římské umění, přesněji umění římského impéria (Imperium Romanum) se začalo konstituovat po převzetí řeckého výtvarného názoru (umění, řecké). Podmínky pro to se vytvořily v 2. až 1. století př. n. l. Římané nebyli na vývoj výtvarné kultury orientováni do té míry jako Řekové, proto kromě funkční architektury a kultu výtvarné zájmy příliš nepěstovali. Změna nastala, až se Řím dostal do pozice vládce Středomoří. Po dobytí a integraci řeckých území (Syrakúsy roku 212 př. n. l., Řecko roku 146 př. n. l.) vzrostl obdiv k řeckým památkám, které se ve velkém množství začaly odvážet do Říma a rozšiřovat ve velkém počtu kopií. I když se jednalo o pasivní recepci, Římané tak prodloužili životnost již uzavřeného cyklu vývoje řeckého umění a jeho kultivované formy použili pro propagaci své moci a velkolepou státní reprezentaci. Římská výtvarná syntéza se vyvíjí teprve postupně v císařském období. Důraz je kladen na portrétní realismus a výpravnost reprezentativního umění zastoupeného obsáhlými cykly historických reliéfů. Vrchol římského vývoje představuje umění doby Traianovy (98–117) a Hadrianovy (117–138). Nejvýznamnějším dokladem harmonické syntézy uměleckého programu, jeho formy a obsahu je výzdoba Traianova sloupu v Římě a Traianova oblouku v Beneventu. V pohadrianovském období se v umění odráží postupná ztráta realistického projevu související s větším zájmem o duchovní a transcendentální hodnoty. Pro pozdně antický vývoj je charakteristická narůstající abstrakce střídající se s občasnými návraty ke klasicismu. K tradičnímu repertoáru se od 3. století postupně přičleňovalo i umění antických křesťanů (umění, raně křesťanské), formálně zcela závislé na pohanských formálních předlohách. Tak se v průběhu 4. století formovala další obsahová i formální syntéza, kterou antika předala jak západnímu středověku, tak Byzanci na Východě. Za konec raně křesťanského a vlastně i antického umění lze považovat začátek byzantského ikonoklasmu, který začal roku 726 a přerušil do té doby kontinuální vývoj umělecké formy. (Marie Pardyová)