pop-art (zkrácení anglického: popular art, „populární umění“), umělecký směr, jehož vznik byl anticipován již v 50. letech 20. století a který kumuloval v průběhu 60. let. Z antropologického hlediska pop-art představuje unikátní reflexi způsobu života konzumní společnosti, v níž kulturní vzorce chování ve stále větší míře utváří hromadné sdělovací prostředky, masová spotřeba a reklama. Jeho výrazové prostředky nebyly omezeny na tradiční malířské a grafické techniky, neboť s projevy pop-artu se setkáváme také v sochařství, filmu a designu. Pop-art navazoval na tvůrčí principy dadaismu a surrealismu, které dále tvořivě rozvíjel jako prostředky umožňující zachytit fenomén masové kultury. Jako inspirační zdroj mu sloužila prezentace moderního světa prostřednictvím masmédií a reklamy. Charakteristickým rysem pop-artu je užívání takových výtvarných technik a uměleckých postupů jako asambláž, koláž, komiks a karikatura. Tematicky je zaměřen zejména na prostředí kultury velkoměsta a konzumní způsob života masové společnosti. Uměleckou filozofii pop-artu vyjadřuje teze o existenci „paralely života a umění“. Britský umělecký kritik Lawrence Alloway (1926–1990) uvedl označení pop art (mass popular art) v eseji The Arts and the Mass Media (Umění a masmédia, Architectural Design & Construction, 1958). S pojmem pop se ale setkáváme již na koláži I was a Rich Man’s Plaything (Byla jsem hračkou bohatého muže) v roce 1947, jejímž autorem byl skotský malíř Eduardo Luigi Paolozzi (1924–2005). Pop-art se zpočátku rozvíjel ve čtyřech kulturních centrech (Londýn, New York, Los Angeles a San Francisco), ale poté pronikl a aktivně ovlivňoval umění v mnoha dalších zemích. První kapitola dějin pop-artu byla napsána ve Velké Británii. Zde se pop-artovými kolážemi a fotokolážemi proslavili tak významní výtvarníci jako Richard Hamilton (narozen 1922), Peter Thomas Blake (narozen 1932) a David Hockney (narozen 1937). Ústřední postavu britského pop-artu představuje zejména Hockney, jehož akrylová plátna plaveckých bazénů, zavlažovačů na trávu a vilových interiérů lze interpretovat jako ironickou manifestaci blahobytu a bohatství kalifornské společnosti (například A Bigger Splash, „Větší šplouchnutí“, 1967). Sugestivní vyznění jeho obrazům dodává transparentní světelná modulace. Britskou verzi umění pop-artu rozvinul ve svých dílech také Ronald Brooks Kitaj (1932–2007). Figurativní obrazy tohoto umělce fascinují diváky jasně se překrývajícími barvami, které výslednými efekty imitovaly techniku koláže. Také britský malíř Richard Smith (narozen 1931) v intencích výtvarné filozofie pop-artu nechal pod vlivem reklamních billboardů a širokoúhlých filmů vystupovat z obrazových pláten trojrozměrně malované konstrukce. Zaměřil se především na obaly a kartony tržních produktů, jež chápal jako témata reprezentující současnou civilizaci (například Vista, 1963, Gift Wrap, 1963). K dalším významným představitelům britského pop-artu náleží Patrick Caulfield (narozen 1936). Ten na svých plátnech glorifikoval objekty každodenní potřeby (sklenice, lahve, vázy, zátiší i domovská prostředí), zpravidla ohraničené výraznou obrysovou linií. Existenciální rozměr britskému pop-artu vtiskl malíř a fotograf Derek Boshier (narozen 1937) ve svých obrazech syntetických lidských postav vyprávějících příběh zmanipulovaného jedince a společností „stvořeného“ konzumenta. Britský malíř Joe Tilson (narozen 1928) užíval inovativním způsobem řemeslných technik a postupů hry puzzle k výrobě dřevěných reliéfů (například Vox Box, 1963). Pop-art jako předvoj postmodernismu preferuje zamítnutí a nerespektování tradičně ustavené hierarchie hodnot a témat. Tento přístup k umění a životu akcentuje pluralitu názorů a radikalizaci poznávací skepse (neexistuje absolutních pravd). Z perspektivy pop-artu je stejně relevantní malba Reflektor (1962–1963) britského umělce Petera Phillipse (narozen 1939) jako Dáma s hranostajem (1485–1490) italského malíře Leonarda da Vinci (1452–1519). Pluralita přístupů k realitě a nelimitovaná reflexe světa znamená, že hranice mezi tím, co je jako umění přijímáno a co nikoli, již neexistují. Sexualita jako leitmotiv je námětem děl britského sochaře a malíře Allena Jonese (narozen 1937), která zpochybňují povrchně pojímaný idol ženské krásy. Jones své sochařské objekty ženského těla modeloval do formy nábytku (Židle, 1963, Stůl, 1969) a oblékal do kožených oděvů a kozaček. V těchto sochařských objektech, za jejíž předlohu mu sloužily erotické časopisy a katalogy, lze spatřovat kladení ženy do submisivní, podřízené a služebné role. Za zakladatele amerického pop-artu jsou považováni umělci Robert Rauschenberg (1925–2008) a Jasper Johns (narozen 1930), kteří se věnovali tvorbě asambláží a rozvíjeli techniku enkaustiky. Výrazným způsobem se na konstituování pop-artu podílel americký malíř, grafik a filmový tvůrce rusínského původu Andy Warhol (vlastním jménem Andrew Warhola, 1928-1987). Prototyp jeho tvorby tvoří sítotiskové série, které začal v masovém měřítku produkovat od roku 1962. Několikerými variantami jednoho obrazu, z nichž každý se stával dalším originálem, popřel originalitu a autentičnost pouze jednoho vytvořeného díla. Warhol ve svých dílech učinil ze světa masové každodennosti a mediální reklamy ozvláštněné ikony moderní doby. Jeho obrazy a sítotisky zvěčňují jako hrdiny moderní doby nejen osobnosti showbyznysu (Elizabeth Taylor, Marylin Monroe, Mick Jagger) a politiky (Lenin, Mao Ce-tung, Richard Nixon), ale také spotřební předměty (Campbellovy polévkové plechovky, láhve Coca-Coly). Warholův záměr zpřístupnit dílo všem lidem je spjat jak s unifikací myšlení masového subjektu, tak s nástupem komercionalizace a profesionalizace umění. Svým dílem poukázal na setření dichotomie soukromého a veřejného života, vysokého a nízkého umění, výtvarného a komerčního umění. Ve svém newyorském uměleckém studiu The Factory (Továrna) Warhol vyprodukoval nezávislé a experimentální filmy jako například Sleep (Spánek, 1963), Empire (1964), Vinyl (1965), reprezentující přední filmovou produkci pop-artu. Warholovo dílo lze pokládat za spojovací článek mezi uměním a reklamou, módou, undergroundovou kulturou, nezávislým a experimentálním filmem, alternativní literaturou, gay kulturou, světem celebrit a masovou kulturou. Stal se předním reprezentantem pop-artu uměleckou produkcí, osobitými názory a originálním životním stylem, jímž anticipoval nástup postmoderní kultury. Mezi vrcholné představitele pop-artu patřil také americký malíř a grafik Roy Lichtenstein (1923–1997), který proslul svými obrazy inspirovanými světem komiksů. Jeho zvětšené panely a stripy (komiks s 3–6 políčky) amerických komiksů krystalizují v typických bodech, neboť jsou malovaným vyobrazením tiskařského kódu – tiskovou technikou Benday dots (například Masterpiece, „Mistrovské dílo“, 1962, Whaam!, 1963, Vicky, 1964). Jednotlivě zvětšené stripy, zobrazené bez souvislosti a návaznosti na předem odehranou událost, lze chápat jako konec velkých příběhů (metapříběhů) neboli metanarativních schémat. Narace ustupuje do pozadí a je nahrazena epizodickým střihem (mikronarativem). Americký umělec Tom Wesselmann (1931–2004) se koncentroval na odosobněný symbol ženy, zobrazené v obnaženosti na pozadí každodenních produktů amerického světa. To dosvědčují série koláží a asambláží v kombinaci s malířskými postupy – Velký americký akt (například Great American Nude No. 48, 1963), Vana (například Bathtub No. 3, 1963) a Zátiší (například Still Life No. 20, 1962). V roce 1962 byla publikována kniha Opera aperta (Otevřené dílo) italského filozofa a estetika Umberta Eca (narozen 1932), v níž je předložena myšlenka možných interpretací diváka a jeho účast jako spolutvůrce díla. V intencích postmodernismu nedává smysl obrazu autor, ale naopak pozorovatel. Naplnění této myšlenky je možné právě v souvislosti s koláží a asambláží, které, vzniklé hrou náhodnosti, podněcují diváka k vlastním interpretacím. Emotivní sílu a rytmus barev prostřednictvím pop-artu zachytil na svých velkoplošných plátnech americký malíř James Rosenquist (narozen 1933). V plném rozsahu lze spektrum intenzivních barev od oranžové, purpurové, modré, žluté až k rudé zaznamenat na monumentálních panelech obrazu F–111 (1964–1965). Plátny prostupuje dynamika prudkých a zároveň rozvolněných tahů štětcem, umocněná hloubkovou perspektivou. Některá z nich mohou navozovat pocit mnohoznačné povahy žití v souvislosti s vnímatelným zrychlením jeho tempa, například bombardovací letadlo a pneumatika. Pro tvorbu dalšího významného reprezentanta amerického pop-artu – malíře Wayna Thiebauda (narozen 1920) jsou charakteristické obrazy dortů, koláčů a moučníků, sugestivně zobrazené v pastózních vrstvách. Na tématech, která reprezentanti pop-artu preferovali, je možné zaznamenat postmodernistický posun od výroby ke spotřebě jako centrálnímu motivu pop-artu. Například americký malíř Mel Ramos (narozen 1935) využíval ženského těla ve svých obrazech a plakátech ženských aktů (pin-up girl) pro potřeby reklamy a komerčního zisku. Jeho obrazy žen jsou ukázkou pop-artové dekonstrukce spotřebního ženství, které je zotročené ve vlastním těle ke službě a reprodukci kapitálu. Jinou variantu pop-artové reflexe ženského těla představují erotické karikatury amerického malíře německého původu Richarda Lindnera (1901–1978). Malbami tohoto malíře prostupují schematizované a grandiózní ženské postavy, oděné zpravidla do těsných korzetů oslňujících barev. Plošná malba těchto postav je doplněna dráždivými fetišistickými atributy, které dokumentují chladnou, společensky rozšířenou interpretaci sexu jako zboží. Výrazná orientace na ženu jako objekt vychází z Lindnerovy ilustrátorské zkušenosti v módních časopisech Vogue a Harper’s Bazaar. Charakteristickým rysem tvorby pop-artových umělců bylo vytváření reality „sui genesis“ – obrazů a objektů, které žily svým vlastním životem. Jak konstatoval francouzský filozof Jean Baudrillard (1929–2007), v době postmoderny došlo k osamostatnění znaků. Znaky se staly svým vlastním simulakrem (kopie bez zjevného originálu), které se již nikdy nepokládá za znak reálného. Simulakrum je znakem sebe sama a neodkazuje k žádné realitě vně sebe samých. Znaky v tomto vymezení lze spatřit v pop-artové tvorbě amerických malířů Jima Dinea (narozen 1935) a Roberta Indiana (vlastním jménem Robert Clark, narozen 1928). Na plátnech Dinea opakovaně dominují témata srdcí, květin, obuvi a oděvů (například pyžamo, kravata, klobouk), na plátnech Indiana číslice (například 37, 40, 66), krátká slova (například EAT, LOVE, DIE) a nápisy (například TAKE IT ALL). S motivem číselných znaků často pracoval i americký malíř Allan D’Arcangelo (1930–1998), jenž zobrazoval silniční značky na rovných dálničních vozovkách, zachycené z předního sedadla automobilu. S motivem benzinových stanic a malbou „tekutých slov“, jako jsou jednoslovné nápisy (Boss, 1961, Ruby, 1968, Desire, 1969), se setkáme také v tvorbě amerického malíře Edwarda Ruschy (narozen 1937). Široce rozšířený výskyt simulakrů, který je pro pop-art charakteristický, již anticipuje nastupující postmoderní kulturu. Schopnost ironické sebereflexe pop-artového hnutí prokázal americký umělec Richard Pettibone (narozen 1938), který se proslavil zejména svými kopiemi věhlasných obrazů „kapesních“ rozměrů pop-artových a moderních umělců (Constantin Brăncuşi, Marcel Duchamp, Jasper Johns, Roy Lichtenstein, Andy Warhol). Vztah mezi pop-artem a postmoderní kulturou postihl americký psycholog Kenneth J. Gergen (narozen 1935). Ten vymezil postmoderní „já“ absencí schopnosti i vůle tvořit vlastní identitu. Ztráta identity podle jeho názoru odpovídá „fragmentarizované kultuře“, v níž se „já“ nedovede samo najít. V umělecké rovině lze za pop-artovou variaci na téma člověka zbaveného osobnosti považovat bíle sádrové plastiky lidských těl, které vytvářel americký malíř a sochař George Segal (1924–2000). Odcizené prostředí konzumní kultury představovalo velkou inspiraci také pro tvůrce pop-artových plastik. Například americký sochař švédského původu Claes Thure Oldenburg (narozen 1929) využíval k tvorbě svých měkkých plastik (hamburger, tuba zubní pasty, zmrzlinový kornoutek, telefon) materiály produkované komerčním prostředím (například polystyrén, vinyl, moleskin a kapok), jimiž imitoval a zároveň znehodnocoval ikony amerického konzumního života. Jeho první velkoplošná plastika byla mobilní a dočasná – Lipstick (Rtěnka, 1969), ale v průběhu 70. let 20. století, kdy opadla vlna striktní kritiky pop-artu, mohl své kresebné návrhy realizovat a instalovat na veřejných místech. Pop-art jako křivé zrcadlo oficiální kultury uplatnila ve své tvorbě také americká sochařka venezuelského původu Marisol (vlastním jménem Maria Sol Escobar, narozena 1930), která vytvářela zejména asambláže ze dřeva a z nalezených artefaktů v kombinaci se sádrou a malbou. Sochařské objekty této umělkyně obsahují odkazy na odlišné kulturní zkušenosti a alternativní vnímání světa. V jejím díle pop-art doslova otevírá dveře postmodernímu umění a filozofii – ideovému světu plurálního a heterogenního vědění, které koresponduje s uvolněným interpretačním kodexem. Z antropologického hlediska lze tuto tendenci přirovnat ke „karnevalu“, v němž ustálená schémata jednání padají, neboť jsou alternativně nahrazována mnohočetnými a zároveň rovnocennými souřadnicemi. Neortodoxní výrazové prostředky uplatnil v rámci hnutí pop-art také americký umělec novozélandského původu Billy Apple (vlastním jménem Barrie Bates, narozen 1935), který vytvářel prostřednictvím neonových trubic světelná obrazová schémata nebo nápisy. Ve francouzském umění ideje pop-artu využil Martial Raysse (narozen 1936), jenž ve svých asamblážích integroval fotografické montáže a zvětšeniny ženského těla, vystřihované siluety žen a neony. Použití neonu zvyšovalo obohacení barevné škály o nové modulace, neboť Raysse nanášel barvy na plátno rozprašovačem v nejživějších tónech (karmínově červená, kysele zelená, temně fialová, ultramarínově modrá). Umění pop-artu výrazně ovlivnilo také tvorbu francouzského umělce Alaina George Franka Jacqueta (1939–2008). Ten se zabýval přetiskováním obrazů v sérii Camouflage (Kamufláže) na reprodukce mistrovských malířských pláten (například Botticelli, Zrození Venuše). V tomto cyklu interferoval několik uměleckých děl v jednom a témže obraze, čímž zároveň anticipoval postmoderní reflexní intertextualitu. Nového převyprávění staré ikonografie dosáhl inovováním věhlasných malířských pláten (například Jean-Auguste-Dominique Ingres, Pramen). Takto deklaroval reprodukci reprodukce. V postmoderním vztahu k tradici se totiž mísí kontinuita a diskontinuita, přítomnost a minulost. Umělec se vydává a rozplývá v odkazech, neboť vědomě vybírá prvky tematických komodit a smysluplných znaků do osobního stylu. Struktury se opakují a objevují se v různých kontextech, nemají ale ústřední transcendentální subjekt (derridovská dekonstrukce). O transkulturním dosahu pop-artu svědčí „proměnlivé obrazy“ švédského malíře brazilského původu Öyvindaqa Fahlströma (narozen 1928). Ty jsou složeny z pohyblivých komponent, vyzdobených serigrafiemi stripů. Divák se může aktivně podílet na imaginativní konfiguraci obrazu v nový významový celek, neboť feritový magnet komponent umožňuje jejich manipulaci po povrchu plátna. „Proměnlivé obrazy“ charakterizují hravost, odehrávající se uvnitř hnutí pop-art, který anticipoval hru postmodernismu. V postmodernismu ve vztahu mezi uměním a významem mizí jednoznačnost. Hra vede k situaci neomezeného množství významů díla. Jeho smysl již není spojen s žádnou realitou. Pozoruhodným příspěvkem amerického pop-artu je malba česko-amerického umělce a designéra Ladislava Sutnara (1897–1976). Kontrast barev a ženských křivek, vyznačených geometricky přímými liniemi, přibližují jeho série akrylových obrazů Venuše (1964–1976) tvorbě Toma Wesselmana. V českém umění některé principy pop-artu rozpracoval malíř a grafik Jiří Balcar (1929–1968). Figurální kompozice ironizující časopisecké předlohy a vzájemně prorůstající figury a písma prováděl škálou černé a šedé (Předsednictvo, 1965, Těžko popsatelná společnost, 1966, Porada, 1968 aj.). Evropská tradice klasických grafických technik (zejména suché jehly a leptu) mu umožnila formulovat vlastní pop-artový výraz. Kromě grafických technik vytvářel kolážované kresby, jejichž základem byla černou tuší dokreslená stránka časopisu. Vlivy pop-artu rezonovaly v díle českého malíře německého původu Josefa Mžyka (narozen 1944), které se vyznačuje dekorativně plošnými záznamy a bohatě diferencovanou barevností. Osobitou paralelu k americkému pop-artu tvoří soc-art. Jedná se o umělecký směr, který vznikl na začátku 70. let 20. století v Sovětském svazu. K nejvýznamnějším představitelům náleží malíři Vitaly Komar (narozen 1943) a Alex Melamid (narozen 1945). Charakteristickým rysem soc-artu je kombinace prvků konzumní masové kultury s ideologickými symboly komunistického státu a jeho úmyslná dezinterpretace. S odstupem času je možné konstatovat, že umělecké postupy spjaté s hnutím pop-art nikdy nezanikly. Pop-art lze dnes ve své klasické podobě označit za relativně uzavřenou kapitolu dějin výtvarného umění. Současně je nutné přiznat, že pop-art jako umělecká reflexe masové společnosti a svébytná interpretace konzumní kultury představuje významné antropologické téma. (Barbora Půtová)