rokoko (z francouzštiny: zdrobnělina podle rocaille, „mušle, vinutý ornament lastury“), evropský umělecký sloh, který se zformoval v pozdní fázi vývoje barokní kultury na území severní Itálie a odtud se rozšířil do dalších evropských zemí. V letech 1730 až 1780 dosáhl svého vrcholu ve Francii, v době vlády Ludvíka XV. (v užším slova smyslu styl doby Ludvíka XV., vládl 1723–1774). Zejména v oblasti střední Evropy bývá považován za závěrečnou fázi baroka. Barokní monumentalita je však v rokoku vytlačena bezstarostnou hravostí, koketností a extatická smyslnost baroka poklesá v epikurejství a kult erotiky. Hlavně ve Francii se rokoko vyhranilo vůči klasicismu jako samostatný sloh. Rokoko je spjato s dvorskou kulturou aristokracie a projevuje se ve všech jejích složkách – etice, erotice, módě, výtvarném umění, architektuře, literatuře a v hudbě. Vyznačuje se galantním půvabem, křehkostí až přejemnělostí, smyslem pro zdobnost a miniaturu, tendencí k požitkářství, soustředěním na intimitu. Rokoko vneslo do umění též koncepci svobody jedince a jeho nezávislosti na společenských omezeních, což je patrné hlavně v milostných tématech. Z antropologického hlediska lze na rokoko pohlížet jako na životní styl privilegované aristokratické vrstvy, který sdíleli příslušníci dvorské společnosti v období transformace vrcholné barokní kultury v klasicismus. Rokoko lze také považovat za svébytný typ subkultury, jejíž nositelé se identifikovali s dobovou aristokratickou „galantní kulturou“, pro niž byla typická smyslná hravost, erotismus, jemnost, bezstarostnost, elegance a poživačný estétský způsob života. Rokoko jako životní styl se rozvíjelo v prostředí šlechtických salonů a královských dvorů a výrazně utvářelo dobovou estetiku, morálku a etiketu. Zdvořilost jako žádoucí projev galantní vznešenosti však nikoho neomezovala ve vzájemném svádění. Frivolní duch rokoka se například výrazně promítal do dobové módy. Ženy chodily v nabíraných šatech se širokou zvoncovitou sukní, se spoustou svůdných ozdob, lemovek, kanýrů a krajek. Ke zkrášlování používaly rtěnku, pudrovaly si vlasy na bílo a obličej či výstřih si zdobily muškami. V salonech vládla vybraná elegance, která se týkala i gastronomie a přípravy hodovní tabule. Pořadí jednotlivých jídelních chodů a dezertů podléhalo stejně přísným pravidlům, jako klasická tragédie. Jako umělecký styl se rokoko uplatnilo především v architektuře, výzdobě interiérů, malbě, drobné plastice, nábytku a porcelánu. Rokokové malířství a architektura jsou dekorativní, přinášejí celkové zesvětlení, soustřeďují se na výzdobu interiérů nebo uzavřených zahradních prostor s cílem vytvořit harmonické prostředí (zámecké parky ve Versailles a Schönbrunnu). Dynamismus a monumentalitu vrcholného baroka vystřídal v období rokoka důraz na půvab, intimní eleganci a dekorativní lyrismus. Pro rokokové stavby je typická preference klidných obrysů a ploch s mělkým členěním stěn, jejichž architektonická střízlivost je oživena rokokovými ozdobami, jako jsou zvlněné linie, asymetrické rostlinné a úponkovité ornamenty a plastické zlacené štuky. Základním dekorativním prvkem se v období rokoka stal hřebínkový ornament, označovaný jako rokaj, jehož tvar je odvozený z mušle a připomíná linie písmen S nebo C. Rokaje existují v různých variantách, nejčastěji jako plaménkové, paprsčité nebo vegetabilní hřebínky, které jsou často kombinovány s volutami a festony. Rokokové ornamenty nebyly používány pouze na výzdobu architektonických článků, jako jsou okna nebo dveře, ale byly umisťovány také na zdi a stropy. V období rokoka byl oblíbený oválný půdorys salonů a chrámových prostor. Charakteristickým rysem rokokových staveb je zdobená dekorativní fasáda a bohatá štuková výzdoba interiérů. Rokokové interiéry zámků se vyznačují rozmanitostí tvarů, barev a uměleckých artefaktů, které jsou elegantně sladěny v působivou intimní jednotu. Tu umocňují pastelové tóny modré a růžové barvy, ornamenty inspirované orientálními motivy, hedvábné tapety, broušené lustry, dekorativní vázy, užitkový porcelán a četná zrcadla. Ústřední životní filozofií, která se promítala do výzdoby interiérů, malby a užitého řemesla, je poživačná estetika spjatá se smyslností, poetičností a erotickou hravostí. Jedním z nejslavnějších příkladů interiérové rokokové výzdoby je oválný salon v paláci Soubise (1735–1740) v Paříži, ve kterém tvoří malba, štuky, vyřezávaný dekor i nábytek harmonickou intimní jednotu. Rokoko (jako dekorativní architektonický styl) organicky vyrůstá z barokních staveb a tvoří s nimi osobitou kulturní konfiguraci. Typickou ukázkou souznění barokní architektury a rokokové dekorativní estetiky je budova drážďanského Zwingeru (1722). Tento komplex palácových staveb, který měl plnit funkci zámecké galerie a místa dvorských zábav, postavil německý architekt Matthäus Daniel Pöppelmann (1662–1736). Příkladem kombinace barokních a rokokových stavebních prvků je i biskupská rezidence ve Würzburgu v Německu. Architekt Johann Balthasar Neumann (1687–1753) zde vytvořil unikátní zámeckou kapli, velkolepé schodiště a trůnní sál, kde se navzájem prolínají prvky barokního a rokokového stavitelství, sochařství a malířství. Mezi špičkové ukázky autentické rokokové architektury patří také Jekatěrinský palác (1756), stojící nedaleko Petrohradu v Rusku. Je dílem italského architekta Francesca Bartolomea Rastrelliho (1700–1771), který zde využil působivost a sílu dvorské architektury k prezentaci moci absolutní monarchie. Rokoková estetika byla uplatněna zejména na vnější fasádě a jejím barevném řešení, působivě kombinujícím modré stěny, bílé sloupy a zlacené ozdoby. Za pozornost stojí rokokový postupimský zámeček Sanssouci (včetně stejnojmenného parku), nazývaný pruské Versailles, který dal v letech 1745–1746 zbudovat pruský král Bedřich Veliký. V českých zemích se v architektuře prosadil svébytný styl, označovaný jako rokokový klasicismus. Svého vrcholu dosáhl zejména v palácových stavbách architekta a stavitele Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho (1737–1824). Rokoko se projevilo také v díle Kiliána Ignáce Dienzenhofera (1689–1751), k čelným památkám patřila například přestavba zámku v Dobříš nebo letohrádek Mitrovských v Brně. V malířství se rokokové zjemnění projevilo ve specificky světlé barevnosti, která se uplatňovala preferencí pastelových barev. Tematicky se prosadily náměty věnované galantním slavnostem lásky (fêtes galantes), zobrazující pomíjivost lidských citů a prchavých okamžiků lidského štěstí. Malíři doby rokoka na obrazech malých formátů usilovali o estetické postižení půvabu lidského těla a zachycení rozechvělé smyslnosti, zacházející někdy do frivolnosti a erotičnosti. Významný představitel francouzské rokokové malby Antoine Watteau (1684–1721) ve svých jemných, lyrických a kultivovaných obrazech ztvárnil svět italské commedie dell’arte, ve které vystupují zasnění harlekýni, pieroti a tanečnice na pozadí divadelní rampy nebo parku. Atmosféru rokoka vyjádřil Watteau ve svých obrazech nejen zdobnou obřadností a melancholií zobrazených postav, ale také jemnou pastelovou malbou. Zobrazoval galantní scény v přírodě (například Slavnost lásky; Zábava v přírodě), divadelní výjevy i jednotlivé postavy a jiné typické rokokové motivy, kde dominuje zejména láska a erotika (například Paridův soud). Přesáhl však obvyklou nezávaznou rokokovou hravost a dokázal zachytit hlubší smysl lidského jednání; například z jeho obrazů jako Nalodění na Kythéru či Champs Elysées lze vyčíst rozčarování, skrývající se za někdy povrchní radostí ze života, které je pro tato léta typické. Poněkud jinou, více smyslnou, podobu rokokové lásky zobrazil ve svých dílech další vynikající představitel francouzské rokokové malby, François Boucher (1703–1770). Hlavním tématem jeho obrazů bylo nahé ženské tělo, vyjadřující grácii, šarm a něhu. Smyslný půvab jeho obrazů podtrhuje rafinovaná práce se světlem a stínem a světlý kolorit akcentující harmonické akordy bledě modrých, zelených, růžových a oranžových tónů. Boucher pokrýval široké spektrum uměleckých žánrů. Kromě malby závěsných obrazů působil jako dekoratér, věnoval se nástěnné malbě, knižní ilustraci, tvorbě rytin, výzdobě interiérů a návrhům pro gobelínové manufaktury v Beauvais. Jako dvorní malíř krále Ludvíka XV., rektor akademie a oblíbenec královy milenky Madame de Pompadour (1721–1764) Boucher výrazně ovlivňoval a současně ve svých dílech reflektoval dvorskou kulturu své doby. Na Boucherovo dílo navázal jeho žák Jean-Honoré Fragonard (1732–1806), poslední velký malíř francouzského rokoka. Proslul jemným erotickým podáním galantních syžetů s pikantními budoárovými scénami a vynalézavostí vzrušivých detailů a choulostivých symbolů. Nejznámější z jeho děl – Šťastné náhody houpačky (Houpačka) však není výhradním výplodem Fragonarda, vychází z konkrétních pokynů zadavatele: jeho milá měla sedět na houpačce, kterou rozhoupává biskup; on sám chtěl ležet na zemi v poloze, která mu umožňovala dívat se dívce pod sukně. (Připomeňme, že kalhotky v té době ještě nebyly vynalezeny.) Ironie osudu tomu chtěla, aby se Houpačka stala muzejní klasikou, při jejímž spatření si nikdo nedomýšlí nic špatného. Je to svého druhu pocta Fragonardově umělecké dovednosti: způsob, jakým dokázal metamorfovat choulostivé zadání, aniž by stvořil něco, co by nebylo ztělesněním radosti, něhy a lehkosti. Fragonardovy ložnicové scény jsou však tematicky výstižnější a daleko obsažnější. Například Závora je stejně rafinovaná jako přirozená: milenec zavírá dveře na závoru, zatímco dívka se ho pokouší zadržet. Závora je zde bezpochyby symbolem mužského či ženského pohlaví. Důležitou roli rovněž hraje symbolika kompozic Zápalná žabka a Sprcha, které jsou založeny na tradičních vtipech erotického obsahu. Dívky vyděšené ohňostrojem (žabkou) zapomenou na svůj stud a ukazují se v provokativních pózách; ohňostroj ve skrytu se zároveň stává metaforou erupce sexuálních pocitů. Z antropologického hlediska lze Fragonardovo dílo hodnotit jako obrazovou ilustraci galantních hodnot a životního stylu aristokratické subkultury období rokoka. Na jeho obrazech je možné studovat rokokovou módu, dobovou etiketu, scény z rodinného života, zámecké budoáry, zahradní architekturu, galantní slavnosti, ale zejména dobový postoj k lásce a erotice. Prostřednictvím Fragonardových obrazů, rytin, skic, leptů, miniatur a knižních ilustrací lze vstoupit do rozmarného, bezstarostného a frivolního světa galantní kultury. Fragonard své obrazy maloval transparentními lazurami, které dodávají jeho malbě fascinující svítivost a hloubku. Jeho virtuózní, vzrušující, ale sebejistý malířský styl ideálně doplňuje klíčové téma jeho tvorby – rokokové příběhy lásky a svodu. Poněkud jinou dimenzi získaly rokokové malby vznikající mimo území Francie. V Itálii působil v období rokoka pokračovatel tradice benátského kolorismu Giovanni Battista Tiepolo (1696–1770), který ve své tvorbě překlenul široké období od pozdního baroka ke klasicismu. Tiepolo proslul zejména svými dekorativními monumentálními freskami, které jsou jedinečnou ukázkou kombinace malby a architektury. Na jeho freskách stěny a stropy zdánlivě mizí, aby odhalily nadpozemský alegorický svět bohů a svatých. Tiepolo dodal rokoku slavnostní lesk a vynalézavou hravost. V jeho malbách se stříbřitě šedé světlo a barva osamostatňují jako autonomní výtvarný prvek a stávají se svébytnou uměleckou hodnotou. Za vrcholnou ukázku Tiepolova umění je možné označit fresku Apollón přivážející nevěstu, kterou namaloval v císařské síni Wüzburgského paláce v Německu. Klasickou ukázkou italské rokokové malby je také dílo Francesca Guardiho (1712–1793), v jehož drobných obrazech benátských lagun vrcholí benátská iluzionistická rokoková malba. V Anglii se setkáváme s prvky rokokové malby v díle vynikajícího portrétisty Thomase Gainsborougha (1727–1788), který prostřednictvím brilantní techniky dokázal zachytit světelné efekty, jako je hra světla a stínu na hedvábí nebo proměnlivá atmosféra krajiny. Snová a melancholická rokoková náladovost se projevila zejména v jeho portrétní tvorbě z osmdesátých let. Ale anglické umění v dílech některých autorů předvádělo i zhoubný vliv erotiky a touhy po sexu na odstrašujících příkladech zkažené morálky. Zarytý odpůrce rokoka William Hogarth (1697–1764) v cyklech Život prostitutky (1732) a Život prostopášníka (kolem roku 1733) – s jednotlivými díly Dědic, Vstávání, Orgie, Zatčení, Sňatek, Hráčské doupě, Vězení, Blázinec – zajisté nevyzývá k nemravnostem, přitom však neřestné výjevy na jeho obrazech a rytinách jsou rokokovému stylu docela poplatné. Z let 1730–1731 pochází dvojice Hogarthových obrazů Předtím, Poté. První z nich zachycuje sbližování šťastných milenců. Mládenec naléhá a dívka ho odmítá, jak se sluší podle pravidel galantní lásky. „Předtím“ si dívka nesla v šátku jablíčka – symbol počestnosti. Z druhého obrázku na nás hledí poněkud pocuchaní milenci, jejichž opojení se vytrácí; čeká je vystřízlivění. Pochutnali si a jablíčka už nejsou. Jiný představitel umravňujícího anglického malířství té doby Thomas Rowlandson (1756–1827) nás v díle Starý zákazník vede pro mravní naučení rovnou do nevěstince; nenasytní milenci v jeho Meditaci mezi hroby se zase s potěšením oddávají tělesné náruživosti na hřbitově a nezarazí je ani všudypřítomné memento mori. Rowlandson se vyznal v historii umění a pro své práce často volil klasická témata: takovým příkladem může být Moderní Pygmalion, satira na moderní ženu bez sexuálních zábran, která se iniciativně chopí svého Pygmaliona, a jak se zdá, přivádí ho k blaženosti. Rowlandsonovy dvojsmyslné, často až oplzlé grafické listy, předvádějící manýry a nálady autorových současníků – ať to byli sedláci, děvečky, vznešení aristokraté, faráři, obchodníci či oficíři – se těšily veliké popularitě. Na karikaturu se specializoval James Gillray (1757–1815). Pro vyjádření erotických narážek využíval mnohoznačných symbolů, které jejich ctitelé a znalci tehdejších poměrů ovšem snadno rozlouskli. U záplavy děl erotické satiry a karikatury v anglické tištěné grafice 18. století je třeba si uvědomit, že se tu snadno stírá rozhraní mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním. Ve střední Evropě je přechod od pozdně barokní malby k odlehčenému rokoku spjatý s dílem rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche (1724–1796). Těžiště jeho díla spočívalo v tvorbě monumentálních alegorických fresek, které realizoval v kostelích, klášterech a na zámcích ve Vídni, v Drážďanech, Innsbrucku, Bratislavě, Praze a Kroměříži. Pro Maulbertschovu malířskou tvorbu byl typický uvolněný skvrnovitý rukopis, ve kterém dominovalo světlo nad barvou a rozpouštělo ji v jednotné strhující světlobarevné médium. Na sklonku jeho tvorby lze v jeho díle již zaznamenat prvky nastupujícího klasicismu. V Čechách patřil mezi přední reprezentanty rokokové malby „český Watteau“ Norbert Grund (1717–1767), který pod vlivem benátského rokoka dospěl ve své tvorbě k svébytnému světelně barevnému iluzionismu. Na zformování jeho rokokového stylu měly svůj vliv také rytiny šířící francouzský galantní žánr. Za nejpůvabnější je možné označit Grundovy obrazy malého formátu, na nichž jsou zobrazeny galantní výjevy z parků, provedené uvolněným malířským rukopisem volnými barevnými skvrnami. Spektrum tematických okruhů jeho malířské tvorby ale bylo mnohem širší. Grund maloval také lovecké výjevy, jarmareční scény, bitvy, cikánské tábory, přístavy a mořské bouře. V závěrečné fázi Grundovy tvorby rokoková hravost v jeho obrazech ustupuje do pozadí a je nahrazena výtvarnými prvky typickými pro raný klasicismus. Galantní kultura doby rokoka se promítla také do užitého umění, které tvořilo neoddělitelnou složku dvorského životního stylu. Významnou součástí rokokových interiérů se stal porcelán, který zatlačil do pozadí tapiserie i tradiční sklo. V roce 1709 v Sasku odhalil německý chemik Johann Friedrich Böttger (1682–1719) tajemství výroby porcelánu z kaolinu a ukončil tak dlouholetý monopol porcelánu, který byl importován z Číny. V roce 1710 byla v Míšni založená slavná saská královská porcelánka, známá svými technicky dokonale modelovanými figurkami, jídelními servisy a okrasnými nádobami. Mezi nejslavnější tvůrce míšeňské keramiky patřil Johann Joachim Kändler (1706–1775), proslulý svými půvabnými porcelánovými soškami a návrhy velkých servisů. Ve Francii se hlavním centrem výroby porcelánu stala manufaktura v Sèvres, jejíž produkty byly typické jedinečnou barevností, zejména nenapodobitelnými odstíny královské modři a pompadourské růžové. V rokokovém sochařství se prosadila zejména drobná figurální plastika. V náboženské skulptuře představuje vrchol rokokového sochařství dílo Ignaze Günthera (1725–1775), který například vytvořil překrásné sousoší Zvěstování (1764) pro kostel augustiánských kanovníků ve Weyaranu. Rokokové cítění se výrazně projevilo také v dílech italských sochařů Giacoma Serpotty (1652–1732) a Francesca Queirola (1704–1762). V českém prostředí se zformoval specifický sochařský styl, označovaný jako rokokový klasicismus, který reprezentuje tvorba sochaře Ignáce Františka Platzera (1717–1778). Pro jeho sochy je typický rokokový senzualismus, tělesná smyslnost, plnost forem a sevřená plasticita modelace. Svět rokokové galantní kultury nalezl své vyjádření také v literatuře, hudbě, divadle a tanci. V literatuře se na rozdíl od baroka nevytváří napětí mezi pomíjivou smyslovostí a věčným duchovním principem, zdůrazňovány jsou především smyslové požitky. Barokní tradice je pozměněna i v použití žánrů, převládají (z hlediska klasicismu) „nízké“ žánry: rozmarná a erotická poezie, galantní epos, pastýřská hra, féerie. Literární rokoko se inspirovalo i antikou, ale pro své potřeby si vybírá pouze Anakreóna, Catulla a Horatia. Antického bájesloví využívá jen v duchu hédonistického ideálu života. Na vrcholu rokokové „mytologie“ stojí Afrodíta (Venuše, v české poezii Lada) a Kupido (Éros, Mílek) jako zosobnění síly všezasahujícího erotického principu, se objevuje se i stylizovaný kult Bakcha a Cerery. V rokoku není pociťován rozpor mezi osobností umělce a jeho nekonvenční tvorbou, jak dosvědčuje erotická poezie literátů z řad kněžstva. K autorům rokoka patří ve Francii, mimo jiné, Jean de La Fontaine (1621–1695), v Německu Heinrich von Kleist (1777–1811), Christoph Martin Wieland (1773–1813), ale též Ital Giovanni Giacomo Casanova (1725–1798). Mistrem veršované pastýřské idyly, akcentující citový prožitek a harmonický vztah k přírodě, se stal švýcarský básník a malíř Salomon Gessner (1730–1788), který se proslavil knihou Idyllen (Idyly, 1756). V Německu psal August Gottfried Berger (1747–1794) své Gedichte (Balady, 1789), v nichž se spektrum témat pohybuje od ponurých tragických příběhů k dobovým kratochvilným romancím. V české literatuře se vliv rokoka projevil v tvorbě prvních básníků národního obrození (anakreontika). V hudbě nalezlo rokoko svůj specifický výraz v drobných skladbách řazených do tzv. suit, které jsou charakteristické opakovanými melodickými frázemi, jednoduchou harmonií a virtuózní zdobností. Mezi přední skladatele doby rokoka patřili tvůrci skladeb pro loutnu a cembalo (clavecin) François Couperin (1668–1733) a Jean Philippe Rameau (1683–1764). V divadelní tvorbě nalezlo rokoko svůj specifický výraz v žánru salonní komedie, která v milostných zápletkách akcentovala hravost citů, poetickou atmosféru, ironii, nadsázku, lehký humor i jemnou nostalgii. Pod vlivem italské commedie delľarte psal své komedie nejvýznamnější francouzský rokokový dramatik Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux (1688–1763). Oproti lehkovážné galantní rokokové literatuře, s níž měla komedie společný jazyk, prezentuje Marivaux ve svých hrách lásku jako hluboký cit. Nejslavnější z jeho komedií Le Jeu ľamour et du hazard (Hra lásky a náhody, 1730) je založena na využití motivu maskování a převleků. To mu umožnilo uplatnit jak aristokratické elegantní a vytříbené galantní dialogy, tak i jazyk jadrné lidové komiky. Typickým rokokovým divadelním žánrem byla také pastorála – hra s hudebním doprovodem a tancem koncipovaná jako obraz idylického venkova s amorky, pastýři a pastýřkami ve stylizované milostné hře. V období rokoka prošla vývojem i opera, v rámci níž vznikla specifická divadelní forma označovaná jako „opera-balet“. Jednalo se o velmi rozvolněný žánr, ve kterém se příliš nehledělo na logicky sevřenou a pevnou koncepci, důraz byl spíše kladen na dekorativní a galantní podívanou pro oko, vyjadřující heslo doby „král se baví“ (le roi s’amuse). Pohybová kultura doby rokoka nalezla své vyjádření v umění francouzských tanečnic Marie-Anne de Cupi zvané Camarago (1710–1770) a Marie Sallé (1710–1767). Rokoko jako svébytný životní styl, sdílený příslušníky aristokratické společnosti, představuje poměrně krátkou etapu vývoje novověké evropské kultury. Přesto v období rokoka vzniklo široké spektrum kulturních prvků a komplexů, které jako celek představují svébytný systém artefaktů, sociokulturních regulativů a kulturních idejí, odrážející dobové hodnoty a normy aristokratické společnosti. (Jaroslav Malina, Václav Soukup)