neoklasicismus, souhrnné označení řady uměleckých projevů a estetických tendencí rozvíjejících zásady klasicismu (řád a kázeň, myšlenková a výrazová logika, intelekt), které se ve 20. století uplatňovaly v literatuře, hudbě, architektuře a ve výtvarném umění. Neoklasicistické prvky se objevují například u francouzského malíře Puvis de Chavannese (1824–1898) a v určitém období dokonce i u poluzakladatele kubismu španělského malíře a sochaře Pabla Picassa (1881–1973). Zvláštní opodstatnění má neoklasicismus v českém umění minulého století mezi dvěma světovými válkami, zvláště v letech dvacátých. Jeden z podnětů tkvěl v Picassově díle po roce 1914, a další z ohlasů francouzského moderního umění lze spatřovat v tvorbě André Deraina (1880–1954). Není možno vyloučit ani vazby s německým hnutím Neue Sachlichkeit (Nová věcnost). Přes nepochybný význam dané stylové tendence, nepředstavuje u nás jednotný program, nýbrž spíše individuální přínos několika významných osobností. Nový klasicismus je reakcí na analytické tendence předválečné avantgardy i výrazem potřeby dobrat se nové syntézy a realistického poměru ke skutečnosti. Možná tu podnětnou úlohu sehrál též úlevný pocit po skončení tragických událostí přestálé války. Příznačným rysem děl českého neoklasicismu je bezčasovost a sklon k idyle. Nový proud sdílí s klasicismy předchozích epoch jasnou definici obejmů, nehluboký obrazový prostor, často v podstatě reliéfní skladbu. Oblíbeným tématem byla ženská postava, popřípadě ženský akt. Neoklasicismus se u nás stal jednou z vývojových eventualit mimo jiné zásluhou těch malířů, kteří se k této tvárné i významové koncepci přiklonili poté, co absolvovali kubistickou lekci (Alfred Justitz, Jaroslav Král, Otakar Kubín, Antonín Procházka). Zvláštní úlohu sehrál neoklasicismus v malbě Georgese Karse, Rudolfa Kremličky nebo Jana Zrzavého stejně jako v jistých vývojových fázích mladších malířských generací (Oldřich Kerhart, Pravoslav Kotík, František Muzika, Bedřich Piskač a další). (Jiří Hlušička, Jaroslav Malina)