Platinové kovy patří v zemské kůře k nejvzácnějším (10-1 až 10-4 ppm) a značně rozptýleným prvkům (hlavní příčina jejich vysoké ceny). Často se vyskytují v elementární formě jako příměsi arsenidových a sulfidických rud. Platina (pojmenování je španělskou zdrobnělinou názvu stříbra) byla objevena ve zlatých dolech na území dnešní Kolumbie (1736, A. De Ulloa). Palladium (pojmenováno podle řecké bohyně moudrosti), rhodium (z řeckého rhodos = růžový podle barvy jeho sloučenin) a iridium (pro rozmanitost zbarvení jeho sloučenin pojmenováno podle řecké bohyně Iris, jejímž znamením byla duha) objevil W. H. Wollaston (1803) ve zbytcích po zpracování platiny. Z téhož zdroje bylo získáno i osmium (1803, S. Tennant, název pochází z řeckého osmé = zápach, který je charakteristický pro oxid osmičelý) a ruthenium (1844, K. Klaus, pojmenováno podle latinského názvu Ruska).
Všechny platinové kovy jsou (s výjimkou modrošedého osmia) šedobílé, dosti tvrdé a mají vysoké body tání i varu. Lehké platinové kovy ruthenium, rhodium a palladium mají hustoty ≈ 12 g.cm-3, těžké platinové kovy osmium, iridium a platina ≈ 22 g.cm-3. Od prvků skupiny železa se obě triády platinových kovů podstatně liší nejen hustotou, ale i mnoha dalšími fyzikálně chemickými vlastnostmi.
Největší počet přírodních izotopů mají podle očekávání dvojice prvků z 8. (sedm izotopů) a 10. skupiny (šest izotopů, 195Pt s I = 1/2 je vhodný pro NMR-spektroskopii); iridium má dva a rhodium jediný stabilní izotop. Ionizační energie nejsou nijak mimořádně vysoké, ušlechtilost a stálost jsou důsledkem vysokých hodnot atomizačních enthalpií.
Palladium má vyjímečnou schopnost rozpouštět plyny. Při 80 °C a za normálního tlaku se v jednom objemovém dílu palladia rozpustí 900 dílů vodíku (stechiometricky to odpovídá vzorci PdH0,7; v platině se rozpouští 9× méně vodíku, je však schopna rozpouštět významná množství kyslíku). Nejde pouze o fyzikální interakci, ale o tvorbu hydridické fáze, jejíž struktura není dosud dostatečně prostudována. Difuse vodíku palladiem lze využít k jeho oddělení ze směsi plynů (vodíkový filtr). Schopnost rozpouštět kyslík a vodík úzce souvisí s katalytickými schopnostmi platiny a palladia při oxidačních a hydrogenačních procesech (dobré katalytické schopnosti mají všechny platinové kovy).
Pouze ruthenium a osmium dosahují ve sloučeninách s kyslíkem nejvyššího možného oxidačního čísla +VIII. Osmium nejčastěji preferuje koordinační číslo šest (komplexy s koordinačním číslem čtyři nejsou známy), u ruthenia je běžné koordinační číslo čtyři ([RuO4]−, [RuO4]2−). Chemie kationtů MII ve vodných roztocích (typická pro FeII) má v menší míře obdobu u ruthenia, ale u osmia se neuplatňuje vůbec.
Oxidační stupně rhodia a iridia se mění od -I do +VI (+V pouze u iridia, +VI jen vůči fluoru), běžné jsou stavy +III a +IV (především u iridia), méně významné jsou +I (v komplexech s π-vazebnými ligandy) a +II. Oběma prvkům, které jen vzácně překračují koordinační číslo šest, zcela chybí schopnost tvořit oxoanionty. S kobaltem je blízce příbuzné iridium v oxidačním stupni +III počtem i typem (amminkomplexy) sloučenin.
Pro palladium a platinu jsou typické oxidační stupně +II a +IV (platina dosahuje maximálně stavu +VI v PtF6) a koordinačním číslem nejvýše šest. Oba prvky výrazně preferují čtvercově planární uspořádání s koordinačním číslem čtyři. Sloučeniny palladnaté a platnaté se některými vlastnostmi podobají sloučeninám nikelnatým, kinetickým chováním a typy koordinačních polyedrů se od nich liší (sloučeniny nikelnaté jsou kineticky labilní, sloučeniny palladnaté a platnaté jsou naopak kineticky a často i termodynamicky inertní). Častými ligandy jsou anionty kyanidové a dusíkaté donory, fluor a kyslík jsou platinou a palladiem jako donorové atomy využívány méně (PtII vůbec netvoří aquaion).
Chemická odolnost platinových kovů je větší v kompaktním než v práškovém stavu. Platina je nejstálejší vůči kyslíku, ruthenium vůči síře a iridium vůči chloru. Ruthenium a osmium snadno tvoří oxidy (jemně dispergované osmium už působením vzdušného kyslíku přechází na oxid osmičelý) a jsou mimořádně odolné vůči neoxidujícím kyselinám (do roztoku je lze převést alkalickým oxidačním tavením s peroxidem sodným, chlorečnanem draselným nebo směsí hydroxidu a uhličitanu sodného). Rhodium při vysokých teplotách tvoří s chlorem chlorid rhoditý, ale vůči fluoru je na rozdíl od iridia stálé. Oba kovy odolávají působení lučavky královské.
Platina a palladium jsou nejméně stálé platinové kovy. Reagují s chlorem, fluorem, sírou a selenem a s mnoha kovy. Řada jejich sloučenin je málo rozpustných (kyanid palladnatý se sráží i v roztoku nepatrně ionizovaným kyanidem rtuťnatým). Binární karbonyly palladia a platiny nejsou známy (pouze s nehomogenní koordinační sférou), četné jsou naopak jejich organokovové sloučeniny s nenasycenými uhlovodíky.
Dělení platinových kovů při jejich izolaci je obtížný proces a pro každý konkrétní případ se vypracovávají speciální postupy. Z anodových kalů po elektrolytické rafinaci niklu se stříbro odstraní jako dusičnan a lučavkou královskou se převedou do roztoku platina, palladium a zlato. Tavením nerozpustného zbytku s hydrogensíranem sodným a loužením vodou se získá síran rhoditý. Opakováním stejného postupu s peroxidem sodným se oddělí iridium ve formě nerozpustného oxidu iridičitého a v roztoku obsažené sloučeniny osmia a ruthenia se zahříváním v proudu chloru převedou na těkavé oxidy MO4 (M = Os, Ru), které se jímají v kyselině chlorovodíkové.
Zahříváním tohoto roztoku se oddělí oxid osmičelý, který se zavádí do alkoholického roztoku hydroxidu sodného. K redukci na elementární kovy se pak v obou případech využívá žíhání v proudu vodíku a práškové nebo houbovité produkty se na kompaktní kovy zpracovávají technikou práškové metalurgie.
Klasické postupy separace jsou v posledních letech stále více nahrazovány efektivnějšími extrakčními metodami. Poměrně snadno se platinové kovy dají připravit v jemně rozptýlené, katalyticky vysoce účinné formě (platinová čerň se získá působením ethanolu na horký vodný roztok chloridu platnatého). Roční produkce platinových kovů je ≈ 380 tun, z toho je 150 tun platiny a 210 tun palladia.
Ruthenium slouží ke zvýšení tvrdosti platiny a palladia, osmium a iridium pro výrobu velmi tvrdých slitin. Některé z platinových kovů se využívají v elektrotechnice, všechny se uplatňují jako katalyzátory (platina k oxidaci amoniaku při výrobě kyseliny dusičné a v automobilových katalyzátorech).
Z platiny a někdy i iridia se vyrábějí chemické nádoby. Platinové misky a kelímky však není možno zahřívat svítivým plamenem, aby nedošlo k jejich kontaminaci rozpouštěním uhlíku, nesmějí se v nich zahřívat kovy ani sloučeniny, z nichž by mohly kovy vznikat, nelze v nich tavit hydroxidy a peroxidy. Termicky nelze zpracovávat ani směsi většiny kyselin, síru, sulfidy a siřičitany a látky, z nichž by mohly tyto sloučeniny vznikat. Nelze pracovat ani s fosforem, fosfidy, arsenem, arsenidy, antimonem, antimonidy, fosforečnany, arseničnany, antimoničnany, křemíkem, silicidy, borem a boridy. Velkou výhodou platiny je možnost zatavovat ji do skla používaného k výrobě chemických nádob, protože s ním má shodnou tepelnou roztažnost.