru je třeba silně obtáhnout tužkou. V partiích, které byly obtaženy tužkou, ulpí křída na šedé tisknoucí ploše. Křídové obrysy kresby musí být následně obtaženy tuší, stejně tak všechny partie, které by měly zůstat tmavé. K vyrytí předem naskicované kresby slouží dutá (žlábkovitá) rydla (rýtka), profilovaná do U či V, eventuálně dlátka a nože, jimiž jsou odebírány netisknoucí linie a plochy. Měkkost tiskové formy dovoluje rytí linií dynamického a elastického charakteru. Šedě natřená forma umožňuje kontrast mezi vyrytými a intaktními partiemi. Každý vryp odhalí světlou plochu linolea, čímž usnadňuje orientaci v ryteckém postupu. Tisková forma je příznačná vysokou přilnavostí barvy, která je nanášena válečkem a snímána na papír hladítkem, kartáčem či lisem. Z linolea lze tisknout i na textilie, surové hedvábí, plátno a kůži. Za obvyklou verzi linorytu je považován jednobarevný linoryt, který se při strmém světelném kontrastu ploch vyznačuje úsporností a lapidárností. Výjimku však nepředstavuje ani barevný linoryt, vznikající postupným soutiskem barev z jednotlivých tiskových forem. Barevného linorytu je možné též dosáhnout z jedné tiskové formy. Prvenství ve využití jedné tiskové formy pro vícebarevný linoryt je připisováno francouzským malířům Henri Matissovi (1869–1954), Mauriceovi de Vlaminckovi (1876–1958) a Pablu Picassovi (1881–1973). V oblasti českého grafického umění byl linoryt přijat a dále rozvíjen Josefem Čapkem (1887–1945) a Otou Janečkem (1919–1996). Na rozšíření linorytu v Americe má významný podíl český malíř a grafik Vojtěch Preissig (1873–1944), který v první polovině 20. století propagoval tuto techniku v době svého působení na univerzitách v New Yorku a Bostonu. Z antropologického hlediska je zajímavá role, kterou sehrál linoryt na území Mexika, kde byl užíván při tvorbě plakátů, letáků a slabikářů pro negramotné obyvatelstvo. Většina plakátové produkce zde sloužila jako agitační nástroj v politickém boji nebo v zápase proti imperialismu a rasismu. Techniku linorytu při tvorbě plakátů originálním způsobem rozpracovali zejména mexičtí grafici Alberto Beltrán (1923–2002), Fernando Castro Pacheco (1918) a Andrea Leopoldo Méndez (1902–1969), kteří jsou spojováni s Dílnou lidové grafiky zvanou TGP (Taller de Gráfica Popular), založenou v roce 1937. V současnosti se technice linorytu věnují australští malíři Dennis Nona (narozen 1973) a David Bosun (narozen 1973), kteří tvořivým způsobem navázali na aboriginské umění Austrálců a na tradiční nativní umění v oblasti Torresovy úžiny. (Barbora Půtová)