litografie (z řečtiny: lithos, „kámen“ a grafein, „psát“), (též kamenotisk), grafická technika umožňující replikaci písma a obrazu na principu tisku z plochy. Čáry a plochy obrazu nejsou ani vyvýšené jako u tisků z výšky, ani vyhloubené jako u tisků z hloubky, ale nakreslené na ploše litografického kamene. Litografie byla vynalezena v roce 1797 německým tiskařem, spisovatelem a hercem Aloisem Senefelderem (1771–1834). Vynález popsal ve své učebnici Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Úplná učebnice kamenotisku, 1818), kde zdůraznil základní povahu litografie jako chemického tisku. Ačkoli je technika litografie později spojována téměř výhradně s  tiskem výtvarného umění, ve svých počátcích měla být prostředkem písemného sdělení slova a hudby, záznamem písmen a not. Rané projevy kamenotisku v letech 1798–1821 jsou označovány za litografické inkunábule. Toto vymezení navrhl jeden z prvních sběratelů litografie a historiků litografie Franz Maria Ferchl (1792–1862) v knize Geschichte der Errichtung der ersten lithographischen Kunstanstalt bei der Feiertags-Schule für Künstler und Techniker in München (Dějiny zřízení prvního ústavu umělecké litografie při sváteční škole pro umělce a techniky v Mnichově, 1862). Za první litografický tisk, v němž se uplatnila kresba, je považován Požár v Neuöttingu od Aloise Senefeldera z roku 1797. Tiskovou formu pro litografii tvoří mramorová nebo vápencová břidlice (původně z německého Solnhofenu či Kelheimu), pokreslená mastnou tuší perem, štětcem nebo mastnou křídou. Ostatní povrch kamene, zpreparovaný kyselinou a arabskou gumou, odpuzuje mastnotu tiskařské barvy. Fixaci kresby umožňuje tuk a mýdlo obsažené v tuši či křídě. Tmavší partie je nutno preparovat několikrát, na světelné části stačí nanášet pouze arabskou gumu. Tušová kresba se v konečné fázi vymyje terpentýnem, čímž obraz zdánlivě zmizí, ale mastná substance kreslícího materiálu je v kameni připravena přijmout tiskařskou barvu. Mastná tiskařská barva, nanesená na navlhčený kámen barvícím válcem, ulpívá jen na mastné kresbě a nepokreslená místa zůstávají intaktní. Tisk se uskutečňuje v ručním tříčovém lisu či v automatickém rychlolisu pod velkým tlakem. Tlakem vyhlazený otisk disponuje kresebnou jemností, která je navíc demonstrována absencí vytlačených faset a reliéfních obrazů. Litografie se svou jednoduchostí, působivými tónovými škálami a kresebnou bezprostředností stala brzy po svém vzniku velmi oblíbenou grafickou technikou. Litografické techniky lze rozdělit do dvou základních skupin. Pro první skupinu platí, že tisknoucí elementy jsou na povrch kamene nakresleny ručně (čárová, křídová, škrábaná a později praktikovaná lavírovaná litografie). Pro druhou skupinu je typické, že se tisknoucí elementy vrývají či zaleptávají, čímž je docíleno kvalitnějšího spojení litografického barviva s kamenem (litografická rytina a litografický lept). Předností litografie byla velká setrvalost tiskové formy, která umožňovala vytvořit až 2 000 otisků, a možnost kombinace textu a obrazu. Mezi průkopníky umělecké litografie patřil španělský malíř a grafik Francisco José de Goya y Lucientes (1746–1828), který jako jeden z prvních využil tuto techniku pro potřeby svébytné umělecké tvorby. V produkci litografie dosáhli uměleckých forem zejména francouzští malíři a grafici Eugène Delacroix (1798–1863) a Honoré Daumier (1808–1879). Vzrůstající obliba litografie jako prostředku umělecké tvorby pravděpodobně souvisela s tím, že tato grafická technika umožnila realizovat rychle a efektivně experimentální aspirace představitelů moderních uměleckých směrů. Proto se s litografií jako prostředkem umělecké tvorby setkáváme v impresionismu, expresionismu, futurismu, dadaismu a v dalších uměleckých směrech. Litografie současně flexibilně reagovala na potřeby průmyslové produkce ilustrací a vytvořila tak osobitou spojnici vedoucí od klasické kresby k časopisecké a novinové fotografii. Společně s knihtiskem se na počátku 20. století stala nejmasovějším multiplikačním prostředkem. Uplatnění nacházela především v merkantilu (viněty, vizitky, obaly průmyslového zboží), při tisku barevných i černobílých plakátů a jako technická knižní a časopisecká ilustrace. Po první světové válce však byla v průmyslové oblasti vytlačena ofsetovou technikou, v níž je kámen jako tisková forma nahrazen tenkou a ohebnou plechovou deskou. Z antropologického hlediska je výzkum klasické litografie stále aktuálnější, neboť v době svého vrcholu byla jedním z nejvýznamnějších mediátorů vlivu kultury na člověka. Litografické tisky, které vznikly na sklonku 19. a počátku 20. století, zrcadlí různé aspekty rodící se populární kultury a vypovídají o hodnotách, idejích a vzorcích chování té doby. K jistému oživení o litografii dochází v souvislosti s nástupem postmoderní kultury v 70. a 80. letech 20. století. Tato tisková technika totiž umožňuje umělcům hledajícím alternativní výtvarné techniky zobrazovat neotřelým způsobem kaleidoskopický svět kultur, subkultur a kontrakultur v kontextu postmoderní situace. (Barbora Půtová)