Antickou bohyni krásy a smyslnosti
nestvořil Botticelli z masa a kostí.
Je nadkrásná. Dívat se smíte, ale nedotýkat!
Jak byste Venuši chtěli z pěny svlíkat?
#Vysvětlivky
Botticelli, Sandro (vlastním jménem Allesandro di Mariano Filipepi, 1. 3. 1445, Florencie, Itálie – 17. 5. 1510, Florencie, Itálie), italský malíř; jeden z nejvýznamnějších představitelů vrcholné florentské {{renesance|term_desc/renesance.html|pp}}. Zdůrazňoval kresbu, lyrickou idealizaci postav a obsah sdělení – například obrazy Primavera (kolem roku 1482), Zrození Venuše (1484–1486). V pozdním období Botticelli pod vlivem učení italského reformátora a fanatického kazatele Girolama Savonaroly (1452–1498) nahradil lyrický tón expresivitou. Botticelliho dílo mělo vliv na vytváření uměleckých koncepcí 19. století – {{preraffaelismu|term_desc/preraffaelismus.html|pp}} a {{secese|term_desc/secese.html|pp}}.
Venuše (latinsky Venus, řecky Afrodíté), antická bohyně krásy a smyslné lásky. V řecké mytologii byla pokládána za dceru Dia a bohyně deště Diony, podle Hésioda se zrodila u ostrova Kypru z mořské pěny oplodněné séměm z genitálií vykleštěného Úrana. Homér ji líčí jako nevěrnou manželku boha Héfaista, kterého klamala s Aréem a také s dalšími smrtelníky.
#Sandro Botticelli, Zrození Venuše, 1484–1486, tempera, plátno, 172,5x278,5 cm, Galleria degli Uffizi, Florencie, Itálie.
Přestože Botticelliho Venuše je znázorněna nahá a za svou nahotu se očividně nestydí (tento dojem nestírá ani zahalující gesto), je Botticelliho obraz mnohem méně smyslný než Boschův v Zahradě rozkoší. Tam, kde se u Botticelliho vyskytují konkrétní erotické prvky, jsou úmyslně zjemněny a zidealizovány. Botticelli tedy volil nahotu především jako předmět uměleckého vyjádření, který však zároveň povýšil k posvátnosti. Ačkoliv tedy Botticelli ve Zrození Venuše sahá ke klasickému tématu, rozhodně neužívá klasických forem. Jeho Venuše, která na mušli pluje vstříc pobřeží, má sice četné klasické předchůdce, avšak její tělo je v podstatě svévolným konstruktem, velmi osobní reinterpretací typu obvyklého v pozdním středověku. Vážné snahy o dosažení skutečně klasického {{malířského|term_desc/malirstvi.html|pp}} stylu vycházely v italském {{malířství|term_desc/malirstvi.html|pp}} až z Raffaelova, Leonardova a Michelangelova díla.
${img{images/botticelli.jpg}{alone}}$