umění „přírodních národů“ , původní náboženské představy obyvatel Oceánie s Austrálií, subsaharské Afriky a koloniální Ameriky, tj. představy předkřesťanské a předislámské, k nimž se váže většina známých výtvarných děl, byly založeny na názoru, že ne-lidské světy jsou člověkem nepoznatelné a nezpodobnitelné, stejně jako všechny ne-lidské bytosti. Převážná většina výtvarných děl má proto výrazně symbolický charakter – zpodobuje či vyjadřuje vlastnosti ne-lidských bytostí tak, jak si je lidé vydedukovali z událostí (z důsledků událostí), jejichž autorství přičítali právě ne-lidským bytostem. Zatímco v mýtech, písních a dalších slovesných dílech se dosti často objevují líčení milostných scén, vyznání lásky a příběhy s erotickým nábojem, stejně jako verbalizované představy o žádoucích mužích a ženách, ve výtvarném umění jsou taková témata vzácná. Zdá se, že kultovní účely, pro něž byla většina výtvarných děl vytvořena, s něčím takovým, jako je vyjádření lásky či milostného života prostřednictvím. Je ovšem pravda, že zatím neexistuje žádná souborná práce věnovaná tomuto tématu, a tak jsou jakékoliv sumarizace (tedy i naše) jen velmi rámcové. U většiny národů, které nás zajímají, nepředstavovala nahota žádné tabu (alespoň ve vztahu k zobrazování ne-lidských bytostí, respektive k zpodobování vlastností ne-lidských bytostí) – a tak se objevují nahé postavy obojího pohlaví ve výtvarných dílech dosti často: míníme jak díla sochařská (masky, sochy, skalní reliéfy, zdobné prvky architektury), tak malířská (skalní malby, obrazy, malby v architektuře, malby na zemi aj.). Tyto podoby, charakteristiky ne-lidí, jsou většinou statické, pouze některé (zpravidla spojené s magickými účely) zobrazují ne-lidi v nějaké pohybu, často hrozivém. Nejčastěji se tak setkáváme se schematizovanými portréty předků a předkyní – zakladatelů a zakladatelek rodin, vesnic, rodů, klanů nebo celých kmenů či národů. Nehybná (často strnulá) postava – mužská či ženská, někdy oboupohlavní – je zpodobená stojící či sedící, případně jedoucí na nějakém zvířeti. Konkrétní forma výtvarného vyjádření pak záleží na lokální umělecké tradici, která určuje i míru stylizace. Zpodobené bytosti mívají zdůrazněné pohlavní znaky – ovšem nikoli z erotických důvodů, nýbrž proto, že jsou symboly plodnosti, která je spojována se zakladatelskou rolí lidských bytostí. Výjimkou nejsou ani oboupohlavní bytosti – pradědové a prabáby v jednom –, androgynním vyjádření: odrážejí skutečnost, že v mýtech některých národů se hovoří jen o jedné, první, a tedy zakladatelské osobě. Někdy je zpodobení oboupohlavní bytosti vyjádřením skutečnosti, že v mýtu není pohlaví hrdinů zmíněno vůbec nebo jen mlhavě, případně v různých situacích různě. Důležitá je i barevnost soch a masek, odkazující k světu mrtvých nebo k pohlaví bytosti. Na mnoha dochovaných řezbách se však polychromie nedochovala. Starožitníci a sběratelé „Severu“ (Evropané i Američané) totiž v minulosti umývali „příliš barevné“ sochy, reliéfy, ozdoby a jiné výtvarné artefakty až na základní materiál, aby tak vyhověli dobovému (svému) vkusu. Podoby předků a předkyní se někdy objevují (zejména v muzejních, galerijních a soukromých sbírkách) i v párech, což platí zejména o sochách. Ne vždy je ale jisté, že byly portrétem nějakého manželského či mileneckého páru. Tyto dvojice totiž bývají často spojeny dodatečně až starožitníky či sběrateli a jediné, co je možné o takovém páru říci, je konstatování, že obě figury zhotovil stejný řezbář nebo sochař. Například v devadesátých letech minulého století byla publikována kniha Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění (Šťovíčková-Heroldová – Herold 1994), která je ilustrována celou řadou takovýchto dvojic sestavených až dodatečně. Všechny sochy předkyní a předků jsou chápány především jako výraz kontinuity života, který je obnovován či udržován silami plodnosti a úrodnosti. Také božstva – bohyně a bohové i zbožnění předkové – bývají zpodobena velmi staticky a zase většinou jen jako jednotlivci. Ovšem vlastní podobizny božstev jsou velmi vzácné, mnohdy jsou suplovány podobiznami příslušníků jejich kultu. V některých oblastech Západní a Střední Afriky a také v Melanésii se objevuje v sochařském ztvárnění i motiv mateřství – zpodobení matky s dítětem v náručí či matky s dítětem na klíně nebo zobrazení rodiny se všemi jejími příslušníky včetně sloužících. Také tato díla představují především výraz touhy po udržení plodnosti a získání početného potomstva; tyto „mateřské sochy“ jsou většinou předmětem různých ženských kultů. Předmětem diskusí jsou i domnělé křesťanské vlivy: role mariánských soch jako možných vzorů. Motiv milenců či souložící dvojice ovšem existuje – jak ve skulptuře, tak v malbě, někdy i v architektuře, případně na pískových obrazech … Tam, kde známe přesný výklad, víme, že tvůrci neměli na mysli erotiku, ale vyjádření ideje počátku či zrození. Takové sochy či malby proto mohou být symbolem zrození vesmíru, našeho světa nebo počátku lidského pokolení. Symbolem plodivých sil bývají i zvířata a opět závisí na konkrétní kultuře, jakému zvířeti její nositelé přičítají dané vlastnosti. Zpravidla se jedná o různé druhy ptáků nebo plazů (had, krokodýl, želva, …). Stylizovaná podoba takového kultovního zvířete se pak může objevovat i v ženských účesech, na kultovních nádobách, stěnách svatyní, sýpek a náčelnických domů, mohou zdobit žezla, lžíce a řadu jiných artefaktů. Na mnoha předmětech se objevují schematizované symboly ňader, vaginy, penisu nebo pohlavního aktu. Někdy je stylizace a schematizace zobrazení natolik abstraktní, že jsme schopni rozpoznat scénu soulože nebo erotický motiv (například v některých geometrických ornamentech) až po náležitém upozornění. Schematizované a výrazně geometrizované symboly, vytvářející dekor, nalezneme nejen na kultovních nádobách, ale na košících a jiných užitkových předmětech. Ojediněle se objevují i samostatná zpodobení falu či vaginy jako symbolu plodivých sil. Na rozdíl od žánrových scén z manželského či mileneckého života, jak je známe z předkoloniálních jihoamerických kultur tichomořského pobřeží, jako byla například mochická kultura v Peru (viz kapitolu Předkolumbovská Amerika), se podobné motivy v kulturách „našich“ kmenů a národů objevují jen výjimečně: avšak – jak uvidíme dále – jen do určité doby. Jak si vysvětlit propastný rozdíl mezi nepříliš výraznou erotičností výtvarných děl a důrazem na erotický obsah v slovesné tvorbě (mýtech, písních, básních, povídkách, …)? Vysvětlení najdeme v akčním prvku jednotlivých kultů, jejichž cílem byla oslava ne-lidských bytostí a připomínka jejich činů, případně i připomenutí existujících vztahů mezi ne-lidmi a lidmi. Masky, sochy, skalní rytiny či malby, žezla a další předměty byly chápány jako zástupný symbol aktérů – to znamená ne-lidí, s nimiž se všichni přítomní během obřadu či představení dostávali do přímého kontaktu (vstupovali do jejich doby, do jejich světů atd.). Účastníci obřadu (lidé) symboly oživovali tancem, chůzí, zpěvem, recitacemi či hudbou a vzhledem k představám o plodivé síle ne-lidí bylo toto „oživování“ silně erotizované. Kultovní představení či vystoupení věřících již měla (a mají) silný erotický náboj. Přesvědčit se o tom může každý, kdo takovou situaci nezažil, například zhlédnutím dokumentárních filmů. Neživé symboly se tak v představách tvůrců „našeho primitivního světa“ teprve pohybem měnily ve skutečné bytosti – sexem často překypující. Kontrast mezi nejasně či neutrálně pojatými materiálními symboly ne-lidí a mezi velmi jednoznačně vyjádřenými akcemi ne-lidí vyplývá ze základního názoru, zmíněného v úvodu této podkapitoly: obyvatelé „našeho světa“ neznali podobu ne-lidí, měli však jasné představy o jejich chování. V závěru tohoto zamyšlení je třeba říci, že celý výše popsaný svět představ (předkoloniálních a většinou i předkřesťanských a předislámských kultur) byl výrazně narušen vpádem kolonialismu a kontaktem s osadníky, vojáky a úředníky evropského či severoamerického původu. Od druhé poloviny 19. století můžeme u celé řady kmenů a národů pozorovat, jak se jejich výtvarný projev pod vlivem kontaktu s nositeli koloniální akulturace proměňuje. Někde to vedlo k zániku původních výtvarných tradic a k jejich záměně za žánrový realismus, jinde byl žánrový realismus začleněn do existující výtvarné tradice jako jeden ze způsobů (ekonomické) komunikace s představiteli koloniální moci. Malíři i sochaři začali vytvářet nejrůznější žánrové obrazy, mezi nimiž narůstá procento motivů zpodobujících nahé ženské figury a milostné scény. Ty pak zdobí celou řadu suvenýrů nebo předmětů „tvářících“ se jako užitkové, ale vyrobených pouze pro obchod s cizinci, kteří se pachtí za exoticky vyhlížejícími upomínkami. Zdá se, že erotizované suvenýry se dobře prodávaly. Na těchto předmětech nenajdeme schematizované či geometrizované symboly plodnosti, o nichž je psáno výše, ale jen realisticky pojaté ženské či mužské figury, někdy i dvojice. Tento trend ještě zesílil ve třicátých letech 20. století a znovu po druhé světové válce. V dnešní době vedle sebe existují oba proudy – jak onen tradiční, tam, kde místní kultury nepodlehly náporu průmyslové civilizace, – tak ten nový, fungující v systému turismu a produkce „pravých“ suvenýrů a starožitností. (Josef Kandert)