naturalismus (z latiny: natūrālis, „přirozený; přírodní“), 1. v etickém smyslu požadavek žít ve shodě s přírodou, odvozovat mravní principy z přirozených zájmů, potřeb, pudů apod.; 2. ve společenských vědách směr, který přejímá pojmy i metody přírodních věd, popírá nadpřirozené a pokládá přírodu za jediný a univerzální princip výkladu všech jevů; 3. název uměleckých a myšlenkových směrů, které za základní orientaci a měřítko pokládají nepolidštěnou přírodu, kde platí jen „živočišné“ potřeby a právo silnějšího; 4. estetická teorie, směr a metoda v literatuře a malířství 60. až 80. let 19. století. Naturalismus vznikl ve Francii a odtud se rozšířil po Evropě i do Ameriky. Filozofickou základnou naturalismu byl pozitivismus, zejména deterministická teorie Hippolyta Taina (1828–1893), podle níž je člověk determinován rasou, prostředím a dobou. Významný byl i vliv lékařských a přírodovědných bádání o dědičnosti a o původu vášní. Program naturalismu v literatuře formuloval a svým dílem, čerpajícím ze všech vrstev a prostředí francouzské společnosti, naplňoval Émile Zola (1840–1902). Naturalismus se vyznačoval sledováním a detailním popisem denní reality, zaměřením na její brutální, stinné stránky, snahou pořídit dokument a v něm postihnout člověka ovládaného biologickými pudy, určeného dědičnými předpoklady. Svými požadavky vědecké objektivnosti naturalismus připravoval už Gustave Flaubert (1821–1880), ale on sám se za iniciátora naturalismu nepovažoval. Přímý přechod k naturalismu tvořilo dílo bratří Edmonda de Goncourta (1822–1896) a Julese de Goncourta (1830–1870). Větší část jejich díla je věnována ženám. Jsou jimi přitahováni, ale zároveň v nich vidí nepochopitelné přízračné bytosti, v mnohých příbězích prosakuje přesvědčení, že láska a manželství jsou pro umělce zkázou. Výrazné rysy naturalismu má román Germinie Lacerteuxová (1864), v němž je život služky zachycen jako „klinika lásky“. V německé literatuře naturalismus ovlivnil tvorbu Gerharda Hauptmanna (1862–1946), v Norsku tvorbu Knuta Hamsuna (1859–1952), v Rusku Alexandra Kuprina (1870–1938), nejsilněji však působil v Itálii, kde vznikla jeho obdoba, zvaná verismus. V české literatuře zasáhl vliv naturalismu především Karla Matěje Čapka-Choda (1860–1927). Naturalismus ve výtvarném umění byl méně výrazný. V přístupu k ztvárňované skutečnosti je realistický, vyznačuje se nenuceností a plností. V malířství je za představitele naturalismu považován francouzský malíř Gustave Courbet (1819–1877). Jeho obrazy urážely slušné mravy současníků, byl proto vystaven mnohým útokům. V Courbetově tvorbě jsou zastoupeny obrazy se zřetelnou erotickou tematikou, je autorem série ženských aktů, které dokládají nesentimentální vztah k privilegovanému námětu ženské postavy. Specifickou podobu dostal naturalismus na Dálném východě, zejména naturalismus japonský a korejský. Zatímco japonský se realizoval ve zpovědní literatuře, Korea akcentovala zvířecí pudy v člověku, zvláště v ženských postavách. (Jaroslav Malina)