surrealismus (z francouzštiny: sur, „nad, přes, mimo“, réalité, réalisme, „skutečnost“), vlivný avantgardní umělecký a intelektuální směr, vycházející z dadaistické negace, proklamovaný manifestem v roce 1919, směřoval proti tradičnímu racionalismu a odhaloval nové možnosti myšlení a tvorby založené na využití možnosti lidské psychiky, tj. podvědomí, snu a emocionálních automatismů. Za jeho první umělecký projev je pokládána próza Les Champs magnétiques (Magnetická pole, 1920) Andrého Bretona (1896–1966) a Philippa Soupaulta (1897–1990) a jehož první manifest formuloval v roce 1924 v Paříži A. Breton. Surrealismus vznikl v Paříži poté, co se skupina mladých literátů, k nimž patřili Louis Aragon (1897–1982), Paul Eluard (1895–1952), Benjamin Péret (1899–1959), rozešla s dadaismem Tristana Tzary. Surrealistické hnutí se brzy rozšířilo do mnoha dalších evropských zemí a USA. Řada autorů na konci dvacátých let hnutí naopak opouští. Bretonův Druhý manifest surrealismu (1929) proklamuje příklon k principům historického materialismu a vůli „konat plně svou revoluční povinnost“. Surrealismus spojuje s dadaismem vyhrocený antitradicionalismus, odpor ke konvencím a nedůvěra k rozumu. Zdroje a náměty tvorby hledá v lidském podvědomí, inspiraci ve snech a halucinacích. Jeho základní tvůrčí metodou se stal psychický automatismus, inspirovaný psychoanalýzou Sigmunda Freuda. Psychický automatismus odstranil diktát myšlení z procesu tvorby, a tím otevřel nové oblasti imaginace, bořil bariéry společenského tabu a překonával cenzuru morálky, výrazně též v oblasti sexuality a erotiky; jeho představitelé „odmítali žít v bezpohlavním světě měšťácké společnosti, a naopak se rozhodli, že se výzkumem zakazovaných oblastí, jež ještě v kubismu zůstávaly skryté, budou soustavně a především systematicky zabývat“ (Karel Srp). Surrealismus v průběhu svého vývoje doznal rozličných podob, což bylo dáno nejen individuálním přínosem umělců, kteří se k jeho programu přihlásili, ale též možnostmi, jež jeho poetika skýtala. Vedle absolutního, automatického proudu (André Masson, Joan Miró) se uplatnil proud veristický, respektující přesné zobrazení vnitřního modelu, Salvador Dalí přišel s takzvanou paranoicko-veristickou tvůrčí metodou, Max Ernst zase ve svých dílech kladl důraz na mystifikační, uhrančivé děje a poetiku zázračna. K vyjádření naznačených variabilních významových poloh sloužily různé technické postupy, jako například koláž, frotáž, dekalkománie, fumáž, od nichž se později odvíjely i další technické možnosti. Surrealismus se postupně stával široce založeným internacionalistickým uměleckým hnutím. To nalezlo velmi silný ohlas v Čechách, kde se jeho estetika mohla opřít o nezanedbatelnou předehru v imaginativních tendencích, ať už šlo o poetismus (Vítězslav Nezval), artificialismus (Jindřich Štyrský, Toyen), popřípadě též strukturalismus (Roman Jacobson, Jan Mukařovský). Při vzniku a krystalizaci surrealismu sehrála u nás iniciativní úlohu Skupina surrealistů ČSR vzniklá roku 1934. Jejími zakládajícími členy se stali Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, sochař Vincenc Makovský a malíři Jindřich Štyrský a Toyen. Jméno Karla Teiga mezi nimi zprvu chybělo, záhy se však stal vůdčí osobností tohoto avantgardního proudu, jehož imaginativní principy rezonovaly s tvorbou dalších umělců, kteří danou tendenci obohatili nezanedbatelným způsobem (František Janoušek, František Muzika, Josef Šíma a další). Nové podněty na počátku válečných let i po válce oživily vliv surrealismu při zrodu novýchtendencí (Skupina Ra a později například informel). I když se surrealismus prosadil ve slovesném umění, dramatu a filmu, jeho doménou se stalo výtvarné umění: Hans Arp (1887–1966), Salvador Dalí y Domènech (1904–1989), Paul Delvaux (1897–1994), Max Ernst (1891–1976), Arschile Gorky (1904–1948), René Magritte (1898–1967), Joan Miró (1893–1983), Francis Picabia (1879–1953), Yves Tanguy (1900–1955). Oblíbeným a charakteristickým žánrem surrealistů se staly takzvané automatické texty a koláže. (Jiří Hlušička, Jaroslav Malina)