mědiryt, grafická technika spočívající na principu tisku z hloubky. Za tiskovou formu slouží matrice (hlazená kovová deska), do níž jsou tisknoucí čáry a plochy vyryty ocelovými rydly různých šířek. Předchůdcem mědirytu byla šperkařská technika vykládání kovů – niello, která byla založena na zatavování drahých kovů do předem vyhloubeného vzoru v jiném kovu. Renesanční italští zlatníci a zbrojíři, užívající techniku niello, zatírali černou barvou své rytecké výtvory a přenášeli je ručním otiskem na papír. Tento postup jim umožnil objektivně posoudit obrazovou účinnost rytin a uchovávat vzory ryteckých výtvorů pro další potřeby dílny. První, kdo se inspiroval technikou niello a využil ji ke grafické replikaci obrazu na principu mědirytiny, byl pravděpodobně florentský zlatník Tommaso Finiguerra (1426–1464). Na základě dochovaného anonymního textu Sculptura historico technica (Historicko-technické sochařství, 1747), který se odkazuje na Giorgia Vasariho (1511–1574), je nejstarší jednolistový mědiryt Korunování Panny Marie z roku 1452 připisován právě Tommasu Finiguerrovi. Za místo vzniku mědirytu jako standardizované grafické techniky se ale označuje Německo, kde se tato technika etablovala nezávisle na činnosti italských mistrů. V prostředí Horního Porýní působil v letech 1435–1455 raný představitel této techniky anonymní Mistr Hracích karet (Meister der Spielkarten). K jeho pokračovatelům náleží v polovině 15. století Mistr norimberských Pašijí (Meister der Nürnberger Passion), přibližně v letech 1440–1468 dolnorýnský Mistr E.S (Meister E.S) a koncem 15. století Mistr Alegorie ženské moci (Meister der Weibermacht). Za nejstarší datovanou mědirytinu německé provenience je považováno Bičování Krista z roku 1446, vytvořené anonymním tvůrcem. Prvním neanonymním tvůrcem mědirytu v 15. století byl malíř a grafik Martin Schongauer (ca 1448–1491) a na přelomu 15. století a v 16. století německý rytec Daniel Hopfer starší (ca 1470–1536). Za vrcholného tvůrce renesančního mědirytu je označován německý malíř, grafik a zlatník Albrecht Dürer (1471–1528), který touto technikou ztvárnil široké spektrum témat od motivů náboženských přes alegorie až k žánrovým výjevům. Velké obliby se mědirytu dostalo na přelomu 16. a 17. století, kdy tato reprodukční technika vytlačila dřevořez. Rozkvět mědirytu v tomto období pozitivně podporoval narůstající zájem o grafiku, reprodukující významná umělecká díla. Reprodukce výtvarných děl byla především podporována ze strany vlámských rytců a byla spjata s malířskou školou Petra Paula Rubense (1577–1640) v Antverpách. Ve Velké Británii v 17. století proslul svými mědirytinami především český rytec a kreslíř Václav Hollar (1607–1677), který ve svých výtvarných dílech originálním způsobem uplatňoval transkulturní zkušenost exulanta. Pro historickou antropologii a dějiny kultury jsou cenné zejména jeho mědirytiny, ve kterých s téměř etnografickou přesností zachytil dobové pohledy na různá evropská města, krajiny, vesnice, kroje, nářadí, zbraně, lodě aj. Technika mědirytu pro své jedinečné vlastnosti, zejména přesnosti, schopnosti postihnout stín a hloubku prostoru, umožňovala realizaci jak ve vědecké literatuře, tak v tvorbě portrétu a na poli kartografie. Za významného tvůrce v této oblasti je považován německý rytec a kartograf Pieter (Petrus) Schenk (1660–1718), činný v Amsterodamu, s jehož jménem je zároveň spjato experimentování s vícebarevným mědirytem. V průběhu 18. století klesá obliba mědirytu jako grafické metody a dochází k jeho nahrazení leptem, který poskytoval širší rejstřík výrazových možností a jednodušší technologii. Jako tisková forma zde slouží měděná deska o tloušťce 2–4 mm, jejíž okraje jsou šikmo zbroušeny fazetou, zatímco povrch je dokonale očištěn a vyhlazen. Za tepla je přední strana měděné desky pokryta jemnou vrstvou vosku, zabarvena bílou křídou a posléze začerněna sazemi. Na takto připravenou tiskovou formu je naskicována kresba přímým postupem či pauzovací metodou, kdy je kladen důraz na obtažení hlavní kontury. Rytí obrazu se provádí zrcadlově obráceně. Hlavní obrysy kresby se nejdříve vyrývají jehlou. Poté se mědiryteckými rydly, které mají různé tvary, čáry dále prohlubují. Měď klade rydlu značný odpor, proto je třeba udržovat vysokou řeznou ostrost rydel. Charakteristickým znakem ryté čáry je ostrý začátek, rozšíření a ostrý konec. Při rytí do desky se z desky zvedá spirálka vyrytého materiálu a po stranách ryté čáry vzniká vyvýšenina zvaná grátek, která se odstraňuje ostrou škrabkou či hladítkem (na rozdíl od techniky suché jehly, kde se grátek ponechává). Odstranění grátku se při tisku projevuje ostrostí linie. Korektury a zeslabování vyrytých linií lze provést vyškrabováním škrabkou ve směru linií a vyhlazením hladítkem. Po ukončení rycího procesu se nanáší tisková barva tamponem či válečkem za studena nebo za tepla. Za studena je barva vetřena do rýh desky, která je po vyčištění povrchu připravena k tisku. Tisk se uskutečňuje ve dvouválcovém lisu na předem zvlhčený papír, překrytý vrstvami plsti, která absorbuje vodu vytlačenou při tisku z papíru. Plsť zároveň umožňuje vyvíjet značný tlak na tiskovou desku, což je předpokladem otištění barvy vetřené do hloubky rýh. K tisku může být užito hedvábí, pergamen a japan (měkký, ručně čerpaný papír). Setrvalost tiskové formy umožňuje vytvořit až 400 otisků. Mědiryty jako specifické doklady lidské tvořivosti jsou nejen cennými zdroji informací pro kulturně-antropologický popis a interpretaci konkrétních historických kultur, ale také unikátním svědectvím expanze křesťanské kultury tak, jak se zachovala v mapách evropských kartografů. Z antropologického hlediska mědirytiny představují originální vizualizaci představ o bohu, člověku, společnosti a přírodě v konkrétním kulturním a historickém kontextu. Prostřednictvím mědirytin si je možné utvořit představu o krajinách, městech, vesnicích, způsobu života, zbraních, pracovních nástrojích, oblékání a dalších prvcích kultury, které jako celek tvořily kulturní obraz minulosti. (Barbora Půtová)