olejomalba, malířská technika, která je založena na zářivém účinku směsi olejových barev. Základní pojidlo v olejomalbě představuje čistý lněný olej, který se získává lisováním semen lnu. Za nejvhodnější je pokládán tzv. první olej, lisovaný za studena, neboť se vyznačuje nejvyšším stupněm čistoty. K dalším běžně užívaným olejům lze přiřadit makový, ořechový a polymerovaný lněný olej. Polymerovaný lněný olej se vyznačuje hustou konzistencí a propůjčuje malbě velmi lesklý film. Takto upravený olej byl znám v nizozemské malbě již v 15. století pod názvem standolie. Makový olej se získává lisováním semen bílého máku. Jeho charakteristickým znakem je měkkost a stálost barvy na světle. Velké obliby se v 16. a 17. století těšil ořechový olej, získávaný z jader vlašských ořechů. Důležitou součást olejomalby tvoří média – syntetická rozpouštědla olejových barev, jejichž účelem je modifikovat a zvyšovat vlastnosti a kvalitu barev. Nejvíce vyhledávané médium tvoří směs polymerovaného oleje s kopálovou pryskyřicí. V průběhu olejomalby jsou k ředění a zeslabování barev užívána také ředidla, například terpentýn a lakový benzín. Hlavní nástroj olejomalby představují kulaté nebo ploché štětce různých velikostí, zejména z hovězích štětin nebo sobolích a veverčích chlupů. V současnosti je vyhledávaným nástrojem také štětec ze syntetického vlákna. V technice olejomalby se používají tři základní způsoby malby, k nimž náleží klasická vrstevnatá výstavba, technika alla prima a pastózní neboli špachtlová technika. Klasická vrstevnatá výstavba se zakládá na precizní přípravě podmalby. Na vyschlém podkladu je provedena kresba akvarelem, temperou, uhlem, rudkou či tuší. Takto provedená kresba je opatřena podmalbou, která rozvrhne kompozici obrazu do základních barevných ploch a určuje výši lokálních tónů. Při aplikaci podmalby je třeba dodržovat zásadu, že spodní vrstvy nesmí obsahovat větší množství olejového pojidla než vlastní malba. Ta je provedena tekutými barvami, obvykle obohacenými o přísadu z pryskyřičných laků. Pro dosažení hladké a barevné vrstvy se během práce brousila barevná vrstva před nanášením dalších barev či lazur – tenkých vrstev olejových barev, které umožňují prosvítání spodních a krycích barev. V případě techniky alla prima může být podmalba zcela vynechána. Barvy jsou nanášeny v jedné, maximálně dvou vrstvách. Tato technika užívá krycí tóny a umělci poskytuje největší volnost rukopisu při tvorbě. Technika alla prima byla vyhledávána zejména mistry vrcholné renesance, například italským malířem Sebastianem del Piombo (kolem 1485–1547). Pastózní technika pracuje s barevnou hmotou, modelovanou a vrstvenou osobitým způsobem prostřednictvím špachtle. K modelaci lze užít rovněž silného plochého štětce. Bohatý reliéf barevných past umožňuje dosáhnout světelných efektů. Způsob malby pastózní technikou není striktně vázán na podmalbu, podklad však musí být opatřen izolací. Špachtlová technika využívá strukturní malby, která je doplněna výplní jako drcený mramor či čistý praný písek. Tento postup umocňuje reliéfní výraz povrchu malby. Malbu lze v závěrečné fázi pokrýt ochranným nátěrem obrazového laku. Olejomalbu lze aplikovat prakticky na všechny podložky. Dlouho užívaný materiál představovaly dřevěné podložky, zejména dubové, které bylo třeba preparovat napuštěním horkou fermeží z obou stran. Horká fermež při kontaktu s vodou obsaženou v buněčných stěnách způsobuje destrukci dřeva a zamezuje schopnosti jeho bobtnání. V současnosti jsou vyhledávány zejména objemově silné laťové a dýhové překližky či upravené dřevovláknité desky. Užívání plátna jako podložky je doloženo od 16. století, kdy došlo k jeho uplatnění při tvorbě oltářních renesančních a barokních obrazů. V některých případech může být za podložku použit plech (exteriérové malby vývěsných štítů, pamětní a votivní desky), lepenka a pro potřeby rychlé studie a skici také papír. Historická dokumentace barev pojených olejem a klihem obsahuje kompendium středověkých uměleckých řemesel Schedula diversarum artium (Seznam různých umění), které v 1. polovině 12. století sepsal německý mnich Theophilus Presbyter. Předstupeň olejomalby tvořila tzv. smíšená technika užívaná ve 2. polovině 14. století, kterou dovedl k dokonalosti vlámský malíř Jan van Eyck (ca 1385–1441). Úspěch smíšené techniky spočíval v tom, že malíř temperovou malbu dokončoval tenkými nánosy olejových barev s podílem žloutkové emulze. Také nizozemský malíř Hieronymus Bosch (asi 1450–1516) experimentoval s olejovým pojidlem. Rozšíření techniky olejomalby z Nizozemska do Itálie je tradičně spjato se jménem italského malíře Antonella da Messiny (kolem 1430–1479), který údajně kolem roku 1475 s touto technikou seznámil italské malíře. Zrození olejomalby bylo dokumentováno také v mnoha písemných pramenech. Již ze 14. století německy psaný Štrasburský rukopis zaznamenává návody na výrobu barev za použití olejového pojidla. Expanzi olejomalby popsal španělský malíř Francisco Pacheco del Río (1564–1654) v teoretickém spisu El arte de la pintura: Su antiqüedad y grandeza (Umění malby: Minulost a vznešenost, 1649). V období renesance vynikli v olejomalbě zejména představitelé benátské malířské školy – Tizian (ca 1485–1576), Tintoretto (1518–1594), Paolo Veronese (1528–1588) a Jacopo Bassano (1516–1592). Působivé olejové malby květin, ovoce, zvířat a různých předmětů komponovaných do podoby lidských hlav tvořil představitel manýrismu, působící na pražském dvoře Rudolfa II. (vládl 1576–1611), italský malíř Giuseppe Arcimboldo (kolem 1526–1593). Účinky světla a stínu prostřednictvím olejomalby sugestivně vyjádřil ve svých realistických malbách italský malíř Michelangelo Merisi zvaný Caravaggio (1571–1610). Mistrnou kompozicí vedut se v olejomalbě proslavil také italský malíř Giovanni Antonio Canal zvaný Canaletto (1697–1768). Vynikajících výsledků v manýristické a barokní olejomalbě mimo území Itálie dosáhli ve Španělsku El Greco (kolem 1541–1614), Diego Velázquez (1599–1660) a Bartolomé Estéban Murillo (1618–1682). Významnou osobností španělské barokní olejomalby byl Francisco José de Goya (1746–1828), který ve svém díle již anticipoval umění romantismu. Technika olejomalby se výrazně prosadila na území Nizozemska. V období renesance ji například úspěšně uplatnil vlámský malíř Pieter Brueghel starší (asi 1525–1569), ve svých obrazech inspirovaných lidovými vesnickými náměty a světem každodennosti. V období baroka přivedli k dokonalosti olejovou malbu v mytologických scénách Peter Paul Rubens (1573–1610), v zátiších Pieter Claesz (1596/1597–1661) a v krajinomalbě Jacob Ruisdael (kolem 1628–1682). Vrcholnou nizozemskou barokní olejomalbu reprezentují Frans Hals (kolem 1580–1666), Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606–1669) a Jan Vermeer (zvaný Vermeer van Delft, 1632–1675). Ve Francii v období baroka dosáhli mistrovství v olejomalbě Georges de La Tour (1593–1652), Nicolas Poussin (1594–1665) a Claude Lorrain (1600–1682). Techniku olejomalby dále rozvíjeli přední představitelé francouzského klasicismu Jacques-Louis David (1748–1825) a Jean-Auguste-Dominique Ingres (1780–1867). Nové barevné harmonie a dramatičnosti v olejomalbě dosáhl vrcholný představitel francouzského romantismu Eugène Delacroix (1798–1863). V české barokní kultuře prosluli jako tvůrci olejomalby Karel Škréta (1610–1674), Jan Kupecký (1667–1740) a Petr Jan Brandl (1668–1735). V Anglii ztvárnil touto technikou působivá moralizující témata a satirické obrazy dobové společnosti malíř William Hogarth (1697–1764). Obecně lze konstatovat, že technika olejomalby úspěšně dominovala v závěsném malířství v době renesance, manýrismu, baroka, klasicismu, romantismu i realismu. Klasickou ukázku užití olejomalby v realistické malbě 19. století je dílo francouzského malíře Gustava Courbeta (1819–1877). Olejomalba ale nalezla své uplatnění také v dílech malířů, kteří dekonstruovali postupy a principy klasického realistického umění a zahájili éru modernismu. V moderním umění k olejomalbě inklinoval vrcholný představitel impresionismu Claude Monet (1840–1926), postimpresionismu Vincent van Gogh (1853–1890) a Paul Gauguin (1848–1903), pointilismu Georges Seurat (1859–1891), fauvismu Henri Matisse (1869–1954), kubismu Pablo Picasso (1881–1973), expresionismu Edvard Munch (1863–1944), surrealismu Salvador Dalí y Domènech (1904–1989) a futurismu Umberto Boccioni (1882–1916). Statická krása ženských portrétů a aktů je charakteristická pro tvorbu v olejomalbě italského malíře a sochaře Amedea Modiglianiho (1884–1920). V olejomalbě zachytil démonické vize, lidské skelety a zejména variace masek představitel symbolismu, belgický malíř a grafik James Ensor (1860–1949). Originálním způsobem využil olejomalbu symbolicky orientovaný dánský malíř Wilhelm Hammershoi (1864–1901), jako prostředek umožňující zachytit intimitu interiéru. Technika olejomalby nalezla uplatnění v tvorbě představitele regionalismu amerického malíře Granta Wooda (1891–1942), který čerpal z námětů amerického venkova. Výrazové prostředky této techniky využila v optickém přiblížení květin a okvětních listů stylizované krásy americká malířka Georgia O’Keeffeová (1887–1986). Olejomalbu rozvíjel také mexický malíř Rufino Tamayo (1899–1991) motivy mexické kultury a folkloru v tradici evropského zobrazování. Figurativní olejomalbu v momentech psychického napětí a v časech sexuální nevázanosti tvořil francouzský malíř Balthasar Kłossowski de Rola zvaný Balthus (1908–2001). Krajinomalba a portrétní malba je charakteristická v olejích anglického malíře Grahama Sutherlanda (1903–1980). Techniku olejomalby uplatnili američtí malíři Mark Rothko (1903–1970) v plošné monochromní malbě s přecházejícími barevnými odstíny, Barnett Newman (1905–1970) v redukci obrazové plochy na vertikální čáru a Jackson Pollock (1912–1956) v proslulé experimentální akční malbě. Chilský malíř Roberto Matta (1911–2002) vytvářel olejomalbou surrealistická epická plátna. Olejomalbu používali ve své tvorbě představitelé pop-artu američtí malíři Roy Fox Lichtenstein (1923–1997), Wayne Thiebaud (narozen 1920) a James Rosenquist (narozen 1933). Anglický malíř Francis Bacon (1910–1992) prostřednictvím olejomalby zobrazoval na plátně postavy založené na dynamické deformaci a rozrušení kontur lidského těla. V českém umění je tato technika spjata s abstraktní malbou malíře Františka Kupky (1871–1957) a představiteli českého surrealismu a artificialismu malířkou Toyen (1902–1980) a malířem Josefem Šímou (1891–1971). Pro antropologii jsou významné paleontologické a paleoantropologické rekonstrukce, které v olejomalbě vytvořil český malíř a knižní ilustrátor Zdeněk Burian (1908–1981). Jeho olejomalby reprodukované ve stovkách knih, jsou dodnes považovány za jeden z vrcholů světové vědecké rekonstrukce realisticky zobrazující dávno zmizelý svět prehistorické flóry a fauny a základní fáze evoluce člověka a kultury. Prostřednictvím olejomalby současní malíři pronikají do nejrůznějších dimenzí lidské kultury. Reflexe současného světa prostředky olejové malby se tak ve stále větší míře stává nástrojem alternativním způsobům života v moderní a postmoderní kultuře. Nosným tématem amerického malíře a představitele pop-artu Alexandra Katze (narozen 1923) je například fenomén volného času vyšší společnosti. Kolumbijský malíř Fernando Botero (narozen 1932) oproti tomu zachycuje prostřednictvím olejomalby pro západní kulturu neestetické korpulentní formy lidských těl. Francouzský malíř, a představitel tašismu Georges Mathieu (narozen 1921) rozvíjel olejomalbu v 50. a 60. letech 20. století spontánním kladením barevných skvrn na malířské plátno. Byl souběžně souběžně inspirován japonskou kaligrafií. Za stěžejní syžet své tvorby olejomalbou si americký malíř Eric Fischl (narozen 1948) zvolil životní styl bohatého předměstí a psycho-sexuální dramata této subkultury, kterou zachycuje z pohledu voyeura. Jemně tónová olejomalba převážně každodenní tematiky provází tvorbu americké malířky Catherine Murphyové (narozena 1946). Postmoderní olejomalba italského malíře Francesca Clementa (narozen 1952) představuje originální syntézu italské, indické a americké pop-kultury, mytologie a náboženství. V současnosti jsou oceňováni jako mistři techniky olejomalby angličtí malíři Lucian Michael Freud (narozen 1922), Howard Eliot Hodgkin (narozen 1932) a americký malíř Chuck Close (narozen 1940). Velkoformátová olejová plátna vytvářejí čínští malíři Zhang Xiaogang (narozen 1958) a Fang Lijun (narozen 1963). Technice olejomalby se také věnuje německý malíř Markus Lüpertz (narozen 1941) a španělský malíř Antonio López García (narozen 1936). V české tvorbě využívá tvůrčích možností této techniky Pavel Brázda (narozen 1926), Theodor Pištěk (narozen 1932), Jan Šafránek (narozen 1948), Jaroslav Róna (narozen 1957) a ve figurálních a portrétních cyklech Tomáš Císařovský (narozen 1962). Výskyt techniky olejomalby není možné omezit pouze na západní kulturní okruh. Řada indicií naznačuje, že využití oleje jako pojidla barev bylo známo také v jiných kulturních areálech. Svědčí o tom například buddhistické malby, objevené v jeskynním komplexu v Bámjánu na území Afghánistánu (5.–6. století). Z antropologické perspektivy představuje olejomalba unikátní nadčasovou výtvarnou technologii, která umožnila jedinečným způsobem vizualizovat člověka v kontextu konkrétních historických i současných kultur. (Barbora Půtová)