řecké umění, umění formující se koncem 11. století př. n. l. z troskovitých pozůstatků mykénské kultury. Jako celek na ni nenavázalo, ale v Řecku se udržela znalost výroby a dekoru keramiky a z mykénského obytného prostoru typu megara (singulár megaron) se vyvinul nejstarší typ řeckého chrámu. Řecké umění se postupně formuje od 10. století př. n. l. po fázi takzvané pomykénské doby temna zcela od počátků a vyvíjí se na jiných výtvarných principech. Ty vycházejí z odlišné mentality a jejich základem je abstrakce důležitá pro rozvoj logického myšlení. V řeckém umění se rozlišují čtyři stylová období: 1. geometrické umění (1050–700 př. n. l.) (sloh, geometrický); 2. archaické umění (700–500 př. n. l.) (sloh, archaický); 3. klasické umění (500–300 př. n. l.); 4. helénistické umění (300–1. století př. n. l.). V 9. a 8. století př. n. l. dekorace keramiky a drobných artefaktů z terakoty, bronzu a v malé míře i zlatých šperků vychází z geometrických tvarů a linií. V 8. století př. n. l. Řekové opět navázali kontakty s okolním vyspělejším světem, zejména s předovýchodními civilizacemi, a začali odtud přejímat vzory. Proto se první fáze archaického umění v 7. století př. n. l. nazývá „období orientalizujícího slohu“. Tvarově uvolněnější obrazy zvířecích i lidských bytostí i dekor dokládají, že Řekové přejaté podněty záhy samostatně přetvářeli a rozvíjeli. Na konci této doby vzniká monumentální kamenný chrám, který nahradil předchozí konstrukce z hlíny a dřeva. Na řecké pevnině se kolem roku 600 př. n. l. konstituoval dórský řád (Héřin chrám v Olympii) (sloh, dórský) a na maloasijském pobřeží a na ostrovech se vyvíjí iónský řád (sloh, iónský), jehož prvním významným dokladem je Artemidin chrám v Efesu, postavený kolem roku 550 př. n. l. V archaickém období se jasně definuje antropocentrická orientace řecké civilizace. Je dominantní v sochařství, které rozvíjí především dva základní typy kúros a  koré a jejich varianty. Na nich se sochaři postupně učí zvládat techniku sochařské práce a znalost anatomie. Archaické sochařství je vázáno konvencemi, ale usiluje o preciznost a zvládnutí detailů. Výtvory dosahují životnosti díky takzvanému archaickému úsměvu. O vysoké úrovni vývoje formy, k níž Řekové dospěli, svědčí i obrazy na vázách (vázy, řecké malované). Na začátku 5. století př. n. l., zhruba v době řecko-perských válek, se umění osvobodilo od přeživších se konvencí a začíná doba klasická. Její estetika směřuje k vývoji ideálního zobrazení, k harmonii a vyrovnanosti kontrastů skutečného světa, takzvaný princip kalokagathie. Páté století př. n. l. také znamená dobu nejdynamičtějšího rozvoje řecké kultury v čele s Athénami. Přestavba Akropole s dokonalým projektem Iktínova Parthenónu a velkolepou sochařskou koncepcí jeho výzdoby, již sestavil Feidiás, patří k nejlepším dokladům řecké klasiky. Dominantním uměleckým druhem se stává sochařství: sochaři jako Feidiás, Myrón z Eleuther nebo Polykleitos vytvářejí styl, dokonale vystihující lidské tělo v reálných prostorových vztazích i v pohybu, který po roce 450 př. n. l., v období velké klasiky perikleovské éry, vystřídal vznešený klid soch bohů nebo idealizovaných héroů a atletů. Z malířství, jež bylo velmi ceněno, se dochovala jména a pověst o dílech známých umělců jako byli Agatharchos, Polygnótos z Thassu a později také Apellés. Vleklá peloponnéská válka vyčerpala obě bojující strany a prostředky, které již nemohly být použity na reprezentaci a budování monumentálních památek. Řecké umění si hledalo východisko v individualitě, v rozvoji citovosti a řešení nových technických problémů. Sochaři usilují o vyjádření citových stavů: ať již prudkých hnutí mysli jako Skopás z Paru nebo klidného ušlechtilého půvabu typického pro sochy Práxitelovy, jehož Afrodíté Knidská je jedním z nejkrásnějších zpodobení bohyně krásy a lásky v aktu ve světovém sochařství. Lysippos ze Sikyonu vyřešil problém prostorového znázornění lidského těla. Po výbojích Alexandra III. Velikého se zákazníky umělců stávají jednotliví helénističtí vládcové a centrum umělecké tvorby se z vlastního Řecka přesunulo na Východ, kde mělo vhodnější podmínky. Při zakládání nových měst se uplatnila promyšlená a funkční urbanistika. Významné umělecké památky vrcholného helénismu (Pergamský oltář, Pergamon) jsou pojaty dynamicky, s patetickou „barokní“ citovostí. Umění experimentuje, snaží se na esteticky dokonalé úrovni zvládnout i ty náměty, které dřívější klasická kalokagathie ignorovala. Tím řecké umění dovršilo, ale posléze i vyčerpalo všechny své formy. Jako původní ucelený cyklus, který v průběhu svého vývoje dosáhl vrcholu a propracoval i další dostupné formy, je řecké umění srovnáváno s pozdějším novodobým vývojem evropského umění. Řeckou formu oživili Římané (umění, římské), kteří sice nepochopili podstatu vývoje řeckého umění, ale jeho monumentalitu potřebovali k vlastnímu společenskému a intelektuálnímu pozvednutí a zajištění reprezentace státu. V rámci římského impéria ( Imperium Romanum ) zajistili řeckému umění dlouhodobé přežití a zprostředkovali je i našemu světu: například bez existence římských kopií bychom téměř neznali řecké sochařství. (Marie Pardyová)