‡

Aktinoidy jsou stříbrolesklé elektropozitivní kovy tvořící většinou několik krystalografických modifikací (výjimkou je kalifornium; u plutonia bylo do bodu tání 639 °C identifikováno šest modifikací). Přírodní uran má dva izotopy s velmi dlouhými poločasy rozpadu – 238U (99,28 %, τ½ = 4,5.109 let) a 235 U (0,714 %, τ½ = 7.108 let), thorium pouze jeden – 232Th (τ½ = 1,4.1010 let; součástí uranové rozpadové řady jsou ještě 230Th s τ½ = 1,4.1010 let a 234U s τ½ = 2,5.105 let). Všechny tři jsou α-zářiči a výchozími prvky aktiniové, uranové a thoriové rozpadové řady. Radioaktivita uranu i thoria je tak nízká (přesto je pravděpodobně hlavním zdrojem tepla v zemském nitru), že experimentální práce s nimi i s jejich sloučeninami nečiní zvláštní obtíže.

Elektronové struktury aktinoidů nejsou úplnou analogií struktur lanthanoidů, protože energetické diference mezi orbitaly 4f a 5d resp. 5f a 6d nejsou totožné. S výjimkou protaktinia tvoří všechny aktinoidy kationty An3+. Mimo thoria, uranu, plutonia a nobelia je to současně nejstálejší oxidační stupeň a sloučeniny An3+ se nápadně podobají odpovídajícím sloučeninám lanthanoidů v témže oxidačním stavu. Oxidační stupeň +II je s výjimkou americia až nobelia málo stálý nebo vůbec neexistuje. U lanthanoidů výjimečný oxidační stupeň +IV se u aktinoidů vyskytuje běžně, pro thorium je to nejstálejší oxidační stupeň. Oxidační stav +VII byl prokázán pouze u neptunia a plutonia.

Aktinoidová kontrakce je méně výraznou obdobou kontrakce lanthanoidové. Ve sloučeninách často aktinoidy uplatňují vysoká koordinační čísla (sedm až čtrnáct). Sloučeniny, v nichž má aktinoid elektronovou konfiguraci radonu (AcIII, ThIV, PaV), jsou bezbarvé , ostatní jsou rozmanitě zbarvené.

Aktinoidy snadno reagují s vodou i vzdušným kyslíkem. Zahřátím s vodíkem poskytují hydridy AnH2 (An = Th, Np, Pu, Am, Cm) a AnH3 (An = Pa až Am). S mnoha kovy tvoří intermetalické sloučeniny a slitiny, s nekovy žáruvzdorné intersticiální boridy, silicidy, karbidy a nitridy s různorodou stechiometrií (vazby v karbidech a nitridech aktinoidů se strukturou chloridu sodného mají převážně iontový charakter s přebytečnými elektrony ve vodivostním pásu).

Všechny oxidy aktinoidů jsou žáruvzdorné materiály (oxid thoričitý má ze všech oxidů nejvyšší bod tání 3390 °C) s bazickými vlastnostmi a reaktivitou závislou na způsobu přípravy a zpracování. Dioxidy AnO2 s koordinačním číslem osm jsou známy u všech aktinoidů až po kalifornium. Termickým rozkladem dusičnanu uranylu UO2(NO3)2.6H2O vzniká oxid uranový UO3, jehož redukcí je možno dospět k řadě fází se složením mezi UO3 a UO2, mezi nimiž je i oxid uraničný U2O5 ( ten má ekvivalent i u protaktinia a neptunia). Amfoterní oxid uranový se v kyselinách rozpouští na soli uranylu UO22+ a v hydroxidech na uranany (diuranan disodný Na2U2O7.6H2 O se pod názvem uranová žluť používal jako barvivo). Počínaje plutoniem roste stabilita oxidů An2O3, které jsou strukturně analogické Ln2O3. S kationty alkalických kovů a kovů alkalických zemin tvoří aktinoidy směsné oxidy (MIAnVO3, MIIAnIVO3).