Obsah zinku v zemské kůře je 76 ppm, v přírodě se vyskytuje ve formě sloučenin často spolu s olovem a stříbrem. Jeho nejdůležitějšími minerály jsou sfalerit (blejno zinkové) ZnS, zinkit ZnO a smithsonit (kalamín) ZnCO3,
Zinek je stříbrolesklý měkký neušlechtilý kov, za laboratorní teploty křehký, nad 150 °C kujný a tažný. Kystaluje v deformovaném nejtěsnějším hexagonálním uspořádání (HCP).
Důsledkem energetické nevýhodnosti vazebného využití 3d-orbitalů je výrazné snížení variability vazebných možností zinku oproti přechodným kovům. Dominuje u niěho oxidační stupeň +II. Vzhledem k úplnému zaplnění d-orbitalů jsou sloučeniny zinku diamagnetické a většinou bezbarvé. Podstatně větší poměr náboje jádra k poloměru atomu oproti kovům alkalických zemin je příčinou vyšších ionizačních energií, a tím i menší možnosti tvořit iontové vazby. 3d-elektrony nejsou využitelné k tvorbě dativních π-vazeb. Ve sloučeninách těchto prvků se uplatňují koordinační čísla dvě až šest, převažuje tetraedrické uspořádání.
Zinek se snadno rozpouští ve zředěných
Zn + H2SO4 → ZnSO4 + H2
i v koncentrovaných oxidujících kyselinách
Zn + 2 H2SO4→ ZnSO4 + SO2 + 2 H2O
Rozpouští se i ve vodných roztocích silných hydroxidů
Zn + 2 H2O + 2 OH– → [Zn(OH)4]2– + H2
Zinek se vzdušným kyslíkem na povrchu oxiduje už za laboratorní teploty, reaguje přímo s halogeny a se sírou a je netečný k vodíku, uhlíku a dusíku. Amalgam zinku je důležitým redukčním činidlem.
Zinkové minerály jsou rozptýlené a před zpracováním je třeba je zkoncentrovat. Smithsonit se převede na oxid, z něhož se kov získá po rozpuštění v kyselině sírové elektrolyticky (v 99,95% čistotě) nebo se využije redukce koksem
ZnO + C → Zn + CO
Takto připravený produkt se čistí vakuovou destilací.
Zinek se používá jako antikorozní vrstva k ochraně železa (až 40 % z roční produkce), tvoří řadu významných slitin (s mědí mosazi, s mědí a stříbrem „nové stříbro“). Velké množství zinku se spotřebuje k výrobě suchých článků (Leclanchéovy, rtuťové a alkalické manganové články).