vitalismus (z latiny: vitālis, „životný, životaschopný“), 1. označení filozofického názoru, který je založen na představě existence tvořivého principu řídícího funkce živých organismů (například tzv. „životní síla“, latinsky: vis vitālis), které fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (Henri Bergson aj.) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (například ve schopnostech reprodukce a hojení, účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout. Naopak řadu funkcí, dříve pokládaných za výsadu živého (reprodukce, výměna látek, tvarové změny), nachází biochemie i v organických molekulách apod.; 2. umělecký směr euroamerické civilizace, který se prosadil zejména v desátých a dvacátých letech 20. století v literatuře a ve výtvarném umění jako výraz individuálního obrození smyslů a často i projev hledání nové životní orientace v přírodě a společnosti. V období první světové války dospěl vitalismus do své druhé fáze, kdy reagoval na zpochybnění a znehodnocení jistot obratem k základní pozitivní hodnotě, k prostému faktu pozemského života a elementárním životním prožitkům. Po skončení války vitalismus již znamenal nikoli útěk od nepřehledné a nelidské společenské reality, ale naopak bezprostřední výraz radosti a okouzlení životem. Toto usilování, jež se s předstihem uplatnilo již ve 2. polovině 19. století (nejvýrazněji například v poezii amerického básníka Walta Whitmana [1819–1892]) se však označovalo i jinými termíny a nezřídka vstupovalo také do jiných soudobých či pozdějších uměleckých programů, například fauvismu nebo poetismu. V českém prostředí byl vůdčím představitelem vitalismu Stanislav Kostka Neumann (1875–1947), který jeho program formuloval v roce 1913 ve stati „Ať žije život!“ (požadoval, aby se české umění otevřelo moderní Evropě, zejména Francii – Evropa je „[…] krásná, živá, rujná samice, která potřebuje smělé muže a odkopává uměřený flirt“) a umělecky doložil v básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání (1914); k vitalismu se alespoň některými svými díly přiklonili Fráňa Šrámek (1877–1952) (romány Stříbrný vítr, 1910, Tělo, 1919, básnická sbírka Splav, 1916), Josef Hora (1891–1945) (básnická sbírka Strom v květu, 1920) a Jiří Wolker (1900–1924) (básnická sbírka Host do domu, 1921). V českém výtvarném umění vitalismus inspiroval mnoho umělců a proudů: například jak kubistického Emila Fillu, tak střední proud modernismu, který reprezentovali především Václav Špála a Rudolf Kremlička. (Jaroslav Malina)