ERV1NG GOFFMAN/ VŠICHNI HRAJEME DIVADLO pracovnice Ann Hoffová pozoruje, že zaměstnavatelé dnes hledají ideální „hollywoodský typ". Jedna společnost odmítla kandidáta, protože měl „moc hranaté zuby", a další byli vyřazeni proto, že jim odstávaly uši nebo během pohovoru moc pili a kouřili. Zaměstnavatelé rovněž často otevřeně specifikují rasové nebo náboženské požadavky."45 Účinkující se mohou dokonce pokusit budit zdání. Že jejich současná vyrovnanost a výkonnost je rysem* kterým se mohli chlubit vždy a nikdy nemuseli těžce tápat; než se zaučili. V tom všem může účinkujícímu pomáhat tichá podpora organizace, v níž svou roli zastává. Mnoho škol a institucí například vyhlašuje přísné požadavky na kvalifikaci uchazečů a přísné přijímací zkoušky, ale ve skutečnosti může odmítnout jenom minimální počet žadatelů o místo..Psychiatrická léčebna vyžaduje od potenciálních uchazečů o místo třeba výslédky'Rbrschachovy zkoušky adktuhý přijímací pohovor, ale nakonec najme všechny, kdo se přihlásí.46 Je dosti zajímavé, že když důležitost neoficiálních požadavků na kvalifikaci přeroste ve skandál nebo žhavou politickou otázku, je se vší okázalostí přijato několik^jednotlivců,'kteří neformální požadavky velmi očividně nesplňují, a na důkaz platnosti fair play je jim přidělena vysoce viditelná role. Je tím vytvořeno zdání legitimity.47 Již jsem se zmínil, že účinkující má tendenci skrývat nebo zlehčovat ty Činnosti, skutečnosti a motivy, které jsou neslučitelné s idealizovanou verzí jeho samotného a výsledků jeho činnosti. Účinkující navíc Často své obecenstvo utvrzuje v presvedčení, že on sám Ä němu má daleko dokonalejší vztah] než je skutečně pravdou. K tomu uveďme dva obecné příklady. "Za prvé, jednotlivci často'podporuj í dojem,'že. úloha, kterou právě sehrávají, je jejich jedinou úlohou, nebo alespoň jejich nejdůležitější'úlohou/Jak-již jsme naznačili, obecenstvo' na druhé straně také Často předpokládá," že to, co je jim jednotlivcem předkládáno, je vyčerpávajícím zobrazením jeho charakteru. Jak praví známý citát z Williamá Jamese: .....Můžeme prakticky říci, že má tolik různých společenských vlastních já, kolik existuje rozdílných shipih.ósob; na jejichž, mínění mu záleží. Obvykle každé z těchto různých skupin odhaluje 50 HERECKÉ VÝKONY odlišnou stránku vlastní osobnosti. Mnohý mladík, který je před svým rodiči a učiteli ostýchavý, mezi svými .tvrdými' mladými přáteli kleje a holedbá se jako pirát. Svým dětem neukazujeme stejnou tvář jako svým společníkům v klubu, jsme jiní pro své zákazníky a jiní pro své zaměstnance, jinak se stavíme ke svým nadřízeným a zaměstnavatelům a jinak k blízkým přátelům."48 Příčinou i důsledkem věrnosti té roli, kterou jednotlivec právě hraje, je"segregace obecenstva". Při ní jednotlivec zajistí, že ti, před nimiž hraje jednu ze svých úloh, nejsou totožní s těmi* před nimiž v jiném prostředí hraje další roli. Segregaci obecenstva jako prostředku na ochranu vytvářeného dojmu se budeme podrobněji věnovat níže. Zde bych pouze rád poznamenal, že i kdyby se účinkující pokusil segregaci obecenstva zrušit a s ní zrušit i iluzi, kterou tím vyvolával, obecenstvo mu v tom samo Často zabrání. Obe- ■ censtvo totiž spatřuje velkou úsporu času a energie v možnosti přistupovat k účinkujícímu na základě prvního pracovního dojmu, jako kdyby byl výhradně a pouze tím, co naznačuje jeho uniforma.49 Městský život by se pro některé lidi stal nesnesitelně dusivý, ' kdyby každý kontakt mezi dvěma jednotlivci představoval sdílení osobních problémů, obav a tajností. Proto, chcc-li muž v klidu povečeřet, nechá se raději obsloužit servírkou než manželkou. p> Za druhé, účinkující mají tendenci podporovat zdání, že jejich j probíhající představení a vztah k jejich současnému obecenstvu je svým způsobem mimořádný a jedinečný. Rutinní charakter představení je zastírán (účinkující sám si ve většině případů vůbec neuvědomuje, nakolik je jeho výkon skutečně rutinou) a jsou zdů-[ razňbvány spontánní aspekty situace. Zcela zjevným příkladem je účinkující - lékař. Jak zaznamenal jeden autor: —musí simulovat dobrou paměť. Pacient, vědom si mimořádné důležitosti procesů, které probíhají v jeho těle, si pamatuje všechno a ve svém nadšení, že to může svému lékaři vypovědět, : má najednou ,okno\ Pacient nemůže uvěřit, že ani lékař si nepa-f matuje, co mu chtěl říci, a jeho pýchaje těžce zraněna, když popí, že doktor z hlavy neví, jaký druh tablet mu předepsal při slední návštěvě, kolik jich má pacient brát a v jakých časových eryalech."50 "odobně, jak vyplývá z nedávné studie o lékařích v Chicagu, 51 ERVING GOFFMAN V VŠICHNI HRAJEME DIVADLO praktický lékař představí svému pacientovi Iékaře-specialistu, kterého vychválí jako nejlepšího odborníka, ve skutečnosti mohl být specialista vybrán na základě kolegiálních. vztahů s praktickým lékařem, na základě dohody o dělbě, honoráře Či na základě jiné, přesně definované dohody něco za něco existující mezi těmito dvěma zdravotníky.51 V komerční sféře se tento charakteristický rys představení využívá a bývá ironicky označován za"indivi-duální přistup"; v jiných oblastech života se smejeme tomu, jak si jeden druhého omotá kolem prstu nebo jak lidé* předstírají srdečnost. (Často však zapomínáme, že coby účinkující v roli zákazníka tento individuální přístup taktně podporujeme, když se snažíme vzbudit dojem, že jsme nesháněli nikoho jiného, kdo by nám příslušnou službu mohl poskytnout lépe, a-že by. nás ani nenapadlo ohlížet se po jiném odborníkovi.) Možná je.to. pocit vlastní viny, který zaměřuje naši pozornost na tyto oblasti lirubého „pseudo-Gemeinschaftu", protože v žádné oblasti života snad není představení, které.by nespoléhalo na to, že individuální.přístup zveličí jedinečnost setkání účinkujícího a obecenstva; Je pro nás mírným zklamáním, když slyšíme například blízkého přítele, jehož spontánní gesta vřelosti jsme pokládali za vyhrazená,pouze nám, jak důvěrně hovoří s jiným svým přítelem (zejména pokud tohoto člověka neznáme). Výslovně o tomto tématu pojednává americká příručka dobrého chování z 19. století: „Jestliže složíte poklonu jednomu človeku, nebo vůči němu užijete výrazů mimořádné zdvořilosti, pak byste neměli stejné chování:prokazovat v jeho přítomnosti nikomu jinému. Například navštíví-lí vás gentleman, doma a vy ho viele ä se zaujetím přivítáte slovy: ,to jsem rád, že vás vidím', bude takovou pozorností, potěšen a pravděpodobně..vám poděkuje; pokud vás ale to samé uslyší říkat, dvaceti jiným-lidera, nejcnže;prohlédne, že vaše zdvořilost nic neznamená,-ale dokonce budcrozmrzelý, že byl tak oklamán."52 52 HERECKÉ VÝKONY Udržování kontroly nad výrazovými prostředky Již bylo řečeno, že účinkující se může spolehnout na to, že jeho obecenstvo přijme i drobné narážky jako znaky něčeho důležitého pro celé představení. Tato výhodná skutečnost má ale i nevýhodné důsledky. Obecenstvo může vzhledem k této tendenci Spatně pochopit, co měl daná narážka sdělit, nebo může dokonce přičítat trapný význam gestům nebo událostem, které byly náhodné, nechtěné či neplánované a účinkující jimi nehodlal předat.vůbec žádný význam. Jako reakci na tyto nepředvídané události v komunikaci se účinkující běžně pokoušejí uplatňovat jakousi synckdochickou odpovědnost, jinými slovy se snaží zajistit, aby se co největší počet těchto malých součástí představení, jakkoli jako nástroj bezvý- t znamných, vyskytoval v takových souvislostech a podobě, že buď nevzbudí žádný dojem, nebo naopak vzbudí dojem, který soustavně odpovídá celkovému výkladu situace, jejž účinkující obecenstvu nabízí. Víme-li, že obecenstvo v skrytu duše přistupuje vůči předváděné realitě skepticky, jsme ochotni uznat jeho tendenci skočit po každé drobné chybičce jako po důkazu toho, že je celý systém falešný; ale jako pozorovatelé života společnosti jsme už méně ochotní uznat, že i příznivě nakloněné obecenstvo může být vilkově rozrušeno, šokováno a oslabeno ve své víře, když v dojmu,1 který je v něm vyvoláván, objeví malicherný rozpor. Některé z těchto zanedbatelných nehod a .jiczáměrnýchgcst" působí shodou okolností jako úmyslně použité pro to, aby podryly dojem předkládaný účinkujícím. Obecenstvo je pak nutně vytrženo ze své účasti na interakci, přestože si možná při hlubší analýze uvědomí, že lato rozporná událost je skutečně bezvýznamná a měla by být zcela pominuta. Klíčovým bodem zde není to, že chvilkový výklad situace vzbuzený nezáměrným gestem zasluhuje výtku sám o sobě, ale spíš to, zeje odlišný od oficiálně předkládaného výkladu. Tento rozdíl vráží klín mezi oficiální projekci a skuteč- 53 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO nost, což navozuje trapnou situaci, protože součástí oficiální projekce je tvrzení, že je za daných podmínek jediná možná. Možná bychom tedy neměli výkony analyzovat pouze na základe" mechanických měřítek, podle nichž velký zisk může kompenzovat malou ztrátu či velká váha váhu menší. Umělecké pojetí by zde bylo asi presnějSí, protože nás připravuje na skutečnost, že i jediná falešná nota může narušit tón celého představení. V naši společnosti se některá nezámčmá ge^la vyskytují y tak široké škále představení a přenášejí dojmy ojíecněneslučitelnč s těmi, jež se snaží vyvolat účinkující, že.tytoibevhodné události získaly kolektivní symbolický status. Můžemejžde zmínit zhruba tři skupiny těchto událostí. Za prvé, účinkující může náhodně vzbudit-dojem neschopnosti; nevhodnosti Či nezdvořilostizmo-mentální ztrátou kontroly nad vlastními svaly. Může zakopnout, zavrávorat, upadnout; může si říhnout, zívnout, přeřeknout se, poškrábat, trpět nadýmáním; může neúmyslně vrazit do jiného účastníka interakce. Za druhé, účinkující může jednat takovým způsobem, že vzbudí dojem,- že interakci přičítá příliš velký,nebo naopak příliš malý význam. Může se{zakoktat;;zapomenout, co chtěl říci, jevit nervozitu, tvářit se provinile či rozpačitě; může nevhodně podlehnout návalu smíchu, vzteku Či jiného druhu afektu, který ho jako účastníka interakce momentálně.diskvalifiku-je; může projevovat příliš velkou nebo. příliš malou míru účasti a zájmu. Za třetí, účinkující může dopustit, že jeho výkon utrpí nedostatkem režie. Je možné, že scéna, interakce-nebyla předem upravena, byla připravena pro jiný výkon nebo byla uvedena v nepořádek během představení; ncpřcdvídatelné;pkolnosti.mohou způsobit Špatné načasování příchodu nebo odchodu účinkujícího nebo mohou způsobit, Že .během interakce nastanou trapná hluchá místa.53 - . Představení- se samozřejmě liší stupněm pečlivosti nutné k zachování soudržnosti jejich jednotlivých součástí. V případě některých nám cizích kultur jsme ochotni přiznat velkou míru koherence výrazových prostředků. Například Granet napsal o synovských představeních v Číně následující: „Jejich pečlivá toaleta je sama o sobě poklonou.. Dobré držení těla se vykládá jako ukázka respektu. V přítomnosti rodičů je vy- 54 HERECKÉ VÝKONY žadována vážnost: syn si proto musí dát pozor, aby neříhl, ne-kýchl, nezakašlal, nežíval, nevysmrkal se nebo si neuplivl. Jakékoli vykašlávání hlenů by riskovalo pošpinčni rodičovské svátosti. Bylo by zločinem, kdyby vyčuhoval kus podšívky oděvu. Na důkaz toho, že syn k otci přistupuje jako k náčelníkovi, musí v jeho přítomnosti vždy stát s očima upřenýma před sebe, s tělem napřímeným a nikdy si nedovolit opírat se, sklánět se nebo stát na jedné noze. A takto každé ráno a večer ztišeným a poníženým hlasem naznačujícím ochotu otce následovat přichází syn otci-složit hold. Potom čeká na rozkazy."54 Sledujeme, že i ve výjevech z naší kultury, kdy se významných akcí zúčastňují vysoce postavené osoby, bude vyžadována důslednost. Sir Frederick Ponsonby, bývalý podkoní na britském královském dvoře, napsal: „Když jsem byl přítomen dvornímu shromáždění, vždy mě zarážel výběr hudby, již hrála dvorní kapela, a umínil jsem si, že učiním vše, co bude v mých silách, abych to napravil. Většina královské domácnosti nebyla příliš hudebně vzdělaná a dávala před- i nost populárním popěvkům... Tvrdil jsem, že tyto popěvky zbavují slavnost vší důstojnosti. V životě dámy bylo její představení královskému dvoru často jednou z největších události, když ale předstupovala před krále a královnu za doprovodu písně ,Měl červený nos jako kos', zkazilo to celý dojem. Trval jsem na tom, že je třeba hrát menuety, starou hudbu a úryvky z oper s nádechem jtajemna'.55 Rovněž jsem nadnesl otázku hudby, kterou hrála kapela čestné gardy při uvádění do_úřadů a udílení poct a.obrátil jsem se v této věci písemně na vrchního kapelníka, kapitána Rogana. Nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak jsou význační muži pasováni na rytíře, zatímco pod okny hraje kapela komické písně; rovněž že ministr vnitra předčítal velmi působivě popis nějakého mimořádně hrdinského činu, za nějž měl být muži, jenž ho vykonal, udělen Albertův řád, a kapela venku hrála two-step, což celou slavnost zbavilo posledního kousku důstojnosti. Navrhl jsem, aby se hrála operní hudba dramatické povahy, a kapitán Rogan se mnou plně souhlasil..."56 Podobně na pohřbu příslušníka americké střední třídy je řidiči 55 * - •SWERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO pohřebního vozu, korektně oblečenému do Černého a taktně stojícímu na okraji hřbitova, dovoleno^ během pohřbu si zapálit, a!e pravděpodobně by pozůstalé Šokoval a rozhněval, kdyby nedopa-lek elegantním obloukem cvrnkl do nedalekého keře, místo aby ho nenápadně zašlápl." Kromě toho, že uznáváme důslednost, jež je vyžadována při posvátných příležitostech, ochotně uznáváme i to, že při světských konfliktech, zejména na vysoké úrovni, všichni protagonisté dávají velký pozor, aby vlastním chováním své opozici neodhalili slabé místo, na něž by bylo možné zaměřit kritiku. Proto Dale, pojednávající o neočekávaných okolnostech v práci vyšších státních úředníků, poznamenal: * A ještě bedlivěji [než výkazy] jsou zkoumány první návrhy znění oficiálních dopisů: je to proto, že nepresný výkaz nebo nešťastně formulovaná věta v dopise, jejichž obsah je jinak naprosto neškodný a předmčt nevýznamný, může přivést celé ministerstvo do nesnází, zmocní-li se ho jediná z mnoha osob, pro něž je i ta nej triviálnej Š í chybička vládního ministerstva šťavnatým soustem, jež je možné předložit veřejnosti. Tři čtyři roky této tvrdé disciplíny během stále ještě formativních' let mezi*dvacátým Čtvrtým a dvacátým osmým rokem života natrvalo zaplaví mysl i charakter vášní pro přesná'fakta a přesné dedukce a nesmiřitelnou nedůvěrou ve vágní povšechná tvrzení."58 ' I přes ochotu uznat požadavky, kladené při těchto několika druzích situací na výrazové prostředky, máme tendenci pokládat tyto situace za speciální případy; zavíráme-oči před skutečností; že každodenní světská představení v naší angloamerické společnosti musí Často absolvovat přísnou zkoušku vhodnosti; způsobilosti, náležitosti a slušnosti. Děláme to asi částečně kvůli skutečnosti, že jako účinkující si sami často více uvědomujeme měřítka", která isme v případě vlastní činnosti mohli'uplatnit a neuplatnili, než ta měřítka, která uplatňujeme bezmyšlenkovitě' Na každý pád jako studenti musíme být připraveni zkoumat nesoulad, vzniklý chybným pravopisem slova nebo okrajem kombiné vyčuhujícím zpod sukně; a musíme být připraveni rozeznat; proč krátkozraký instalatér, aby chránil dojem mužné síly.jež'je de rigúeurvjeho profesi, pokládá za nutné schovat brýle do kapsy, když příchod paní 56 HERECKÉ VÝKONY domu mění jeho práci v představení, nebo proč poradce pro styk s veřejností doporučí opraváři televizorů, aby šrouby, které vyndal z přijímače a už je nechce znovu použít, odnesl s sebou, aby jakožto vyjmuté a nevrácené součástky nebudily nepatřičný dojem. Jinými slovy musíme být připraveni rozeznat, že zdání reality podporované představením je citlivá a křehká věc, již může roztříštit i sebemenší nedopatření. Výrazová koherence vyžadovaná při představeních poukazuje na zásadní rozpor mezi naším až příliš lidským já a naším zespo-lečenštěným já. Jako lidské bytosti jsme podle všeho stvořeními s proměnlivými popudy, s náladami a množstvím energie, které se každou chvíli mění. Jako postavy prezentující se obecenstvu však i nesmíme podléhat žádným náladám. Jak poznamenal Durkheim, . naší vyšší společenské činnosti nedovolujeme, aby „následovala 1 cestu našich tělesných stavů, jak činí naše počitky a naše celkové vnímání vlastního těla".59 Očekává se od nás určitá byrokratizace ducha, aby na nás bylo spolehnutí, že ve kterémkoli okamžiku podáme dokonale homogenní výkon. Jak uvádí Santayana, socia- * lizační proces nejenže člověka proměňuje, ale také ho ustaluje: ■ „Ale ať již je tvář, kterou si nasadíme, veselá nebo smutná, je- H jím přijetím a zdůrazněním definujeme svou nejhlubší náladu. r Proto dokud pokračujeme pod rouškou tohoto kouzla sebepo- j znání, už pouze nežijeme, ale jsme herci; tvoříme a hrajeme zvo- fiý charakter, nasadíme si tragickou masku obezřetnosti, hájíme dealizujeme své vášně, výmluvně sami sebe povzbuzujeme, ychom byli tím, čím jsme, ať už jsme loajální, nebo pohrdaví, bezstarostní, nebo upjatí; odříkáváme monolog (před imaginár-Kjjfiň obecenstvem) a elegantně se halíme do pláštíku role, s níž isme neoddělitelné spjati. Takto oděni se domáháme potlesku a chystáme se skonat za všeobecného hrobového ticha. Deklarujeme, že se budeme řídit ryzími idejemi, které jsme vyřkli, stejně jako se snažíme věřit v náboženství, k němuž se hlásíme. Čím větší potíže nám leží v cestě, tím větší je náš zápal. Za svými zverejnenými zásadami a jazykem plným přísah musíme neúnavně : skrývat veškerou proměnlivost svých nálad a chování, a to bez pokrytectví, protože náš vědomý charakter je naším pravdivějším já než příval našich nechtěných snů. Portrét, který takto malujeme 57 / „UCHNI HRAJEME DIVADLO , , .g.« ikutečnou osobnost, může být dosti dob-avya^^^jtfosW« se sIovľ a oponami a krajinou řc vy^ ve vc\wm *x na č. na Yorickovu !cbku ß v poaft.pistem «MWi ^^ & na5e uméní 2ivoud? lozofír,^ „dm vS»H U* ^ skulcčnéjS[) čím více svůj model pak yt** umöni M n ^ poIidSfujíci len ^ prctVÄScrohá SQ^SÄo věrněji než ranní bezvýrazná tvář kam«*. ^dH .uČÍM ^^^ y, Každý( kdo si skut*** člověk* W»w J na svůj úřad nebo mu záleží na je Ji***Ym rozum*ttU ff Qu ^ přenáší na ni sám J**">ř««KtecM»' JSechnu svou ješitnost. Zatímco stále sebe#tfefídi n»<^«" ící věci je podmíněný podemílajícím ještě %a jako vš^V> ^^ syou ^ vykrystalizoval proud« vlastní P^Q;'než most! pokládá svůj život na oltář v mylfertn a spb * N» . ktcrékoH jiné umění nebo věda zpo-múz-ZMortMbe««» J technik0U) technikou idejí, v níž dobili^ svůj P^"^4 dimenze a své staré místo. NaSe zvířecí přednjfc arid své SWV ádčn v Ioajamu a povinnost, a my zvyky Jiob svědomý eimKkami«„ sami h Hávámc «oS^mužc být na svém mistč udržována zcv-MaAa zpusobö Wtf* s.mQne rfe Beauvoirová, tuto pózu nám nitř. hk ale po»«^ připevněné přímo na naše tělo, nčkte-poniátyíiiG*v»t*^yť té skrytf, jiné vidi*f*L oblékala v souladu se svým postavením, ..I kdyby se k**~*?ľkpvá hra: lstivá vynalézavost, stejné jako stejné * tu b«* ««J? stÍ! Neni t0 jen proUli že podvaz- uměnf, patří do h^J**^ na vlasy a líčidla skryjí tělo a tvář; kovy pfc, rM"5«***. č kultivovaná žena, jakmile se .ustrojí', ale i proto, *> i »««T přcdvádět sebe; je podobní jako obraz přestane P<>wroV*^a scéně zprostředkovatelem, skrz nějž je nebo Hocha nebo M*t^ __ ^ postava, již tato žena reple- vy volňván nikdo ^T. takové ztotožněni se s něčím neskuteč-zentujo, ale jlin«*^ kQ hrdinka románu, portnrt nebo bysta, ným, duným,dokoí^ Jentifikovat s touto postavou a ve svém ji uspokojuje; sn*S* ospravedlnená-"*1 58 HERECKÉ VÝKONY Zkreslení skutečnosti Již dříve jsme se zmíniti, že obecenstvo je schopné orientovat se v situaci tím, že uvěří předváděným narážkám a bude k těmto znakům přistupovat jako k důkazu něčeho většího nebo odlišného od .nosičů znaků' samotných. Pokud tato tendence obecenstva přijímat předváděné znaky staví účinkujícího do situace, v níž je špatně pochopen, a nutí ho při jakékoli činnosti před obecenstvem dávat velký pozor na své vyjadřování, pak ale také tato tendence přijímání znaků staví obecenstvo do pozice, v níž je klamáno a podváděno, protože existuje jen málo znaků, jichž by nebylo možno užít na důkaz přítomnosti něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. A je zřejmé, že mnozí účinkující mají dostatečné schopnosti a dostatečně silné motivy k tomu, aby skutečnost zkreslovali; brání jim v tom pouze stud, pocit viny či strach. ■ ■ Je přirozené, Že jako součást obecenstva máme pocit, že dojem, ' který se účinkující snaží vzbudit, může být opravdový nebo falešný, nelíčený či předstíraný, přesvědčivý nebo strojený. Tato pochybnost je, jak už jsme řekli, natolik běžná, Že často věnujeme zvláštní pozornost těm stránkám představení, jež nelze snadno zmanipulovat, a na jejich základě posuzujeme spolehlivost těch podnčtů, u nichž je větší pravděpodobnost, že šije špatně vyložíme. (Vědecká práce policie a projektivní testování jsou extrémními příklady uplatnění této tendence.) A i když s nechutí dovolíme jistým symbolům Životní úrovně, aby zajistily účinkujícímu právo na odpovídající zacházení, jsme i nadále připraveni vrhat se na pukliny v jeho pomyslném brnění, abychom zdiskreditovali.to, co falešně předstírá. • Když uvažujeme o těch, kdo předkládají falešnou fasádu.nebo „pouze" fasádu, o těch, kdo se přetvářejí, klamou a podvádějí, 'uvažujeme o rozporu mezi jimi pěstovaným zevnějškem a realitou. Rovněž nás napadne, jak vratká je pozice, do níž se tito účinkující staví, protože během jejich představení může kdykoli dojít k události, která je nachytá a bude vážně protiřečit tomu, k čemu se otevřeně hlásí, čímž jim způsobí okamžité ponížení a někdy 59 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO i trvalou ztrátu povesti. Často máme pocit, že se upřímný účinkující dokáže vyhnout právě těmto strašlivým možnostem, vznikajícím při dopadení inßagranie delicto při do očí bijícím případu zkreslování skutečnosti. Takový názor „selského rozumu" má však z hlediska analýzy jen omezenou užitnou hodnotu. Někdy se ptáme, zda je dojem, jejž se účinkující snaží vzbudit, oravdivý nebo falešný, ale ve skutečnosti se chceme zeptat, zda je účinkující oprávněn podávat příslušný výkon; samotný výkon nás v tuto chvíli ani tolik nezajímá. Když odhalíme", že někdo, s kým jednáme je šejdíř a skrznaskrz podvodník, zjišťujeme, že neměl nrávo hrát roli, již odehrál, že nebyl autorizovaným držitelem příslušného úřadu. Předpokládáme, že podvodníkovo představení bude mít kromě toho, že ho nesprávně vylíčilo, i jiné vady, často však podvod odhalíme dříve, než jsme schopni odhalit jakýkoli jiný rozpor mezi falešným výkonem a výkonem legitimním, který se snaží napodobit Je paradoxní, že čím více se podvodníkovo představení blíží skutečnému výkonu, tím víte jsme ohroženi, protože kompetentní výkon někoho, kdo se ukáže.být falešným hráčem, môže v našem vědomí oslabit mravní spojitost mezi legitimním oprávněním naplňovat určitou roli a schopností tuto roli naplnil. (Šikovní mimové, kteří celou dobu otevřeně přiznávají, že jejich úmysly nejsou vážné, nám poskytují jeden způsob, jak se těmito obavami .prokousal'.) Společenská definice vydávání se za někoho jiného však sama není příliš důsledná. Například zatímco se pokládá za neomluvitelný zločin komunikace vydávat se za človeka v téměř posvátném postavení, jako je třeba lékař nebo knčz, často nás téměř ani nezajímá, když se někdo vydává za člověkaopovrhovaného, nedůležitého či nízkého postavení, jako je tulák nebo nekvalifikovaný dělník. Když se prokáže, že jsme jednali s účinkujícím, jehož skutečné postaveni je vyšší, než nám naznačoval,-existujezde dobrý křesťanský precedens, na jchož-'základč reagujeme spíše udiveně a rozmrzele než nepřátelsky. Mytologie a populární časopisy jsou vůbec plné romantických příběhů, v nichž jak zlosyn. tak hrdina o sobě tvrdí nepravdivé věci. které se v poslcdní.kapi-tole zpochybní a prozradí se, že zlosyn nemá vysoké a hrdina naopak nemá nízké postavení. 60 HERECKÉ VÝKONY Navíc, zatímco třeba tvrdě odsuzujeme účinkující, jako jsou třeba sňatkoví a jiní podvodníci, kteří vědomě zkresluji každičkou skutečnost svého života, přistupujeme s daleko větším porozuměním k těm, kdo mají jedinou zásadní chybu a snaží se zastřít skutečnost, že byli například v minulosti soudně trestáni, ztratili panenství, trpí epilepsií či jsou smíšené rasy, místo aby svůj nedostatek přiznali a Čestně se pokusili s ním žít. Činíme rozdíl mezi snahou vydávat se za jednu konkrétní osobu, což obvykle pokládáme za neomluvitelné, a snahou vydávat se za člověka spadajícího do určité kategorie, což nám vadí podstatně méně. Rovněž často smýšlíme odlišně o těch, kdo se přetvařují, aby podpořili - jak se domnívají oprávněné - nároky kolektivu, či těch, kdo tak činí shodou okolností Či pro legraci, a odlišně o těch, kdo druhé klamou pro vlastní psychologický nebo materiální zisk. A konečné, vzhledem k tomu, že existují případy, při nichž není pojetí „společenského postavení" jasně vymezeno, existují i případy, kde není jasně vymezen ani koncept vydávání se za někoho jiného. Například příslušnost k mnoha společenským postavením zjevně nepodléhá oficiálnímu schválení. Tvrzení o tom, zeje někdo absolventem studia práv, se dá zjevně potvrdit nebo vyvrá-. til, zatímco tvrzení o tom, Že je někdo něčím přítelem, že v něco skutečně věří nebo že má rád hudbu, je možné potvrdit nebo zpo-- chybnit jen v daleko menší míře. Kde nejsou objektivní měřítka ; kompetence a kde nejsou opravdoví příslušníci té které profese kolektivně organizováni s cílem ochránit svůj mandát, tam se může jednotlivec vydávat za odborníka a trestem po odhalení mu není nic víc než posměch. ;-VŠechny tyto zdroje zmatků názorně dokládá proměnlivý postoj, jaký zaujímáme vůči statusu věku a pohlaví. Je trestuhodné, když se patnáctiletý chlapec vydává za osmnáctiletého, aby mohl 'dít auto nebo pít alkohol, přitom však existuje mnoho společen-kých kontextů, v nichž by bylo nevhodné, aby se žena nevydávala za mladší a sexuálně přitažlivější, než je ve skutečnosti. Když řekneme, že konkrétní žena není ve skutečnosti tak pěkná, jak se 'dá, a že tatáž žena není ve skutečnosti lékařka, i když se zdálo, že e, užíváme slov „ve skutečnosti" v různém pojetí. Navíc, úpravy sobní fasády jednotlivce, které se mohou zdál jeden rok podvod- 61