serigrafie (z latiny: sericum, „hedvábí“), (též sítotisk, průtisková technika, filmový tisk, šablonový tisk), bezprostřední (přímá) grafická technika, při níž dochází k protlačení barvy propustnými místy serigrafické šablony. K základním prvkům serigrafické tiskové formy náleží sítovina, představující nosník obrazotvorné šablony, a rám, v němž je sítovina vypnuta. Rám má nejčastěji tvar obdélníku. Při této tiskové technice může být užito rovněž kovových rámů, vyrobených z trubek nerezové oceli, které disponují pevností, lehkostí a odolností proti vodě. Vyhledávané jsou především pro účely strojního tisku a k vypínání drátěné sítoviny, lepené či připájené k rámu. Vhodným materiálem k výrobě sítoviny může být hedvábí, kov, syntetické textilní vlákniny či umělé hedvábí. Sítovina z přírodního hedvábí je spjata se zavedením této tiskové techniky a pro své přednosti, jako propustnost, odolnost mechanickému namáhání a tažnost, je vyhledávána i v současnosti. Kovové sítoviny vyráběné z fosforového bronzu či z nerezové oceli jsou uplatňovány především při tisku vysokých nákladů, kde je vyžadována preciznost soutisku či výraznost reliéfu barvy. Napnutá a nečistot zbavená sítovina tvoří podklad pro zhotovení serigrafické šablony, která zabraňuje pronikání barvy v netisknoucích partiích tiskové formy. Kresba může být provedena formou přímých a nepřímých šablon či šablon rukodílných a získaných na základě fototechnického postupu. Na základě přípravné kresby je třeba štětcem či perem negativně obkrývat linie kresby a vynechávat sítovinu, zajišťující průchodnost barvy. V další fázi dochází k přelepení úzkého prostoru mezi sítovinou a rámem papírovou či textilní lepenkou. Protisk se uskutečňuje na protiskovacím stole, na jehož desce je upevněn protiskovací papír. Z antropologické perspektivy lze na sítotisk pohlížet jako na flexibilní grafickou replikační technologii, jejímž předchůdcem byly techniky rozmnožování vzorů při potiskování textilií prostřednictvím šablon, uplatňované již ve starověké Číně a v Japonsku. Aplikace těchto tiskových technik vyžadovala znalost výroby a vlastností hedvábí, z nějž byla vytvářena sítovina. Uvedení serigrafie do západního civilizačního okruhu je spjato s rozmachem textilního průmyslu. Za první umělecký směr, který v umělecké tvorbě uplatnil principy serigrafie, lze označit secesi. Po druhé světové válce nalezla serigrafie své uplatnění zejména v merkantilech (viněty, vizitky, obaly průmyslového zboží) a při tisku barevných i černobílých plakátů. Vzrůstající obliba serigrafie souvisela s tím, že tato protiskovací technika umožnila realizovat rychle a efektivně experimentální aspirace představitelů užité grafiky fotografickými postupy. Na základě této přednosti se serigrafie prosadila jako prostředek moderní umělecké tvorby 60. let 20. století v rámci směrů op-art a pop-art. Uznání serigrafie jako grafické techniky je založeno na ambivalenci jejích tvůrčích postupů umožňujících protiskování a masovou reprodukci tiskových nákladů. Metody grafických technik se zakládají na replikaci tištěných informací prostřednictvím tiskové formy. Serigrafie spočívá na bezprostřední replikaci tištěných informací. Otisky považované za autorizované originály jsou limitované počtem, číslováním, autorovým podpisem. Na serigrafická umělecká díla, vytvořená předními představiteli hnutí pop-art, je dnes možné pohlížet jako na antropologicky relevantní, sémiotický text, poskytující informace o životním stylu, hodnotách a populární kultuře Spojených států amerických 60. let 20. století. (Barbora Půtová)