umění starověkého Předního východu, malířství je doloženo pouze na keramice a na stěnách staveb. Stopy barev se našly rovněž na reliéfech a sochách a na malých plastikách. Barvy se nanášely na suchý podklad, na stěnu potřenou řídkou hlínou, vápnem nebo sádrou nebo na nádobu opatřenou engobou. (Technika fresky se nevyskytuje před druhou polovinou 2. tisíciletí př. n. l.) Barvy, nejčastěji červený okr (oxid železa), bílá (sádra), černá (pálené materiály nebo bitumen), zelená (malachit), se patrně rozpouštěly vodou (případně mlékem nebo vaječným bílkem). Nejstarší malby byly zatím odkryty v Murejbitu, neolitickém sídlišti na horním toku Eufratu v Sýrii. Malby zdobily dům kruhového půdorysu, který byl postaven počátkem 8. tisíciletí př. n. l. a sestávaly z černých nebo červených lineárních tahů, které byly namalovány na bílý podklad stěn. Podobné malby jsou doloženy také v Bejdha v jižním Jordánsku (počátek 7. tisíciletí př. n. l.). V Tell Bukrasu (Sýrie) na Eufratu se poprvé vyskytly malby zvířat – snad jeřábů nebo pštrosů, namalované červeným okrem na stěny pokryté sádrou. V téže lokalitě byl odkryt rovněž reliéf lidského obličeje s inkrustovanýma očima (obsidián), jenž byl pomalován červenou barvou. Tento reliéf pochází z 2. poloviny 7. tisíciletí př. n. l. a do této doby je nutno též datovat nejstarší malby z Çatal Hüyüku (u Konye v Malé Asii). Mají geometrické motivy, teprve v mladších vrstvách se objevují malby býků, dalších zvířat a lidí, rostlinné motivy (čtyřlístky, stylizované květy) a různé jiné motivy jako hvězdy, lidské ruce, nebo dokonce krajina a architektura. Nejpěknější malby pocházejí z období kolem roku 6000 př. n. l. Vedle základních barev jsou použity (od 6. tisíciletí př. n. l.) i vedlejší tóny jako světle žlutá, oranžová, citronově žlutá, růžová, nafialovělá, šedá. Obecné užívání malby potvrzují vesnická osídlení v jižní Anatólii (Can Hasan), v severní Mezopotámii (Umm Dabághíja) i na planině Kazvín v Iránu (Zaghe). Vedle malby na stěnách se objevuje malovaná keramika (Tell Hassúna, Sámarra, Tell Halaf) a na konci 6. tisíciletí př. n. l. též pomalované figurky (Čóga Mami). Na začátku 3. tisíciletí př. n. l. je geometrický dekor v barvě červené, bílé a černé vytvářen u některých reprezentačních staveb (chrám Eanna v Uruku) za pomoci malých kuželů zasazených do stěn a sloupů. V Tell Ukajjiru jsou naproti tomu stěny chrámu vyzdobeny různými nástěnnými malbami. Kromě geometrických vzorů je tu však zastoupena i malba figurální: ležící a sedící levhart a lidské postavy. Dekor byl předkreslen na bílou stěnu oranžovou nebo červenou barvou a kontury překryty černou barvou. Malby využívají barvy červené, oranžové, hnědé a krémové. Geometrické, lidské a zvířecí motivy v červené, žluté, černé a bílé barvě (řídce též v zelené a hnědé) jsou doloženy rovněž v Palestině na lokalitě Telejlát Ghassúl. Také v Sýrii na pahorku Tell Haláva se našla malba z 1. poloviny 3. tisíciletí (palmy). Poněkud mladší jsou malby z Mari – z chrámu bohyně Ninchursangy (asi polovina 3. tisíciletí př. n. l.). Jsou to černé siluety lidských postav, z nichž některé stojí na zvířatech s rohy. Neuspořádanost těchto výjevů však připomíná spíše graffita než zamýšlenou výzdobu. Z Íránu známe o malbě z 3. tisíciletí př. n. l. jen velmi málo. V Talle Maljanu (provincie Fárs v Íránu) byly vyzdobeny místnosti geometrickým a rostlinným dekorem ve žluté, červené, černé a šedé barvě. Z 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. jsou nejproslulejší nástěnné malby z paláce v Mari. Z 300 místností paláce bylo 26 vyzdobeno malbami. Malby jsou různě staré, nejstarší pochází z konce 3. tisíciletí př. n. l. (místnost č. 132), další byly vytvořeny asi kolem roku 1800 př. n. l. (místnost č. 106). Scény jsou umístěny v různě vysokých pásech nad sebou. Převažují figurální motivy, snad mytologického a rituálního charakteru. Užití barev je různé: světle a tmavočervený okr, žlutá, černá, bílá. Nechybí však ani šedá či šedozelená, růžová, modrá a hnědá. Některé malby jsou umístěny ve výši očí, zatímco další malby 2–3 m nad podlahou. V 1. polovině 2. tisíciletí př. n. l. byl rovněž vybudován Jarím-Limův palác v Alalachu. Prostory v 1. patře byly zdobeny freskami (malba na vlhkou sádru) v podobě žlutých, modrých a purpurových pruhů, rostlin a býčího rohu. Freska z 15. století př. n. l. pak napodobuje mramor pomocí syté červeně stěny s malými červenými a modrými skvrnami. Připomíná fresky z krétského Knossu. Nástěnné malby se našly i v severovýchodní Mezopotámii, v paláci mitannského místodržícího v Nuzi. Tyto malby byly umístěny v horní polovině stěny a nad dveřmi, využívaly barvy červené, růžové, černé a šedé. Hlavním motivem byly palmety, hlava býka a hlava bohyně. Zbytky malby ovlivněné mitannským stylem se našly rovněž v jedné budově v Katně. Z Babylonie máme jediný doklad nástěnných maleb z paláce „H“ v Dúr-Kurigalzu (konec 13. nebo začátek 12. století př. n. l.). Geometrický a rostlinný dekor v barvě červené, žluté a modré byl opatřen černými konturami. Výzdoba byla i figurální – průvod postav v dlouhém oděvu, s plnovousem a vlasy spadajícími na šíji působí korpulentním dojmem. Postavy dosahují asi poloviční lidské výšky. Asyrské malby z 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. jsou dokumentovány z paláce v Kár-Tukultí-Ninurta. Využívají barvy modré, červené, bílé a černé k vykreslení palmet, roset, pásů s geometrickým dekorem, stylizovaných rostlin (posvátný strom), ale i gazel. Mimo Mezopotámii se vyvinul ve 12. století př. n. l. nový druh využití barev – emailované čtverce o straně 30–40 cm, jež měly uprostřed otvor, jímž byly za pomocí hřebů upevňovány na stěny (Súsy a Čóga Zanbil). Na těchto destičkách byly zobrazovány v mělkém reliéfu osoby, zvířata i rostliny. Typické barvy byly světle zelená, okrově žlutá a bílá. Emailovaný reliéf byl hojně využíván i později (novoelamské období) a rozšířil se do Asýrie a Babylonie. V chrámu boha Anua a Adada v Aššuru se našly z období vlády Tukultí-Ninurty II. (890–884 př. n. l.) zbytky emailovaných ortostatů z pálené hlíny. Na modrém pozadí byl zobrazen král jedoucí na voze taženém koněm. Velký emailovaný panel o rozměrech 4x3 m byl umístěn nade dveřmi do nádvoří v Salmanassarově (858–824 př. n. l.) pevnosti. Na modrém pozadí byli zobrazeni dva kozorožci. Dekor tvořily dále palmovník, granátová jablka, dvanáctilistá květina, rozety a pletence v barvě zelené, žluté, bílé a černé. Z 1. tisíciletí př. n. l. se dochovalo více dokladů nástěnných maleb, především z vladařských paláců v Kalachu, Dúr-Šarru-kénu a Ninive. Nejstarší je malba z trůnního sálu severozápadního paláce Aššurnasirpala II. (883–859 př. n. l.) v Kalachu, na níž jsou patrné zbytky válečných vozů. Aššurnasirpal II. ve svých nápisech tvrdí, že nechal vymalovat na stěnách svoje vojenské úspěchy. Největší soubor asyrských nástěnných maleb však pochází z Til Barsipu. Nejstarší z nich můžeme snad datovat do období Tiglatpilesara III. (744–727 př. n. l.). Tak jako na reliéfech, nacházíme na malbách scény z dvorského života, lovu a války. Náměty jsou rovněž uspořádány do pásů (vysokých od l do 2 m). Pod nimi byly stěny potřeny bitumenem, nahoře jsou narativní scény zarámovány dekorativními motivy – palmetami, lotosy, rozetami, pásy zvířat. Pozadí bylo původně bílé, dominovala barva červená a modrá. Z maleb Sargonová paláce v Dúr-Šarru-kénu lze rekonstruovat jen jednu stěnu, která by asi dosahovala výšky 14 m. Dekorativní pásy, jež se nacházely pod hlavní scénou a po stranách, byly tvořeny řadami okřídlených géniů a býků. Uprostřed dvě postavy (z nichž jedna představovala krále) předstupovaly před postavu třetí, menší, stojící na podstavci, tedy zřejmě před sochu božstva. Dominantní barvou byla jasná modř, pak červená, bílá a černá. Z doby Asarhaddonovy (680–669 př. n. l.) pochází malba v Salmanassarově pevnosti zobrazující defilé královské gardy v dlouhých oděvech. Nad scénou je pás s dekorativními motivy, kde se střídají lotosové květy s malými kroužky a svislé pruhy mají čtverečky a zdobené disky. Barvy jsou opět modrá, červená a černá na bílém pozadí. Asyrské malířství ovlivnilo i nástěnné malby v Urartu, například v chrámu citadely v Erebuni vystavěné Argištim I. (785–760 př. n. l.) nebo v chrámovém a palácovém komplexu v Altintepe (vznikl mezi roky 760–750 př. n. l.). Na tradici barevných emailovaných cihel navázal Nabukadnezar II. (604–562 př. n. l.) při obložení Ištařiny brány a procesní cesty v Babylonu. Modrá barva tvořila základ, zvířata zobrazená v reliéfu v pravidelných odstupech (kráčející lev, býk, drak) měla krémovou nebo žlutou barvu. Okraje byly rámovány pásy s rozetami se žlutým středem a bílými okvětními lístky. Emailované cihly zdobily rovněž fasádu (o výšce 3,4 m) trůnního sálu v paláci, na níž byly vyobrazeny štíhlé sloupy s trojitou hlavicí, palmety, cimbuří a defilé malých lvů. Velmi podobnou výzdobu použil Dáreios I. (521–486 př. n. l.) v Súsách. Býci a lvi jsou však modifikováni podle íránských představ. Zobrazeno je i okřídlené slunce a lučištníci královské gardy. Achaimenovské emailované cihly byly zhotovovány z roztlučeného pazourku smíšeného s vápennou maltou (bez hlíny), cihly byly vytlačeny z formy, vypáleny a potřeny emailovou polevou. Pak se za vyšší teploty vypálily znovu. Aby se zabránilo roztečení emailových barev do sebe, byl vkládán mezi barvy prášek ze skla. Sochařství ve výtvarném umění Předního východu nehrálo sochařství prvořadou roli. Zvláště v Mezopotámii, kam se kvalitní kámen musel dovážet, pozorujeme u většiny kamenných soch jistou neumělost. Mnohem vyšší úroveň mají většinou kovové plastiky. Dochovalo se jich však dosti málo (asi byl materiál znovu použit nebo zanikly vlivem koroze). Za nejstarší doklady sochařství by se mohly pokládat sádrou domodelované obličeje lebek zemřelých, které byly nalezeny na různých prehistorických lokalitách 8. tisíciletí př. n. l. v Sýrii a Palestině (Jericho, Tell Ramad, Murejbit). Tyto plastiky sloužily kultu mrtvých. V epipaleolitických a neolitických sídlištích se vyskytovaly také sošky zvířat i lidských postav spojených patrně s kultem plodnosti (Çatal Hüyük, Murejbit, Tell Halaf). Spolu se vznikem městské civilizace v 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. se v jižní Mezopotámii objevily i první větší plastiky. Z Uruku pochází mramorový obličej ženy téměř lidských rozměrů. Zadní polovina hlavy však chybí a neví se, zda byla vyrobena (stejně jako postava) z jiného materiálu nebo zda tato přední část hlavy (maska) nebyla samostatnou plastikou připevněnou na zdi. V Uruku se rovněž našla horní polovina sochy muže s plnovousem, jehož svalnatá postava působí dojmem energie a síly. V raně dynastickém období byla vytvořena řada soch většinou ze světlého mramoru, alabastru nebo vápence a zdá se dokonce, že pocházejí z různých uměleckých dílen (oblast Dijály, Mari, Aššur, Tell Chuéra). Starší skupinu tvoří abstraktně modelované postavy, které působí strnule a neplasticky. Mají obrovské vykládané oči a vlasy a vousy nabarveny načerno bitumenem. Množství těchto soch (největší z nich měřily 72 a 52 cm) bylo nalezeno pod podlahou „čtvercového“ chrámu v Ešnunně. Mladší skupina (Mari, například socha písaře Dudu) měla mnohem přirozenější modelaci. Ke konci raně dynastického období docházelo však k jistému klišé a postavy byly opět strnulejší (Aššur, Mari). Vrchol výtvarného umění 3. tisíciletí př. n. l. představuje bronzová hlava (výška 36 cm) akkadského panovníka (patrně Narám-Sín), která byla nalezena v sutinách Ninive. Socha byla již ve starověku poškozena, byly jí odstraněny uši a vykládané oči. Je provedena technikou ztracené formy a cizelováním. Rovněž u akkadských kamenných soch a reliéfů je vidět snahu o realistické zobrazení. Sedící dioritová socha krále Man-ištúšua v životní velikosti byla asi prototypem 20 soch vládce Gudey z Lagaše. Gudeovy sochy se však také vrací svým strnulým klidem k starším sumerským plastikám. Gudea je zobrazen s vyholenou hlavou nebo s pokrývkou s širokým okrajem. Zřejmě existovaly dvě dílny, které sochy zhotovovaly. Realističtější z nich se přikláněla k akkadské tradici a vytvořila asi též sochu Gudeova nástupce Ur-Ningirsua (výška fragmentu 17 cm). Na začátku 2. tisíciletí př. n. l. se sochaři více věnovali zobrazení detailů (ozdoby oděvu, vousy) než snaze o realistické podání (Puzur-Ištar z Mari). Mnohem více života a pohybu mají současné kovové plastiky (postava klečící před božstvem, pocházející snad z Larsy, bůh se čtyřmi obličeji z Iščáli, bronzové a olověné figurky z Káneše a Chattuše). Rozkvět výtvorů litých z kovů patrně způsobil i rozvoj modelace z hlíny, k němuž došlo v 2. polovině 2. tisíciletí př. n. l. za vlády Kassitů. Kromě modelovaných cihel, z nichž byl vytvářen vysoký reliéf, se vyskytly i plastiky, inspirované snad elamskými nebo dokonce egyptskými soškami (4,5 cm vysoká mužská hlava z Dúr-Kurigalzu). Kamenná plastika je reprezentována vápencovým ženským torzem (výška 94 cm), které se našlo v Ninive. Další sochy ze Sýrie a severu Mezopotámie jsou hranaté, abstrahující a vzdálené reálným tvarům (socha Idrimiho). S nimi kontrastuje svou jemnou modelací mužská hlavička ze slonoviny (výška 16 cm), která se našla v královském paláci v Ugaritu. Pokud nejsou ovlivněny syrskou nebo chetitskou plastikou, jsou ploché a stylizované i syrské kovové sošky. Soch z l. tisíciletí př. n. l. se dochovalo velmi málo. V Asýrii dávali přednost reliéfům na kamenných obkladech stěn, na stélách a obeliscích, v Babylonii preferovali rovněž stély a glazované tvarované cihly. Sochy, jež představovaly asyrské panovníky, působily ploše nebo hranatě (například socha Aššurnasirpala II. z Kalachu). Narozdíl od těchto soch byla modelace zvířecích postav střežících vchody provedena ve vysokém reliéfu (okřídlení býci s lidským obličejem, lvi). (Nea Nováková)