romantismus (z francouzštiny: romantique, „romantický, románový, fantastický; romantika“), jeho nejvlastnější oblastí se stala literatura, kde také vznikl koncept romantického hrdiny a romantické lásky. V jednotlivých národních oblastech se vytvořily více či méně vyhraněné a vzájemně odlišené romantické proudy, směrové tendence, programy, hnutí a školy. Aktivní romantické umění zdůrazňovalo utrpení člověka, představovaného jako výjimečná osobnost, často v roli společenského vyděděnce (loupežník, vrah, kat, žebrák, tulák), jeho světobol, zaměřovalo se na rozervanost lidské bytosti, její osamění nebo velikost (titanismus) či osudovou rozpornost, z níž není východiska (démonismus); čelné místo v tomto procesu zaujala exilová literatura polská. Vzniklo v Německu v poslední třetině 18. století (jenská škola, Novalis [1772–1801]; hnutí Sturm und Drang, Johann Wolfgang Goethe [1749–1832], Friedrich Schiller [1759–1805]; heidelberská škola, Achim von Arnim [1781–1831], Jacob Grimm [1785–1863] a Wilhelm Grimm [1786–1859], Theodor Amadeus Hoffmann [1776–1822]). Přibližně ve stejné době se v Anglii rozvíjí romantická poezie jezerní školy (Samuel Taylor Coleridge [1772–1834], William Wordsworth [1770–1850]). V čele londýnských romantiků se ocitli George Gordon Noel Byron (1788–1824) a Percy Bysshe Shelley (1792–1822). Z romantické atmosféry se zrodil historický román. Za jeho zakladatele je pokládán Walter Scott (1771–1832). Romantická je historická koncepce dobrodružných románů Alexandra Dumase staršího (1802–1870). K dalším významným romantikům patřili Victor Hugo (1802–1885), René de Chateaubriand (1768–1848), Giacomo Leopardi (1798–1837), Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841), Adam Mickiewicz (1798–1855), Alfred de Musset (1810–1857), Sándor Petöfi (1823–1849), Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837), George Sandová (1804–1876), Juliusz Słowacki (1809–1849). Romantická architektura má podobu historického „návratu“ k slohu gotiky – novogotiky. Jde o směřování, nikoli o základní charakteristiku daného období, v němž se nejsilněji prosazuje (novo)klasicismus. Charakteristickým romantickým jevem je takzvaný „anglický park“, který – na rozdíl od klasicistického „francouzského parku“ – vyvolává iluzi volné, divoké, záměrem architekta nespoutané přírody. Hudební romantismus se vyznačuje fantazijní a historickou látkou, obdivem k přírodě, inspirací lidovou písní, uvolněním tradičních hudebních útvarů, oblibou menších žánrů (etudy, písně, polonézy, preludia, sonáty, valčíky). Základním hudebním žánrem daného období byly symfonie, symfonické básně, hudební dramata a romantická opera. Romantismus ovlivnil hudební tvorbu v letech 1800–1900, i když v tvorbě jednotlivých autorů a pod označením novoromantismus přetrvává do 20. století. Romantismus ve výtvarném umění charakterizuje citový náboj a dojetí, mohutná obrazotvornost, dramatičnost a témata čerpaná z přírodních scenerií, exotiky a historie, zejména z antiky. (Jaroslav Malina)