suchá jehla, grafická technika spočívající na principu tisku z hloubky. Předloha pro tisk je vyryta na kovové desce ocelovou jehlou. Tím, že jehla vyzvedne na jedné straně čáry kov, dosáhne umělec mnohem jemněji kresby a kontury, než u klasické mědirytiny. Technika suché jehly představuje přechodové stadium mezi mědirytem a leptem. Název suchá jehla vypovídá o provedení techniky bez leptacího procesu a zároveň bez pomoci mědiryteckých rydel, k jejichž ovládání je nutné osvojit si vymezená pravidla. První užití techniky suché jehly je kladeno do období kolem roku 1480 v souvislosti s Mistrem domácí knihy (Hausbuchmeister, Meister des Hausbuches). Mezi uznávané mistry této grafické techniky patřil v období renesance německý rytec a malíř Albrecht Dürer (1471–1528). V 17. století tvořil technikou suché jehly vrcholná barokní grafická díla především holandský malíř a rytec Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606–1669), který na této technice oceňoval její spontánnost a bezprostřednost. S technikou suché jehly pracovali moderní umělci, například francouzský sochař Auguste Rodin (1840–1918), norský malíř Edvard Munch (1863–1944), německý malíř Max Beckmann (1884–1950), francouzský malíř běloruského původu Marc Chagall (1887–1985), španělský malíř Pablo Picasso a čeští malíři Max Švabinský (1873–1962) a František Burant (1924–2001). Při této grafické technice je jako tiskové forma užívána měděná či zinková deska, do níž je kresba ryta ostrou ocelovou jehlou, nejčastěji zasazenou v dřevěném držátku, popřípadě se k rytí užívá diamant. Při rytí do kovové desky se z desky zvedá spirálka vyrytého materiálu a po stranách ryté čáry vzniká vyvýšenina zvaná grátek, který se záměrně ponechává jako typický prvek (na rozdíl od techniky mědirytu, kde se grátek odstraňuje). Při vybarvování rytin zadržuje vtíranou barvu na okrajích tahů a vyrytá kresba vychází v tisku měkce, rozplývavě a s tónovou bohatostí. Grátek se tiskem rychle opotřebovává (drcen v lisu), z jedné desky lze pořídit maximálně 50 kvalitních otisků. Při větších nákladech je nutné galvanické poocelení měděné desky. Suchá jehla může sloužit za techniku záměrně kombinovanou s mědirytem či doplňkovou techniku mědirytiny při retuších. V české výtvarné kultuře originálním způsobem pracoval s technikou suché jehly zejména malíř a grafik František Tichý (1896–1961), který prostřednictvím svých grafik podal romantické svědectví o světě cirkusů, varietních divadel, kaváren a městských periferií. Z antropologického hlediska lze tato díla považovat za unikátní zprávu o svébytném světě městských subkultur, jejichž příslušníci preferují alternativní způsob života, zejména odlišné hodnoty a normy, než které sdílí představitelé majoritní kultury. František Tichý náměty svých prací programově překračoval hranice různých kultur a subkultur. Technika suché jehly mu umožnila výstižně zobrazit příslušníky exotických kultur jako potenciální účastníky odvěkého dialogu na téma „dobro a zlo“, „bílí černoši“ nebo „my a oni“. (Barbora Půtová)