raně křesťanské umění (též starokřesťanské umění), dva názvy užívané pro doklady specifického obrazového projevu antických křesťanů. Křesťanství zdědilo ve svých zásadách převzatých z židovského dědictví zákaz zobrazování náboženských motivů. Proto bylo v prvních dvou staletích své existence anikonickým náboženstvím a odlišovalo se tak od pohanské úcty k sochám a obrazům bohů – idololatrie. Jeho postupné rozšíření v antickém prostředí se časem neobešlo bez pokusů o alespoň symbolické vyjádření některých křesťanských motivů, s nimiž se křesťané identifikovali. První doklady křesťanských motivů jsou známy až z doby, kdy vznikla první pohřebiště starých křesťanů v katakombách na začátku 3. století. Symbolickou funkci měly i nejstarší figurální motivy orantky (orans) a Dobrého pastýře znázorňující křesťanskou víru a lásku k bližnímu a postupně vznikající jednoduché biblické motivy. Křesťané je používali jako předobrazy spásy, v niž doufali. Pro jejich vyjádření zvolili jednoduchou formu vycházející z existujících pohanských předloh adaptovaných pro biblický obsah. Po formální i slohové stránce je raně křesťanské umění velmi úzce závislé na profánním antickém umění. Rozvíjelo pouze ty motivy, pro něž bylo možné využít antický archetyp, a pokud nebyl k dispozici, nevytvořilo samo žádný nový obraz. Oficiální církevní prostředí považovalo obrazy s křesťanským obsahem za znesvěcení zásad víry a velmi dlouho proti nim brojilo. Církev přijala obrazy teprve tehdy, až je potřebovala pro svou reprezentaci a výzdobu okázalých kostelů. K jejich vzniku přispělo oficiální uznání křesťanství roku 313 takzvaným Ediktem milánským císaře Konstantina. Církevní prostředí přebíralo slavnostní motivy z oficiálního císařského kultu a postupně se tak v průběhu 4. století vytvořilo oficiální křesťanské umění. Na konci 4. století se křesťanství díky Theodosiovým ediktům stalo jediným oficiálním náboženstvím římské říše. Tak byla završena etapa jeho romanizace. Ve výtvarném umění pozdní antiky od této doby získalo dominantní postavení i křesťanské umění a z 5. a 6. století pocházejí kostely s okázalou mozaikovou výzdobou dosvědčující úspěšný rozvoj nových forem. Za spodní hranici raně křesťanského umění se dnes považuje začátek ikonoklasmu roku 726, kdy byl přerušen do té doby postupný vývoj křesťanského obrazového projevu. (Jaroslav Malina, Marie Pardyová)