1.4 Hodnocení zdravotní péče a ekonomická efektivnost

                   Pro posouzení výkonnosti ekonomických subjektů slouží kritérium jejich
   efektivnosti. Obecně se jedná o poměr mezi výstupy a vstupy.

                   Obvykle se používá spíše jako relativní ukazatel než jako absolutní hodnota.
   To znamená, že se zpravidla konstatuje, že jeden subjekt je efektivnější (méně efektivní) než
   druhý, nebo efektivnější (méně efektivní) než dříve. Subjekt A je efektivnější než subjekt B,
   pokud buď 1) používá méně zdrojů na produkci stejného množství výstupu, nebo 2) vyprodukuje
   větší množství výstupu při stejných vstupech. U druhého způsobu je nezbytné nějakým způsobem
   výstup kvantifikovat a proto je mnohem složitější a ve zdravotnictví naráží na řadu problémů.

                   Ekonomická efektivnost ve zdravotnictví znamená, že jednotlivé volby mezi cíli
   a mezi alternativními způsoby jejich dosažení jsou činěny tak, aby bylo dosahováno maximálního
   celkového prospěchu z disponibilních zdrojů dané společnosti. Metodou dosažení takto chápané
   efektivnosti je ocenění relativních přínosů a relativních nákladů různých možností.

                   Posuzování ekonomické efektivnosti poskytování zdravotnických služeb je velmi
   důležité, nicméně je pouze jedním z alespoň čtyř důležitých aspektů hodnocení zdravotnických
   služeb.  Kromě kritéria efektivnosti se jedná o posouzení:

   1) zda je konkrétní služba účinná ve smyslu zlepšení zdraví pacientů (medicínský aspekt)

   2) zda je poskytována humánním způsobem, jinými slovy, nakolik zdravotní péče uspokojuje
   "spotřebitele" (zde se nejedná zdaleka jen o medicínský aspekt, ale i o pohodlí, přístup
   lékaře k pacientovi apod.)

   3) zda jsou služby poskytovány způsobem, který odpovídá ve společnosti převládajícímu chápání
   spravedlnosti^  (aspekt sociální).

                   Do jisté míry se jedná o vzájemně se vylučující cíle. Zajištění pohodlí a
   spokojenosti pacienta je nákladné a obvykle není v možnostech společnosti zabezpečit stejnou
   optimálně vysokou úroveň zdravotní péče pro všechny. Rozhodnutí o těchto otázkách mívají
   obvykle povahu kompromisu. Jako ilustraci je z možno použít jisté analogie známého "magického
   makroekonomického čtyřúhelníku" (inflace, zaměstnanost, růst a obchodní bilance). Spojíme-li
   do jedné kategorie (nazvané řekněme KVALITA) medicínskou účinnost a humanitu péče, vytvoří nám
   spolu s požadavky na EFEKTIVNOST (pro tento okamžik chápanou především jako minimalizaci
   nákladů při dosažení stejného prospěchu) a ROVNOST "magický trojúhelník". Jeho vrcholy jsou
   spojeny a tvoří pružný systém, ve kterém na tah (snahu o pohyb v jednom směru, např. snahu o
   zvýšení pohodlí pacientů) reagují protitahem protilehlé vrcholy, nebo alespoň jeden z nich.
   Kupříkladu, zvolíme-li za standard u nemocniční péče dvojlůžkové (nebo dokonce jednolůžkové)
   pokoje, budou pacienti nepochybně s kvalitou služby spokojenější než dnes, kdy sdílí pokoj
   třeba s pěti i více osobami. Náklady na péči pro stejný počet pacientů však nepochybně
   vzrostou. Zachování dosaženého stupně rovnosti v přístupu k takové službě bude obtížné.
   Budeme-li chtít zvýšit přímou finanční spoluúčast pacientů, abychom tím redukovali příliš
   vysokou  poptávku,  sáhneme tím možná efektivnějšího využití zdrojů, avšak od požadavku
   rovnosti se vzdálíme.