mezzotinta (z italštiny: mezzotinta, „poloviční, tj. odstupňovaná barva“), (též anglická technika, škrábaná rytina), grafická technika založená na principu tisku z hloubky. Jedná se o suchou techniku, která není založena na technologii leptu. K tomu, aby bylo možné vytvořit specifické světelné efekty, typické pro mezzotintu, bylo nutné nejprve zdrsnit tiskovou matrici, pak seškrábat vzniklá kovová zrna škrabákem a nakonec měděnou nebo zinkovou desku uhladit v místech, která mají na obraze působit světleji. Tím bylo při tisku dosaženo potlačení kresebné linie ve prospěch modelování stupnice valérů a plynulých přechodů z plného světla do hlubokého stínu. Technika mezzotinty byla vynalezena v roce 1642 hessenským důstojníkem a amatérským kreslířem Ludwigem von Siegenem (1609–1680) během jeho pobytu v Nizozemí. První datované dílo vzniklé touto technikou je portrét hraběnky Amálie Alžběty Hessenské z roku 1642, vytvořené samotným vynálezcem. Za tiskovou formu slouží měděná deska o tloušťce 1,5–2 mm, která je rovnoměrně zdrsněna v ploše kolébkou neboli skoblinou. Kolébka je ocelový nůž s vybroušeným ostřím a řadou ostrých zubů, s nímž se prostřednictvím manipulace všemi směry dosáhne celoplošného zdrsnění. Překrytím těchto zdrsnění vzniká křížový vryp, příznačný pro mezzotintu. Povrch desky po této úpravě disponuje stejnoměrnou matností. Po fázi zdrsnění nastupuje pracné a časově náročné zrnění desky, které se vyznačuje síťovou geometrickou mikrostrukturou. K ozrnění desky slouží kotoučový zrnič či protažení v měditiskovém lisu za vysokého tlaku s přiloženým hrubým smirkovým papírem nebo karborundový písek, nasypaný na plochu a přitlačený litografickým kamenem při krouživém pohybu. Prováděné ozrnění, tvořící podklad pro nános barvy, předcházelo princip rastrového průmyslového tisku. Ozrněná plocha desky se přetře nánosem řídké černé tempery, na níž se bílou křídou naskicuje kresba. Poté je zrno odstraňováno trojhrannou ocelovou škrabkou a hladítkem. Na místech zcela vyhlazených se zatíraná barva nezachytí a při tisku vychází bíle. Partie, jichž se hladítko nedotklo, zachytí co nejvíce barvy, a vychází sametově černě. V místech, kde jsou žádoucí přechody, se k nivelizování zrna používá ocelového hladítka. Tisk se uskutečňuje na satinýrce, hlubotiskovém lisu. Setrvalost tiskové formy umožňuje vytvořit 50 až 400 listů, závisí na ozrnění desky a na bohatství tónů. Úpadek mezzotinty lze klást do souvislosti s fyzickou a časovou náročností, jíž je třeba vynaložit při opracování desky, a se vznikem fotografie v 19. století. Mezzotinta, jako vůbec první metoda tisku z hloubky, umožňovala vytváření tónovaných grafických listů, a to jednobarevných i vícebarevných. Z tohoto hlediska byla pro své vlastnosti využívána v období baroka na přelomu 17. a 18. století. Pro schopnost maximální dokonalosti v detailech i celku je srovnatelná s měkkou šerosvitovou malbou, proto byla výlučné užívána k reprodukování obrazů. K významným představitelům této techniky náleželi španělský malíř a rytec Francisco José de Goya y Lucientes (1746–1828) a český malíř a rytec Max Švabinský (1873–1962). V moderní české výtvarné kultuře užívá mezzotintu jako doplňkovou techniku při tvorbě svých technicky dokonalých grafických listů výtvarník a sběratel africké kultury Jiří Anderle (narozen 1936), který prostřednictvím svých děl systematicky mapuje alternativní rozměry lidské existence. (Barbora Půtová)