renesance (z francouzštiny: renaissance a z italštiny: rinascimento, „obroda, obrození, znovuzrození, nový rozkvět“), 1. pojem sloužící k označení kulturní epochy vzniknuvší ve 14. století v Itálii a rozšířivší se do většiny zemí západní a střední Evropy a svou pozdní fází přetrvávající až do 16. století; původní záměr, obrození antiky, přerostl do nové filozofie, přírodovědy i umění, jež postavily člověka a jeho rozvoj do středu svých zájmů. Jde o etapu, která následuje po středověku a znamená počáteční stadium epochy představované jako novověk. Renesance se začala vyvíjet na konci 13. století v Itálii a byla spjata s rozvojem měst a vystoupením měšťanstva jako nové, ekonomicky důležité společenské síly. Dalším významným centrem renesance bylo Nizozemsko, které se v 15. a 16. století stalo jedním z hospodářsky a obchodně nejsilnějších států Evropy. V Itálii byly od poslední čtvrtiny 16. století renesanční ideály postupně opouštěny a nahrazovány ideály protireformačního katolicismu, který se stal ideovým základem baroka (a protireformace). Renesanční ideály, koncentrované v humanismu jako kulturním proudu, však žily dále, v období baroka i osvícenského klasicismu. V jednotlivých kulturních oblastech se renesance uplatňovala v odlišné síle. Méně výrazně tomu bylo v zemích s velkou protestantskou reformační tradicí, například v Čechách, Německu a ve Švýcarsku. Východní, pravoslavná Evropa renesancí v podstatě neprošla. Renesanční člověk byl ovlivněn výsledky vědy, zejména astronomie; pochyboval o existenci Boha nebo již v něho přestal věřit. Ztratil jistoty, které mu poskytovala křesťanská víra, ale získal osobní odpovědnost za svůj vlastní osud. K nejvýznamnějším činům doby renesance patřil vynález knihtisku (kolem roku 1445) a objev Ameriky (1492). Příznačnými rysy renesance se staly antropocentrismus, racionalismus a individualismus; 2. sociokulturní systém, zahrnující artefakty, sociokulturní regulativy a kulturní ideje, které v opozici k hodnotám středověké feudální románské a gotické kultury zdůrazňovaly profánní dimenzi lidského života, význam člověka, jeho právo na poznání, svobodu a rozvoj lidských schopností. Mezi klíčová kulturní témata a principy, které vtiskly renesanční kultuře její jedinečnou tvář, patří vědecký racionalismus a empirismus, humanismus, individualismus a nový způsob vidění a zobrazování skutečnosti. Slovo renesance (rinascita) použil italský malíř, architekt a historik umění Giorgio Vasari (1511–1574) v roce 1550 jako označení pro období obrození antického umění („rinascita dell’arte antica“), k němuž došlo v Itálii 15. a 16. století. K širokému uznání pojmu renesance jako označení svébytného uměleckého slohu, který znamenal definitivní rozchod s kulturou středověku, přispěl v 19. století švýcarský kulturní historik Jacob Christoph Burckhardt v díle Die Cultur der Renaissance in Italien (Renesanční kultura v Itálii, 1860). Z antropologického hlediska je možné na renesanci pohlížet jako na unikátní konfiguraci hodnot, norem, vzorců chování a myšlení doznívající středověké a rodící se novověké kultury. Vznik renesanční kultury je spjatý s krizí feudalismu a s oživením uměleckých ideálů antické kultury. Jednalo se o zrození nového způsobu myšlení a poznání, v jehož centru stojí člověk, společnost a příroda. Renesanční kulturu lze analyzovat na úrovni artefaktů, sociokulturních regulativů a kulturních idejí. Renesanční artefakty se dochovaly v podobě materializovaných kulturních prvků a komplexů – architektury, výtvarného umění a řemeslných výrobků, jako jsou pracovní nástroje, zbraně, oděvy a věci každodenní potřeby. Renesanční sociokulturní regulativy (obyčeje, mravy, zákony, tabu) a kulturní ideje (kognitivní a symbolické systémy) je možné rekonstruovat na základě analýzy dobových literárních pramenů nebo informací a významů, které jsou zakódované v dochovaných artefaktech. Zdrojem empirických dat o způsobu života v období renesance je na jedné straně krásná a vědecká literatura, která odráží zájem člověka o profánní dimenzi kultury, na straně druhé renesanční umění, usilující o co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Unikátní jsou z tohoto hlediska například díla nizozemských malířů, jejichž zájem o svět prostých lidí nalezl své vyjádření v téměř sociologických obrazech každodenního života. V období renesance se mezi vzdělanými vrstvami obyvatelstva utvářel nový ideál člověka jako harmonické bytosti, která se přiklání k pozemskému životu a usiluje o svůj všestranný duchovní i tělesný rozvoj. Středověký ideál rytíře a bojovníka byl v šlechtických a měšťanských kruzích nahrazen osobností vzdělaného a uhlazeného dvořana, který vyniká svými duševními i tělesnými schopnostmi. Tato skutečnost se promítla do výchovy, dobových hodnotových a normativních systémů i způsobu života. Součástí vzdělávání bohatých vrstev se staly nové učební předměty, jako jsou řečtina, literatura a dějepis. Šlechta ve stále větší míře opouštěla nepohodlné hrady a dávala přednost příjemnějšímu životu v městských palácích a rušné společnosti. Poživačný životní způsob rychle napodobovali a dále rozvíjeli bohatí měšťané. Renesanční důraz na lidskou touhu po uplatnění ale do značné míry zrelativizoval tradiční křesťanské morální hodnoty, což ve svých důsledcích někdy vedlo k vypjatému individualismu a nezřízené touze po slávě a moci. Pokřivený obraz renesanční osobnosti skvělého, úspěšného ale morálně pokřiveného muže, který neváhá v cestě za svým ušlechtilým cílem použít jakékoliv prostředky, podal v díle Il Principe (Vladař, vznik 1513–1514, vydáno posmrtně 1532) italský myslitel a politik Niccolò Machiavelli (1469–1527). Renesanční kulturní ideje nalezly své vyjádření v humanismu, který představoval nový myšlenkový směr a světový názor. Humanisté, v opozici ke středověké scholastické filozofii (scholastika) založené na teologických tezích, kladli velký důraz na empirickou a racionální stránku poznání člověka a přírody. Renesanční učenci usilovali o induktivní analýzu a vědecký popis přírody a člověka, zatímco umělci té doby zachycovali tuto reálnou skutečnost výtvarnými prostředky. V období renesance se v jednom člověku často spojovala osobnost vědce i umělce. Ukázkou renesanční syntézy vědy a umění je život a dílo humanisty a architekta Leona Battisty Albertiho (1404–1472), který kromě vědeckých studií věnovaných architektonickému prostoru napsal také řadu pojednání o malířství a sochařství. Vznik renesančního humanismu, vědy a umění je spjatý s hospodářským rozvojem italských městských států. Zde se koncentrovala řemeslná výroba, vznikaly první manufaktury, rozvíjel se obchod a hromadil bankovní kapitál. Významným ohniskem renesance se stala zejména Florencie, kam v 15. století emigrovali byzantští učenci, kteří přeložili významná díla antických básníků, filozofů a vědců a ve spojení s místní intelektuální tradicí podnítili rozvoj vědeckého poznání a umělecké tvorby. Mezi další centra renesanční italské kultury patřila svobodná a samostatná města Benátky, Janov, Mantova, Padova a Siena. Humanisté využili znalosti klasických jazyků a hebrejštiny k posouzení správnosti různých překladů bible a začali srovnávat její obsah se skutečností. Tento kritický postoj prospěl nejen filologii a historii, ale ve svých důsledcích anticipoval zrození novověké vědy. Materiální bázi renesanční kultury tvořila zemědělská produkce, řemeslná výroba a dynamicky se rozvíjející obchod. K postupné proměně zemědělské výroby došlo v severní Itálii, kde ve 14. století začal být osazován úhor pícninami, jako je vojtěška nebo jetel. Dostatek čerstvé a suché píce vedl k rozvoji živočišné výroby, opuštění středověkého trojpolního hospodaření a jeho nahrazení hospodařením střídavým, které lépe zajišťovalo zásobování obyvatelstva potravinami. Rozvoj zemědělské výroby urychlilo i pěstování nových plodin. Na počátku 16. století se v Itálii začala pěstovat asijská rýže a ve Francii americká kukuřice, která se rychle rozšířila po celé jižní Evropě až do Malé Asie. V západní Evropě se výrazně rozšířilo pěstování chmelu, lnu, konopí a zvyšovala produkce zeleniny a ovoce. Zvýšenou spotřebu masa v Evropě do jisté míry uhrazovaly mořské a sladkovodní ryby. Z cizokrajných plodin ovlivnil evropský jídelníček dovoz koření a třtinového cukru, který nahrazoval med a nekvašenou šťávu z hroznů. Na proměnách materiální kultury měly v období renesance svůj podíl nové technické vynálezy. Dynamickým rozvojem prošly zejména takové obory lidské činnosti, jako je hornictví a hutnictví, ve kterých se ve stále větší míře uplatnily nové čerpací stroje, zdokonalená vodní kola, mechanická kladiva a vysoké pece na výrobu tekutého železa (litiny). Podstatnými změnami prošla také textilní výroba, v níž urychlil rukodělnou práci šlapací kolovrat, horizontální tkalcovské stavy a ruční stroj na pletení punčoch. K velkým změnám došlo také ve válečné technice zavedením střelného prachu, zdokonalením děl a ručnic se zámkem a pistolí. V námořní dopravě sehrála významnou roli stavba lehkých pohyblivých vícestěžňových lodí (karavel) a užívání zdokonaleného kompasu k navigaci na širém moři. Mezi významné kulturní inovace patřil zejména vynález a rozšíření knihtisku, který zásadním způsobem ovlivnil rychlost šíření kulturních idejí v čase a prostoru. Zdokonalené nástroje a nové technologie sice vedly ke zvyšování objemu výrobků, ale malovýroba, založená na cechovním řemesle (cech), neumožňovala uspokojovat stále narůstající poptávku po zboží. Proto bohatí kupci, řemeslníci a měšťané budovali stále větší dílny, ve kterých pracovalo stále více zaměstnanců. Tato kolektivní spolupráce stimulovala dělbu práce, při níž byl pracovní postup rozdělen na množství dílčích pracovních úkonů vykonávaných jednotlivými pracovníky. To vedlo v bohatých italských městech ke vzniku prvních manufaktur a sociální diferenciaci výrobců na podnikatelskou vrstvu tvořenou bohatými měšťany a námezdní vrstvu jejich zaměstnanců. Na evropskou výrobu, obchod a peněžnictví měly velký vliv zámořské objevy, které jako první zahájili Portugalci. Symbolem jejich počínající námořní expanze se stali Bartolomeu Dias (asi 1450–1500), který obeplul africký mys Dobré naděje, a Vasco da Gama (1469–1524), jehož lodě dosáhly břehů Indie. Plavby těchto mořeplavců inspirovaly nejvýznamnějšího portugalského renesančního básníka Luíse Vaz de Camõese (ca 1524–1580) k napsání eposu Os Lusíadas (1572, česky: Lusovci. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958), oslavujícího velikost portugalského národa. Také Španělé, krátce po objevu Ameriky, který učinil v roce 1492 Kryštof Kolumbus (1451–1506), zahájili rozsáhlé koloniální výboje ve Střední a Jižní Americe. Zde španělský conquistador Hernán Cortés (1485–1547) v roce 1521 dobyl indiánskou říši Aztéků, rozkládající se na území dnešního Mexika. Krátce poté, v letech 1532 až 1536, další španělský dobyvatel, Francisco Pizarro (1476 nebo 1478–1541), rozvrátil peruánskou říši Inků. Dobývání Nového světa bylo spojeno s velkou krutostí vůči původnímu obyvatelstvu. Indiáni nebyli adaptováni na evropské nemoci a jejich populaci devastovala těžká práce v dolech. Úbytek domorodého obyvatelstva podnítil výnosný obchod s africkými otroky, kteří byli jako pracovní síla dováženi do amerických kolonií. Zámořské objevy zásadním způsobem změnily představy Evropanů o světě, rozšířily jejich jídelníček a změnily potravinové řetězce a zvyklosti. Dovoz tabáku a dalších drog stimuloval vznik nových potřeb spjatých s jejich návykovou konzumací. Vykořisťování kolonií a příliv stříbra, zlata a drahých kamenů z Ameriky do Evropy vedly k poklesu hodnoty peněz a vzestupu cen výrobků. Současně ale přispěly k prvotní akumulaci kapitálu, která byla předpokladem vzniku kapitalismu. Na obchodu se zámořím se podílelo stále více evropských zemí, čímž se vytvářely předpoklady pro vznik celonárodních trhů a vytvoření světového obchodu. Střediska dálkového obchodu se postupně přemístila ze Středozemního a Baltského moře na pobřeží Atlantského oceánu. Z italských měst si udržely obchodní význam jedině Benátky, Florencie a Janov, které pokračovaly v rozvíjení manufakturní výroby a úspěšně vyvážely své textilní výrobky do španělských kolonií i do Orientu. Z antropologického hlediska je důležité, že jako sekundární produkt zámořských objevů vznikl vědecký zájem o studium mimoevropských kultur. Evropané, stojící tváří v tvář exotickým obyvatelům cizích světů, si stále intenzivněji kladli zneklidňující otázky souvisící s kulturní pluralitou a skutečností, že hodnoty evropské společnosti nemusí být absolutně platné a pravdivé. Jedním z prvních, kdo vyvodil filozofické a antropologické důsledky z existence mimoevropských domorodých kultur, byl francouzský renesanční filozof a humanista Michel Eyquem de Montaigne (1533–1592), jenž v knize Les Essais (Eseje, 1580, posmrtné definitivní vydání 1595) ocenil autenticitu indiánské kultury a zpochybnil absolutní platnost hodnot a norem evropské civilizace. Na obranu práv amerických indiánů žijících pod španělskou koloniální nadvládou ostře vystoupil také španělský dominikánský mnich Bartolomé de Las Casas (1474–1566) v knize Brevíssima relación de la destrucción de las Indias (1552, česky: O Zemí Indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější, 1954 [překlad z latinského vydání, 1664]), ve které ostře kritizoval nelidské koloniální praktiky evropských dobyvatelů. Kritický postoj ke španělské koloniální politice na území Mexika zaujal také španělský františkánský misionář Bernardino de Sahagún (mezi 1499 a 1500–1590) jehož kniha, napsaná v indiánském jazyce nahuatlu i španělštině, Historia de las cosas del reino de Nueva España (Obecná historie věcí království Nového Španělska) představuje zásadní pramen pro studium aztécké kultury. Velmi rozporuplnou roli sehrál v dějinách dobývání a poznávání nativní Ameriky španělský biskup Diego de Landa (1524–1579), jenž ve jménu křesťanské víry zničil tisíce indiánských kultovních předmětů, včetně desítek vzácných obrázkových rukopisů (kodexů) mayské kultury na Yucatanu v Mexiku. Po určité době však Pravděpodobně v obavách před důsledky svých fanatických činů ale po určité době začal od indiánů systematicky získávat podrobné informace o různých oblastech jejich kultury. Své poznatky, které mají velkou historickou a antropologickou hodnotu, zachytil ve spisu Relación de las cosas de Yucatán (Zpráva o věcech na Yucatánu, 1566, tiskem až 1864), který se později stal významným zdrojem informací o mayské kultuře. Zámořské objevy, zahájené v době renesance, představují počátek rozsáhlých akulturačních procesů, jejichž součástí byla destrukce velkého množství mimoevropských kultur a vojenská, politická a ekonomická expanze Západu. Duchovní báze renesance byla úzce spjatá s ekonomickým rozvojem měst. Ta se postupně vymaňovala z vlivu feudální a církevní moci a měnila v politicky nezávislá centra. Společně se vzestupem měšťanstva jako nové společenské třídy se formovala praktická filozofie a nový světový názor, který vnesl do všech oblastí života pragmatického, světského ducha a důraz na reálný svět. Měšťané, kteří se věnovali výdělečné činnosti, ve stále větší míře odmítali tradiční církevní dogmata, vyžadující odříkání se pozemského světa. Nepovažovali již člověka za bezmocnou bytost a práci za prokletí. Věřili v lidské schopnosti, duchovní sílu člověka a jeho právo na svobodný život. V opozici k církevní teologii, založené na biblických dogmatech, se zrodil nový myšlenkový směr a světový názor – humanismus, který učinil z člověka ústřední hodnotu i předmět vědeckého poznání. Osobitý svorník mezi středověkou metafyzikou a rodící se novověkou filozofií a vědou představuje dílo německého teologa, filozofa a matematika Mikuláše Kusánského (Nicolaus Cusanus, 1401–1464). Z hlediska filozofické antropologie jsou nadčasové zejména jeho úvahy nad kognitivním potenciálem člověka. Podle Mikuláše Kusánského je sice mikrokosmos člověka podřízen makrokosmu vesmíru, ale člověk kosmos přesahuje svým rozumem a intelektem, neboť jej dokáže poznávat. Intelektuální a kulturní ohnisko epochy renesance je spjaté s vědeckým, literárním, uměleckým humanismem spisovatelů, umělců a učenců, kteří se postavili proti scholastické filozofii a církevním názorům. Široké lidové vrstvy sice i nadále ovlivňovala křesťanská církev a pověrečná zbožnost, ale vzdělaní šlechtici a bohatí měšťané ve stále větší míře vytvářeli nový světový názor, opírající se o empirickou zkušenost, vědecké poznání, individualismus a respekt k lidské svobodě. Nový životní postoj a způsob života nalezl své vyjádření také v krásné literatuře. Jako první umělecky vyjádřil rodící se renesanční touhu po emancipaci člověka středověký italský básník Dante Alighieri (1265–1321) v rozsáhlé alegorické básnické skladbě La Divina Commedia (Božská komedie, 1307–1321; původně pouze Commedia, první tištěné vydání 1472; s přívlastkem Divina poprvé 1555; v českém překladu Jaroslava Vrchlického 1879 (Peklo), 1880 (Očistec), 1882 (Ráj), v novějším překladu O. F. Bablera 1952 [Praha: Vyšehrad], nejnovější vydání v tomto překladu 1989 [Praha: Odeon]). Mezi představitele rané renesance patřili lyrický básník Francesco Petrarca (1304–1374), který příklon k pozemskému životu vtělil do milostných sonetů, a Giovanni Boccaccio (1313–1375), autor rámcového cyklu sta povídek Il Decamerone (Dekameron, 1348–1353; první tištěná bezpečně datovaná vydání 1471 a 1472; česky: Praha: Nákladelství Aloisa Hynka [1897], poté v různých překladech, 1959 [Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění] v překladu R. Krátkého, vychází dodnes). Vrcholnou renesanci v italské literatuře reprezentují epičtí básníci Ludovico Ariosto (1474–1533) a Torquato Tasso (1544–1595). Ve Francii se s prvními náznaky renesančního vztahu ke světu setkáváme v básních Françoise Villona (1431–1463), který do literatury uvedl bohémský svět lidí žijících na okraji společnosti – tuláků, zlodějů, pijanů a nevěstek. Za vrchol oficiální francouzské renesanční poezie lze označit básníka Pierra de Ronsarda (1524–1585), který reprezentuje básnickou školu francouzských lyriků označovanou jako Plejáda. V románové podobě ztvárnil renesanční ideál světského života francouzský spisovatel François Rabelais (ca 1494–1553) v pěti knihách o životě obrů Gargantua et Pantagruel (zkrácené názvy pěti knih, které jsou publikovány jako Gargantua et Pantagruel: Pantagruel [1532], Gargantua [1534], Tiers livre [1546], Quart livre [1552], Le cinqueisme livre [1564]; česky více vydání; souborné vydání všech 5 knih: 1953 [Praha: Melantrich], předtím Život Gargantuův a Pantagruelův. Praha: Družstevní práce, 1930). Rabelais navázal na tradice i jazyk středověké smíchové karnevalové kultury a podal groteskní, satirický obraz absurdity scholastického církevního učení, katolické askeze, rytířského bláznovství a pokrytecké výchovy a morálky. V Německu rozvíjel světskou poetiku karnevalové městské kultury německý básník a dramatik Hans Sachs (1494–1576), jenž ve svých masopustních fraškách, bajkách, písních ale zejména v básních (Schwänke) v žertovné a groteskní nadsázce humorně zobrazil každodenní život a pocity pozdně středověkého a renesančního měšťanstva. Ve Španělsku ironicky zobrazil mizející svět středověké rytířské kultury Miguel de Cervantes Saavedra (1547–1616) v díle El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha (druhý díl: El ingenioso cavallero Don Quijote de la Mancha) (1605–1615, česky: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Praha: J. Otto [1899], předtím 1866–1868 Don Quijote de la Mancha). Za vrcholného představitele „zlatého věku“ španělské renesanční literatury je považován dramatik a básník Lope de Vega Carpio (1562–1635). Ve středověké Anglii anticipoval nástup renesance spisovatel Geoffrey Chaucer (ca 1343–1400) veršovaným cyklem povídek Canterbury Tales (1386–1400, první vydání pravděpodobně 1476, česky: Canterburské povídky. Praha: Družsevní práce, 1941, 2. přepracované a rozšířené vydání 1953 [Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění]). Vrcholné období anglické renesance je spjato s divadelními hrami a poezií alžbětinských dramatiků Christophera Marlowa (1564–1593) a Williama Shakespeara (1564–1616), kteří ve svých dílech nadčasovým způsobem ztvárnili rozmanitost a bohatost lidských emocí a světského způsobu života. Nový světový názor spjatý s renesancí a humanismem ovlivnil také pojetí hudby a její společenské funkce. Středověký jednohlasý zpěv se udržoval pouze v oblasti církevní liturgické hudby. Renesanční hudební kultura, která se rozvíjela od druhé třetiny 15. století, se inspirovala člověkem, společenským životem a smyslovou stránkou lidských emocí. Svůj výraz nalezla zejména v komponované polyfonii, která se stala nejrozšířenějším typem hudby. Hlavními druhy renesanční polyfonie byly mše (missa), moteto a různé písňové formy, jako například francouzský šanson (chanson). Významnou hudební formou společenského zpěvu v Itálii se stal madrigal, jenž prostřednictvím milostných textů vyjadřoval vášnivé či teskné emoce. V období renesance došlo také k ocenění osobnosti skladatele (compositor) jako originálního tvůrce hudebních děl. Status skladatele se tak odlišil od dříve běžně užívaného obecnějšího pojmu hudebník (musicus). Vrcholným představitelem renesanční hudební skladby byl Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525–1594), v jehož díle vykrystalizoval vyvážený kontrapunktický sloh (vokální polyfonie a capella), který se stal vzorem pro církevní hudbu pozdějších staletí. V období renesance se dynamicky rozvíjelo také hudební školství, včetně soukromého vyučování na hudební nástroje. Velký vzestup zaznamenala i hudební teorie, které vynález nototisku a knihtisku umožnil prostřednictvím hudebních nakladatelství v nebývalé míře šířit a popularizovat hudební spisy a příručky. Proměnou prošly také instrumentální nástroje. Byly zdokonaleny varhany a trvalou součástí dodnes užívané kolekce hudebních nástrojů se staly housle, viola da gamba, loutna a pozoun (viz hudba, evropská středověká a novověká). Významnou součástí renesanční hudební kultury byl tanec, který v 16. století zahrnoval široké spektrum nejrozmanitějších druhů od tanců lidových přes tance dvorské až k tancům alegorickým nebo mytologickým. Důraz na pohybovou kulturu se promítl i do výukových programů univerzit, kde se vedle kultury ducha začala pěstovat i kultura těla v podobě školení v tanci a šermu. Oficiální filozofií v období renesance zůstala i nadále scholastika, ale rozvoj humanismu, oživený zájem o antickou vzdělanost, a rozvoj novověké přírodovědy způsobily postupný rozklad scholastického vidění světa a výkladu přírody. Šíření idejí humanismu a renesance z Itálie do dalších evropských zemí bylo spjaté s rozvojem mezinárodního obchodu, růstem objemu výroby a ekonomickým vzestupem měst. Expanze renesanční kultury v 15. a 16. století ve svých důsledcích vedla k oslabení významu tradičních církevních institucí, které představovaly hlavní oporu feudální společnosti. V opozici k dominantnímu postavení katolické církve se tak postupně zformovalo revitalizační náboženské a sociální hnutí – reformace. Za zakladatele reformačního hnutí jsou považováni německý teolog a filozof Martin Luther (1483–1546) a francouzský církevní reformátor působící ve Švýcarsku Jan Kalvín (1509–1564). Reformace způsobila postupný rozpad církevní jednoty Evropy, která se rozdělila na katolické a reformované (protestantské) země. V protestantských zemích (severní Německo, severní Nizozemí, Skandinávie, Švýcarsko) byly zjednodušeny církevní obřady, oslabena instituce církve a posílena autorita bible jako autentické cesty k Bohu. Ve filozofické rovině originálním způsobem vyjádřil myšlenky humanismu a reformace nizozemský renesanční myslitel Erasmus Rotterdamský (1466–1536) ve spisu Encomium moriae (1509 nebo 1510, česky: Chvála bláznivosti. Praha: Odeon, 1966, předtím několikrát pod názvem Chvála bláznovství). V období renesance představovala bláznivost, jako protiklad rozumu, významnou kulturní kategorii. Symbolem renesančního postoje k bláznivosti a šílenství se stala literární a výtvarná díla zobrazující plující loď bláznů. Erasmus Rotterdamský si uvědomil, že kategorie bláznivosti mu umožňuje nastavit zrcadlo mravním nedostatkům své doby. Skrze prizma kulturní kategorie bláznivosti satiricky komentoval ortodoxní scholastiku, lidskou pošetilost i obecně přijímané hodnoty a uznávané ideje. Erasmus Rotterdamský svým dílem otevřel nový pohled na soudobou společnost a naznačil, že svět středověké kultury se zhroutil a hodnoty scholastické filozofie musí být nahrazeny autentickým poznáním. Podobně působila i dobová satira německého spisovatele a moralisty Sebastiana Branta (1457/1458–1521) Das Naren Schyff (1494, česky: Loď bláznů. Praha: Československý spisovatel, 1972). Erasmus Rotterdamský výrazně ovlivnil také dobové představy o výchově mladých šlechticů a chlapců z vrstev městské honorace. Stejně jako italský humanista Baldassare Castiglione (1478–1529), který v knize Il libro del cortegiano (1528, česky: Dvořan. Praha: Odeon, 1978) načrtl ideál kultivovaného renesančního kavalíra, Erasmus Rotterdamský nabádal ve svých spisech mladé muže k osvojení principů civilizovaných, společensky uznávaných norem a rituálů. Tento model vzdělávání byl přijat příslušníky aristokratických vrstev, kteří při výchově svých mužských potomků rozšířili tradiční rytířská cvičení tělesné zdatnosti a obratnosti o umění dvorské etikety, konverzace, duchovní síly a společenské vychovanosti. Také dívky z urozených rodin byly vedeny k osvojení civilizovaných vzorců chování. Jejich výchova zahrnovala jak ruční dovednosti jako jsou vyšívání, péče o domovní interiéry a květinovou zahradu, tak studium cizích jazyků, hudby, tance a výtvarného umění. Cílem aristokratické výchovy bylo vychovat vzdělaného (civilizovaného) renesančního kavalíra a kultivovanou paní domu. Program výchovy mladého aristokrata a dvořana završovala cesta do zahraničí, kde mohl získat praktické zkušenosti a rozšířit si vzdělanostní obzor v umělecké, politické, diplomatické, technické a ekonomické sféře. V rodinách méně zámožné šlechty a měšťanstva děti navštěvovaly městské, farní nebo klášterní školy, ve kterých si osvojily základy trivia (čtení, psaní, počty). Jejich další osud byl však spjat s jejich schopností začlenit se a úspěšně prosadit v rámci sociokulturního systému renesanční kultury. V oblasti přírodních věd byl renesanční humanismus spjatý s empirickým studiem člověka a přírody, které vyústilo ve vědeckou revoluci, jež otřásla základy středověké kosmologie. Tento myšlenkový převrat zahájil polský matematik, lékař a astrolog Mikuláš Koperník (1473–1543). Ve svém díle De revolutionibus orbium coelestium libri VI (Šest knih o obězích nebeských sfér), publikovaném v úplnosti krátce před autorovou smrtí v roce 1543 v Norimberku, odňal Zemi její nehybné postavení ve středu vesmíru a na její místo postavil Slunce. Koperníkova heliocentrická teorie, předpokládající rotaci Země kolem Slunce, sehrála rozhodující roli při radikální revizi statického obrazu světa. Koperník a jeho následovníci, italský filozof Giordano Bruno (1548–1600) a italský fyzik a astronom Galileo Galilei (1564–1642), zahájili odvrat od středověké scholastiky k novověké exaktní přírodovědě, založené na pozorování, empirickém testování hypotéz a experimentu. Zájem o empirické studium lidské anatomie a fyziologie nalezl své vyjádření v dílech renesančních lékařů i umělců, kteří bořili hranice různých oborů poznání a nastolili princip komplexního studia člověka a přírody. Symbolem vstupu do epochy glorifikující lidské tělo se staly nejen renesanční sochy a obrazy, ale také anatomické studie a lékařské pitvy. Typickou ukázkou spojení přírodovědného zájmu a umělecké tvorby je dílo Leonarda da Vinci (1452–1519), který se jako jeden z prvních představitelů nové epochy zabýval anatomickými studiemi lidského těla. Leonardo, všestranný umělec, vynálezce a vědec, na základě empirického studia lidského organismu ve svých pracích již programově spojoval anatomii s biomechanikou. Lidská anatomie se jeho zásluhou oprošťovala od nekritického tradování starých představ a zaměřila se na důkladné studium stavby těla prostřednictvím pitev. V období renesance, stejně jako v době antiky, bylo antropologické studium lidského organismu úzce spjato s vývojem lékařství. V jistém smyslu lze konstatovat, že moderní fyzická antropologie se postupně konstituovala jako vedlejší produkt dynamického rozvoje lékařství. Významný podíl na oživeném zájmu o empirický výzkum lidského organismu měl v první polovině 16. století německý lékař a přírodovědec Paracelsus (1493–1541), který při studiu člověka kladl důraz na pozorování, zkušenost a experiment. Rozhodující roli při konstituování vědecké anatomie však sehrál vlámský lékař Andreas Vesalius (1514–1564). Ve svém stěžejním díle De humanis corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543) popsal lidskou anatomii a anticipoval tak zrození fyzické antropologie jako vědy studující biologickou variabilitu člověka. Možnost existence fyzické antropologie jako samostatného vědního oboru naznačil německý lékař a filozof Magnus Hundt (1449–1519), jenž ve spisu o psychické i fyzické podstatě člověka Antropologium de hominis dignitate, natura et proprietatibus, de elementis, partibus et membris humani corporis (Antropologické pojednání o hodnotě člověka, jeho přirozenosti a vlastnostech a rovněž o elementech, ústrojích a údech lidského těla, 1501) užil termín „anthropologie“ pro označení studia tělesné stavby člověka. Charakteristickým rysem rodící se vědy o člověku bylo její spojení s praktickou zkušeností a aplikací v praxi. Renesanční věda kladoucí důraz na všestrannost spojuje vědomosti učence se znalostmi řemeslníka a kreativitou umělce. Ideálem doby byl vědec a současně umělec ovládající dokonale všechny vědecké i umělecké disciplíny. Výtvarné umění doby renesance programově využívalo poznatky anatomie, matematiky, geometrie a fyziky k uměleckému zachycení lidského těla, předmětů a přírody. Ideově se renesanční umění opíralo o antiku, ale výsledkem tvorby renesančních umělců, založené na zkušenosti, experimentu a pozorování empirického světa, bylo nové umění oslavující pozemský život a člověka. Tematicky se umělecká tvorba opírala i nadále o biblické náměty, ale způsob jejich ztvárnění vyjadřoval ideály humanismu a zájem o autentické zobrazení lidského těla a přírody. Renesanční realismus se opíral o vědeckou teorii perspektivy a hledal ideální lidský typ, který by ztělesňoval harmonickou syntézu fyzické dokonalosti a duševní ušlechtilosti. Renesanční sochaři a malíři byli fascinováni lidským tělem, které se snažili zachytit v plnosti jeho plastické modelace, přirozených postojích a pohybech v kontextu reálné krajiny nebo architektury. Umění oslavovalo pozemský, nikoliv posmrtný život a bylo určeno pro člověka, který byl jeho středem. V rané fázi vývoje renesančního umění usilovali malíři a sochaři o dokonalé ztvárnění lidského těla ve všech pohybech a z nejrůznějších úhlů pohledu. V období vrcholné renesance zaměřili pozornost na přesvědčivé postižení duševních stavů a hnutí při zachování renesanční uměřenosti a ideálu harmonie těla a duše. V tomto období se v malířství, vedle kresby a modelace světlem a stínem, které byly charakteristické pro ranou renesanci, uplatnil také šerosvit a kolorit. Tyto technické prostředky umožnily umělcům stupňovat expresivnost duševního výrazu, dynamizovat tělesný pohyb, poetizovat skutečnost a ozvláštňovat realitu. Ve svých důsledcích však tento trend vedl ke vzniku manýrismu, který předznamenal nástup barokní kultury. Zrození renesance anticipoval svým zájmem o plastickou modelaci postav, psychologickou typologii, perspektivní prostorovou konstrukci a věrné ztvárnění přírody již italský gotický malíř, sochař a architekt Giotto di Bondone (1266–1337). Za zakladatele renesančního malířství je ale možné označit až Giottova pokračovatele Masaccia (1401–1428), který povýšil malířství nad pouhé napodobování skutečnosti a ve svém díle vytvořil novou syntézu přírodního pozorování a umělecké abstrakce. Na Masacciových obrazech jsou již lidská těla, architektura i příroda realistickým a současně nadčasovým ztvárněním objektivní reality. V jeho jednoduchých, prostorově koncipovaných kompozicích je hlavním prvkem lidská postava modelovaná světlem a perspektivou. Mezi další významné průkopníky renesančního malířství patřili Fra Angelico (1387–1455), Piero della Francesca (1420–1492), Giovanni Belini (1430–1516), Andrea Mantegna (1431–1506), Sandro Botticelli (1445–1510) a další. Renesanční umění kumuluje na území papežského Říma v dílech Raffaela Santiho (1483–1520), Leonarda da Vinciho (1452–1519) a Michelangela Buonarrotiho (1475–1564), kteří dokázali spojit různé umělecké obory a dokonale ztvárnili humanistické ideály své doby. Nadčasovým symbolem geniality a všestrannosti těchto renesančních umělců je Leonardova Mona Lisa, Raffaelova Sixtinská madona, Michelangelův David nebo Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Monumentálním triumfem římské renesance byla přestavba a výzdoba chrámu svatého Petra ve Vatikánu. Vrcholná renesanční díla vytvořili také představitelé benátské malířské školy Giorgione (vlastním jménem Giorgio da Castelfranco nebo Giorgio Barbarelli, 1478–1510) a Tizian (ca 1485–1576) a jejich pokračovatelé v období pozdní renesance a manýrismu – Tintoretto (1518–1594) a Veronese (1528–1588). Tito malíři dovedli k dokonalosti senzualismus a kolorismus, který umožnil vytvářet zářivé olejové malby modelující plastický tvar nanášením průsvitných barevných lazur. V průběhu 15. a 16. století se ideje a technické postupy renesančního malířství z Itálie rychle rozšířily do západní Evropy a zaalpských zemí. Ve Francii zpracoval podněty rané italské renesance malíř deskových obrazů a miniatur Jean Fouquet (kolem 1420 – mezi 1478–1481). Jeho dílo svědčí o znalostech principů italské renesanční malby, které uplatnil v osobitém plastickém ztvárnění lidských osob, přírody a architektury. K posílení italského vlivu na francouzské umění došlo v 16. století. Zásluhu na tom měl francouzský král František I. (1494–1547), když povolal k výzdobě svého královského zámku ve Fontainebleau italské umělce a přispěl tak ke vzniku tzv. Fontainebleauské školy. Podobným způsobem pronikl vliv italské renesanční malby také do Španělska, kam povolal španělský král Filip II. (1527–1598) italské umělce k výzdobě zámku Escorialu. V Německu patřili mezi průkopníky renesančního malířství Matthias Grünewald (1470–1528) a Lucas Cranach starší (1472–1553). Svého vrcholu dosáhla německá renesanční malba a grafika v díle Albrechta Dürera (1471–1528), který unikátním způsobem syntetizoval domácí severskou tradici založenou na kresbě, přesné linii a smyslu pro detail s výtvarnými postupy italské renesance. Zvláštní místo v dějinách renesančního malířství zaujímá německý malíř Hans Holbein mladší (1497–1543), který se stal dvorním malířem krále Jindřicha VIII. (1491–1547) a uvedl tak do Anglie ideje a principy italské a německé renesanční malby. V Čechách je nástup renesančního malířství spjatý s dílem Mistra litoměřického oltáře (přelom 15. a 16. století), který pod vlivem německého a italského renesančního malířství koncipoval své obrazy jako uměřenou jednotu realistického tvaru a optického prostoru. V Nizozemsku renesanční malířská tvorba nalezla své vyjádření především v závěsném deskovém obraze, jehož formát vyhovoval místním klimatickým podmínkám i vzrůstající sběratelské zálibě zdejších měšťanů. K zakladatelům nizozemské renesance patřili Jan van Eyck (ca 1385–1441) a Rogier van der Weyden (1399/1400–1464), kteří svými díly posunuli vývoj malby z období pozdní gotiky do doby renesance. Klíčovou roli z tohoto hlediska sehrál především Jan van Eyck. Jeho obrazy, malované technikou rané olejomalby, se vyznačují používáním jasných, zářivých barev, plastickou modelací tvaru světlem, prostorovou zkratkou a dokonalým vykreslením detailů. Mezi další představitele renesanční nizozemské malby patřili Hugo van Der Goes (1440–1482), Hieronymus Bosch (1450–1516) a Joos van Cleve (1490–1540). Z antropologického hlediska jsou velmi inspirativní obrazy vlámského malíře Pietera Brueghela staršího (1525–1569), neboť umožňují nahlédnout do světa každodennosti nizozemského venkova. V Brueghelově díle došlo ke geniálnímu spojení podnětů italské malby s domácí tradicí, upřednostňující realistické zobrazení žánrových scén a všedních činností. Jeho obrazy věrně zachycují pracovní činnosti, církevní obřady a oslavy, obyčeje, zábavy a kratochvíle sedláků v kontextu autentické venkovské architektury a krajiny. Snaha renesančních umělců věrně ztvárnit skutečného člověka, včetně jeho objektivních tělesných dispozic a duševních stavů, se promítla také do sochařství. To se zpočátku inspirovalo antickými plastikami, které geniálně transformoval do podoby nového slohu italský sochař a zlatník Lorenzo Ghiberti (1378–1455) na dveřích florentského baptisteria San Giovanni. Bronzové reliéfy postav, které zde Ghiberti ztvárnil, vyvolávají působivou naturalistickou iluzi prostoru na pozadí reálné architektury a přírodního prostředí. Největší florentský sochař rané renesance – Donatello (1386–1466), dosáhl mimořádného mistrovství ve schopnosti zhmotnit lidské tělo v bronzu, kameni, dřevě i terakotě. Donatello dokázal svým sochám vtisknout silné emoce, energii i výraz duchovního rozjímání nad lidským osudem. Dvě z jeho nejznámějších děl – Atys-Amorino a David, obě z Bargella ve Florencii – jsou založena na antických vzorech a přitom u nich lze rozlišit mezi čistě intelektuálním, respektive programovým klasicismem a klasicismem jako dobovým slohem. Stěží je možné jednotlivě vyjmenovat četné výtvarné vzory, které předcházejí Donatellovu dílu Atys-Amorino. Postava má vpředu stažené kalhoty, které genitální oblast nejen zdůrazňují, ale zároveň otevřeně nabízejí. Kromě toho má křídla, stejně jako Erós, a zašlapuje hada, podobně jako mladý Herkules. Tato postava stylově odpovídá římským bronzovým plastikám, má však zčásti osobitou výzdobu, příznačnou jen pro imitaci. Dílo se tak nakonec staví na odpor nejen morálnímu, nýbrž i estetickému pojetí své doby. V této provokaci spočívá ale jeho erotika. David je zcela jiný. Tomuto dílu posloužila za vzor helénistická a římská ztvárnění Herma; tělo je kombinací pevnosti a pružnosti, neznámou od doby zániku pohanství. Navzdory atributům, jako jsou klobouk a meč, které často specifikují postavu a někdy mohou zdůrazňovat její erotický náboj, se tato postava vyznačuje sebeovládáním zapovídajícím jakékoli sexuální narážky. Vrchol renesančního sochařství je spjatý s dílem florentského sochaře, malíře a architekta Michelangela Buonarrotiho. Jeho sochy Davida, Piety a Mojžíše jsou již oproštěny od antických vzorů. Michelangelo dospěl k svébytnému realistickému uměleckému výrazu a dokázal na základě živého modelu vtisknout svým sochám anatomickou přesnost i psychickou přesvědčivost. Z hlediska fyzické antropologie lze na jeho sochy pohlížet jako na doklad růstu poznatků o stavbě lidského těla, zejména lidské anatomie a fyziologie. Italské sochařství pozdní renesance a manýrismu reprezentuje dílo Michelangelova žáka Benvenuta Celliniho (1500–1571), který dosáhl mistrovské přesnosti v detailním zpracování zlaté slánky krále Františka I. (Saliera, 1540–1543). Renesanční příklon ke světskému životu nalezl své vyjádření také v dobové architektuře a s ní spjatým stylem života. Šlechta opouštěla nebo přestavovala nepohodlné hrady a nechávala si budovat paláce a venkovské vily inspirované antickými architektonickými vzory. Z církevních staveb vznikaly zejména farní a hřbitovní kostely a kaple. V tomto období se také k původně gotickým kostelům přistavovaly renesanční věže se čtvercovým nebo vícebokým půdorysem. Monumentální, vertikální gotické chrámy byly vystřídány nižšími a menšími stejnoramennými stavbami, které vytvářely jednotně sladěný symetrický prostor, jehož obloukovou klenbu často zakončovala kopule. V renesanční architektuře se stala dominantní linií přímka, z křivek byl nejvíce preferován kruh. K zakladatelům renesanční architektury patřil italský architekt Filippo Brunelleschi (1377–1446), který inspirován antickými stavbami překlenul gotickou katedrálu ve Florencii velkou kopulí. Vrcholnou italskou renesanční architekturu reprezentuje dílo Donata Bramanteho (1444–1514), jenž ve svých stavbách dospěl k dokonalé a vyvážené rovnováze mezi prostorem, hmotou a světelnými efekty. Specifické místo v dějinách renesanční architektury zaujímá italský architekt Andrea Palladio (1508–1580); proslul nejen svými symetrickými stavbami s typickým centrálním portikem s frontonem v průčelí, ale také teoretickými knihami o architektuře, jimiž ovlivnil evropskou architekturu 17. a 18. století. Statický klid a uměřenost, které jsou typické pro renesanční stavby vrcholného období, překonal monumentální dynamikou a zduchovněním architektonického prostoru kopule chrámu svatého Petra v Římě Michelangelo Buonarroti a anticipoval tak nástup manýristické a barokní architektury. Renesanční architekti preferovali systém sloupů, které nesly vodorovné kladí. Mezi typické znaky renesanční architektury patří arkády, trojúhelníkové štíty, horizontální kladí, výrazné římsy, dvojitá rovná sdružená okna s kamenným ostěním, sgrafitové obrazy a ornamenty, fasády s prvky antických chrámových průčelí, ploché kazetové stropy a sloupy inspirované antickými stavebními řády. Nejvýrazněji se renesanční architektura uplatnila ve světských stavbách – šlechtických zámcích a palácích, měšťanských obytných domech, radnicích, věžích a masných krámech. Renesanční zámky měly zpravidla čtyři křídla, do nichž byly situovány ze tří nebo dvou stran arkády. Městské paláce tvořily zpravidla uzavřený čtverhran s centrálním prostorným dvorem, který byl obvykle ozdoben obloukovým podloubím. Obytnou budovu někdy spojovala se zahradou z jedné strany otevřená přízemní místnost (salla terrena). Renesanční zahrady byly budovány v přísně geometrickém stylu. Pomocí cestiček z písku byly rozděleny do čtverců, kruhů a obdélníků a byly lemovány živými ploty. Výrazný architektonický prvek měšťanských domů představovaly domovní štíty, které byly v období vrcholné renesance zdobeny volutami, šiškami, koulemi, klíčovými střílnami, lucerničkami a dalšími ozdobami. Fasáda renesančních domů je poměrně plochá a působí klidným, vyváženým dojmem, neboť všechny architektonické články mají lidské měřítko. Estetickou působivost renesančním stavbám dodávaly architektonicky nebo plasticky zdůrazněné a zdobené portály. Domovní štíty, atiková patra a nečleněné fasády jsou často zdobeny geometrickými, ornamentálními nebo figurálními sgrafity. Města byla opevněna pravidelným příkopem, do něhož vybíhaly okrouhlé bašty. Renesanční architektura, stejně jako výtvarné umění, krásná literatura, rodící se novověká filozofie a empirická věda, odrážela posun od profánních hodnot středověké kultury k novým sociokulturním regulativům a kulturním idejím, založeným na světském způsobu života, jehož centrem je pozemský člověk. Prosperující renesanční města, která byla centrem řemesel, obchodu a bankovnictví, se společně s jejich obyvateli stala hybnou silou ekonomických změn, jež ve svých důsledcích vedly k vytvoření nového společenského řádu – kapitalismu. Ve 20. letech 16. století byla na území Itálie zahájena transformace vrcholné renesance v manýrismus – umělecký sloh, který se rozvíjel v letech 1520 až 1600. Charakteristickým rysem této kulturní epochy byla dekonstrukce výtvarných a architektonických principů typických pro renesanční kulturu. Manýrismus svým důrazem na kompoziční asymetrii a dynamiku, uměleckou deformaci tvaru a prostoru, duchovní subjektivitu a emotivnost již však anticipoval nástup barokní kultury. (Jaroslav Malina, Václav Soukup)