realismus (z latiny: reālis, „věcný, skutečný“), 1. způsob uvažování, který je založen na kritickém a střízlivém poznávání skutečnosti; 2. označení filozofických směrů vycházejících ze skutečnosti; tyto směry zdůrazňují nezávislost a prvotnost vnímané a poznávané reality oproti jejímu odrazu ve vědomí a vědění. Speciálně v matematice je realismem přesvědčení, že matematické entity existují v jistém ideálním světě, do něhož matematik svou myslí vstupuje, takže je spíše objevitelem než vynálezcem. Realismus tak stojí v opozici k jiným filozofiím matematiky (intuicionismus, konstruktivismus), které kladou výše tvůrčí ráz matematiky. Kořeny realismu v matematice sahají k Platónově filozofii, jeho stoupenci byli René Descartes (1596–1650) a Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), z velkých novodobých matematiků například Kurt Gödel (1906–1987). Ve fyzice je realismem přesvědčení, že fyzikální měření odrážejí realitu, která existovala již před registrací výsledku měření. Tento realismus, přijímaný zprvu většinou fyziků, byl zpochybněn vytvořením kvantové teorie, podle níž samy o sobě nepředvídatelné výsledky měření ve vzájemně vzdálených místech jeví jistou provázanost (anglicky: entanglement), která se nedá vysvětlit běžným přenosem hmoty a informace, což napovídá, že realita je ustavena až měřením. Realistické stanovisko obhajoval proti většině tvůrců kvantové fyziky Albert Einstein (1879–1955), zdá se však, že později provedené experimenty založené na jeho myšlenkách mu nedávají za pravdu; 3. označení středověkého filozofického směru, podle něhož obecné pojmy jsou reálné; tento směr se vyhranil ve sporu o univerzálie, který se táhne celým středověkem. Zatímco podle realismu obecné pojmy existují reálně (asi jako platónské ideje), podle nominalismu jde o abstrakce, pouhá jména (latinsky: nomina). Realismus má tak blíže k racionalismu, zatímco nominalismus k empirismu. K významným představitelům realismu ve sporu o univerzálie patřil Anselm z Canterbury (1033–1109), nominalismus v umírněné formě hájil Pierre Abélard (1079–1142), který se domníval, že univerzálie jsou ve věcech. Spor mezi realisty a nominalisty byl i v pozadí událostí na Univerzitě Karlově v předhusitské době, v nichž Jan Hus (asi 1371–1415) představoval realistické křídlo. Z dnešního hlediska je tento spor výrazem dvou krajních tendencí lidského myšlení, z nichž každá si podržuje svou váhu; 4. myšlenkový proud v rámci teorie mezinárodních vztahů, podle něhož je třeba při formulaci zahraničně-politického programu vycházet z poznání zákonitostí reality, jako jsou třeba národní zájmy, a nikoliv ze vznešených morálních ideálů (mír, rovnost …). Dnes má silnou pozici tzv. neorealismus, který na chování států na mezinárodní scéně aplikuje nástroje mikroekonomie; 5. umělecký a myšlenkový proud v 19. století, který usiloval o pravdivé poznání a zachycení nebo zobrazení skutečnosti. Uplatnil se především v próze, zejména v románu, a v dramatu. Za realisty v literatuře se považují ve Francii Honoré de Balzac (1789–1850), Gustav Flaubert (1821–1880), později Romain Rolland (1866–1944) nebo nositel Nobelovy ceny Roger Martin du Gard (1881–1958) se svým vrcholným dílem Rodina Thibaultů (1922–1940). V Anglii k předním realistům patří Charles Dickens (1812–1870), John Galsworthy (1867–1933), George Eliotová (1819–1880), ve 20. století Graham Greene (1904–1991), William Somerset Maugham (1874–1965). V německé literatuře se k realistům řadí Theodor Fontane (1819–1898), Theodor Storn (1817–1888), v moderní literatuře 20. století realismus rozvíjeli mimo jiné Heinrich Mann (1871–1950) a Thomas Mann (1875–1955), Hans Fallada (1893–1946), Lion Feuchtwanger (1884–1958). V severské literatuře realismus zastupují Bjørnstjerne Bjørnson (1832–1910), Gunnar Gunnarsson (1889–1975), Henrik Ibsen (1828–1906), Halldór Laxness (1902–1998), August Strindberg (1849–1912). V Rusku vynikli realisté Anton Pavlovič Čechov (1860–1904), Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821–1881), Ivan Alexandrovič Gončarov (1812–1891), Nikolaj Semjonovič Leskov (1831–1895), Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (1823–1886), Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) a Ivan Sergejevič Turgeněv (1818–1883). V USA rozvíjeli realismus zejména Theodor Dreiser (1871–1945), Ernest Hemingway (1899–1961), Henry James (1843–1916), Sinclair Lewis (1885–1951), John Steinbeck (1902–1968), Mark Twain (1835–1910). Český realismus vyvrcholil v širokém proudu prózy a dramat z venkovského prostředí: próza – Jindřich Šimon Baar (1869–1925), Jan Herben (1857–1936), Josef Holeček (1853–1929), Karel Klostermann (1848–1923), Teréza Nováková (1853–1912), Karel Václav Rais (1859–1926); drama – bratři Mrštíkové (Alois, 1861–1925, Vilém, 1863–1912), Gabriela Preissová (1862–1946), Ladislav Stroupežnický (1850–1892). Historickou větev realismu reprezentoval Alois Jirásek (1851–1930). Realistická výtvarná díla v duchu tohoto směru usilují o věrné, bezprostřední, přímé zachycení reality. Realismus odmítl idealizaci klasicismu a úniky romantiků a zachycoval zrakovou zkušeností zprostředkovanou skutečnost bez poetizace. Dobová kritika tento směr nazývala „školou ošklivosti“. Hlavním představitelem malířského realismu byl Gustave Courbet (1819–1877). Své pařížským Salonem odmítnuté obrazy vystavil v Pavilonu realismu, jemuž dal sám jméno, které se stalo názvem celého hnutí. Kritika mu vytýkala, že zpodobuje věci nevznešené, obyčejné, vulgární. Courbet i jiní realisté se odvrátili od tradičních témat. Často volili náměty sociální – práce proletářů či venkovanů, sociální sebevrahy, žebráky, prostitutky (Gustave Courbet, Štěrkaři, 1849; Käthe Kollwitzová, Dělnická žena, 1903), významné okamžiky přítomnosti a politické motivy (Édouard Manet, Poprava císaře Maxmiliána, 1867; Občanská válka, 1871; Honoré Daumier, Na barikádě roku 1848, po roce 1860; Jacques Louis David, Smrt Maratova) a téma města – divadla, restaurace, ulice, zahrady. Klasikem ruského realistického malířství se stal Ilja Jefimovič Repin (1844–1930); 6. český ideový a politický proud od 80. let 19. století do první světové války; původně byl představován skupinou intelektuálů, kteří kritizovali plané vlastenectví, prázdné nacionalistické proklamace, antisemitismus a stálé hádky mezi staročechy a mladočechy, místo toho prosazovali střízlivost, reálné cíle – „politiku drobné práce“. Usilovali o obrození české vědy v duchu pozitivistického kriticismu, byli ovlivněni západní demokratickou tradicí a sociálním programem, chtěli modernizovat českou společnost; postupně se vyhranili v politické hnutí. Svůj postoj uplatnili během sporu o takzvané Rukopisy, zprvu publikovali především v časopise Atheneum, v prosinci 1886 se sdružili kolem nového čtrnáctideníku Čas. Představitelé: František Drtina (1861–1925), Jan Herben (1857–1936), Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), zpočátku i Josef Kaizl (1854–1901) a Karel Kramář (1860–1937), autor realistického programu (1890). Nejprve působili v Národní straně svobodomyslné (mladočeské), do níž vstoupili v roce 1890; Masaryk se však s nimi již v roce 1893 rozešel (Kaizl a Kramář ve straně zůstali) a vytvořil kolem časopisu Čas skupinu realistů (protějšek pokrokového hnutí). Realisté se v roce 1900 ustavili jako Česká strana lidová. (František Čapka, Pavel Dufek, Jaroslav Malina, Jan Novotný)