výtvarné umění, činnost produkující výtvarná díla jako specifický, esteticky působivý odraz skutečnosti. Počátky spadají do období mladého paleolitu (40 000–11 500 př. n. l.), kdy se objevují první malby, sochy, plastiky, reliéfy nebo kresby (viz umění, paleolitické), jejichž autory byli lovci a sběrači. V mladších pravěkých obdobích (počínaje neolitem), kdy zemědělství umožnilo budovat stálá sídliště, obohatilo se výtvarné umění o novou dimenzi spjatou s architekturou, keramikou a dalšími inovacemi. Velký rozmach výtvarného umění nastal ve vyspělých městských státech a civilizacích starověku, nejdříve v oblasti starověkého Předního východu. V jednotlivých regionech této oblasti (v Sýrii, Palestině, Malé Asii, Mezopotámii a západním Íránu) se výtvarné umění vyvíjelo v odlišných geografických, klimatických i historických podmínkách. Proto si také jednotlivé regiony uchovaly svou svébytnou kulturu. V době epipaleolitu se důležité kulturní procesy udály především v Sýrii a Palestině, kde nacházíme první architekturu i první plastiky (sochařství). V neolitickém období se k této oblasti připojuje Malá Asie a severozápadní Írán. Význačným výtvarným projevem neolitických kultur byla keramika a uplatnila se i nástěnná malba. Teprve od chalkolitu se do popředí dostala též jižní Mezopotámie, kde zvláště ve 4. tisíciletí př. n. l. došlo k velkému rozvoji městské civilizace (urbanizace, Uruk, Eridu). Výtvarná díla se soustřeďovala především v chrámech, ať již to byly sochy bohů nebo jejich symbolů, dárců obětin, prosebníků, či reliéfní plakety (reliéfy) a stély připomínající důležitou výstavbu nebo vítězství nad nepřáteli. Jako oběť bohům byly do chrámů přinášeny i další cenné předměty svědčící o řemeslné zručnosti svých tvůrců. Velmi oblíbeným a také snadno dosažitelným materiálem pro stavby (materiály, stavební), výtvarná díla (reliéfy, stély, sošky) a předměty domácí potřeby (vřetena, tkalcovská závaží) byla hlína. Lze předpokládat, že bylo hojně využíváno rovněž rákosu (architektura, lodě, rohože, koše), avšak tento organický materiál jakož i dřevo se nedochoval. Kombinace různých materiálů byla oblíbeným výrazovým prostředkem od nejstarších dob (inkrustace kovů, vykládání dřevěných artefaktů mušlovinou, drahými kameny nebo slonovinou, kombinace dřeva, kamene a kovu na sochách atd.). Kromě nástěnných maleb se ve výzdobě místností uplatnily i mozaiky, ať již vytvořené z kaménků nebo z malých barevných hliněných kuželů (Uruk, Tell Brak). Teprve v 1. tisíciletí př. n. l. byly zdi velkých sálů obloženy též kamennými deskami s reliéfy. Uvedené výrazové prostředky se během historického vývoje uplatnily v různé míře a intenzitě. V uruckém období převládaly mohutné stavby a naturalistické pojetí (sochy, pečetní válečky, glyptika). V období prvních městských států se ustálila ikonografie, ve volné plastice převládl motiv adoranta (sochy z Ešnunny, Mari, Aššuru), v reliéfním umění vznikla stéla s narativním obsahem (Supí stéla z Girsu) rozčleněná do horizontálních pásů. Umělecké předměty ze zlata, vykládaného dřeva, drahých kamenů byly nalezeny též v hrobech (hrobky). Akkadské umění vneslo do tvorby větší dynamičnost a pohyb. Nastaly také změny v kompozici, jež jsou zvláště zjevné na Narám-Sínově stéle, ale i na pečetních válečcích. Po akkadském období se umění vládců Lagaše (Gudea) a Uru (III. dynastie z Uru) vrací programově k starým sumerským formám, i když se nyní projevuje větší snaha o monumentalitu jak v architektuře (zikkurrat), tak v plastice. V glyptice se velmi redukují motivy, hlavním tématem pečetí se stává scéna, kdy prosebník je uváděn níže postaveným božstvem před jednoho z hlavních bohů panteonu. Oživení tvorby nastalo s příchodem amorejských kmenů, zvláště v plastikách litých z kovu. Z 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. se dochovalo několik fragmentů soch rovněž ze Sýrie (Alalach, Ebla, Mari). V Malé Asii navazovali tvůrci na vysokou hodnotu kovových plastik z 2. poloviny 3. tisíciletí př. n. l. (Alaca Hüyük, Horoztepe) litím menších kovových (olověných) sošek nebo plaketek, na nichž zobrazovali většinou božské páry nebo rodiny. Figurky z bronzu a jiných kovů jsou posléze ovlivněny syrskou i egyptskou produkcí. Monumentální plastika a architektura se uplatnila v Malé Asii zvláště v době rozmachu chetitského státu ve 14. století př. n. l. Brány v Chattuši a Alaça Hüyüku byly zdobeny vysokými reliéfy lidských postav, lvů a sfing. V plošším reliéfu byly vytesány další (lovecké, holdovací apod.) scény do velkých kamenných bloků. Tento způsob výzdoby bran a vnějších prostorů (hlavních či procesních tříd) vedoucích k centru města byl zachován i po zániku chetitské říše v oblasti jižního Turecka a severní Sýrie (Melid, Sam’al, Karchemiš). Pozdně chetitskou architekturou bylo zpočátku jistě ovlivněno i asyrské umění 1. tisíciletí př. n. l. Těžištěm tvorby byla reliéfní plastika narativního typu. Současně s válečnými nebo loveckými výjevy byl postupně zobrazován i okolní prostor (hradby měst, krajina), ovšem bez znalosti perspektivy. Zároveň s reliéfy se při výzdobě paláců uplatňovala i nástěnná malba (Til Barsip, Dúr-Šarru-kén). Z vnitřního vybavení asyrských paláců se nám dochovalo jen velmi málo, z dřevěného nábytku jen intarzie a další předměty většinou ze slonoviny nebo kosti. Práce ze slonoviny, jež byly původně importovány z Foiníkie a pak také vyráběny přímo v Asýrii (Kalach), dosáhly vysoké umělecké úrovně. Na asyrské komplexy paláců a chrámů navázala i babylonská architektura 7. a 6. století př. n. l. Využívala však jiné výzdoby – tvarovaných cihel, které se na tomto území používaly již od kassitského období. Z těchto cihel, které byly glazované (glazura), byla vytvořena případně i reliéfní výzdoba. Barevnými cihlami byly zdobeny vnitřní stěny sálů, nebo zvenčí obloženy budovy i celé městské třídy (Babylon). Glazovaných cihel používali i achaimenovští vládcové k výzdobě svých měst (Súsy), převzali však rovněž asyrské kamenné reliéfy. Jejich hlavní přínos umění Předního východu byl v konstrukci sloupových hal (Pasargady, Persepolis). (Nea Nováková)