Když národ zestárne Článek Respektu - 42/00 RUBRIKA: Ekonomika, strana: 9 Když národ zestárne Penzijní reformu už provedl i Kazachstán, Češi stále čekají Čeští zaměstnanci odvádějí ze své mzdy část peněz pro dnešní penzisty a doufají, že obdobně se ve stáří dočkají důchodu od budoucích generací. Je to standardní ukázka tzv. průběžného financování, jaké zná řada evropských států. S tím, jak se u nás prudce zvýšil průměrný věk dožití a zároveň klesá počet narozených dětí, propadá se důchodový systém do čím dál hlubších schodků - loni už to bylo více než 20 miliard (1,3 % HDP) a deficit dále poroste. I to je ve vyspělém světě standardní. V Evropě proto většina zemí postupně omezuje své veřejně financované důchodové systémy a zavádí či podporuje soukromé penzijní fondy. Už dvaadvacet států na světě toto spoření zavedlo přímo jako povinnost: šest členských zemí OECD, Hongkong, deset států Jižní Ameriky a pět v bývalém sovětském bloku. Mimochodem, vystoupení guvernéra centrální banky Kazachstánu o tamní penzijní reformě z roku 1997 patřilo na seminářích během kongresu MMF a Světové banky k nejzajímavějším. Jen v České republice se tváříme, jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Bohužel, zázraky se nedějí. V budoucnu nás čekají obrovské schodky, pokud systém rychle a důkladně nezměníme. Tři biliony Oficiální názor české vlády opakovaně sdělil ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Naposledy v srpnu pro týdeník Euro: "Národohospodářsky neexistuje problém ufinancovat český důchodový systém. (...) To není obecná ekonomická záležitost, to je záležitost politické vůle. (...) U nás je prostě nízký rozpočet a nízké přerozdělování veřejných prostředků přes rozpočet." Český systém podle něj potřebuje jen drobná vylepšení, oddělení od státního rozpočtu a mírný růst ekonomiky. Jde však spíše o víru než o reálný odhad situace. Podle na sobě nezávislých výpočtů Patria Finance i MMF (rozdíly mezi nimi jsou zanedbatelné) se do roku 2007 bude schodek důchodového systému měl pohybovat okolo 1 % HDP. Do té doby se bude totiž ze zákona posouvat věk pro odchod do penze až na 62 let pro muže a 57-61 let pro ženy (podle počtu dětí). Jakmile se však posouvání této hranice zastaví, počet důchodců začne rychle narůstat a schodek se zvýší na 2 % HDP v roce 2010. O dalších deset let později se deficit prohloubí až téměř na 4 % - na důchodovém účtu bychom tak vytvořili dluh tři biliony (!) korun. Taková astronomická částka by již měla vyvolat pozornost. Sousedé jako vzor Váhání má alespoň jednu výhodu - lze se poučit na příkladech odvážnějších. Můžeme se podívat na zkušenosti Maďarska a Polska. V roce 1997 připadalo v Maďarsku na 100 zaměstnaných již téměř 80 důchodců. Sociální odvody na důchody dosahovaly 30,5 % hrubé mzdy. Vyhlídky maďarského systému byly tedy podobné jako dnes v České republice. Levicová vláda se rozhodla pro radikální reformu, která zahrnovala i povinné spoření do fondů. Jejich správci se staly renomované mezinárodní společnosti (National Nederlanden, Winterthur) a velké domácí banky. Zároveň byla hranice důchodového věku posunuta na 62 let pro muže i ženy, vláda zpomalila valorizaci důchodů a znevýhodnila předčasné penze. Všichni Maďaři nově vstupující na trh práce povinně odvádějí do fondů 8 % své mzdy. Ostatní si mohli tento přechod zvolit dobrovolně, ovšem systém se stal natolik populární, že nastal hromadný odliv pojištěnců a státní důchodový fond se dostal do vysokého schodku. Dnešní pravicová vláda proto zatím váhá, zda má zvýšit podíl odváděný do soukromých fondů (jak reforma předpokládala). Už v roce 2004 by se ale schodek státního systému snížit na původně plánovanou výši. Polsko odstartovalo svou radikální reformu v roce 1998. Průběžně financovaný systém v té době spotřebovával už 14 % HDP. Odvody (ve výši 9 % ze mzdy) jsou povinné pro občany mladší 30 let a dobrovolné pro všechny do 50 let. I v Polsku správu nad fondy převzaly zahraniční firmy (Commercial Union, AIG Zürich) a polské banky. Vláda v příštích letech počítá se schodky rozpočtu ve výši 2 % HDP a chystá se je pokrýt budoucími příjmy z privatizace. Důchod v 69 letech Státem spravovaný průběžný důchodový systém má jednu nespornou výhodu. Může se - alespoň teoreticky - vyrovnat s jakýmkoliv demografickým vývojem. Manipulovat lze se třemi hlavními parametry: podílem důchodů ke mzdě, výší odvodů (důchodová daň) a věkem odchodu do důchodu. V současnosti tvoří důchody zhruba 67 % čisté mzdy. Má-li se udržet alespoň dnešní výše schodku, podle výpočtů Patria Finance by se podíl důchodů ke mzdě musel snížit na 60 % v roce 2010 a pod 50 % v roce 2020. Šlo by o tak výrazný pokles, že by řada důchodců skončila na sociální podpoře a vyšším výdajům bychom se nevyhnuli. Pokud bychom měli schodek pokrýt z důchodové daně, pak by její sazba musela v roce 2020 dosáhnout 37 % (podle optimističtějšího odhadu MMF "pouze" 35 %). Tak vysoké zdanění by přibrzdilo růst ekonomiky, zvýšilo nezaměstnanost a vedlo jen do bludného kruhu stále vyšších odvodů. A posun důchodové hranice? Prosím, ovšem v roce 2020 by musela pro muže i ženy dosáhnout 69 let. Těžko takovou změnu politicky ustát. Kudy dál Česká společnost se tedy musí pustit do důsledné důchodové reformy. Na základě zahraničních zkušeností si lze jen stěží představit úspěch bez zapojení soukromých úspor. Mohlo by stačit jen dobrovolné spoření v penzijních fondech? Česká republika je zavedla v roce 1994, celý systém se však vyvinul spíše v nástroj krátkodobých úspor pro lidi v těsně předdůchodovém věku. Účastníky spoření je více než dva miliony lidí, jejich úspory jsou ovšem velmi nízké a v průměru se pohybují okolo 3 % průměrné mzdy. Ačkoli se regulace penzijních fondů v poslední době zlepšuje, stále zdaleka nedosahuje standardů v jiných zemích. Důchodová reforma spoléhající na dobrovolné úspory by vyžadovala od vlády konzistentní a vytrvalou kampaň, která by přesvědčila občany, že soukromé úspory budou nutné a že státní penze bude jen záchrannou sítí pro nejchudší (například jako v Austrálii). Vzhledem k naléhavosti důchodové reformy se nezdá, že by v České republice panovaly příznivé podmínky pro takovou "evoluční" změnu. Vláda by také mohla výrazněji podporovat zaměstnanecké penzijní fondy a vybudovat celý jejich systém tak, aby neomezovaly mobilitu zaměstnanců a aby se v nich peníze spravovaly co nejefektivněji. Plány současného kabinetu jsou však zatím nejasné. Vhodnou alternativou je proto radikální reforma po vzoru Polska a Maďarska. Vyžádala by si ovšem značné přitvrzení v regulaci penzijních fondů. Absolutně nezbytnou podmínkou je diskuse a pochopení velikosti problému ze strany veřejnosti a politiků. Bez toho o ní nelze začít vážně uvažovat. Autor je hlavním ekonomem Patria Finance. Ondřej Schneider