románské umění (z francouzštiny: romane, „románský“), 1. pojem sloužící k označení kulturní epochy a univerzálního uměleckého slohu, vzniklého jako kompilát antických, byzantských, iroskotských a karolínských (franských) vzorů a ujednoceného ve Francii, Německu a Itálii na počátku 11. století a rozvíjejícího se od počátku 11. století do poloviny 13. století na území Evropy. Konec tohoto stylu – i když na některých místech se prosazoval až do poloviny 13. století – je datován do poloviny 12. století, kdy ve Francii vzniká nový styl – gotika; 2. sociokulturní systém, zahrnující středověké artefakty a monumenty (architekturu, výtvarné a užité umění, řemeslné výrobky aj.), sociokulturní regulativy (obyčeje, mravy, zákony, tabu) a kulturní ideje (znalosti, symboly a významy), sdílené a předávané příslušníky raných evropských feudálních států. Slovo „románský“ (romane) jako označení uměleckého slohu použil poprvé v roce 1818 francouzský historik a archeolog Charles-Alexis-Adrien Duhérissier de Gerville (1769–1853) jako analogii s tehdy užívaným filologickým termínem „románské jazyky“. Pojem „románský“ byl ale přenesen na ranou středověkou architekturu, která vykazovala řadu podobností s antickou římskou architekturou. Slovy Charlese de Gervilla „románské umění“ vystřídalo antické umění stejně, jako „románské jazyky“ vystřídaly latinu. Z antropologického hlediska je možné na románskou kulturu pohlížet jako na unikátní konfiguraci hodnot, norem, vzorců chování a myšlení typických pro období rané evropské středověké kultury. Románská kultura představovala systém ekonomické, sociální a politické organizace, v níž feudální třída válečníků, vlastníků a držitelů půdy ovládala poddaný venkovský lid obdělávající zemědělskou půdu. Panovníci, kteří chtěli lépe ovládat své země, propůjčovali půdu (léno) svým vazalům (mocné šlechtě) výměnou za přísahu věrnosti a slib vojenských služeb. Šlechta si půdu rozdělila na panství (statky) a dále je pronajímala svým vazalům – nižší šlechtě nebo rytířům. Tito nižší vazalové přísahali věrnost a vojenskou poslušnost svým pánům, ale současně byli také zavázáni panovníkovi (králi), který byl pánem všech. Na nejnižším stupni společenské hierarchie byli poddaní, kteří půdu obdělávali. Vznik románské kultury, která se zrodila na území rozpadlé franské říše císaře Karla Velikého (768–814), je spjat s oživením antických poznatků, materiálních technologií a stavebních postupů. Po celém území bývalé západořímské říše se nacházely pozůstatky římských staveb, které inspirovaly středověké stavitele k využívání takových architektonických prvků, jako byla valená klenba, polokruhový oblouk a sloup. Součástí románské kultury se staly také znalosti obsažené v dochovaných antických rukopisech, které byly uchovávány, přepisovány a studovány v klášterních knihovnách. Duchovní odkaz antické vědy a filozofie byl však přijímán a zpracováván velice selektivně, neboť dominantní ideologií období raného středověku byla scholastika, jejímž primárním cílem bylo posílení autonomie a autority křesťanské církve. Desáté století bylo v západní Evropě dobou sociálního neklidu, úzkosti, válek, drancování, hladomorů, politické i duchovní nestability. Rok 1000 ale proběhl bez očekávané apokalypsy a vedl k obrození křesťanské víry, která nalezla své vyjádření ve velkých zbožných poutích ke svatostánkům křesťanství, rozvoji církevních řádů, obnově nebo výstavbě nových klášterů, kaplí a kostelů. Významnou roli při formování základů románské kultury sehrálo clunyjské hnutí spjaté s reformovaným benediktinským klášterem ve francouzském Cluny. Opati v Cluny, podporovaní francouzskými feudály, patřili k nejmocnějším církevním hodnostářům 10.–12. století. Na šíření románské kultury v tomto období měly velký podíl také vznikající mnišské řády – clunyjský řád (910), kartuziáni (1084), cisterciáci (1098), premonstráti (1120) a gilbertini (1133), budující po celé Evropě nové kláštery. Tato duchovní a misijní centra šířící křesťanství současně fungovala jako hospodářské jednotky, které v průběhu 11. století vnesly nový kulturní a ekonomický potenciál do zpustošených a mnohde vylidněných oblastí. Kláštery měly standardní architektonickou dispozici. Střed areálu obvykle tvořil rajský dvůr s křížovou chodbou, k níž z jedné strany přiléhal kostel, z druhé kapitulní síň, na třetí straně stál refektář a na čtvrté byly hospodářské budovy. Součástí širšího klášterního komplexu byly polnosti, ovocné zahrady, vinice, rybníky a řemeslné dílny, jako jsou přádelna, tkalcovna, hrnčírna aj. Své výrobní postupy i znalosti mniši předávali okolnímu obyvatelstvu a stimulovali tak kulturní a ekonomický rozvoj venkova. V důsledku demografické stabilizace vznikaly v 11. století nové vesnické usedlosti a probíhala intenzivní výstavba hradů jako center feudální, politické a vojenské moci. Revitalizace křesťanské církve výrazně ovlivnila fungování středověkých sociokulturních regulativů, které představovaly normativní vrstvu románské kultury. Výraznou zásluhu na tom měl papež Řehoř VII. (1004–1085), který koncem 11. století zahájil reformu církve, jejímž cílem bylo posílit mocenskou pozici církve ve vztahu ke světským panovníkům (boj o investituru), získat dohled nad laickými vrstvami společnosti a posílit hierarchickou církevní strukturu. Gregoriánská reforma papežům umožnila zvýšit kontrolu nad duchovenstvem, neboť biskupy, které dříve uváděl do úřadu král, nyní jmenoval přímo papež. V této politice pokračovali další papežové, kteří jako nejvyšší církevní hodnostáři systematicky vytvářeli hierarchizovanou pontifikální správu a vyhlašovali křesťanské zákony, jimiž se měla řídit celá společnost. V románském období se postupně stabilizovaly dvě základní dimenze kultury, typické pro dobu středověku. První dimenzi představuje kultura profánní, kterou rozvíjela šlechta, venkovský lid a vznikající vrstva měšťanů. Druhou dimenzi reprezentuje kultura sakrální. Jejími tvůrci, nositeli a současně zprostředkovateli byla církev a duchovenstvo. Profánní kultura nalezla svou materiální objektivaci ve šlechtických a královských hradech, rolnických usedlostech a vesnicích a středověkých kupeckých a řemeslnických městech. Sakrální kultura byla rozvíjena v prostředí klášterů a církevních staveb a jejím symbolem se staly románské kostely, které lze považovat za dílo kolektivně sdílené středověké náboženské víry a alegorický obraz křesťanské kosmologie. Románské kamenné kostely na věřící působily zejména svojí mohutností a majestátností. Jejich poněkud ponurý interiér modifikovala vnitřní výzdoba, která využívala materiálů se zářivou barevností. Stěny pokrývaly malby nebo tapiserie teplých a intenzivních tónů. Malované byly často také klenby, pilíře a hlavice sloupů. Intenzivní prožitek architektury a malby doplňovalo fantaskní umění románských sochařů, kteří na kamenných plastikách, reliéfech a hlavicích sloupů vytvářeli podivuhodný svět reality a náboženské mystiky. Církevní prostory byly místem, kde se odehrávaly křesťanské liturgie. S církevními obřady je spjato sakrální středověké písemnictví, reprezentované opisy biblí, evangeliáři, žaltáři a mešními knihami. Úsilí církve o názorné a srozumitelné přiblížení liturgie, biblických příběhů a církevních svátků vyústilo ve vznik náboženského divadla, které se v románském období velice rychle šířilo po celé Evropě. Tyto duchovní hry vznikaly zprvu rozvíjením chorálních zpěvů prostřednictvím tropů pojímaných jako dialogy (vánoční hry, velikonoční hry). V raném středověku byly duchovní hry latinské a obvykle byly provozovány v interiérech kostelů nebo jejich blízkosti. Sakrální svět románské kultury, vytvořený chrámovou architekturou a inscenovanou liturgií, doplňoval posvátný a závazný církevní zpěv, označovaný jako gregoriánský chorál (viz hudba, evropská středověká a novověká). Jednotícím jazykem liturgie i chorálu byla latina, zdrojem textů bible, většinou žalmy. Jednalo se o výlučně jednohlasý zpěv, bez doprovodu nástrojů, neboť instrumentální hudbu v tomto období církev odmítala. Hlavními bohoslužbami, při nichž byl chorál zpíván, byly mše (missa) a kanonické hodinky (oficium). Významným literárním útvarem, který byl prezentován v chrámových prostorách, byly legendy, vyprávějící o životě svatých. Jejich cílem bylo prostřednictvím obrazného vyprávění podnítit a inspirovat věřící k následování příkladného života. Pohlížíme-li z tohoto hlediska na sakrální románskou kulturu, můžeme konstatovat, že církevní architektura, výtvarné umění, liturgie, gregoriánský chorál, duchovní hry a legendy ze života svatých vytvářely konzistentní systém kulturních prvků a komplexů, který vyjadřoval náboženskou podstatu a ideovou jednotu středověké společnosti. Na vzniku a expanzi románské kultury na území Evropy měli svůj podíl významní církevní hodnostáři a politici, kteří od počátku 11. století podporovali výstavbu nových kostelů a reformovali náboženské řády. K šíření románské kultury přispěla také významná poutní místa, zejména Řím, Jeruzalém a Santiago de Compostela. V roce 1095 se španělské město Compostela stalo biskupským sídlem, do kterého se sbíhaly poutní cesty z celé Evropy. Poutníci směřující do Compostely procházeli čtyřmi středisky (Paříž, Vézelay, Le Puy, Saint-Gilles-du Gard), které se staly důležitými centry románské kultury. Významnou roli v tomto období sehrály také mnišské církevní a rytířské řády, působící na území Evropy a Předního východu. Pro difuzi románských kulturních prvků a komplexů byly významné také válečné výboje. V roce 1066 porazil normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel (1027–1087) v bitvě u Hastingsu posledního anglosaského krále Harolda II. (1022–1066) a zahájil tak pronikání románské kultury na území Anglie. Za doby jeho vlády zde bylo postaveno 85 nových románských hradů a řada významných církevních staveb. V polovině 11. století Normané dobyli Sicílii a Království Obou Sicílií se stalo významným centrem akulturace, ve kterém se vzájemně ovlivňovaly byzantská, arabská a románsko-normanská kultura. Působivou ukázkou této originální kulturní syntézy je například sicilská katedrála v Montrealu (1182), která představuje vynikající příklad normansko-arabského stavebního stylu. Vojenská expanze se šířila také na území Pyrenejského poloostrova, kde v rámci reconquisty probíhal boj s Araby (Maury) za znovunabytí ztracených křesťanských území. V průběhu 12. a 13. století došlo k šíření středověké evropské kultury prostřednictvím křížových výprav, usilujících o dobytí Svaté země na území Předního východu. Hodnotíme-li románskou kulturu z hlediska její životaschopnosti a svébytnosti, můžeme konstatovat, že v průběhu své existence dokázala efektivně využít kulturní dědictví karolínské a otonské renesance a zahájila úspěšnou expanzi středověké evropské kultury. Pro období raného středověku byly charakteristické ekonomická a politická rozdrobenost, převaha naturálního hospodářství, nerozvinutost společenské dělby práce a obchodních styků. Ekonomickou základnu románské kultury primárně tvořila zemědělská produkce. Řemeslná výroba a obchod v období raného středověku plnily pouze doplňkovou ekonomickou funkci. Základním hospodářským a politickým celkem bylo v období raného středověku panství. To tvořil obvykle hrad, panský dvorec a několik vesnic, které zcela svrchovaně ovládal feudální majitel. Základem feudálního zemědělství byly vesnice, které fungovaly jako soběstačné hospodářské jednotky. Zemědělská produkce a řemeslná výroba uspokojovala potřeby jak vesničanů, tak jejich feudální vrchnosti. Tento model naturálního hospodářství, založený na lokální hospodářské soběstačnosti, do značné míry limitoval obchodní aktivity a podporoval politickou roztříštěnost. Část pozemků, na kterých pracovali poddaní, měl majitel panství vyhrazenou pro sebe, ostatní pronajímal za poplatek (pacht) svobodným vesničanům. Poddaný rolník vlastnil část výrobních prostředků (zemědělské nástroje a nářadí) a jeho osoba nebyla v absolutním vlastnictví feudálního pána. Na rozdíl od starověkého otroka měli proto poddaní určitý zájem na výsledcích své práce. Ekonomická moc, založená na pozemkovém vlastnictví, byla posílena soudní pravomocí, která lennímu pánu umožňovala trestat pachtýře, kteří neplatili daně. Mocní feudálové, kteří byli držiteli manského práva (právo „banu“), disponovali pravomocemi obecně uplatňovanými v království, které jim umožňovaly na jejich území soudit, trestat, donucovat k službě, vybírat různé typy daní a mýtné, povolávat do vojska aj. Součástí feudálních pravomocí udělených králem byly také povinnosti, které vrchnosti ukládaly ochraňovat na svém území mír a právo, udržovat cesty a mosty a zajišťovat bezpečnost obchodu. Vykonávání spravedlnosti bylo výsadou feudálního pána. Malé přestupky, jako jsou drobné krádeže, rvačky nebo cizoložství, byly sankciovány pokutami, které se vyplácely vrchnosti. Těžké přestupky byly trestány tělesnými tresty, vyobcováním nebo smrtí. Velkou moc významným feudálním pánům poskytovalo právo držet a kontrolovat lokální váhy a míry a právo razit mince. Důležitou osobou v hospodářském životě každého panství byl správce, který jménem vrchnosti organizoval práci, vybíral dlužné poplatky, daně a v případě nutnosti trestal nebo tvrdě potlačoval odpor vesničanů. V raném středověku nebyli rolníci příliš dobře technicky vybaveni na obdělávání zemědělské půdy. Orba byla zprvu prováděna rádlem s dřevěnou radlicí, teprve na počátku 12. století začal být používán pluh se železnou radlicí, který umožňoval řezání drnů, odkrojení pásu půdy a její převrácení (viz oradlo, pluh, zemědělství). Zemědělské výnosy zvyšovalo vláčení, při kterém se zoraná půda rozmělňovala branami a hliněné hroudy rozbíjely dřevěnými hráběmi. Významnou inovaci, usnadňující orbu, představoval koňský postroj, jehož součástí byl pevný dřevěný chomout potažený plstí, který tažnému zvířeti usnadňoval dýchání. Na polích se nejčastěji pěstovalo obilí (pšenice, žito), len a někde konopí. Na nejvlhčích místech se nechávala volně růst tráva, která posečená a usušená poskytovala seno na zimu. Z nedostatku hnojiva se půda rychle vyčerpala, a proto ji rolníci nechávali jednou za dva nebo tři roky odpočinout. Tato praxe vyžadovala neustálé rozšiřování zemědělské půdy, která byla získávána vypalováním a klučením lesů (žďáření). Získaná nová pole, zúrodněná popelem, zpočátku velmi dobře rodila. Les, kromě nové zemědělské půdy, poskytoval množství dalších cenných surovin, jako dřevo na výrobu nástrojů a stavby, dřevěné uhlí, maso a kůže ulovených zvířat aj. Doplňkovým zdrojem zemědělských produktů byly oplocené zelinářské zahrady, které se nacházely u většiny vesnických stavení. Jejich půda, na rozdíl od polí, byla kvalitně hnojená a pravidelně hluboko kypřená rýči, a proto dobře rodila zeleninu, ovoce, vinnou révu a léčivé byliny. Pokrok v zemědělské výrobě se postupně prosazoval zřizováním většího počtu vesnických kováren, které produkovaly stále širší spektrum železných zemědělských nástrojů. Významnou inovaci znamenalo také pěstování jarních plodin (ječmen, oves) a luštěnin, které regenerovaly půdu, a postupné přecházení z úhorové soustavy k trojpolnímu (trojhonnému) hospodaření. V potravě prostých vesničanů převládal černý chléb z ovsa, prosa nebo žita, obilná kaše, polévka a boby. Maso venkované získávali lovem pernaté zvěře a králíků, neboť dobytek se primárně choval pro zemědělské práce, vlnu a mléčné produkty, nikoliv pro porážku. Strava vrchnosti byla podstatně bohatší. Její významnou složkou bylo maso ulovené vysoké a černé zvěře, které bylo servírováno na krajících bílého chleba. Oblíbenou součástí šlechtické tabule byly kořeněná jídla s omáčkou, paštiky, sladkovodní ryby a škeble, medové cukrovinky a vína. Ve středověku se ale konzumovalo poměrně málo mléčných produktů i čerstvé zeleniny. Od 12. století neustále vzrůstala produkce pšenice, neboť měšťanské rodiny, snažící se napodobovat šlechtice, odmítaly konzumovat venkovský černý chléb. Vývoj materiální základny románské kultury byl založen na postupných inovacích v oblasti zemědělské produkce a rozvoji řemeslné výroby. Středověké vesnice jako základní ekonomické jednotky feudálního systému dokázaly úspěšně zajistit jeho fungování až do období vrcholného středověku. Hospodářská a politická samostatnost feudálů byla v románském období posílená tím, že půda a tituly, které jim panovník propůjčil k doživotnímu užívání, se proměnily v dědičná léna. Feudálové se tak stali samostatnými vládci nad svěřeným územím, posilovali svůj status přijímáním titulů (vévoda, kníže) a rozšiřovali svá panství v četných drobných válkách s jinými feudály. Politickou a vojenskou základnu románské kultury tvořila síť hradů, které sloužily jako královská nebo šlechtická správní sídla a místo pro ubytování vojenských posádek. Románské hrady (s jejich mohutnými věžemi a pevnými hradbami) lze považovat za symbol profánní feudální moci. Hrady se objevily v politicky nestabilním a sociálně neklidném 10. století, když se zhroutila říše Karla Velikého a královská moc přešla do rukou knížat a jejich vazalů. Byly postaveny na vojensky strategických místech, aby poskytovaly ochranu před nepřáteli a současně ovládaly kraj i jeho obyvatele. První románské hrady se stavěly na vyvýšených místech a obvykle je tvořily jednoduché dřevěné věže obehnané palisádou. V 11. století se v hradní architektuře prosadil jako stavební materiál kámen, který snížil nebezpečí požárů. V průběhu 12. století se hrady neustále zdokonalovaly, až získaly svojí klasickou podobu kombinující v různých variantách fortifikační sílu hradních věží a hradeb s obytnou funkcí hradního paláce. Vývoj středověkých hradů nepřetržitě probíhal po téměř pět století a jejich stavitelé úspěšně používali stavební postupy typické pro románskou a později pro gotickou architekturu. V průběhu křížových výprav do Svaté země se evropská hradní architektura rozšířila také na území Předního východu, kde se evropští stavitelé inspirovali byzantskou a arabskou pevnostní architekturou. Klasickou ukázkou vyspělé hradní architektury jsou hrady Chateau-Gaillard (Francie) a Krak des Chevaliers (Sýrie). K obraně hradů užívali králové a feudálové vojenské družiny rytířů, kteří byli svému lennímu pánu zavázáni vazalskou přísahou. Pro rytíře byla hlavní ctností osobní statečnost. Tu prokazovali ve válečných střetech nebo na rytířských turnajích. Rytíři měli poměrně drahou výzbroj, kterou tvořily meč, kopí, štít, přilba, drátěná košile, pancíř nebo celé brnění. Tyto zbraně vyráběli specializovaní řemeslníci, z nichž nejproslulejší pocházeli z Itálie a Německa. Rytíře doprovázeli jejich panoši, kteří nosili štít, starali se o výzbroj a válečného koně. Ve středověkých válkách tvořili obrnění rytíři bojující na koni základ jízdy, považované za elitu každé armády. Pevné usazení obrněného jezdce na koně umožnil vynález třmenu. Tato kulturní inovace je čínského původu a do Evropy pronikla prostřednictvím Arabů. Vedle jízdy se ve válkách používala také pěchota, vyzbrojená sekerami, píkami a noži a oddíly lukostřelců. Pěší vojenské sbory ale nebyly stálé a vyzbrojovaly se podle potřeby. Na sklonku románského období se stále více prosazovali nájemní profesionální vojáci, kteří již ale neválčili ve jménu rytířské cti, ale za peníze. Vojenský potenciál románské středověké Evropy se projevil ve výbojných taženích evropských feudálů na území Předního východu. Tyto křížové výpravy, jejichž záminkou bylo osvobození Jeruzaléma („Svaté země“) od „pohanských“ Turků, iniciovala ústy papežů křesťanská církev. Skutečnou příčinou této vojenské expanze ale byla touha evropských feudálů, církve a obchodníků po bohatství orientálních zemí. V průběhu 12. a 13. století na dobytém území Předního východu vznikly a postupně zanikly křesťanské státy – Jeruzalémské království, Antiochie, Tripolis a Edessa. Tyto latinské státy, v nichž hrály významnou roli rytířské řády johanitů a templářů, byly centrem silné akulturace a kulturní difuze. Po dobu existence těchto států vzkvétal obchod mezi Orientem a Západem. Z Evropy na Přední východ putovaly zbraně, dřevo, vlněné sukno a další zboží. V Levantě se obchodníci zásobovali od karavan kořením, hedvábím a drahými kameny, které pak směřovaly do Evropy společně s arabskými koberci, tkaninami, sklem, voňavkami, mýdlem a dalšími orientálními výrobky. Vzácným a žádaným zbožím byly také citrusové plody, datle, fíky a cukrová třtina, která byla užívaná na Západě jako léčivo. Prostřednictvím křížových výprav byla křesťanská Evropa konfrontována s odlišnými kulturními idejemi a sociokulturními regulativy v oblasti náboženské víry, potravinových a hygienických návyků a dalších vzorců chování každodenního života. Románský svět feudálních hradů nebyl spjatý pouze s válkou, ale byl také místem, kde se rozvíjela svébytná dvorská rytířská kultura. V centru dvorské kultury stál tedy idealizovaný obraz rytíře, který jako válečník věrně slouží svému lennímu pánu a jako muž se dvoří paní svého srdce. Ideál odvážného a statečného feudálního válečníka nalezl své vyjádření v hrdinské a rytířské epice, která byla původně zpívaná. Mezi nejslavnější skladby tohoto typu patří cyklus starofrancouzských „písní o činech“ (chansons de geste), které reprezentuje La Chanson de Roland (kolem 1100, česky: Píseň o Rolandovi. Praha: Laichter, 1915, Praha: Odeon, 1987 a Píseň o Rolandu. Praha: J. Otto, 1895). Děj tohoto příběhu se odehrává v době bojů Karla Velikého se Saracény. Ústřední postava, chrabrý vojevůdce Roland, neváhal v boji položit za franského krále vlastní život. V osobě Rolanda je ztělesněn ideál dokonalého rytíře, vyznačujícího se odvahou, hrdostí, věrností lennímu pánu a Bohu. Nejvýznamnější památkou španělské středověké literatury je hrdinský epos Cantar de mio Cid (kolem 1140, česky: Píseň o Cidovi. Praha: Práce, 1994), který popisuje statečné činy rytíře Rodriga Díaze de Vivar (1043–1099), jenž se proslavil v bojích křesťanů s Maury. Vrcholným dílem německé literatury z období románské kultury je veršovaný epos Nibelungenlied (asi 1200–1210, česky: Píseň o Nibelunzích. Praha: Čs. akademie věd a umění, 1941; Praha: Odeon, 1974, 2. přepracované a doplněné vydání 1989), který je inspirován starogermánskými mýty o Siegfriedovi a Kriemhildě. Ve středověké literatuře, věnované hrdinským činům velkých válečníků, byla velmi oblíbená postava makedonského krále Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.). Jeho životní osudy ztvárnil v latinsky psaném historickém eposu Alexandreis (Alexandreida, 1178–1184) francouzský básník Gautier de Châtillon (kolem 1135–1200). Toto dílo inspirovalo celou řadu dalších autorů, a proto se s tímto tématem setkáváme v mnoha evropských zemích po celé období středověku. V průběhu 12. a 13. století vzniká na šlechtických dvorech svébytná kultura proměněného rytířského stavu. Obvyklé rytířské ctnosti (nebojácnost, vypjatý smysl pro čest, věrnost apod.) se obohacují o nové emoce: ochrana slabých, dvorná úcta k ženám bez ohledu na prospěch a výhody (rytířstvo pohrdá spekulacemi vypočítavých obchodníků, i když na nich pochopitelně není zcela nezávislé). Rytířský stav přináší kult lásky, nový ideál a s ním spojenou novou milostnou lyriku, odlišující se od dřívějších dvorských kultur; ta nová je totiž nejen ovlivňována ženami, ale „zženšťuje“ též muže (už jen tím, že muž se uchází o lásku). Žena není otrokyní, kořistí, obětí či poddanou muže, nýbrž zdrojem, předmětem a uznalým publikem poetických výtvorů. Milostné motivy hrály v umění vždy důležitou roli, ale plnily různou funkci. Římská literatura pojednávala spíše o ženách než o lásce, řecká literatura byla soustředěna na lásku pohlavní, starověk měl v oblibě hrdinské příběhy a mýty, raný středověk životy svatých. Láska jako romantický motiv se vyskytovala již v helénismu (dramatické milostné příběhy a milostné idyly), ať vášnivá či něžná, ale nikoli jako princip. Kult dvorské lásky je jiný: milující myslí s něhou a vroucně na svou vyvolenou, je obšťastňován už pouhou milostnou touhou, bez ohledu na její vyslyšení a naplnění. Kult dvorské lásky má erotický charakter, milostná náklonnost obsahuje jisté napětí. Muž se dvoří, žadoní o lásku nebo aspoň o nepatrný projev přízně. Je s podivem, kam odhodil hrdina svou důstojnost. A co je v upjatém středověku navíc pikantní – milovník nezřídka vyznává lásku vdané ženě, často manželce svého pána či hostitele. To vše působí dosti nevěrohodně, takže jsou na místě pochybnosti, zda jde o skutečný prožitek, nebo jen o společenskou hru. Galantnost je podle všeho umělým ideálem. Do sentimentální dvorské poezie se promítá situace na tehdejších šlechtických dvorech: středem dění je šlechtična, stále obklopená houfem svobodných mladíků, z nichž mnozí byli u dvora od dětství. Byli v tomto uzavřeném prostředí vychovávaní a provázeni žádoucí ženou, která však byla vdaná. Vazba na ženu jiného, sublimovaná do zamilovanosti, hromadila erotické napětí a vystupňovala přiznáním milostného citu. Mužský citový exhibicionismus a zároveň masochismus kurtoazní lásky se později plně rozvinul v milostné romantice. Téma lásky nalezlo své vyjádření v provensálské dvorské milostné lyrice, psané v jazyce zvaném okcitánština (poezie, trubadúrská a truvérská). Autoři provensálské lyriky se nazývali trubadúři a byli současně tvůrci i interpreti písní, které se zpívaly za doprovodu strunných nástrojů (violy, loutny a psaltéria). Mezi autory dvorské lyriky patřili i příslušníci vysoké šlechty, jako například vévoda Vilém Akvitánský (1071–1127). Z jeho milostné poezie se dochovalo 11 písní, které vyjadřují kurtoazní (dvorné) pojetí lásky k dámě, jíž se měl muž kořit, sloužit jí a opěvovat její krásu. Kurtoazní vztah k ženě se promítl také do kráčivých párových tanců, které náznakovou pantomimou a decentním pohybem naznačovaly milostnou hru a dvornou službu dámě. Ve druhé polovině 12. století pronikla trubadúrská píseň do severní Francie a prostřednictvím migrujících trubadúrů a žakérů se ve 13. století postupně prosadila na většině evropských dvorů. Obraz idealizovaného rytíře a uctívané dámy, umělecky ztvárněný v dílech dvorské kultury, ale neodpovídal skutečnému životu mužů a žen v období raného středověku. Narození a raná výchova šlechtických dětí patřily k ženskému světu. Když se dítě narodilo, vykoupalo se, pevně zavinulo a uložilo do kolébky u ohně. Šlechtické děti měly obvykle kojnou, neboť jen málokterá hradní paní sama kojila. V prvních dnech po narození bylo dítě pokřtěno. Chlapci zůstávali až do sedmi let v mateřském prostředí, teprve poté byla zahájena jejich výchova k válečnému řemeslu, často u jejich kmotra nebo sousedního pána. Dívky neopouštěly hrad až do svého sňatku. Učily se číst, počítat, tkát, zpívat a vést domácnost. Jejich hlavním úkolem však bylo přivést na svět děti, zejména syny. V rigorózním středověku byla sexualita dána do klatby. Podle křesťanské doktríny plodí hřích, který žena dále předává svým mateřstvím (dědičný hřích). Tělesná touha, smyslná vášeň, stejně jako šílenství jsou podle středověké víry zavrženíhodným dílem ďábla. Žádoucí je asketický život ve víře, celibát, panenství se považuje za čistší než manželství. Církevní učení o tom, že si Marie navzdory mateřství uchovala panenství (neposkvrněné početí), že tedy nebyla poznamenána dědičným hříchem, přešlo z teologie do výtvarného projevu a podnítilo bohatou mariánskou symboliku: mezi symboly panenského mateřství patří například hořící trnový keř, který oheň nestráví, uschlá Aronova hůl, která rozkvete a nese plody, tři mládenci v peci ohnivé, kterým plamen neublíží, a mnoho dalších. Asketická tendence spojila sexualitu se silně negativním obrazem hříchu. Sexuální život byl provázen permanentním strachem z trestu. Pocit hříšnosti se mnohdy vyvíjel od sebeobviňování k sebetrýznění, jež mohlo vést až k posedlosti. Tak není divu, že docházelo k masochistickému flagelantství, provázenému davovým fanatismem. (Rozmohlo se natolik, že musela zasáhnout církevní autorita: papež Klement VI. v polovině 14. století prohlásil sebemrskání za kacířství.) Svět románských hradů a šlechtických dvorů reprezentuje politickou autoritu dvorské kultury doby raného středověku. Po celou dobu existence románské kultury jako svébytného sociokulturního systému ale nic nenaznačovalo tomu, že nositelem a základní hybnou silou dalšího kulturního vývoje se stanou centra obchodu a řemesel – rodící se středověká města. Na vzniku a expanzi měst měl podíl růst zemědělské výroby, který vedl ke vzniku zemědělských přebytků, rozvoji řemesel a obchodu. Na křižovatkách obchodních cest vznikaly řemeslné osady, kolem nichž se vytvářel trh. Tržní a řemeslná centra se postupně transformovala v městečka a města obehnaná nejdříve dřevěnou, později kamennou hradbou. Ve Francii, v Itálii a Německu docházelo k revitalizaci pozůstatků starých římských měst. Řada nových měst byla však založena v průběhu kolonizace nově osídlované půdy. První románská města vznikala v 11. století v oblastech kolem Středozemního moře na jihu Francie a Itálie a v severovýchodním Španělsku. Krátce poté se města objevila také v oblastech, kde byly velké zemědělské přebytky (severní Itálie, Nizozemsko, Porýní). Ve 12. a 13. století se města, jako centra řemesel a obchodu, začala rozvíjet i na území ostatní Evropy. Součástí středověkých měst i nadále zůstala zemědělská výroba. Na vyhrazených místech uvnitř městské zástavby byla vyhrazená plocha pro pěstování obilí a chov dobytka. Na významu nejrychleji nabývaly města a přístavy ležící na velkých obchodních cestách, spojujících hlavní oblasti řemeslné výroby a obchodu. S rozvojem měst je spjaté formování základů světského divadla a lidové „smíchové“ kultury, která se pěstovala na tržištích. Nesmělé počátky světských divadelních produkcí je možné vidět v umění středověkých minstrelů a žakérů, kteří svým vyprávěním, recitací, mimickými scénkami, akrobacií, žonglováním, zpěvem a tancem bavili za drobný peníz prostý lid na tržištích. Žakéři (šprýmaři) vystupovali na nejrůznějších městských slavnostech (svátcích, karnevalech, svatbách, pohřbech) a jako specialisté na mluvené, hudební a divadelní produkce byli zváni k obveselení na šlechtické dvory. Paralelně se smíchovou lidovou kulturou se v průběhu 12. století v románských městech konstituovaly předpoklady pro rozvoj filozofické a vědecké kultury univerzitního typu. Významnou roli přitom sehrály rodící se městské univerzity, které představovaly nový typ školy, zásadním způsobem rozšiřující spektrum středověkých vzdělávacích institucí. Vzdělání již nebylo omezeno na městské školy a církevní školy (farní, klášterní a kapitulní). Mezi nejstarší evropské univerzity, které vznikly v románském období, patří univerzita v Boloni (1119), Paříži (1150) a Oxfordu (1167). Na středověkých univerzitách bylo možné nejdříve získat univerzální filozofické vzdělání na artistické fakultě a poté pokračovat v dalším studiu na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Ústředním tématem rané scholastické filozofie byl spor o univerzálie, který rozdělil učence na přívržence realismu a nominalismu. Jádrem tohoto sporu, který ilustruje ústřední filozofické dilema středověké kultury, bylo hledání odpovědi na otázku podstaty obecných pojmů. Realisté, reprezentovaní v románském období Anselmem z Canterbury (1033–1109) a Vilémem z Champeaux (1070–1121), byli přesvědčeni o tom, že obecné pojmy jsou vůči individuálním přírodním věcem prvotní a že existují reálně „samy o sobě“, nezávisle na empirické realitě. Oproti tomu nominalisté, jako byl Jan Roscellinus z Compiègne (kolem 1050–1120), obhajovali názor, podle něhož objektivně existují pouze jednotlivé předměty a jevy se svými individuálními vlastnostmi. Obecné pojmy je proto nutné považovat za pouhá jména, která vznikla jako výsledek abstrahující činnosti lidského vědomí. O syntézu nominalismu a realismu se pokusil Petrus Abaelardus zvaný Abélard (1079–1142), který se ve svém stanovisku snažil vyhnout jednostrannosti obou přístupů. Na rozdíl od tvrzení, že univerzálie jsou před věcmi (realisté) nebo tvrzení, že univerzálie jsou po věcech (nominalisté), Abélard formuloval tezi, podle níž univerzálie existují ve věcech (universalia in rebus). Filozofické, náboženské a normativní systémy, které vznikly v rámci románské kultury, byly dále rozvíjeny po celé období vrcholného středověku jako součást ideové báze gotické kultury. Relativní autonomie románské kultury se nejvýrazněji projevila na úrovni artefaktů v architektuře a výtvarném umění, které je možné považovat za specifický jev sui genesis a svébytný umělecký sloh, který se kvalitativně liší od gotické kultury vrcholného středověku. Románskou, římskými stavbami inspirovanou, architekturu je možné časově rozdělit na ranou fázi (1000–1100), pro niž jsou ještě charakteristické stavby s převážně plochým dřevěným stropem, vrcholnou fázi (1110–1180), ve které se již prosadily kopule a zděné klenby (valené, křížové) a pozdní fázi (1180–1250), v níž se objevují hrotité oblouky, žebra a křížové klenby. Klasická románská valená klenba měla kruhový tvar a byla tvořená jediným klenutým obloukem, který prochází celou délkou stavby. Významnou technickou inovací bylo zjištění, že průnik dvou valených kleneb vytváří nový typ klenby – klenbu křížovou, která může být zesílená žebry umístěnými kolem hran křížení. Tento objev ale již anticipoval nástup gotického slohu, pro který byla žebrová klenba typická. Mezi znaky vrcholné románské architektury patřily mohutné nosné zdi, seskupené do prostorových tvarů krychle, kvádru a válce, hluboká a úzká sdružená okna s polokruhovým nadpražím a malými meziokenními sloupy, fasáda plasticky členěná lizénami a obloučkovými vlysy, mezilodní arkády a kamenné sloupy, jejichž hlavice byly zdobeny geometrickými, rostlinnými, zoomorfními nebo antropomorfními motivy. V sakrální architektuře se uplatnily dva základní typy staveb – podélné kostely a baziliky nebo centrální stavby postavené na půdorysu rovnoramenného kříže či kruhu (rotundy). Klasickou ukázkou románské sakrální architektury je bazilika – trojlodní nebo vícelodní podélná kamenná stavba se zvýšenou a osvětlenou střední lodí, oddělenou uvnitř od bočních lodí pilíři nebo sloupy, nesoucími obvykle oblouky. Zpočátku se stavěly baziliky bez příčné lodi, ústící do jedné nebo tří apsid, povýšených někdy nad kryptu, později baziliky s příčnou lodí, připomínající půdorysem písmeno T. Tento typ baziliky ale na počátku 11. století nahradily baziliky postavené na půdorysu latinského kříže, vzniklého vsunutím chóru mezi příčnou loď a apsidu. Prostor, kde se křížila hlavní a příčná loď, býval zdůrazněn oblouky na pilířích. Zároveň se půdorysný čtverec křížení stal výchozí kompoziční jednotkou celého půdorysu. Tento kvadratický schematismus se začal promítat i do vertikálních proporcí a v románském období prostupoval celou stavbu. Koncepce románských kostelů nabývala v různých zemích specifické podoby. Italští architekti například preferovali od chrámu oddělenou zvonici (kampanilu), ve Francii se hmota chrámu spojila s průčelím, které tvořily dvě věže, zatímco v Německu byly v oblibě věže a vížky stojící nad křížením chrámové lodi. Románské kostely však sjednocovala snaha jejich stavitelů akcentovat průčelí a vstupní portály chrámů, které byly bohatě zdobené architektonickou nebo sochařskou výzdobou. Vrcholnou ukázkou románské sakrální architektury jsou například katedrály v Durhamu (Anglie), Santiagu de Compostela (Španělsko) a Wormsu (Německo), bazilika Sainte-Madeleine ve Vézelay (Francie) a dóm, baptisterium a kampanila v Pise (Itálie). Na území České republiky reprezentují románské církevní stavby rotundy a bazilika svatého Jiří na Pražském hradě. Principy a stavební postupy, typické pro církevní architekturu, byly používány také při budování románských hradů, měšťanských domů, mostů a silnic. Románské sochařství se soustředilo především na výzdobu církevních staveb (hlavice sloupů, portály a průčelí chrámů). Uplatňovalo se – obdobně jako sochařství následujícího, gotického období – především v plastické dekorativní i figurální výzdobě kamenných portálů, průčelí, zejména trojúhelníkového nebo půlkruhového štítu (tympanonu), i vnitřních chrámových prostor. Krása románských portálů je založená nejen na sevřené kompozici jednoduchých lineárních a plošných schémat, ale také na jemně a detailně zpracovaných plastických ornamentech a reliéfech. Románské sochy a plastiky respektují tvar rámce, jehož jsou součástí. Proto jejich kompozice variuje podle toho, do kterého geometrického obrazce jsou konkrétní skulptury zasazeny. Například v pravoúhlém nadpraží jsou lidské postavy řazeny horizontálně, zatímco v půlkruhovém tympanonu sledují hlavy postav křivku obvodu. V románském sochařství se tak zrodila dekorativní plastika, která představuje originální syntézu plošné ornamentální linie a plochy s plasticitou hmoty a objemu. Za inspirační zdroj románských sochařů lze označit římské plastické sochařství, byzantské a orientální tkaniny a ornamenty a severský zvěrný styl. Imaginace a fantazie románských sochařů dokázala spojit dynamiku linií a dekorativních pletenců s těly fantastických zvířat a nestvůr. Ve vrcholné a v závěrečné fázi vývoje románské kultury se součástí bohatých ústupkových portálů a kostelních průčelí stává monumentální figurální skulptura zobrazující profánní alegorie, biblické výjevy a příběhy ze života svatých. Za vrcholné ukázky románské plastiky lze považovat portál kláštera San Salvador v Leyre (Španělsko), kostelů Saint-Trophime v Arles (Francie), Santa Maria le Real v Sangüese (Španělsko) a katedrály v Santiagu de Compostela (Španělsko), dále sochařskou výzdobu západního průčelí kostela Notre-Dame-la-Grande v Poitiers (Francie) a kaple Cámara Santa v Oviedu (Itálie). Své uplatnění nalezlo sochařské umění také v náhrobní plastice, kovolitectví, řezbářství ve dřevě a řezbě do slonoviny. Mohlo by se zdát, že v době tak sevřené náboženskými dogmaty nemůže sexualita a erotika prosáknout do uměleckých projevů. Ale v některých románských kostelech a katedrálách, zvláště v severním Španělsku, nalezneme dokonce realistická sochařská zpodobení rozmanitých erotických scén, včetně například sexuální polohy 69, kdy dochází ke kontaktu úst muže s vulvou ženy (cunnilingus) a úst ženy s penisem (felace); ta byla ještě ve 20. století v euroamerické civilizaci tabuizována. Tato a podobná zpodobení mají jistě nábožensko-ideologické zdůvodnění: odvracení od hříchu, kritika rozmařilosti islámského živlu (v kameni jsou provedeny islámské kurtizány, některé mužské postavy mají arabské/saracénské atributy), který tehdy zvláště na Pyrenejském poloostrově ohrožoval křesťanský svět. Ale také jsou nepochybně výrazem toho, že pod přísným asexuálním křesťanským příkrovem existoval reálný život, v němž si sexualita a erotika uchovávala své přirozené místo, možná až s hédonistickým přijímáním sexuálních požitků. Je pozoruhodné, že některá z těchto evropských sochařských erotik mají analogie v šivaistických takzvaných „chrámech milostné rozkoše“ z 10.–11. století v Khadžuráhu v Indii, tedy ve společnosti vyrůstající ze zcela jiné životní filozofie, náboženství i morálky; což kromě jiného dokazuje, že lidské chování související se sexualitou má obecné biologicky a antropologicky podmíněné základy. Značného rozkvětu dosáhla užitá drobná plastika zpracovaná ve zlatě, stříbře nebo v bronzu a figurální kompozice prováděné na kovových destičkách technikou smaltu. Mezi špičkové ukázky románského uměleckého řemesla patří křtitelnice a schránky na ostatky a relikviáře, které jsou obvykle vyřezávané ze dřeva a pokryty tepanými plátky zlata. S architekturou, sochařstvím a uměleckým řemeslem bylo spjaté také malířství, které uvnitř sakrálních staveb plnilo výzdobnou a didaktickou náboženskou funkci. Románská malba (nástěnná a desková malba, oltářní cykly, iluminace) nezná ještě prostor a modelování tvaru světlem a stínem, je plošná, s výraznými obrysovými liniemi a strnulá v zobrazování gest. Zpracovávala obdobné náboženské náměty jako předrománské umění. Interiéry románských kostelů neměly díky malířské výzdobě strohý vzhled. Barvy zářily z nástěnných maleb, mozaikových dlažeb, skleněných vitráží a malovaných pilířů, hlavic sloupů a stropních kleneb. Církev nebyla pouze objednavatelem a odběratelem uměleckých děl, ale také jejich spolutvůrcem. Pokud připustila účast laiků na malířské tvorbě, vykonávala nad nimi přímý a přísný dozor, předepisovala náměty i způsob zpracování. Malovaná výzdoba kostelů byla chápána jako otevřená obrazová kniha, pochopitelná i negramotným věřícím, jimž nahrazovala Písmo svaté. S posláním sakrálního románského umění souvisel požadavek na názornost, jasnost a srozumitelnost uměleckého díla, které mělo oslovit široké vrstvy věřících. Náboženské funkci se proto podřizují také malířské výrazové prostředky. V románské malbě tuhá linie obrysově vymezuje tvar v ploše, který dále člení schematickou vnitřní kresbou. Barva pestře koloruje plochu, zatímco světlo a stín, jako prostředek prostorové modulace, jsou výrazně potlačeny. Zobrazené postavy jsou obvykle vyjmuty z přirozeného prostředí a souvislostí a vloženy do abstraktního prostoru, který je často uzavřen zlatým nebo vzorovaným pozadím. Hlavními obory románského malířství byla nástěnná a knižní malba. Nástěnná malba, spjatá zejména s chrámovou architekturou, byla obvykle dílem malířů-laiků, kteří pracovali při stavebních hutích. Oproti tomu knižní malbu, která byla určená úzké vrstvě církevních a světských vzdělanců, praktikovali klerici v klášterních dílnách. Knihy, zdobené iluminovanými iniciálami, bordurami, droleriemi a miniaturami, byly velice drahé a představovaly luxusní produkty umělecké tvorby. Románské iluminované rukopisy byly malovány na pergamen kvašovými barvami, v pozadí miniatur a iniciál se užívalo zlato nanášené v prášku nebo ve fólii. V závěrečné fázi vývoje románského slohu došlo k rozšíření tematiky iluminovaných knih. Vedle náboženských rukopisů se objevily světské knihy (historické eposy, rytířské romány) a díla duchovně naučná. Pro tento typ knih nebyly závazně stanovené ikonografické vzory, a proto do knižní malby pronikly realistické prvky odpozorované ze skutečné reality. Na konci románského období se také objevila desková malba, která sloužila k výzdobě oltářních menz. Významnou součástí románského malířského umění byly malované okenní vitráže. Ikonografie románských vitráží byla stejná jako u nástěnné malby a v sochařské výzdobě. Kompozice maleb byla velmi jednoduchá, bez důrazu na detail, ale poměrně vysoký byl stupeň umělecké stylizace. Nejstarší románská barevná okna se zachovala v chrámu Saint-Remi v Remeši (Francie), o něco mladší jsou vitráže z francouzských kostelů v Chartres, Le Mans, Poitiers a Saint-Denis. Z malířských vzorů a kreseb vycházela také výroba nástěnných koberců (tapiserií), které byly důležitou součástí světských sídel i chrámových interiérů. Za vrcholnou ukázku románské textilní tvorby lze označit výšivku jehlou na plátně, označovanou jako Tapiserie z Bayeux (1067–1077), na níž je v padesáti osmi obrazech znázorněno dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem a nástěnnou tapiserii s názvem Stvoření, která se zachovala ve španělské katedrále v Geroně. Jednotlivé projevy románského malířství, sochařství, architektury a užitého umění ale není možné posuzovat izolovaně, neboť jsou komplexní součástí širšího sociokulturního kontextu. Románskou kulturu není možné redukovat na její materiální substrát, tvořený artefakty. Ty jsou pouhými nositeli toho, co tvoří samu podstatu románské kultury, a tím je unikátní systém symbolů, významů a kategorií středověké kultury, které příslušníci středověké kultury sdíleli a vztahovali ke světu, který je obklopoval. (Jaroslav Malina, Václav Soukup)