Původ pochybných časopisů souvisí s poškozováním jinak ušlechtilé myšlenky hnutí Open Access šířit volně důvěryhodné odborné informace ve vědecké komunitě. Open Access totiž usiluje o otevřený přístup k literatuře, který není omezen finančními ani technickými bariérami, přičemž cílem Open Access je zpřístupnit vědecké poznatky, které před jejich publikováním prošly obvyklým procesem peer review (recenzním řízením)
Součástí publikování v režimu Open Access jsou vzniklé náklady např. za grafické zpracování textu do výsledné podoby, poplatky za provoz serveru apod. V návaznosti na to existují v současnosti dva způsoby Open Access, jakým autoři publikují v odborných časopisech podle jejich typu:
Časopis zpřístupňuje plné texty článků čtenářům zdarma prostřednictvím internetu, přičemž náklady za vydání článku buď hradí jeho autor formou poplatků (tzv. Article Processing Charges – APCs), nebo instituce vydávající daný časopis (příkladem je např. Central European Journal of Nursing and Midwifery vydávaný Ostravskou univerzitou).
Přístup k obsahu časopisu je zpoplatněn, ale autor má možnost plný text svého článku uvolnit v režimu Open Access, zaplatí-li za to vydavateli poplatek.
Vznik pochybných časopisů souvisí s jejich parazitováním na Open Access. Zatímco relevantní Open Access časopisy dodržují obvyklou vydavatelskou praxi (recenzní řízení, odborníci v mezinárodní redakční radě apod.), ty pochybné na ni nejenže rezignují, ale případně i různě mystifikují potenciální autory (fiktivní redakční rady, napodobování názvů prestižních časopisů, urychlené recenzní řízení aj.), a to vše za účelem přimět autory publikovat a uhradit autorské poplatky jejich časopisu.
První zmínky o pochybných časopisech – byť tak ještě nebyly označovány – jsou z roku 2008, kdy na ně poukázal Tim Hill, majitel novozelandského vydavatelství Dove Medical Press publikujícího v režimu Open Access. V roce 2010 pak Jeffrey Beall, knihovník z americké University of Colorado Denver, zveřejnil na svém – dnes již zaniklém – blogu Scholarly Open Access seznam vydavatelů pochybných časopisů a seznam časopisů, tzv. Beallův seznam. O dva roky později pak na témže blogu Beall zveřejnil kritéria, podle nichž lze pochybné vydavatele identifikovat a která i se seznamy průběžně aktualizoval do poloviny ledna 2017, kdy blog zrušil (proto odkazujeme na archivovanou verzi blogu).
Ačkoliv Beallův seznam nabyl ve vědecké komunitě obliby kvůli možnosti rychle a jednoduše zjistit, je-li v něm nějaký časopis uveden, jeho zásadním problémem byla netransparentnost. Jeffrey Beall definoval na 55 kritérií pochybných časopisů, přičemž však mnohá se ukázala jako problematická, protože buď jsou složitě ověřitelná, nebo jejich hodnocení je subjektivní.
Metoda kontroly časopisů, kterou od roku 2017 poskytujeme akademikům a doktorandům z Univerzitního kampusu Bohunice, prošla opakujícími se kritickými diskusemi, aby byla nyní založena na 10 objektivně verifikovatelných kritériích. V následujících částech tohoto studijního materiálu představujeme těchto 10 kritérií v kontextu i těch Beallových, které se k nim vztahují. Chceme tak pomocí lépe pochopit, že hodnocení časopisů není zcela černobílé a že je třeba komplexní postup.