Teď, v důchodu, už mi nic nebrání,
naplno se věnovat svému hobby – žebrání.
V typickém bezdomoveckém odění
snadno zapřu i vysokoškolské vědění.
#Od počátku mě provází štěstí,
klofl jsem štafl před hejtmanstvím a rektorátem na Žerotínově náměstí.
#(Například hejtman JUDr. Michal Hašek
daroval mi několik nevratných [sic!] flašek.
Kdežto rektor MU, hodný svého jména Mikuláš,
je můj velkorysý každodenní mecenáš.)
#Bohužel, nemohu být se svým Audi TT
tête-à-tête,
parkuji je raději v sousední ulici,
aby závist nepojali nepřející.
#Můj rajón připomíná „Břicho Paříže“,
schraňuji eurocenty, stotinky, pence a halíře.
Pak večeřím jen šampaňské, chřest a lanýže.
#Vysvětlivky
Myslbek, Karel (24. 7. 1874, Praha – 21. 8. 1915, Krakov, Polsko), český malíř a pedagog; syn sochaře Josefa Václava Myslbeka (1848–1922). V letech 1896–1899 studoval (proti vůli svého otce) pražskou Akademii {{výtvarných umění|term_desc/vytvarne-umeni.html|pp}} v {{malířském|term_desc/malirstvi.html|pp}} ateliéru Maxmiliána Pirnera a posléze u Vojtěcha Hynaise; zároveň vystudoval obory francouzská a německá literatura na na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na dvou členských výstavách Mánesa (1903 a 1904) vystavoval pod smyšleným jménem Frant. Voves. Jeho tvorba byla sice ovlivněna dobovými tendencemi, ale převládl v ní {{realismus|term_desc/realismus.html|pp}} 19. století. Zpočátku se věnoval zejména krajinomalbě, později v jeho tvorbě převládly sociálně-kritické náměty zobrazující lidi z „okraje společnosti“. Hluboké citové prožitky z drastických válečných událostí první světové války byly patrně příčinou jeho dobrovolné smrti.
žebrání, způsob obživy založený na žádosti o peníze nebo o jídlo nebo na pasivním očekávání almužny od kolemjdoucích, kteří mívají při pohledu na žebráka pocit viny a projevují soucit. Odbývá se většinou na veřejných prostranstvích (ulice měst, nádraží, prostranství před kostely a jinými sakrálními budovami). V případě žebrání v uzavřených prostorách se žebráci objevují uvnitř kostelů, v dopravních prostředcích, v podchodech metra, nádražních hal – všude, kde je velká koncentrace lidí. Proto se žebrání jen zřídka objevuje v malých městech a na venkově se téměř nevyskytuje. Žebrání existuje ve všech kulturách a civilizacích a má hluboké historické a evoluční kořeny (existuje i u primátů). Praktikuje se i dnes, a to jak ve třetím světě, tak i ve vyspělých západních zemích. Ve všech kulturách existují znaky, které vyvolávají soucit a altruistické chování k žebrákům, například k tělesně postiženým, nemocným, mentálně postiženým, nemohoucím starým lidem. Ve většině kultur se k vyvolání soucitu využívá afinity k dítěti (baby schéma); proto jsou děti často využívány a zneužívány k této činnosti (kojenec v náručí, postižené dítě, klečící dítě). V zemích, kde se dětské žebrání vyskytuje výjimečně (například v České republice), jsou ekvivalentem dětského schématu zvířata, například psi, také vyvolávající pocit pomoci a ochrany. Je možné, že v současné střední a východní Evropě (včetně České republiky) se na žebrání začíná pohlížet jako na svérázný typ městského zaměstnání. V současné době řada měst (Praha, Brno ad.) přijala vyhlášku o zákazu žebrání, ale tento jev nikterak nevymizel, pouze pozměnil formy. Převážná většina žebrajících v České republice se vyskytuje v hlavním městě Praze, ale nacházejí se i v ostatních velkých městech, i když v menším počtu.
#Karel Myslbek, Žebráci, 1912, {{suchá jehla|term_desc/sucha-jehla.html|pp}}, papír, 32,5x42,6 cm.
${img{images/myslbek_karel.jpg}{alone}}$