#
<p>Cecilie
je světice-mučednice,</p>
<p>které,
cvičíce, klnou panenské hudebnice.</p>
#
<p>Vysvětlivky</p>
<p><b>Cecilie</b>
(z latiny: <em>caecus</em>,
&bdquo;krátkozraký, slepý&ldquo;, kolem 200, Řím, Itálie – asi 22.
11. 230, Řím, Itálie; možná žila o půl století dříve),
mučednice a svatá katolické i pravoslavné církve; patronka
duchovní hudby, hudebníků, zpěváků, básníků a stavitelů
hudebních nástroje i slepců (atributy: růže, hudební nástroje).
Podle legendy pocházela Cecilie ze starého římského rodu
Ceciliů. Již v mládí se stala horlivou křesťankou a zavázala
se slibem věčného panenství. Učila se hudbě a zpěvu, aby mohla
chválit Boha. O její ruku požádal Valerianus, pohanský mladík s
nejlepší pověstí. Cecilie prosila anděly o přímluvu, aby si
uchovala panenství i v manželství. Po svatbě oznámila manželovi,
že jejím vyvoleným je Kristus, který jí dal anděla, střežícího
její neposkvrněné tělo; pokud by ji chtěl Valerianus připravit
o panenství, bude jím zahuben. Valerianus jako pohan anděla
neviděl, prohlédl, až když se z podnětu Cecilie nechal pokřtít.
Načež byl pro křesťanskou víru získán i Valerianův bratr
Tiburcius. Všichni tři pak zahynuli mučednickou smrtí při
pronásledování křesťanů. Oba bratři byli jako šlechtici sťati
mečem. Cecilie ještě stačila veškerý svůj majetek rozdat
chudým. Podle rozsudku měla podstoupit trest smrti ve vlastní
lázni udušena vedrem a horkou parou. Když však zůstala i ve
žhavé komoře živa, byla také sťata. Legenda o svaté Cecilii,
hudbou a zpěvem velebící Boha, se stala od starověku do dnešní
doby inspirací pro řadu umělců – malířů Raffaela Santiho,
Quida Reniho nebo Petra Paula Rubense, spisovatelů a básníků
Geoffreye Chaucera a Johna Drydena a především pro hudební
skladatele Georga Friedricha Händela, Henryho Purcella, Alessandra
Scarlatiho, Benjamina Brittena či Jiřího Stivína.</p>
<p><b>Maderno</b>,
Stefano (1575, Palestrina, Itálie – 17. 9. 1636, Řím, Itálie),
italský sochař. Je autorem řady soch s mytologickými a
náboženskými náměty <em>(Héraklés;
Héraklés a Antaios; Pieta; Sv. Karel Boromejský)</em>,
mezi nimiž vyniká jeho raná {{skulptura|term_desc/skulptura.html|pp}} <em>Svaté
Cecilie</em>. Madernovo dílo svým
{{manýristickým|term_desc/manyrismus.html|pp}} tvaroslovím tvoří přechod od {{renesance|term_desc/renesance.html|pp}} k {{baroku|term_desc/baroko.html|pp}}.</p>
#
<p>Stefano
Maderno, <em>Svatá Cecilie</em>,
1600, mramor, délka 130 cm, bazilika
sv. Cecilie v Trastevere, Řím, Itálie.</p>
<p>Papež
Urban I. (pontifikát 222–230) dal svatou Cecilii pochovat v
Kallistových katakombách v Římě. Když byly v roce 822 v
katakombách ostatky světice znovu nalezeny nechal je papež Paschal
I. (pontifikát 817–824) přenést do baziliky sv. Cecilie a tam
pochovat. Při otevření rakve koncem 15. století bylo prý její
tělo nalezeno tak, jak bylo kdysi pohřbeno. Touto scénou (jíž
byl sám svědkem) se inspiroval Stefano Maderno a ve svých pouhých
pětadvaceti letech s mistrovskou erudicí v kameni zachytil ženu
jakoby pohrouženou do sebe sama a snící svůj věčný sen.</p>${img{images/maderno.jpg}{alone}}$