Josef Váchal
sexualitu a erotiku
pěkně zmáchal.
#Z úcty k jeho Erotikům a Krvavému románu,
parodia in honore,
píšu autobiografii Rozumu jak šafránu.
#Vysvětlivky
Váchal, Josef (23. 9. 1884, Milavče u Domažlic – 10. 5. 1969, Studeňany u Jičína), český malíř, grafik, sochař, spisovatel a básník. Váchal patří k nejsvéráznějším osobnostem českého kulturního života své doby. V Praze se vyučil knihařem (1902), poté získal výtvarné vzdělání na soukromých školách. Žil a tvořil v ústraní. Jeho slovesná i výtvarná tvorba – dobovou uměleckou kritikou přehlížená a podceňovaná – se ubírala mimo hlavní proudy oficiálního {{umění|term_desc/umeni.html|pp}}. Teprve na samém konci Váchalova života se zvedla vlna zájmu o jeho dílo a trvá dodnes. Nakladatelství Paseka, které od roku 1990 postupně vydává Váchalovu knižní tvorbu, předkládá širší veřejnosti práce dosud zcela neznámé. Autor si totiž svá slovesná díla ilustroval, sázel a vázal sám a vydával je pouze v několika číslovaných bibliofilských výtiscích. Váchalova knižní tvorba představuje originální syntézu významných {{moderních|term_desc/moderna.html|pp}} slovesných a výtvarných směrů první třetiny 20. století – syntézu slovesné, grafické, typografické, sazečské a knihvazačské činnosti. K vrcholům jeho tvorby patří vedle Krvavého románu (1924) zejména Erotikové (1922; soubor 20 {{akvarelů|term_desc/akvarel.html|pp}}, v němž zobrazil s velkou otevřeností sexuální a erotické aktivity; podle jeho slov: „Nakreslen v době aklerikalismu, mystiky a sociálních zápasů [třídních], co vhodné zrcadlo současné lidské smečky, pohrdatelem lidských lžizákonů a lžimorálky J. Váchalem.“), Koruna bludařstva, to jest Postyla kacířská (1923–1926), Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel (1924), Šumava umírající a romantická (1931) a Receptář barevného {{dřevorytu|term_desc/drevoryt.html|pp}} (1934). Autor ve svých slovesných dílech přejímá se sveřepou důsledností postupy pokleslé a inzitní literatury – užívá archaický jazyk, nediferencuje stylistické roviny lexika, porušuje logiku tradičního vyprávění (mimo jiné tím, že vypráví příběhy, kterým chybí začátek, započaté příběhy nedokončí anebo pracuje s fabulačními skoky). Účinnými zbraněmi Váchalových výpadů proti „slušné“ společnosti profitujících umělců, měšťáků a socialistů jsou ironie, sebeironie a mystifikace. Tato (postmoderní) otevřenost – řečeno jazykem poststrukturalistických teoretiků – patří ke konstrukčním principům Váchalovy poetiky.
#Josef Váchal, Erotikové, 1922, {{akvarel|term_desc/akvarel.html|pp}}, soukromá sbírka.
${img{images/vachal.jpg}{alone}}$