Rozevlál Stříbrný vítr {{vitalismu|term_desc/vitalismus.html|pp}}
příklonem k sociálně zbarvenému {{neoklasicismu|term_desc/neoklasicismus.html|pp}}.
#Vysvětlivky
Kremlička, Rudolf (19. 6. 1886, Kolín – 3. 7. 1932, Praha), český malíř, grafik; významný představitel {{moderního|term_desc/moderna.html|pp}} {{malířství|term_desc/malirstvi.html|pp}}. Vystudoval Akademii {{výtvarných umění|term_desc/vytvarne-umeni.html|pp}} v Praze. Jeho raná tvorba byla zaměřena na žánrový {{realismus|term_desc/realismus.html|pp}} poznamenaný afinitou k dílům starých holandských mistrů a francouzských {{impresionistů|term_desc/impresionismus.html|pp}} (Podommní obchodník, Přívoz v Tróji). V období od roku 1915 tvořil v duchu {{vitalismu|term_desc/vitalismus.html|pp}} a formuloval své charakteristické kultivované zobrazení ženy vyznačující se objemovou až {{sochařskou|term_desc/socharstvi.html|pp}} modelací (Děvče v bílém živůtku, Oblékající se tanečnice, Sedící tanečnice). Další vývoj směřoval k {{neoklasicismu|term_desc/neoklasicismus.html|pp}} sociálního ladění (Myčky, Pradleny). Byl jedním z členů skupiny Tvrdošíjní (Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Otakar Marvánek, Václav Špála, Jan Zrzavý) založené v roce 1918. V posledním desetiletí vytvořil svá nejvýznamnější díla, v nichž se stal ústředním tématem ženský akt (Koupající se ženy, Ženy na břehu řeky). Souběžně nadále maloval i krajiny (Plachetnice v přístavu, Přístav Duino u Terstu, Skály a moře). Zabýval se také monumentálními realizacemi (návrh mozaiky paláce společnosti Fénix na Václavském náměstí v Praze). V roce 1924 vydal Rudolf Kremlička {{Malířské|term_desc/malirstvi.html|pp}} konfese, v nichž formuloval svůj přístup k {{modernímu|term_desc/moderna.html|pp}} {{umění|term_desc/umeni.html|pp}} a vlastní tvorbě.
{{vitalismus|term_desc/vitalismus.html|pp}} (z latiny: vitālis, „životný, životaschopný“), 1. označení filozofického názoru, který je založen na představě existence tvořivého principu řídícího funkce živých organismů;
2. umělecký směr euroamerické civilizace, který se prosadil zejména v desátých a dvacátých letech 20. století v literatuře a ve {{výtvarném umění|term_desc/vytvarne-umeni.html|pp}} jako výraz individuálního obrození smyslů a často i projev hledání nové životní orientace v přírodě a společnosti. V období první světové války dospěl {{vitalismus|term_desc/vitalismus.html|pp}} do své druhé fáze, kdy reagoval na zpochybnění a znehodnocení jistot obratem k základní pozitivní hodnotě, k prostému faktu pozemského života a elementárním životním prožitkům. Po skončení války {{vitalismus|term_desc/vitalismus.html|pp}} již znamenal nikoli útěk od nepřehledné a nelidské společenské reality, ale naopak bezprostřední výraz radosti a okouzlení životem. V českém prostředí byl vůdčím představitelem {{vitalismu|term_desc/vitalismus.html|pp}} Stanislav Kostka Neumann (1875–1947), který jeho program formuloval v roce 1913 ve stati „Ať žije život!“ (požadoval, aby se české {{umění|term_desc/umeni.html|pp}} otevřelo {{moderní|term_desc/moderna.html|pp}} Evropě, zejména Francii – Evropa je „[…] krásná, živá, rujná samice, která potřebuje smělé muže a odkopává uměřený flirt“); k {{vitalismu|term_desc/vitalismus.html|pp}} se alespoň některými svými díly přiklonili Fráňa Šrámek (1877–1952) (romány Stříbrný vítr, 1910, Tělo, 1919, básnická sbírka Splav, 1916), Josef Hora (1891–1945) (Strom v květu, 1920) a Jiří Wolker (1900–1924) (Host do domu, 1921). V českém {{výtvarném umění|term_desc/vytvarne-umeni.html|pp}} {{vitalismus|term_desc/vitalismus.html|pp}} inspiroval mnoho umělců a proudů: například jak {{kubistického|term_desc/kubismus.html|pp}} Emila Fillu (1882–1953), tak střední proud {{modernismu|term_desc/moderna.html|pp}}, který reprezentovali především Václav Špála (1885–1946) a Rudolf Kremlička.
#Rudolf Kremlička, Myčky, 1919, olej, plátno, 96x83 cm, Moravská galerie v Brně.
${img{images/kremlicka.jpg}{alone}}$