NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
4
POČÁTKY AMERICKÉHO BANKOVNICTVÍ A JEHO REGULACE, 1776­1836
Jan Jonáš
Úvod
V období po vyhlášení nezávislosti britských kolonií a následné válce o nezávislost vznikají na území dnešních
Spojených států první bankovní instituce. S jejich vznikem, zasazeným do specifického kontextu nového a do budoucna
úspěšného státu, přichází i specifická forma bankovní regulace. S rozšiřujícím se bankovnictvím a dalšími
mimobankovními problémy, které musely Spojené státy řešit, dochází k postupným úpravám a rozšiřování regulace. Její
forma má přitom důležitý vliv na fungování a podobu bankovního sektoru. Vymezené období je tak zajímavou
příležitostí pro studium dopadu regulace zasazené do reálného prostředí, které podává několik cenných zkušeností.
Nejedná se o téma v popředí ekonomického výzkumu. V rámci historie bankovnictví si historikové všímají jiných
období, především následných ér tzv. svobodného bankovnictví let 1837­1862, national bankingu mezi lety 1836­1913
nebo fungování současného uspořádání a role Federálního rezervního systému po roce 1913. Následná období americké
historie však nevychází ze vzduchoprázdna, nýbrž mají svá pozadí právě v období vzniku prvních bank. Tento aspekt
vlivu historie je dalším důvodem, proč přiblížit českému čtenáři problematiku vzniku a regulace bankovnictví ve
zmíněném období.
Tato práce se věnuje šedesátiletému období historie amerického bankovnictví, a to od vzniku prvních bank až po
počátek období tzv. ,,svobodného bankovnictví". Jedná se o období heterogenní, s různými specifiky, jehož
sjednocujícím prvkem je snaha o ustanovení a regulaci nově vznikajících bank. Tato regulace, činnost bank a dopady
jejích činností jsou hlavním zájmem této práce.
Cílem této práce je podat přehled o fungování a způsobu regulace bankovnictví ve Spojených státech s poukazem na
efekty této regulace pro stabilitu bankovnictví. Jde mi především o regulaci ze strany federální nebo státních vlád. Práce
si tedy rovněž všímá efektů státních zásahů do oblasti bankovnictví.
Struktura práce je následující. V první části uvedeme historické události předcházející vzniku prvních bank. Ve druhé
kapitole poté popíšeme vznik prvních bank, s nimi spojené regulace a důsledky. Třetí kapitolu věnujeme vzniku First
Bank of the United States a nově se formujícímu bankovnímu systému v období její působnosti. Ve čtvrté kapitole si
poté povšimneme činnosti Second Bank of the United States, jejího propojení s vládou, regulace a dopadů.
1. Historické pozadí
Před vyhlášením nezávislosti v roce 1776 existovalo na severoamerickém kontinentu 13 britských kolonií společně
s dalšími koloniemi významných evropských zemí, Španělska a Francie. Britové přitom začali obsazovat zdejší území
později než její evropští rivalové, a to na počátku 17. stol.
První přistěhovalci na území dnešních Spojených států amerických přišli téměř bez prostředků. Zásoba drahých kovů
byla velmi nízká a rovněž jejich majetek. Před nalezením dolů mohli zlato a stříbro získat pouze zahraniční směnou, ve
které z důvodu nedostatku kapitálu a produkce měli málo co nabídnout. Obchod probíhal jednak na základě barteru
nebo obyvatelé využívali komodity, které byly rovněž dobře směnitelné v zahraničním obchodě, jako bobří kůže nebo
tabák. Nejrozšířenější kovovou měnou byl stříbrný španělský dolar, který obyvatelé kolonií získávali obchodem s
jinými zeměmi, především se Západní Indií, oblastí dnešního Karibiku. Objevovaly se stížnosti na nedostatek peněz,
řešen snahou o emisi papírových peněz.
První emise nekryté papírové měny byla ve státě Massachusetts v roce 1690. Massachusetts pořádal válečné tažení proti
francouzskému Quebeku, kdy výdaje měly být pokryty z kořisti. V roce 1690 se tažení nezdařilo, avšak vojákům bylo
potřeba zaplatit. Vláda se proto uchýlila k tisku papírových peněz, které měly být přijímány pro platbu daní a splatné
v kovu do dvanácti měsíců.1
V roce 1711 proběhlo druhé válečné tažení proti Kanadě, s novou emisí papírové měny.
K emisi papírových peněz se přidaly i další kolonie. Tyto peníze nebyly kryté žádnými aktivy, nýbrž pouze slibem
zaplatit budoucími daněmi, učiněným danými koloniálními správci financí, tedy bankovky založené na kreditu, důvěře
1
Díky vlivu Anglie měly koloniální papírové peníze často stejné denominace jako anglická měna a to libry (pounds), šilinky a pence,
kdy libra byla hmotnostně určena jako 3,871 unce stříbra, což se rovnalo 5 šilinkům a 2 pencím. Kolonie se však snažily získat
výhodu snížením kovového obsahu mincí při zachování jejich denominací, což kromě rozdílů mezi lokálními měnami přineslo též
jejich znehodnocení (McCallum, pp. 299­300).
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
5
v danou vládu. Došlo však k jejich nadměrné emisi a peníze začaly znehodnocovat. Pro podporu jejich hodnoty byly
prohlášeny zákonným platidlem. I přes toto omezující opatření papírové libry znehodnotily k měnovému kovu (stříbru)
o 30 %, což mělo za následek vymizení stříbra, kdy opět slovy Greshamova zákona špatné (kurzem podhodnocené)
peníze vytlačily z oběhu ty dobré (nadhodnocené), což prohloubilo nedostatek monetárního kovu (viz Sumner, pp. 14­
17).2
Další řešení stížností na ,,nedostatek peněz" bylo v podobě tzv. land bank. Ty však nelze chápat jako banky v tradičním
slova smyslu, jak je známe dnes, tedy instituce přijímající depozita a poskytující úvěry. Land banky nemívaly ani stálé
místo své činnosti (Dewey, pp. 24­25). Šlo o tzv. úvěrové kanceláře poskytující půjčky oproti zástavě půdy a
nemovitostí (v některých případech rovněž drahého kovu). Tyto úvěrové kanceláře byly zakládány po roce 1715
jednotlivými koloniemi jako veřejné instituce a do revoluce byly téměř ve všech koloniích. (Sumner, pp. 18­26).3
Kromě těchto koloniálními správami zřízených úvěrových kanceláří vznikly i dvě soukromé land banky, obě však
měly velice krátkou existenci.
Britský parlament byl od počátku averzní k existenci úvěrových kanceláří a omezoval jejich zakládání již od roku 1720.
V roce 1740 britský parlament rozšířil působnost nařízení zákona z roku 1720, tzv. Bubble Act, který zakazoval
zakládání společností emitujících papírové peníze. Zákon však nezakazoval vydávání papírových peněz pro krytí potřeb
vlády. V roce 1751 v rámci tzv. Currency Act rozšířil Parlament zákaz o využívání statutu zákonného platidla v Nové
Anglii a v roce 1764 zakázal používat papírové peníze jako zákonné platidlo ve všech koloniích. Toto omezení padlo
s vyhlášením nezávislosti v roce 1776. A právě intervence do měnových záležitostí kolonií bývají považovány za jednu
z příčin revoluce (viz Knox, p. 18).
První setkání Kongresu proběhlo v květnu 1774 v Philadelphii. Kongres neměl pravomoc vybírání daní, kterou mělo 13
států nově zformovaných z jednotlivých kolonií. Celé Unii chyběly zdroje. V té době navíc v zemi neexistovala banka,
která by mohla úvěrovat válečné výdaje a majetnější obyvatelé nechtěli půjčovat kvůli své loajalitě k Anglii. Navíc
půjčování revoluční vládě bylo těž riskantní investicí, zneuznanou v případě prohry. Jedinou možností, jak v této situaci
financovat válečné výdaje, byla emise papírové měny, tzv. kontinentálů.4
Šlo o v dolarech denominovanou, aktivy
nekrytou měnu vydávanou Kongresem se slibem budoucího splacení prostřednictvím výběru daní jednotlivými státy.
Kontinentály byly první federální měnou ve Spojených státech. Ne však první papírovou měnou, jelikož jednotlivé státy
byly zvyklé pro své veřejné finance emitovat nekrytou papírovou měnu. Jednotlivé státy začaly pro potřeby války
emitovat vlastní papírovou měnu již před prvním sjezdem a do několika měsíců tak činily až na jednu výjimku všechny
státy (Bullock, 1900, p. 61). Nečekalo se však, že válka bude trvat tak dlouho a stálý nedostatek financí způsobil, že
docházelo k dalším emisím kontinentálů, viz tabulka č. 1.
Tabulka č. 1: Emise kontinentálů
1775 1776 1777 1778 1779 1780 1781 Celkem
6 000 000 19 000 000 13 000 000 63 500 000 130 050 000 0 0 231 550 000
Zdroj: Calomiris, pp. 58­59
Do konce roku 1775 Kongres emitoval nebo autorizoval emisi v hodnotě 6 mil. dolarů.5
Odhady množství oběživa těsně
před válkou se ve třinácti státech odhadují na 10 - 12 mil. dolarů, přičemž přibližně polovina měla být ve formě kovu.
Došlo tak k navýšení monetární nabídky o 50 % v průběhu jednoho roku. Kontinentály byly prohlášeny Kongresem za
zákonné platidlo a postupně nakonec všemi jednotlivými státy (Hepburn, pp. 13­14). Depreciace začala v roce 1776
poté, co jejich počet dosáhl 9 mil. dolarů (Gouge, p. 26, Sumner, p. 44). Kongres a státy se snažily udržet hodnotu měny
dalšími opatřeními. Přistupovalo se též k zabavování majetku, zneuznání dluhu, pokud věřitel odmítl platbu
v kontinentálech, nebo k fixaci cen a mezd. Kongres občas vyzval jednotlivé státy k výběru daní a splacení
kontinentálů.6
Státy jen velmi omezeně vybíraly daně pro splacení kontinentálů. Navíc též emitovaly vlastní nekrytou
2
Blíže viz Knox (pp. 17­18) a Rothbard (2003, pp. 51­53).
3
Nejstabilnější hodnota peněz v tomto období byla v Pensylvánii, nejméně v Rhode Island. V Pensylvánii, Delaware, New Jersey,
New Yorku a Marylandu banky svoji roli poskytovatele stabilní měny plnily poměrně dobře. Naopak v Jižní Karolíně, Rhode Islandu
a Massachusetts se banky chovaly inflačně a způsobily nevoli k papírovým penězům (Neatles, p. 80). Blíže viz Thayer (1953). Pro
statistiky viz McCallum (pp. 304­309).
4
Kongres též začal v roce 1776 vydávat certifikáty se 4 % úrokem přes úvěrové kanceláře otevřené v jednotlivých státech. O
certifikáty začal být zájem až v roce září 1777, poté co Kongres zvýšil úrokovou sazbu na 6 % a rozhodl zaplatit úroky částí půjčky,
kterou obdržel od Francie (Neatles, p. 29). Celková hodnota certifikátů na konci války činila 600 mil. dolarů (Rothbard, 2002, p. 61).
Finanční situaci Unie rovněž pomohly půjčkami další státy, zejména Francie, Holandsko a Španělsko. Půjčky od Francie do jisté
míry mohly ovlivnit průběh a řešení státního dluhu Francie a porevoluční emisi inflačních asignátů, viz Menšík (2008).
5
Měnové jednotky dále v textu jsou denominovány v dolarech, pokud nebude uvedeno jinak.
6
Pro polemiku o povaze krytí a hodnotě kontinentálů, tedy jestli jejich hodnota závisela na důvěře jejich držitelů ve vládu nebo na
jejich množství, viz Calomiris (1988) a Michener (1988).
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
6
měnu, jejíž nominální hodnota činila dohromady 200 mil. do konce roku 1779 (Bullock, 1900, p. 64). Data z uvedeného
období týkající se vývoje cenových hladin nejsou v širším rozsahu dostupná. Vliv emisí na cenovou hladinu je však
možné ukázat pro Philadelphii, kde byl hyperinflační, viz tabulka č. 2.
Tabulka č. 2: Index cen výrobců, Philadelphia
1775 1776 1777 1778 1779 1780 1781 1782 1783 1784 1785 1786
78,0 108,0 329,6 598,1 1969,1 10544,1 5085,8 139,6 119,1 112,7 105,0 105,1
Zdroj: McCallum, p. 311
Peněžní funkce kontinentálů končí s koncem května 1781, kdy je Kongres přestal považovat za prostředky pro platbu
daní. V průběhu jejich oběhu znehodnotily oproti kovu z poměru 1:1 až na přibližně 1:150 v dubnu a 1:500 v květnu
1781. Směnné poměry však byly různé v jednotlivých státech (Gouge, p. 26). Kontinentální měna v této době byla
považována za bezcennou a byla přijímána vesměs jen z důvodu spekulace na možné budoucí proplacení, a to i v kurzu
1:1000. V březnu 1780 Kongres vyzval státy, aby splatily kontinentály třinácti měsíčními výběry daní, každá ve výši 15
mil., které mohly být placeny buď kontinentály nebo měnovým kovem v poměru 40:1. Některé státy však stanovily
poměr výrazně vyšší, a to např. 1000:1 ve Virginii nebo 800:1 v Severní Karolíně (Neatles, p. 30). Státům se podařilo
vybrat přibližně 120 mil., tedy zhruba 60 % z celkové obíhající emise.7
Kontinentály byly takto stáhnuty z oběhu do
konce roku 1783.
Válečný dluh v roce 1780 byl 11 mil. a do konce války v roce 1783 vzrostl na 27 mil.8
Po skončení války sedm států
pokračovalo v emisi papírových peněz, a to většinou formou land bank (Dewey, 1915 pp. 55­58). Některé státy
financovaly novými penězi svůj podíl na válečném dluhu, jiné je emitovaly pro získání zdrojů pro své potřeby. V
některých státech dochází k nadměrným emisím nekrytých papírových peněz, které jsou v některých případech
vyhlašovány zákonným platidlem, v jiných ,,pouze" platidlem pro platbu daní (Neatles, p. 81­ 85). Konec státy
emitovaných peněz je spojen s ratifikací Ústavy Spojených států roku 1787, která zakázala emisi peněz jednotlivými
státy.
2. Vznik Bank of North America
Rok 1780 byl pro armádu Unie krizový, kdy kontinentály nebyly schopny přinést další zdroje, které armáda nutně
potřebovala. Robert Morris a další patrioti se rozhodli uspořádat soukromou emisi, při níž během devíti dnů vybrali 400
liber v monetárním kovu a 103.360 liber kontinentálů. Brzy však přišla hrozba porážky u Charlestonu a další zdroje
byly potřeba. V červnu 1780 proto Morris a další zorganizovali úpis cenných papírů v hodnotě 300 000 liber.9
Morris
z této částky upsal 10 000 liber. Úpis byl přitom koncipován jako na kapitál tzv. banky, nazvané Pennsylvania bank.
Vybrané zdroje poté byly investovány do zásob, které byly předány armádě. Kredit uskupení se tím značně zvýšil a
vláda rozhodla svěřit bance své vklady a zavázala se slibem dluh splatit. Kongres tak učinil v roce 1784 a činnost banky
s koncem tohoto roku končí (Knox, pp. 26­27 a Hammond, pp. 42­48).
V únoru 1781 byl zvolen Robert Morris do nově ustanovené funkce správce financí (Superintendent of Finance), ve
které setrval až do konce roku 1784. Morris byl významnou postavou tohoto období, kdy jako uznávaný patriot a přední
obchodník s mnoha vazbami mohl dominovat finanční politice Unie (Neatles, p. 31). Brzy po nástupu do funkce
navrhuje plán na novou banku, Bank of North America (BoNA), která měla pomoci s válečnými výdaji a nahradit
kontinentály penězi směnitelnými za kov. Kongres návrh schválil v květnu 1781 a začal úpis akcií v hodnotě $400 000,
splatitelných ve zlatě nebo stříbře.10
O úpis akcií banky byl ze strany občanů malý zájem a hodnota jejich úpisu je odhadována Morrisem ve výši $70.000
(Gouge, p. 32). Vláda neměla v tu dobu na úpis peníze. Morris proto využil půjčky od Francie, přibližně $254 000,
kterou za vládu upsal akcie banky a které byly obratem půjčeny vládě zpět. Za zbytek nesplaceného kapitálu se zaručil
(což bylo nelegální) a Kongres poté právně ustanovil banku k poslednímu dni roku 1781 (Rothbard, 1999, p. 392).
Vláda tak vlastnila v bance podíl 63,3 %. Vzniká tak první banka v moderním slova smyslu na území Spojených států.
Podotkněme, že sídlem banky byla Philadelphia, tehdejší vládní město.
7
Bullock (1895, p. 131) odhaduje, že celkové obíhající množství bylo přibližně 200 mil., kdy v některých případech nové emise
nahrazovaly starší. Dvacet procent celkové emise kontinentálů mělo být splaceno novými dlužními úpisy nesoucími úrok,
splatitelnými v měnovém kovu po pěti letech. Viz Neatles, p. 30.
8
Viz Rothbard (1999, p. 396). Přibližně 83 % dlužily státy New York, New Jersey a Pennsylvania.
9
Jednalo se o pennsylvánské libry. Odlišení bylo nutné z různých váhových poměrů mincí mezi regiony, které nastávalo po lehčení
mincí, viz výše.
10
Jmenovitá hodnota jedné akcie byla $400 a upisovatelé více než pěti akcií mohli zaplatit polovinu při úpisu a druhou po třech
měsících. Viz Knox, p. 29.
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
7
Unie se v té době nacházela stále ve válce, s potřebou financování. BoNA v prvních šesti měsících poskytla vládě
půjčku $400 000 v jejich bankovkách. Celkové úvěry BoNA poskytnuté Unii v letech 1782­1784 dosáhly částky $1
272 842 (Neatles, p. 32).11
Údaje o válečném úvěrovém financování poukazují rovněž na částečné krytí její emise, čímž
BoNA patří zároveň k první bance s částečným krytím v Severní Americe.12
Po půjčce vládě neměla banka dostatek
kovu ke krytí a směnitelnosti.13
Bankovky BoNA však, po počátečním znehodnocení, do tří měsíců od zahájení činnosti
obíhaly v Philadelphii v paru. Díky manipulaci Morrise, který bankovky stahoval z regionů ve kterých depreciovaly,
obíhaly bankovky v paru brzy po celém území.
S BoNA také zároveň přichází první regulace bank, která nabývá podoby tzv. charteru. Charter je obecně označení pro
listiny, kterými odpovídající autorita formálně uznává přidělená práva nebo privilegia. Jedná se o akt regulace ze strany
autority a v tomto obecném vyjádření býval a je používán. Granty dostávaly např. i kolonie nebo společnosti působící
v obchodu s nimi. Nás však zajímají pouze chartery udělované bankovním institucím. Tato forma regulace byla
v bankovnictví standardní až do poloviny 19. stol., tedy do National Banking Act, se kterým byl zaveden institut
dohledu, tzv. Office of the Comptroller of the Currency, který je v činnosti dodnes. S přidělením charteru dochází
k inkorporaci společnosti a uznání jejího omezeného ručení.
Význam slova korporace však byl odlišný od dnešního použití. Banky mohly být v této době zakládány rovněž jako
neinkorporované společnosti, ve formě akciových společností nebo partnerství s neomezeným ručením, obdobně jako
bankovnictví v období svobodného bankovnictví ve Skotsku, nebo banky této doby v Anglii s výjimkou Bank of
England. Korporací se rozumělo kvazi-veřejné, monopolní privilegium, přístupné pouze v omezené míře na základě
speciálního rozhodnutí autority. Forma inkorporovaných bank však postupně ve Spojených státech převládla (Sylla,
1985).
Charter BoNA je přitom rovněž zajímavý tím, že vymezuje jednak činnost banky vzhledem k vládě tak i regulaci ve
vztahu k tzv. corporate governance. V BoNA se mísí jak funkce banky státu tak banky obchodní. Tyto dvě možnosti
nemusí být v nesouladu. Stejně tak jako se v R. Morrisovi spojují funkce obchodníka a státníka, můžeme i u BoNA
pozorovat obojí vazby. Jedním důvodem pro její založení byla pomoc státním financím. Druhým z důvodů bylo
usnadnit transakce a úvěrování obchodníkům.14
V oblasti charteru si tak obchodníci a vláda (zastoupená rovněž
obchodníky) mohli vzájemně vypomoci.
BoNA dostala jako první banka federální charter od Kongresu a se závazkem neudělení dalších bankovních charterů do
konce války i monopolní postavení. Federální charter byl bance udělen na neomezenou dobu a stanovil maximální
kapitalizaci 10 mil. Charter byl bance udělen jednak Kongresem a jednak kvůli nejasnostem ohledně pravomocí
Kongresu též několika dalšími státy.15
Domovská Pennsylvánia udělila bance státní charter o tři měsíce později
v březnu 1782. Obchodní činnost banky se však soustředila ve státě Pennsylvánia.
Bance bylo uděleno několik privilegií. Bankovkám BoNA bylo uděleno privilegium platidla závazků vůči státu, tedy
především daní, a to všemi jednotlivými státy. Dále jako platidla při platbách mezi státy a Kongresem, a to v paru k
měnovému kovu. Banka také spravovala veškeré fondy Kongresu. Překvapivě se však do charteru nedostalo právo
Správce financí kontrolu účetnictví banky i přes návrhy této kontroly Morrisem (Sommer, p. 1020).
S BoNA se řešil zároveň problém tzv. ,,corporate governance". Přibližně ve stejném čase, v jakém si Američané sepisují
Ústavu, která je měla chránit před zneužíváním moci zvolených zástupců, tak obdobně na korporátní úrovni dochází
k sepsání stanov, které měly zamezit zneužívání moci managementu. Tyto stanovy byly zakomponovány do charterů a
v některých případech prvních bank si je vlastnici banky utvořili sami a nechali poté schválit legislativou (Sommer, p.
1020). Významem charteru pro obchodníky bylo omezit aktivity banky, která disponovala významným kapitálem, aby
11
V roce 1782 Morris jako Správce financí emitoval též tzv. Morris Notes a Morris Warrants, jejichž emise dosáhla v roce 1783
částky $1 mil., přibližně 35­40 % ročních výdajů vlády, Neatles, p. 32.
12
Částečné krytí měly rovněž i úvěrové kanceláře, tzv. land banky, které však nejsou považovány z důvodů zmíněných výše za
banky v moderním slova smyslu.
13
Knox (p. 30) popisuje zajímavou historku, jak se BoNA snažila působit jako solventní banka. Banka vystavila své stříbrné zásoby
v kanceláři, tak aby byly klientům na očích. Zároveň byly přenášeny krabice se stříbrem nebo domnělým obsahem stříbra z místnosti
do sklepa a zpět. Navíc existovaly lidé, kteří peníze vybírali na přepážce a zase je vraceli. V té době měla mít banka odhadem $40
000 v měnovém kovu, tedy krytí přibližně 10 %.
14
Převažující obchodní motivy podporuje Knox p. 27, kdy píše, že Morris ,,rozpoznal hodnotu vhodně organizované banky pro
podporu obchodu" a plánoval založit banku již v roce 1763, ale neúspěšně. Viz též Hammond, pp. 56­60 a Sommer (2001). Pro
motiv založení banky státu viz Rothbard (2002a) nebo V. Smith (pp. 42­43).
15
BoNA byla jedinou bankou, která měla jak federální tak státní charter. Od té doby panuje v USA tzv. duální systém, kdy některé
banky operovaly s federálním charterem a jiné se státním. Hlavní rozdíl je v regulaci, které banky podléhají.
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
8
nedocházelo k jeho zneužití v neprospěch obchodníků. Banka se totiž mohla stát obchodní společností a být tak
konkurencí v podnikání, nebo mohla zvýhodňovat některé obchodníky oproti jiným. Kromě charterů upravovaly činnost
banky též vnitřní předpisy.
Bankovní charter BoNA byl nejméně restriktivní. Při odhlédnutí od počáteční vazby BoNA na stát byly nově vzniklé
banky do podepsání Ústavy považovány za sdružení obchodníků, sloužící jejich potřebám sdílení kapitálu. Jejich
užitečnost byla považována především jako zdroj úvěru, přičemž jejich vliv na nabídku peněz nebyl brán v potaz
(Sommer, pp. 1021­1028).
Spojené státy té doby byly rychle rostoucí ekonomikou s rostoucí poptávkou po úvěru (Sylla, p. 109). Hlavní činnost
BoNA po ukončení války spočívala v diskontování krátkodobých směnek.16
V literatuře existují komentáře, že se
jednalo o první centrální banku, viz Rothbard (2002, p. 62). BoNA byla sice regulována charterem federální vlády,
s výjimkou správy vládních financí však žádné další funkce nezastávala. Hammond (p. 63) uvádí že ,,stěží může být
řečeno, že [BoNA] kdy byla národní bankou, kterou byla navržena. Její ředitelé chtěli vydělávat peníze a uspěli, jelikož
průměrná dividenda za prvních čtyřicet let její existence dosahovala téměř 10 %." Její ziskovost inspirovala vznik
dalších bank, viz níže.
Monopolní ochrana banky končí s podepsáním mírové smlouvy v Paříži roku 1783. Stát, který předtím v bance vlastnil
přibližně 60 %, prodává svůj podíl a splácí bance veškeré své dluhy s koncem roku 1783, čímž rovněž končí první
národní banka. BoNA byla v prvních letech velice zisková s dividendou 12­16 % (Gouge, p. 36). V roce 1784 se zdálo,
že bance vyroste konkurence, kdy se další obchodníci v Pennsylvanii rozhodli založit další banku a předkládali
bankovky BoNA k proplacení. Ta, ohrožena ztrátou rezerv, na danou situaci zareagovala nabídkou úpisu dalších akcií.
Na základě této události převládl názor, že existuje prostor pouze pro jednu banku (Hammond, p. 52).
Vůči BoNA však existovala opozice, především v podobě farmářů. Jedním z důvodů bylo upřednostňování ,,třídy"
obchodníků v úvěrování. Hlavní činnost banky totiž spočívala v diskontování krátkodobých směnek, do 60 dnů, což
neodpovídá potřebám rolníků. Stížnost byla rovněž na výši úroku, který někdy dosahoval 16 %.17
První tlak na odvolání
charteru přišel v roce 1785, po stížnosti farmářů, společně se založením státní úvěrové kanceláře (stát se rozhodl půjčit
50 000 liber). Akcionáři banky, tedy především obchodníci se hájili tím, že si přece můžou založit korporaci, která jim
pomáhá a která navíc pomáhá i dalším (Hammond, p. 56). O pár měsíců později byl charter odvolán.
Ztráta charteru byla pro banku závažná, jelikož znamenala konce ochrany pod korporátním právem, resp. ztrátu
omezeného ručení.18
V roce 1787 (částečně i pod hrozbou odchodu do blízkého státu Delaware, který bance charter
garantoval) se změnilo složení pensylvánského Shromáždění více ve prospěch banky a charter byl obnoven, a to v
explicitnější a restriktivnější podobě. Nový charter byl na 14 let a došlo k snížení maximální hranice kapitálu z 10 mil.
na 2 mil. To se také stalo jedním z argumentů A. Hamiltona, že při této situaci jako uznané státní banky a s kapitálem
pouhých 2 mil. nemůže být banka dále chápána jako národní banka Spojených států (Knox, p. 32), tedy banka vhodná
pro správu vládních financí, viz níže. Banka tak pokračovala pod státním chartrem až do roku 1864, kdy se v rámci
National bankingu přeměnila na národní banku, přičemž jí bylo ponecháno stejné jméno (Knox, p. 32). Samotná činnost
banky končí v roce 1929 poté, co došlo k jejímu převzetí konkurenční pennsylvánskou bankou (Hammond, p. 63­64).
3. Vznik First Bank of United States
Bankovnictví v USA mělo několik specifik. Bankovnictví zde nemělo postupnou vývojovou tradici jako v Evropě.
Zároveň zde nebyl dostatek majetných lidí, kteří by mohli úvěrovat. Banky nevznikají z přebytku kapitálu, ale z jeho
nedostatku. Jsou spíše sdružením kapitálů, který byl následně půjčován, tedy jakousi úvěrovou unií pro své uživatele,
obchodníky. Zároveň však existuje depozitní funkce, kdy úvěry byly připisovány na depozitní účet dlužníka
(Hammond, p. 81).19
Oproti Evropě, kde byl udělen charter jen několika bankám, bylo zde charterování typické. Dalším
specifikem je velikost území, lokální činnost bank, oběh bankovek a také charterování jednotlivými státy.
16
BoNA se nechovala jako neobezřetná banka. Neatles (p. 84­85) uvádí, že odmítla přijmout papírové peníze Pensylvánie v paru,
jedině s diskontem.
17
Viz Morgan (1956, p. 477), který rovněž uvádí, že úrokové sazby někdy dosahovaly až 96 % p. a.. Podle Morgana dalším
důvodem byly časté výkyvy v cenách zemědělské produkce, které mohla banka svoji emisní politikou ovlivňovat.
18
Chartery Kongresu, New Yorku a Massachusetts byly stále v účinnosti. Kvůli velmi omezenému působení BoNA v jiných státech
než v Pensylvánii však s malým významem. BoNA tak pokračovala v činnosti pod sporným charterem od Kongresu.
19
V roce 1790 Hamilton napsal ,,Každá půjčka, kterou banka poskytuje, je ve své první podobě úvěrem připsaným dlužníkovi na jeho
účet, částkou, kterou je banka připravena zaplatit buď ve svých bankovkách nebo ve zlatě či stříbře, podle jeho uvážení. V mnoha
případech však skutečná platba není vyžadována. Dlužník často prostřednictvím šeku nebo příkazu převede svůj úvěr na jinou osobu,
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
9
Tabulka č. 3 Počet státních bank, včetně neinkorporovaných
Rok Počet bank Rok Počet bank Rok Počet bank Rok Počet bank
1782 1 1790 3 1798 22 1806 67
1783 1 1791 4 1799 22 1807 77
1784 3 1792 12 1800 27 1808 78
1785 3 1793 15 1801 30 1809 81
1786 3 1794 16 1802 34 1810 92
1787 3 1795 21 1803 50 1811 103
1788 3 1796 22 1804 60 1812 111
1789 3 1797 22 1805 65
Zdroj: Fenstermaker (1965, p. 401)
Kromě emise papírové měny sedmi státy prostřednictvím úvěrových kanceláří zmíněné výše, došlo před vyhlášením
Ústavy v roce 1787 ke vzniku dvou dalších bank, a to v New Yorku (1784, na návrh A. Hamiltona) a Bostonu (1784).
Banka v New Yorku přitom dostala charter až po sedmi letech, banka v Bostonu obdržela charter ihned při založení.
Jedním z motivů byla ziskovost BoNA. Pro nově vznikající banky slouží charter a interní předpisy BoNA rovněž jako
inspirace. Následující udělené chartery, ať již federální nebo státní, byly však více regulatorní. Chartery v těchto
případech zaručovaly bankám monopolní postavení (banky byly považovány za přirozený monopol kvůli problémům
vznikajícím předkládáním bankovek k proplacení), které však bylo politicky velmi nepopulární. Jednotlivé banky jsou
v podstatě celým bankovním systémem, kdy jejich bankovky pouze výjimečně získá jiná banka. Poznamenejme, že
doprava a komunikace byla pomalá.
Velkým tématem, který se v nově vznikajících Spojených státech řešil, byla ústavnost bankovnictví. Po zkušenostech
s nadměrnými emisemi papírových peněz v minulých letech se tvůrci ústavy chtěli této situace vyvarovat. Monetární
část ústavy opravňuje federální vládu razit peníze a regulovat jejich hodnotu a zakazuje státům ražbu, emitování
papírových peněz a ustanovení čehokoliv jiného než zlata a stříbra jako zákonného platidla. Banky v té době byly
chápány jako zdroj úvěrů, nikoliv emise peněz, viz Sommer (pp. 1024­1025). Spory poté plynuly z toho, co je myšleno
penězi (jestli jen mince nebo i papírové peníze) a jestli má Kongres právo založit banku na federální úrovni, jelikož mu
to Ústava výslovně neumožňuje. Právo států charterovat banky nebylo předmětem sporů (Kvasnička, 2008).
V roce 1792 je též uzákoněn tzv. Coinage Act 1792, o ražbě amerického dolaru, stanovující poměr mezi stříbrem a
zlatem na 15:1.20
Zákon umožňoval ražbu dolarů bez ražebného. Tržní cena stříbra se však v následujících letech
pohybovala na úrovni přibližně 15,5:1, čímž se i přes bimetalistický záměr působením Greshamova zákona dostaly
Spojené státy na stříbrný standard (Rothbard, 2002, pp. 66­67).21
V prosinci 1790 Alexander Hammilton v pozici ministra financí navrhuje novou banku, která by se obdobně jako Bank
of England věnovala nejen komerčním aktivitám, ale pomáhala i vládě se správou financí. Dalším důvodem pro její
založení byla pomoc s válečným dluhem, kdy jedna čtvrtina kapitálu měla být upsána v kovu a zbývající část státními
obligacemi. Federální dluh v té době byl přibližně 75 mil. a banka tak měla držet deset procent dluhu. Návrh prošel do
dvou měsíců senátem i sněmovnou a bance byl udělen charter v únoru 1791. Vzniká tak v pořadí druhá banka
s charterem od Kongresu, mající působit na federální úrovni a zároveň jako banka vlády, Bank of United States
(FBUS).22
Úpis akcií začal v červenci a během hodiny byl upsán celý kapitál určený pro veřejnost v hodnotě 8 mil. Celkový
kapitál byl stanoven na 10 mil. Banka přitom mohla zahájit svoji činnost již se splacením 400 tis. v měnovém kovu.
Zbývající 2 mil. do celkové autorizované hodnoty kapitálu upsala vláda, a to zajímavým způsobem. Nejprve si půjčila
oproti vládním dluhopisům v Amsterdamu, které uložila v bance, poté si půjčila z banky na zaplacení bankovních akcií.
Následně si stát půjčil od banky další 2 mil., kterými splatil dluh v Nizozemí, takže v konečném důsledku, stát vlastnil 2
které má zaplatit a která je často vybavena stejným úvěrem, jelikož je spokojená, že může kdykoliv se jí zachce buď převést jej do
hotovosti nebo převést jej na dalšího jako ekvivalent této částky. A tímto způsobem se úvěr udržuje v oběhu, zajišťující v každém
stádiu funkci peněz. ... Takto jsou velké částky půjčovány a placeny, často skrze mnoho jednotlivců, aniž by musela být použita jediná
mince". Hammond, p. 81.
20
Jak již bylo zmíněno výše, před uzákoněním Coingage Act byl hlavní mincí španělský dolar. Jelikož ten byl zdaleka
nejrozšířenějším platidlem, byl všeobecný souhlas že nová americká měna bude pojmenována dollar. Jméno dollar pochází původně
z českého tolar. Poměr stříbra ku zlatu byl změněn až novým Coingage Act roku 1834.
21
Pro odhady poměrů v jednotlivých letech viz Laughlin (p. 19 a 24).
22
Banka se oficiálně jmenovala Bank of United States. V literatuře je však běžně označována jako First Bank of United States,
především z důvodu odlišení s druhou Bank of United States rozebíranou níže. My se tohoto označení budeme držet i v tomto článku
a první Bank of United States označovat zkratkou (FBUS).
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
10
mil. bankovních akcií a dlužil bance 2 mil. (Hammond, p. 123). Kapitál banky tak byl navýšen účetním trikem, což však
nebylo ve sledovaném období výjimečné. Prezidentem banky se stal Thomas Willing, který zastával stejnou funkci
v BoNA a v prosinci 1791 banka otevřela svoji centrálu v Philadelphii. Bance bylo uděleno právo otevírat pobočky
kdekoliv uzná za vhodné a tak v srpnu následujícího roku je otevírá v Bostonu, New Yorku, Baltimore a Charlestonu.
Z kapitálu banky bylo určeno 4,7 mil. pro centrálu v Philadelphii a zbytek pro pobočky (Connant, p. 338). Celkový
počet poboček byl osm. Další pobočky byly otevřeny v Norfolku a Virginii v 1800, Washingtonu a Savannah v 1802 a
New Orleansu 1805 (Hammond, p. 127).23
Federální charter byl bance udělen na dobu 20 let a garantoval jí monopolní postavení na federální úrovni. Výlučnost
jejího postavení spočívala v možnosti otevírat pobočky kdekoliv na území Unie, kde to uzná za vhodné a ve vazbě na
vládu. Nejednalo se však o emisní monopol, jelikož státní banky mohly emitovat. Banka však oproti konkurenci měla
povolený výrazně vyšší kapitál, viz níže. Charter FBUS je oproti předchozím charterům více restriktivní, jelikož musel
vymezit pravidla vztahu banky a vlády. Charter se tak zaměřuje i na funkce banky a regulaci její činnosti.
V rozhodovacích pravomocech byl stanoven limit třiceti hlasů na jednoho akcionáře a zahraničním vlastníci se museli
rozhodování účastnit osobně, bez prostředníka. Hlavní činnost banky spočívala v soukromých operacích. Bankovky
FBUS měly být směnitelné na požádání v paru k měnovému kovu a také měly statut kvazi-zákonného platidla, tedy
měly být přijímány v paru ke kovu pro všechny platby vládě. Další výhoda spočívala ve správě federálních financí, kdy
všechny příjmy federální vlády byly uloženy na jejích účtech. Na druhou stranu charter zakazoval bance obchodování
se zbožím a komoditami, nakupovat půdu nad určitou hodnotu a rovněž kladl limity na půjčování vládě nebo státům.
Jak již bylo zmíněno, vláda dlužila v té době bance za neupsané akcie 2 mil., které měly být splaceny pravidelnými
splátkami během deseti let, přičemž vláda platila bance 6 % roční úrok. Limit pro půjčky vládě byl stanoven na
100 000, pokud nebyla udělena zákonem výjimka (Connant, p. 337).
Limit půjčování vládě byl překročen již v počátečních letech, kdy ke konci roku 1792 dosahuje dluh vlády 2,55 mil. a
v roce 1795 již dokonce 6,2 mil. Jelikož vláda byla v prodlení se splácením upsaného kapitálu a půjček, došlo
k postupnému odprodeji vládního podílu (se ziskovostí téměř 57 % za jedenáct let), díky kterému v roce 1802 vláda
přestává být akcionářem (Connant, p. 339).
FBUS vzniká jako pátá banka, přičemž souhrnný kapitál ostatních bank v činnosti dosahoval přibližně třetiny jejího, viz
tabulka č. 4. Banka tak byla kapitálově velice silná, což později předurčilo její roli v nově vznikajícím bankovním
systému. Cowen (2000) argumentuje, že počátky činností jsou spojeny s burzovním panikou roku 1792, kdy po prvotní
emisní expanzi FBUS změnila svoji politiku a neobnovila téměř 25 % poskytnutých třicetidenních půjček. Tato
,,úvěrová" krize však nepřerostla ani v recesi a hospodářství se z ní rychle vzpamatovalo.
Tabulka č. 4 Autorizovaný kapitál všech státem charterovaných bank
Rok Kapitál Rok Kapitál Rok Kapitál Rok Kapitál
1782 400 1790 3 100 1798 14 170 1806 41 340
1783 400 1791 4 600 1799 16 870 1807 43 429
1784 1 200 1792 6 310 1800 17 420 1808 41 490
1785 1 200 1793 10 470 1801 19 170 1809 45 190
1786 800 1794 10 470 1802 20 030 1810 56 190
1787 2 800 1795 13 470 1803 24 900 1811 66 290
1788 2 800 1796 14 170 1804 31 165
1789 2 800 1797 14 170 1805 38 865
Zdroj: Fenstermaker, 1965, p. 404
S výjimkou úvěrování státu v počáteční činnosti FBUS bývá její emisní politika považována za obezřetnou. Banka
vydávala bankovky s nejnižší denominací $10, což kontrastovalo např. s bankami ve státě Massachusetts, které měly
povoleno vydávat bankovky v hodnotě $5 a po roce 1805 též v denominaci 25 centů. Při hypotéze, že nižší denominace
bankovek slouží snadněji jako oběživo a že oběživo se méně předkládá k proplacení emitující bance, by tak vyšší
denominace FBUS znamenaly menší možnost pro nadměrnou emisi nekrytých peněz.
Přestože podle charteru měl stát dostávat zprávy a výkazy o hospodaření banky, moc dat se kvůli požárům ministerstva
financí z let 1814 a 1834 nedochovalo (Hepburn, p. 86). Z dochovaných statistik je možno vyjádřit následující rozvahu
banky. Z ní když vyjádříme (oběživo + vklady)/měnový kov, dostaneme poměr 2,56:1, tedy rezervní poměr 0,39.
23
Pro bližší informace o zakládání poboček a jejich řízení viz Wettereau (1942).
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
11
Graf č. 1: Bilance FBUS k 31. 12. 1811, v mil. USD24
Úvěry obchodníkům 14,6 Oběživo 5
Vládní dluh 2,8 Vklady jednotlivců 5,9
Pohledávky za dalšími bankami 1,3 Vklady vlády 1,9
Nemovitosti 0,5 Závazky vůči bankám 0,6
Měnový kov 5 Nesplacené směnky 0,2
Kapitál 10,5
Celkem aktiva 24,2 Celkem pasiva 24,1
Zdroj: Timberlake, 1965, p. 162
Rezervní poměr v podobě měnového kovu k závazkům byl vyžadován v 19 ze 30 charterů v roce 1800 a to ve velikosti
jedné třetiny až čtvrtiny (Hammond, p. 132). Podle statistik, které shromáždil Fenstermaker (1965, p. 408) byl v roce
1811 agregovaný poměr ostatních bank 4,26 ­ 1, tedy rezervní poměr 0,23. Poměr se však značně liší v různých státech.
V období trvání charteru FBUS, tedy mezi lety 1791­1811, dochází k rozvoji bankovnictví, kdy počet bank vzrostl
z původních 4 v roce 1790 na 103 s koncem roku 1811. Bankovnictví této doby bylo daleko od pomyslné role
depozitářů držících 100 % rezervy, oproti kterým by emitovaly bankovky. Charterování umožňovalo bankám držet jiné
než 100 % rezervy, viz výše. Nové banky vznikají především ve státech Nové Anglie, jejich kapitál však ve většině
případů nepřesahuje 1 mil. (Gouge, str. 42).25
Právě ze států Nové Anglie, v té době patřící k rozvinutějším částem Unie
díky spojení se zámořským obchodem, existuje příklad podivného fungování bank. Podle Sumnera (p. 61) po povolení
emitovat bankovky v hodnotě 25 centů byla ve státech Nové Anglie pouze nevýznamná zásoba měnového kovu, který
si banky mezi sebou posílaly, aby obstály při kontrole. Docházelo též k zakládání bank, jejichž kapitál měl být splacen
bankovkami zakládané instituce. Vklad v podobě monetárního kovu tak docházel do trezoru bank pouze v omezené
míře. Regulace umožňující tento postup je přímo zárukou pro nadměrnou emisi nekrytých peněz, kterou nejdále
dovedla Farmářská banka v Rhode Islandu. Ta byla založena v roce 1804 s kapitálem 1 mil., z kterého bylo splaceno
pouze 19 tisíc a po vybrání svých vkladů řediteli zůstaly bance pouze 3 tisíce. Banky sice udržely směnitelnost, situace
nadměrných emisí nekrytých peněz však nebyla uspokojivá. Po těchto zkušenostech byl v Nové Anglii schválen zákon
penalizující banky úrokem 12 % ze všech bankovek neproplacených na požádání a v roce 1813 byl udělen charter New
England Bank, která měla za úkol zajišťovat směnitelnost v paru mezi jednotlivými bankami (Sumner, p. 62).26
V Pensylvánii si bankovní mánie a absence emisní disciplíny vynutila zákon zakazující emitovat a provádět bankovní
funkce neinkorporovaným společnostem v roce 1810 (Gouge, p. 56).
Podle Rothbarda banky přistupovaly k nadměrným emisím nekrytých peněz, pyramidově s rezervami v podobě
bankovek FBUS. Tento fakt pyramidování rezerv je ovšem v rozporu s jinými. FBUS můžeme považovat za komerční
banku s prioritou dosahovat zisku, která z tohoto hlediska byla úspěšná, kdy velikost vyplácených dividend se
pohybovala v rozmezí 7­10 % (Gouge, p. 51). Jelikož FBUS měla výhradní podíl na správě státních financí a zároveň
rozsáhlou síť poboček, putovalo do jejích trezorů mnoho bankovek jednotlivých státních bank. Jednotlivé pobočky
FBUS tak vstupovaly do jednání s jednotlivými státními bankami a žádaly proplacení jejich bankovek za rezervy.
Požadavky tak mohly být uspokojeny buď výměnou za bankovky FBUS nebo za měnový kov. Primárním důvodem
držby bankovek FBUS v rezervách státních bank tak byl tlak ze strany FBUS na směnitelnost.
Vzhledem k regulaci, které FBUS podléhala a k regulaci, kterou prováděla, si povšimněme jejího centrálně bankovního
charakteru, v literatuře připisovaného např. Rothbardem (2002) nebo Verou Smith (1990). FBUS bývá vzhledem
k tlaku, který na soukromé banky vyvíjela, považována za regulátora nadměrné emise (Timberlake, 1965, p. 163),
zastávající tak jednu z funkci centrální banky, přičemž tato její role by měla v podstatě vzniknout nezamýšleně, díky
své kapitálové síle a dominantnímu postavení na trhu. Pomineme-li fakt, že FBUS v té době již nebyla bankou
spravovanou vládou a že vláda rozšířila správu svých financí i na další bankovní instituce (Dewey, 1915), mluví proti
tomuto tvrzení další fakta. Jednak s rostoucím počtem bank roste i bankovní kapitál a FBUS tak postupem času ztrácí
na své relativní kapitálové síle, viz tabulka č. 4. Statistiky z tohoto období jsou neúplné, ale podle dochovaných údajů
24
Jednotlivé položky v rozvaze jsou zaokrouhlené, díky čemuž se nerovná součet aktiv a pasiv.
25
Pro statistiky týkající se Nové Anglie let 1785­1837 viz Fenstermaker, Filer, Herren (1984).
26
New England Bank byla založena v Bostonu a je předchůdce clearingu prováděném Suffolk Bank. (Sumner, p. 63). New England
Bank se začala specializovat na shromažďování bankovek různých emitentů a předkládání je k proplacení. Bankovky přijímala
s diskontem. Suffolk Bank vzniká jako konkurence této banky v roce 1818 a stlačuje diskonty z 3 % na 1 %. Viz Rothbard, (2002 p.
116).
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
12
20% charterovaných bank v roce 1804 mělo souhrnný splacený kapitál 5 mil. a v roce 1811 mělo 26 % reportujících
bank splacený kapitál 8,2 mil., viz Fenstermaker (1965, p. 406).27
Podle Fenstermaker, Filer (1986, p. 39) navíc např.
v Nové Anglii měla pobočka FBUS kapitál 700 tis., zatímco ostatní banky v roce 1811 kapitál 13 mil. Fenstermaker,
Filer (1986) se rovněž pokusil ekonometricky odhadnout vliv FBUS na bankovní systém v Nové Anglii a na základě
jeho odhadu považuje její vliv na regulaci peněz za nevýznamný.
V roce 1808 banka podala žádost o obnovení charteru. Ministr financí Gallatin podporoval pokračování činnosti banky
s oceněním její pomoci pro bezpečný a spolehlivý způsob správy státních financí. Opozice argumentovala pochybností
ústavnosti federálního charteru. Navíc jí vadila vlastnická struktura, kdy 72 % kapitálu banky bylo vlastněno cizinci.
Připomeňme, že zahraniční vlastníci nesměli hlasovat pomocí prostředníka, tudíž se na řízení téměř nepodíleli.
Argumentem proti byl poté případný odliv měnového kovu do zahraničí. Prodloužení charteru nebylo schváleno.
Následně mezi lety 1809­1811 probíhaly další debaty a obnovení charteru. Kromě již zmíněných sporů o ústavnost a
nevoli k zahraničnímu vlastnictví hrálo v argumentaci opozice též roli, že FBUS držela již jen 2,75 mil. z 49 mil.
federálního dluhu a mnozí tak považovali její službu pomoci s dluhem již za zbytečnou. Sumner (1874) se domnívá, že
silným důvodem k opozici byla regulační činnost banky směrem k ostatním bankám, kdy její zrušení by umožnilo
depreciaci měny.28
Tato mohla být konkurencí banky vnímána, nicméně zůstává sporná. Opozice banky debatu o
obnovení charteru vyhrála. Existovaly sice obavy z možné krize způsobené jejím zrušením, ta se však bezprostředně
nedostavila.
Po neobnovení národního charteru požádala FBUS nejprve o dvouletou lhůtu, ve které by ukončila svoji činnost. Po
zamítnutí této žádosti, požádala banka o udělení charteru státy New York, pod názvem Bank of America a Pennsylvania
pod názvem The Bank of Commerce. Této její žádosti bylo vyhověno a chartery uděleny. Velká část aktiv banky,
budova a 5 mil. v kovu bylo koupeno Stephenem Girardem z Philadelphie, který poté založil Girard Bank a přezval i
velkou část obchodů FBUS (Knox, p. 47­48).29
4. Válka 1812­1815 a vznik Second Bank of the United States
Záhy po neobnovení charteru začíná v roce 1812 další válka proti Anglii. Unie se tím dostává do situace, kdy je potřeba
opět řešit způsob financování zvýšených výdajů.30
Banku, která měla síť poboček a byla schopna vládě poskytnout
úvěr, tak Unie ztratila ve strategicky nevhodnou dobu.
Po roce 1811 se federální finance rozptýlily do správy mnoha státních bank po celé Unii. Do roku 1811 plynuly vládní
finance jednak z půjček od FBUS, případně malá část z výběru cel (odhaduje se 13,3 mil. ročně, Kagin). Nyní však úvěr
od FBUS již nebyl možný a příjmy z daní klesly díky embargům na 9 mil. v roce 1812. Příjmy tak nebyly dostatečné
v absolutní výši vzhledem k nákladům, které činily 22 mil. a ani relativně pro válku se světovou velmocí. Vláda musela
řešit situaci, kde vzít finance pro válečné výdaje.
Na počátku roku 1812 byla proto schválena půjčka ve formě dluhopisů ve výši 11 mil., která se však nesetkala
s přílišným zájmem u věřitelů, obzvláště z Nové Anglie, jejíž obyvatelé s válkou nesouhlasili (Kagin, p. 71). Ministr
financí Gallatin tak byl přinucen emitovat vládní pokladniční poukázky. V době války vláda autorizovala 5 emisí
vládních dluhopisů, v celkové hodnotě přes 36 mil. v denominacích od $3 do $1 000. Obzvlášť poslední emise byla
v nižších denominacích a měla sloužit i jako oběživo. Jednalo se však o dluhopisy, které obíhaly jako peníze, ne o emisi
oběživa, která byla považována za neústavní. Od podepsání Ústavy tak první federální papírové peníze začínají na
území Unie obíhat v roce 1815 (dalšími jsou až o 46 let později tzv. greenbacky).
I přes spor o ústavnost emise státních dluhopisů návrh na jejich emisi Kongresem prošel. Hlavními argumenty byly
nenahraditelnost tohoto zdroje pro státní finance a možnost regulace státních bank, které měly v té době horší pověst.
Regulace měla probíhat prostřednictvím dluhopisů, které by banky držely jako rezervy. To by jim zároveň mělo přinést
výhodu v podobě úročených rezerv. Pro podporu úpisu byly navíc dluhopisy uznány za platidlo cel, daní a veškerých
dluhů vůči státu. Tím získaly dluhopisy statut kvazi-zákonného platidla, které zároveň zaručovalo zájem bank o ně. 31
27
Statistické údaje nejsou v literatuře stejné. Dewey (1915, p. 127) uvádí, že bank bylo 88 s celkovým kapitálem 42. mil. Snižující se
relativní význam FBUS potvrzují všechny statistiky.
28
Sumner zároveň přidává argument, že většina byla pro malé banky.
29
Girard byl rovněž akcionářem Second Bank of United States. Likvidace banky probíhala poměrně rychle a to října roku 1812 bylo
akcionářům vyplaceno 88 % kapitálu (Gouge, p. 41).
30
Unie se na válku, která byla předvídatelná, nepřipravila. O krocích vlády před válkou viz Dewey, pp. 128­131.
31
Žádný z dluhopisů nebyl vydán se splatností na požádání (,,pay on demand"), ani nenesl statut zákonného platidla pro soukromé
dluhy. Pouze pro platby vládě (Dewey, 1915, p. 137).
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
13
První emise proběhla v polovině roku 1812 v hodnotě 5 mil. a s úrokem 5,4 procenta a byla pro vládu úspěšná.
Dluhopisy upisovaly z velké části banky. Dluhopisy první emise, které byly v denominaci $100 a $1000 sloužily jako
rezervy bank, které oproti nim multiplikovaly své emise. Díky větším denominacím však nesloužily jako oběživo, které
mělo v té době podobu kovu a bankovek státních bank. Další emise vládních dluhopisů již nebyly tak úspěšné a
docházelo k diskontům až ve výši 20 %. Důvěra ve vládu byla nízká, díky neuspokojivému stavu financí, kdy výdaje
rostly, příjmy se snižovaly a narůstala také obava z nesplacení dluhu. Vláda při absenci FBUS musela svěřit své fondy
do správy menších bank. Vládní fondy rozmístěné u mnoha státních bank, které samotné emitovaly především dluhově
než oproti měnovému kovu, rovněž nezvyšovaly důvěryhodnost vlády.
V roce 1814 všechny státní banky kromě bank v Nové Anglii pozastavily směnitelnost a opustily tak kovové krytí. Ve
válce a bez kontroly, kterou FBUS do jisté míry zajišťovala dochází k expanzi nekrytých bankovek státních bank.
Množství oběživa bylo v roce 1811 28,1 mil., s následným nárůstem na 62 mil. v roce 1813 a 99­110 mil. v roce 1815
(Knox, p. 49). Data se shodují s údaji shromážděnými Fenstermakerem (1965), které ukazují, že banky pyramidovaly
rezervy na státních dluhopisech a pokladničních poukázkách, které ­ jak jsme zmínili výše ­ byly kvazi-zákonným
platidlem pro platbu daní.
Bankovnictví Nové Anglie bylo již několik let disciplinovanější a z jihozápadních států akumulovalo monetární kov
díky příznivé obchodní bilanci. Bankovky tak obíhaly s různými diskonty mezi regiony. V situaci, kdy banky kupovaly
státní dluhopisy emisí vlastních bankovek a neměly krytí monetárním kovem, bylo pozastavení směnitelnosti
nevyhnutelné a přestože se v podstatě jedná o nedodržení smluvního vztahu, je pochopitelné, proč bylo přerušení
směnitelnosti vládou tolerováno. Jednalo se o první pozastavení směnitelnosti na území Unie a trvalo dva a půl roku.
Od té doby k tomuto kroku bylo přistupováno v případě potíží a to v letech 1819, 1837, 1839 a 1857. Měnový kov,
který byl oproti bankovním penězům nadhodnocen, byl tak vytlačen z oběhu. V roce 1814 činily vládní půjčky 98 mil.,
státní pokladna byla prázdná, kredit nízký a rovněž půjčky ze zahraničí se nepodařilo vyjednat.32
V kongresu začínají
debaty o zavedení jednotné měny, které však ke konsensu neuspěly. Byla uvažována emise dluhopisů malých
denominací (státních pokladničních poukázek), které by obíhaly jako měna, sloužily pro placení závazků vůči státu a
nesly úrok. V omezené míře, přibližně 3 mil. byly dluhopisy nízké vyemitovány pár dní po uzavření příměří v roce
1815, určené tak pro splacení válečného dluhu. V roce 1817 poté Kongres zakázal jejich používání.33
Po ukončení války a při stále trvajícím stavu přerušené směnitelnosti musela vláda řešit problém správy svých financí.
Státní banky jednak neproplácely bankovky za kov, ale nepřijímaly ani bankovky dalších bank v paru. Vláda tak byla
nucena přijímat své příjmy v různě znehodnocených měnách a státních pokladničních poukázkách.34
Navíc, jelikož
Kongres nepovolil použít státní fondy tvořené různými bankovkami a vklady státních bank s diskontem, nýbrž pouze
v jejich nominální hodnotě, nemohla vláda použít naakumulované fondy z jihozápadu v jiných místech kde jich bylo
třeba, tedy především v Nové Anglii. V situaci kdy navíc sama vláda neemituje vlastní měnu, tak z přerušené
směnitelnosti nemusí profitovat tolik, kolik by potenciálně mohla.
Bylo rovněž potřeba obnovit monetární systém. Mezi roky 1811­1815 vzrostl počet státních bank z 88 na 208
(Rothbard, 2002a, p. 4). Banky byly ve válečném období téměř bez regulace a charter pro jejich činnost nebyl vždy
vyžadován. Vláda v té době potřebovala zdroje a tak vítala cesty k nim. Podle Dewey (p. 144) došlo mezi lety 1812­
1817 ke zvýšení nominální hodnoty obíhajících bankovek z 45 na 100 mil.35
V této situaci řeší Kongres různé návrhy na
novou národní banku, která by měla pomoc s válečným dluhem, obnovit důvěru v bankovní systém, a především zajistit
návrat k měnovému krytí ­ zavést jednotnou měnu.
V roce 1814 ministr financí Dallas dává návrh na založení nové národní banky, Bank of the United States (dále jen
SBUS).36
Banka byla po více než dvouleté snaze republikánské vlády o její prosazení schválena oběma komorami
parlamentu v roce 1816 a měla tak získat v historii třetí federální charter. Charter SBUS byl do značné míry podobný
charteru FBUS. Kapitál banky byl stanoven na 35 mil., z nichž jednu pětinu měla splatit vláda buď v měnovém kovu
32
Státní pokladniční poukázky v období války byly emitovány ve výši 35,5 mil. (Catterall, p. 3).
33
Viz Kagin (p. 87), který poskytuje další statistiky týkající se financování války 1812. Pro další informace též Dewey (1915, pp.
126­138).
34
Státní pokladniční poukázky jako prostředek platby daní představovaly pro stát jen omezený zdroj příjmů a jakmile byly vydány,
byly rychle akumulovány a vraceny vládě zpět pro splnění povinností vůči ní. Na trhu se rovněž prodávaly s diskontem, někde i
větším než státní bankovky. Viz Catterall (pp. 3­6).
35
Schur (p. 119) uvádí odhady nominálních hodnot bankovek v roce 1816 na 68­100 mil., přičemž i při spodním odhadu mělo dojít
k zdrojnásobení hodnoty roku 1811.
36
Oficiální jméno banky bylo Bank of United States, jelikož se však jednalo o druhou banku stejného jména a s obdobnými
charakteristikami, bývá v literatuře standardně uváděn název Second Bank of United States, kterého se v textu přidržujeme, viz též
pozn. č. 22.
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
14
nebo státními obligacemi. Zbytek měl být upsán veřejností, a to ve složení 7 mil. v měnovém kovu a 21 mil. ve státních
obligacích. Banka měla být správcem státních financí, pokud ministr financí neurčí jinak37
a její bankovky měly sloužit
jako platidlo závazků vůči státu. Řízení banky bylo svěřeno 25 ředitelům, z nichž pět jmenoval prezident. Kongres měl
pravomoc kontrolovat účetnictví banky. Charter byl rovněž udělen jako monopolní pro oblast celé Unie na dobu dvaceti
let a bance bylo umožněno zakládat pobočky kde uzná za vhodné. Hlavní sídlo banky bylo v Philadelphii. Banka měla
také povinnost transferovat vládní fondy po území Unie bez poplatků. Oproti FBUS však SBUS dostala navíc jeden
specifický závazek a to obnovení směnitelnosti a zavedení jednotné národní měny. V případě, že by banka nebyla
schopna proplácet své bankovky na požádání, byla by sankcionována 12 % úrokem až do doby obnovení směnitelnosti.
Tato situace by však navíc vyvolala politické problémy, jelikož by banka nenaplňovala jeden z důležitých důvodů, pro
které byla založena.38
Úpis akcií začal 16. července 1816 na 25 místech Unie a o akcie nově vznikající banky nebyl přílišný zájem. Po
skončení úpisu zůstaly 3 mil. kapitálu neupsány, které poté upsal již zmíněný Stephen Girard. Banka zahájila činnost
k 1. lednu 1817 s kapitálem ve výši 1,4 mil. v měnovém kovu a 14 mil. v obligacích. Druhá a třetí splátka neupsaných
akcií byla neúspěšná a SBUS proto diskontovala v paru své vlastní akcie spekulantům, čímž upsala kapitál.
Diskontování v podstatě znamenalo půjčení peněz oproti zástavě dluhopisem vystaveným dlužníkem, tedy úvěr, kterým
daná osoba zároveň nakoupila akcie banky. Přibližně 12 mil. tak bylo upsáno ve formě osobních dluhopisů. Vládní úpis
proběhl též ve formě úvěru, který nebyl plně splacen až do roku 1831 (Connant, p. 343). Celkově došlo k splacení
pouze 2 mil. v kovových penězích a podle Catteralla (p. 29), neměla SBUS v prvních dvou letech existence více
měnového kovu než 3 mil.
Podle společného usnesení Sněmovny reprezentantů a Senátu měly být od 20. února 1817 všechny platby vládě buď ve
formě zlata nebo stříbra, bankovek SBUS, vládních pokladničních poukázek, nebo bankovek bank, které umožňují
směnitelnost za měnový kov na požádání. SBUS při obnově směnitelnosti měla být důležitým nástrojem. V dubnu
předešlého roku vyzval ministr financí státní banky, aby obnovily směnitelnost, což se setkalo s odporem a požadavkem
obnovení směnitelnosti až v červenci roku 1817. Po vzájemných jednáních bylo dohodnuto, že banky obnoví
směnitelnost, jestliže SBUS jim poskytne podmínky, které by vyrovnávaly nutnou kontrakci jejich emisí. Podmínky
byly následující (viz Schur, p. 120). 1) SBUS se měla stát okamžitě zodpovědnou za vládní fondy uložené ve státních
bankách, přičemž skutečný převod fondů měl být až po 1. červenci. 2) Nevládní zůstatky nesměly být SBUS
požadovány dříve než sama poskytne úvěry jednotlivcům nebo bankám v hodnotě 6 mil. 3) V případě nouze, byla
ujednána vzájemná pomoc, což při porovnání kapitálové síly a zadluženosti SBUS a státních bank znamenalo vesměs
jednostranné ujednání obdobné věřiteli poslední instance (Smith, p. 147). Podmínky byly pro banku nevýhodné. Banka
však byla politicky zaangažovaná na obnově směnitelnosti. Regulace bankovního systému tak byla podřízena
politickým cílům federální vlády.
Prvním prezidentem banky byl zvolen William Jones a ještě před koncem roku 1816 bylo zvoleno vedení prvních
vzniklých poboček.39
Jonesovo zvolení je považováno za politické a jeho vedení SBUS bývá kritizováno. Jones byl pod
tlakem ministra financí Crawforda a situace, ve které se nacházel, mu moc prostoru pro obnovení stability měny
neumožňovala. Vláda mohla totiž mimo jiné ohrozit banku výběrem svých vkladů.
Směnitelnost byla obnovena k požadovanému datu, nicméně pouze nominálně. Pod tlakem banka souhlasila s akceptací
převodu vládních fondů v nominální hodnotě. Banka v červenci 1817 obdržela 24,7 mil. vládních fondů především
v bankovkách různých státních bank (Schur, p. 121). K požadavkům proplácení těchto bankovek u jejich emitenta a
tedy omezování měnové expanze však nedocházelo. Za hlavní motiv je opět považována politika, jelikož hodně
vlivných osob bylo na expanzi státních bank zaangažováno.40
Státní banky mohly dále navyšovat množství nekrytých
bankovek a jeden z účelů založení banky, pomoc s inflací tím zůstával nenaplněn.
SBUS v počátečních letech za Jonesovy administrativy umožňovala směnitelnost bankovek emitovaných jednotlivými
pobočkami u kterékoliv pobočky v paru. Jednotlivé pobočky navíc neměly specifikovaný kapitál, se kterým mohly
disponovat. Tato vnitřní regulace umožňovala méně disciplinovaným pobočkám nadměrně emitovat na úkor ostatních.
Nejvýrazněji se tato možnost projevila v pobočce v Baltimore, kde vlivem korupce a spekulací později banka utržila
ztrátu ve výši 3 mil. Vzájemná směnitelnost v paru mezi pobočkami se projevovala také v jednosměrném toku
37
Přičemž však musí dát bezodkladně vědět o svém návrhu Kongresu. Ohledně tohoto bodu vznikl později spor.
38
Vláda požadovala za charter od SBUS částku 1,5 mil. splatné ve třech ročních splátkách po druhém roce fungování banky
(Connant, p. 343).
39
První pobočky byly v městech Boston, New York, Baltimore, Charleston a New Orleans. Celkový počet poboček se během
činnosti rozrostl na 25.
40
Akcie státních bank byly tradičně upisovány úvěrově, tudíž jejich vlastnící na inflaci vydělávali. Banky navíc neměly dostatek
měnového kovu.
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
15
bankovek z jihozápadu do států Nové Anglie, kde byly předkládány k proplacení. Mezi těmito regiony panovala
záporná obchodní bilance v případě jihozápadu a pobočky zde vystavovaly směnky na pobočky v Nové Anglii, kde
jedině docházelo k reálné směnitelnosti za měnový kov.41
Toto opatření umožnilo další expanzi měny.42
Banka ve svém
prvním roce činnosti vyemitovala 30 mil., v březnu 1818 poté již 43 mil. (Sumner, pp. 73­74).
Zajímavý pohled na obnovení směnitelnosti nabízí Frass (1974), který si všímá role SBUS v utváření meziregionální
monetární unie. V době komoditního standardu by ideálně měly být deficity obchodní bilance eliminovány podle
Humeova mechanismu toku drahých kovů a tudíž by mělo docházet k přesunu drahého kovu. S přerušením
směnitelnosti v roce 1814 byl tento mechanismus potlačen a nastolen mechanismus flexibilních měnových kurzů,
projevující se různými cenovými hladinami v různých regionech a směnitelnosti bankovek navzájem s různým
diskontem. Různý diskont byl tím pádem i vůči měnovému kovu. Se vznikem SBUS a zavedením měnové směnitelnosti
v paru v situaci různých cenových hladin v ,,monetární" unii tak muselo docházet k přizpůsobování směrem
k rovnováze tokem zboží ze zemí s nižší cenovou hladinou do zemí s vyšší a hromadění bankovek ve státech Nové
Anglie. Podle odhadů byly rozdíly v cenách mezi vnitrozemskými regiony a východními přibližně 25 %.43
Tato situace
jednosměrných nominálních toků umožněná směnitelností svých bankovek v paru u libovolných poboček SBUS, nebyla
dlouhodoběji udržitelná. Pobočky Nové Anglie musely omezovat úvěry, aby byly schopny dostát směnitelnosti, zatímco
její jihozápadní kolegyně prováděly expanzi. Rovněž další faktor, a to nekontrolované expanze nekrytých peněz
státních bank, představoval pro SBUS hrozbu.
Bankovky SBUS obíhaly s diskontem vůči stříbru a v dubnu začaly být obavy o solventnost banky. V případě
směnitelnosti v paru k stříbru jednoduše dochází k arbitráži a odčerpávání měnového kovu z banky. Banka měnový kov
musela nákladně dovážet z Evropy, aby jej se ztrátou mohla v Americe ,,prodat". Mezi červencem 1817 a 1818 SBUS
dovezla 7,3 mil. monetárního kovu, především pro použití na pobočkách v New Yorku a Bostonu (Schur, p. 131).
Situace byla neudržitelná a banka proto zahájila kontrakci omezením úvěrů. V červenci měla banka dluhy na požádání
22,3 mil., kdežto měnového kovu jen 2,3 mil. Jones se začal pokoušet zachránit banku nařízením omezení úvěrů a
proplácení bankovek. Nařízení bylo selektivní, zaměřené především na pobočky z jihozápadu a Nové Anglie se
netýkalo. Mateřská banka odmítla směňovat bankovky svých poboček a rovněž politika směnitelnosti bankovek na
libovolné pobočce byla zrušena. Pobočky měly začít s požadavky na státní banky k proplacení jejich bankovek.
Zároveň s těmito opatřeními začínají pro vedení SBUS přicházet zprávy o špatném hospodaření některých poboček,
především se dozvídá o korupci v Baltimore. Monetární kontrakce, označovaná jako krize roku 1819 nebo panika roku
1819 začala. Jednalo se o první vážnou hospodářskou krizi Unie (Rothbard, 2002a, p. ii).44
SBUS byla v podstatě jedinou držitelkou bankovních rezerv, tedy měnového kovu. Jediná byla schopna a zodpovědná
za udržování směnitelnosti. Jelikož se tehdy jednalo o převážně zemědělskou zemi, dlužníci státních bank spoléhali na
dlouhodobější úvěry a jejich revolving a přestože mohli být solventní, při okamžité poptávce nebyli likvidní. Již za
Jonese začíná docházet k požadavkům na proplácení 20 % pohledávek za státními bankami měsíčně. Není proto divu,
že státní banky nebyly schopny dostát směnitelnosti a na přelomu let 1818­1819 dochází v některých státech tak opět
k přerušení směnitelnosti a k nárůstu opozice proti SBUS.
Za viníka krize byla označována SBUS.45
V listopadu 1818 byla zřízena vyšetřovací komise, která obvinila
management ze špatné správy. Komise neprokázala porušení charteru, což banku zachránilo od jejího odnětí. Ve
skutečnosti banka porušila charter hned na počátku ­ při úpisu kapitálu v monetárním kovu. Kongres banku charteru
nezbavil, nicméně její obraz v očích veřejnosti byl negativní, což znamenalo politické téma do budoucna. V mnohých
státech vzniká opozice vůči bance, jednak z voličské přízně, jednak díky tlakům státních bank, a bývají uzákoňovány
41
V té době docházelo rovněž k prodejům půdy vládou na západě, která výtěžky využívala především na východě.
42
Schur (1960, p. 124 - 127) podává zajímavý komentář. Jones nebyl vzděláním ekonom a jak již bylo zmíněno, získal funkci
prezidenta především z politických důvodů. Jones mohl mít pochybnosti o vhodnosti politiky směnitelnosti bankovek SBUS na
libovolné pobočce. Kdykoliv však státní úředník neví, vybere si politicky nejvýhodnější jednání, což v dané situaci byla všeobecná
směnitelnost. Crawford se domníval, že pokud by nebyla, nebyl by splněn hlavní důvod jejího charteru. Crawford navíc mohl banku
ohrozit výběrem vládních fondů v případě, že by nerespektovala jeho přání, což by za vlády Jonese znamenalo pro banku bankrot.
43
Schur (p. 132) poznamenává, že ceny před krizí byly vyšší také kvůli neúrodě v Evropě a tudíž růstu cen v zemědělství ­ hlavní
části spotřebního koše.
44
Někteří autoři vyzdvihují i jiné než monetární příčiny, a to jednak předchozí spekulativní nárůst cen při neúrodě v Evropě a
problémů obnovy výroby po válce. Pro detailnější informace o této krizi, jejich příčinách a dopadech v širších souvislostech viz
Rothbard (2002a). Rothbard (2002, p. 89) odhaduje, že díky poklesu bankovek a depozit SBUS, státních bank a stáhnutí státních
pokladničních poukázek klesla od poloviny roku 1818 do poloviny roku následujícího nabídka peněz o 28,3 %. Peněžní nabídka
samotné SBUS přitom poklesla o 47,2 %. Vláda v období 1818­1821 podle Timberlake (1965, p. 164) stáhnutím státních
pokladničních poukázek způsobila 30 % pokles cenové hladiny.
45
Jednání SBUS pod politickým vlivem je přehlíženo. Catterall, významný historik zabývající se problematikou této banky, jej téměř
neuvažuje a za hlavního viníka krize považuje špatnou správu Williama Jonese.
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
16
speciální daně na pobočky SBUS. Po zrušení těchto adresných daní nejvyšším soudem (Supreme Court) některé státy
nadále bránily její činnosti uzákoňováním překážek směnitelnosti bankovek. Předkladatelé museli např. prokázat, že se
jedná o jejich bankovky a že nejednají ve jménu někoho jiného.
Prezident Jones rezignoval v lednu 1819. Přichází větší regulace poboček, kdy mateřská banka zakázala další
poskytování úvěrů oproti zástavě dluhopisy problematickým pobočkám bez souhlasu rady ředitelů. Pobočky také
dostaly příkaz dále nechat každý měsíc proplácet pohledávky za státními bankami, a to ve výši 20 %.
V kritické době roku 1819 do čela banky přichází Langdon Cheves. Banka se v té době nacházela před úpadkem, kdy
neměla téměř žádný monetární kov. Cheves okamžitě zakázal emisi bankovek pobočkami na jihu a západě. Pokračoval
v proplácení bankovních pohledávek za jinými bankami ve stejné míře. Dále požádal stát o lhůtu při transferu daní
z místa výběru na místo určení. Získal také z Evropy půjčku 2 mil. S těmito opatřeními se mu podařilo odvrátit krach.
Krizový management prezidenta Chevese pokračoval dále a pro budoucí řízení zpřísnil pravidla emise, stanovil kapitály
pro jednotlivé pobočky, pravidla jejich hospodaření a vyrovnávání závazků navzájem. Vzájemná směnitelnost
bankovek jednotlivých poboček byla zakázána. Z důvodu zajištění zisků, větší bezpečnosti a navrácení k zdravé měně
chtěl snížit dluhy státních bank a stanovil ponechání proplácet dluhy státních bank v pravidelných intervalech oproti
měnovému kovu. Udělal také personální změny a byla podána žaloba na některé ředitele, především z Baltimore za
spiknutí proti bance. Cílem Chevese nebyl zisk, ale záchrana a restrukturalizace banky. To se mu podařilo. Cheves
banku stabilizoval. Během jeho funkčního období došlo k restrikci úvěrování, kdy banka téměř neinvestovala, viz.
tabulka č. 5. Cheves v prezidentské funkci končí v říjnu 1823 i pod vlivem politické a akcionářské opozice, jelikož
nevyplácel dividendy a omezoval bankovní zisky.
Tabulka č. 5.: Oběživo a úvěry mezi lety 1817­1823
William Jones Langdon Cheves
Rok 1817 1818 1819 1820 1821 1822 1823
Oběživo 1,9 8,3 6,5 3,5 4,5 5,5 4,3
Úvěry 3,4 41,1 35,7 31,4 30,9 28 30,7
Zdroj: Dewey, p. 153
Po Chevesovi přichází do čela banky v lednu 1823 Nicholas Biddle, považovaný za jejího nejúspěšnějšího prezidenta.
Musíme dodat, že měl ke své politice i odlišné podmínky než jeho předchůdci. Za měnové kontrakce během Chevese se
regionální ceny přizpůsobily tak, aby umožnily meziregionální směnitelnost.
Biddle se rozhodl banku zprogresivnit směrem k dosahování zisku. Oproti Chevesovi chtěl zvýšit oběh vlastních
bankovek a více podporovat pobočky, což znamenalo znovu obnovit jejich utlumenou činnost. Jejich investice navíc
měly směřovat do progresivnějších regionů na východě. Pro prosazení této politiky vybral Biddle jako hlavního
prostředníka pobočku v New Yorku a nastavil pravidla k jejímu posílení. Tato pobočka měla akumulovat stříbro a dávat
do oběhu co nejvíce svých bankovek, tj. při vyrovnávání závazků vydávala výhradně svoje bankovky a cizí
naakumulované předkládala k proplacení jednou týdně. Obdobná pravidla začala platit i pro další pobočky na pobřeží, a
to pobočky ve Philadelphii, Richmondu, Savannah, Charlestonu.
Cheves ponechal Jonesův zákaz vzájemné směnitelnosti bankovek SBUS na libovolné pobočce. Biddle stanovil nová
pravidla pro směnitelnost. Bankovky v denominaci $5, které byly nejnižší denominací, kterou mohla SBUS emitovat a
které tvořily přibližně jednu šestinu všech jejích bankovek, byly směnitelné na požádání ve všech pobočkách. Ostatní
bankovky byly směnitelné jen v místě vydání nebo v Philadelphii. Biddle také ponechal fixní kapitály jednotlivým
pobočkám a uplatňoval v nich pravidelnou kontrolu. Jižním a západním pobočkám umožnil úvěrování, stanovená
pravidla měla zabránit jejich nadměrné úvěrové expanzi. Cheves upřednostňoval při diskontování vydání státních
bankovek. Obával se, že by vládní operace mohly ohrozit její rezervy. Biddle se toho neobával, jestliže by nedocházelo
k nadměrným emisím nekrytých bankovek státních bank (které se dostávaly k SBUS pro platbu daní ­ tj. aby je
diskontovala a umožnila zaplatit daně v jejich bankovkách), a proto požadoval pravidelně předkládat bankovky
k proplacení. Biddle dokázal zvýšit počet bankovek SBUS v oběhu z 4,4 mil. na počátku své funkce na 9,6 mil.
v červnu 1826. Pod jeho politikou, která jak jsme zmínili, spočívala v tlaku na směnitelnost státních bank, se stabilita
měny v Unii progresivně zlepšovala (Catterall, pp. 98 - 99).46
Podotkněme ještě, že za vedení Biddla byla SBUS
zisková.
46
Catterall popisuje N. Biddlea jako konzervativního prezidenta s malým sklonem k riziku, který preferoval krátkodobější úvěry.
V letech 1824 banka odmítla půjčovat na delší období a raději preferovala státní dluhopisy. Díky tomu poté byla schopna udržet
směnitelnost po vypuknutí komerční krize ve Velké Británii roku 1825, která postihla i Spojené státy, především státy Nové Anglie.
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
17
Politický spor o banku měl počátky již v roce 1824 kdy proti sobě v kandidatuře na prezidenta mimo jiných stáli i
Henry Clay a Andrew Jackson. V této době podle historiků však nebyl spor o banku hlavním bodem kampaně.
Prezidentem se nakonec stal John Q. Adams. V následujících volbách roku 1828 vyhrává Jackson (agrární,
demokratická strana) nad Clayem (federalistická strana), jehož motivem bylo omezit činnost banky. Jackson považoval
činnost banky za problematickou a mezi jeho argumenty patřila opět otázka ústavnosti této instituce a její přínos pro
Unii. Situace tomu nasvědčovala, jelikož postupem času se podařilo snižovat vládní dluh. Oponenti Jacksona naopak
vyzdvihovali pomoc vládě se správou financí a její vliv na stabilitu měny.47
V roce 1832 bylo hlasování o obnovení
charteru, které bylo schváleno v obou komorách Kongresu, prezident Jackson jej však vetoval. V následujících volbách
roku 1832 se téma obnovení charteru stalo jedním z hlavních. V těchto volbách byl znovu zvolen Jackson a nastává tzv.
válka o banku.48
Jackson pověřil ministra financí W. Duane o převedení vládních fondů z banky. Duane odmítl, a tak Jackson na jeho
místo dosadil R. Taneyho, který byl ochoten převod udělat. Fondy z banky byly odčerpány v roce 1833 a byly svěřeny
do správy sedmi státních bank, zvaných též ,,pet bank". Počet pet bank se do roku 1836 zvýšil na 91 do konce roku
1836 (Rothbard, 2002, p. 93). SBUS sice měla dostatek měnového kovu v rezervách, nicméně aby si zachovala
dostatečný rezervní poměr, musela zpřísnit svoji úvěrovou politiku, nepřijímat cizí bankovky a vybrat své vklady u
cizích bank.49
Po neobnovení federálního charteru nastává za vlády prezidenta Andrew Jacksona a jeho následovníka Martina van
Burena ve Spojených státech k období tzv. ,,svobodného bankovnictví", kdy na federální úrovni nebyla charterovaná
žádná banka, blíže viz Kvasnička (2008). Toto období si ponechává charter jako způsob regulace, a to s různými
omezeními podle jednotlivých států. Některé státy postupně umožňují volný vstup do odvětví a získat omezené ručení.
SBUS získala charter od Státu Pennsylvania v únoru 1836. Vládní podíl v bance byl postupně vyplacen a byl proveden
nový úpis, který měl kompenzovat úbytek kapitálu v plné výši. Kapitál banky byl nicméně příliš velký na lokální
operace a Biddle se jej rozhodl rozmístit do akcií různých společností. V následné krize let 1837 přišel o některé
z těchto investicí, v roce 1838 banka byla nucena přerušit směnitelnost a v roce 1841 šla do likvidace. Biddle rezignoval
v roce 1839 (Connant, pp. 354­355).
Viděli jsme, že SBUS za svých patnáct let existence v blízkém kontaktu s vládou hrála významnou roli ať již na
stabilizaci nebo destabilizaci peněz a bankovnictví. Její nadměrná expanze nekrytých peněz z počátečních let její
činnosti umožnila prodloužit předchozí období úvěrové expanze a následná recese roku 1819 byla jejím vyústěním. Za
prezidentů Chevese a Biddla zaujala banka konzervativnější politiku, což bylo jedním z faktorů pro následnou cenovou
stabilitu, kterou zobrazuje následující tabulka č. 6.50
Méně jednoznačný je její vliv na jednotlivé regiony Unie.
Fenstermaker, Filer (1986) se pokusil odhadnout vliv jejího působení na peněžní zásobu a rezervní poměry v Nové
Anglii a dochází k závěru, že tento vliv byl zanedbatelný, s odůvodněním její nižší kapitálové významnosti v tomto
kapitálově vybavenějším regionu. Odhady ukazují, že v roce 1831 tvořily bankovní peníze SBUS jen 8 % celkové
nabídky bankovních peněz v Nové Anglii. Oběh bankovek SBUS byl významnější v jihozápadních regionech.
Tabulka č. 6.: Index cen výrobců mezi lety 1814 - 1836
1814 1815 1816 1817 1818 1819 1820 1821 1822 1823 1824
PPI 182 170 151 151 147 125 106 102 106 103 98
1825 1826 1827 1828 1829 1830 1831 1832 1833 1834 1835 1836
103 99 98 97 96 91 94 95 95 90 100 114
Zdroj: McCallum, p. 314
Naneštěstí v této době musela banka pro stát zaplatit dluh ve výši 7 mil., ke kontrakci však nedošlo. Viz Timberlake (1978, p. 29),
který nabízí vybraná data rozvahy banky z let 1817­1840.
47
Catterall (pp. 431­432) popisuje rezervní poměr banky držené na úrovni jedné třetiny k oběživu. V roce 1833 po vybrání vládních
fondů, viz níže, měla banka 17 mil. v oběživu a monetární kov v hodnotě 7 mil. oproti státním bankám, jejichž oběživo bylo na
hodnotě 68 mil. s měnovým kovem v hodnotě 10­11 mil.
48
Timberlake (1978) se domnívá, že Jackson byl zvolen spíše pro své válečné zásluhy a že rovněž další důležitá témata byla
předmětem kampaně. Z faktu, že složení Kongresu se nezměnilo soudí, že bankovnictví nehrálo u voličů významnou roli, resp. lidé
s činností banky byly spokojeni. Catterall (1903) se domnívá, že hlavní podíl na zpolitizování tématu obnovení charteru nese
opoziční kandidát Clay.
49
Popis opatření, která podnikl N. Biddle, viz Catterall, p. 316. Pro data viz Timberlake, 1978, p. 29.
50
Významným vlivem může mít dále růst populace, který byl v období 1818­1836 v průměru 2,97 % ročně a růst reálného HDP,
které dosahovalo 4,32 % ročně (Officer, Williamson, 2008).
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
18
Vzhledem k regulaci spojené se SBUS vyvstává ještě poslední otázka na její centrálně bankovní funkce. Viděli jsme, že
SBUS prošla různými fázemi vývoje a počáteční podmínky, ve kterých operovala, byly v některých ohledech značně
odlišné od koncových. U SBUS se mísí některé funkce komerční a centrální banky, a to díky jejímu vztahu k vládě a
specifikům jejího charteru. SBUS jako federální banka mohla působit ve více státech a její kapitál byl zpočátku
významnější částí bankovního systému. Jelikož její bankovky měly privilegium pro platbu vládních závazků, vláda v ní
držela své fondy a formálně rozhodovala jednou pětinou v jejím vedení. Tato skutečnost se projevovala zejména
v prvních letech, kdy byly politické tlaky na obnovu směnitelnosti a politikové zasahovaly do činnosti SBUS pro
podporu měnové expanze. Banka měla omezení půjčovat státu, nicméně od jejího založení ji stát dlužil několik let za
upsaný kapitál. V počátečních letech banka umožnila, aby vládě pomohla s dluhem, kdy byl vládními dluhopisy upsán
její kapitál. V pozdějších letech však v monetizaci dluhu nepokračovala. V některých aspektech tedy SBUS naplňovala
funkci banky státu (resp. vlády). Explicitní funkci banky bank a jejich regulátora však nezastávala. Primárními
rezervami bankovního systému byl měnový kov. SBUS neměla emisní monopol a neprováděla dozor nad hospodařením
bank. Některé banky u ní měly otevřené účty z důvodu usnadnění vzájemného platebního styku. Z důvodu kvazizákonného
platidla měly bankovky SBUS zaručený oběh a vzhledem ke kapitálovému významu a rozšířené působnosti
tvořily významnou část peněžní nabídky. Bankovky státních bank se tak častěji dostávaly na její přepážky a SBUS za
prezidenta Biddla svým ziskově motivovaným tlakem na jejich směnitelnost napomáhala ke kontrole nadměrné expanze
nekrytých peněz ostatními bankami. Clearing pro bankovní systém však SBUS neprováděla.
Závěr
V práci jsme postupně prozkoumali široké a heterogenní období od vzniku prvních bank po revoluční válce až po
počátek období tzv. svobodného bankovnictví. Během tohoto období dochází postupně k vzniku prvních bank a
bankovních systémů. Zároveň se vznikem bank se objevuje i jejich regulace, která se ve sledovaném období postupně
zpřísňovala a měla různé dopady na bankovní systém.
První klasická banka vzniká v Americe v roce 1782 pod názvem Bank of North America (BoNA). Důvody pro její
vznik je možno spatřovat dvojí, dané situací, ve které se Unie nacházela. Banka vzniká jako pomoc vládě
s financováním válečného dluhu po revoluční válce a zároveň dostává privilegium správy vládních financí. S BoNA
přichází první bankovní charter jako budoucí standardní forma regulace bankovnictví. Chartery bance vymezují
privilegia uznávaná autoritou a pravidla její činnosti. Podstatnou vlastností udělení charteru je získání omezeného
ručení. Chartery byly udělovány na dvou úrovních, a to federální vládou a jednotlivými státy. BoNA získala jako jediná
banka jak federální, tak i státní charter. Po ukončení války roku 1873 došlo k omezení vztahu mezi vládou a bankou a
hlavní činnost banky spočívala v komerčních aktivitách.
Vznik BoNA není spojen se snahou o získání emisního monopolu. První banky byly chápány jako úvěrové kluby pro
obchodníky a ne jako zdroj měny. Za peníze byl v té době standardně považován měnový kov. V době vzniku prvních
bank nelze ještě mluvit ani o bankovním systému. Jednotlivé banky vznikají v jednotlivých státech a jejich bankovky se
pouze výjimečně dostávaly k jiné bance. Banky byly rovněž chápány jako veřejné instituce s povahou přirozených
monopolů sloužící obchodníkům, a v rámci jednotlivých obchodních center nebyl viděn důvod pro udělení charteru
vícero institucím. Regulace formou charteru však byla užitečná i z jiného důvodu než pro regulaci bankovního odvětví,
a to z pohledu činnosti banky, problému corporate governance. Chartery tak měly zároveň chránit jejich akcionáře,
drobné obchodníky, před případným zneužitím moci bankou, která oproti nim disponovala významnou kapitálovou
silou, kterou by neomezena mohla obrátit proti nim.
Další historicky významnou bankou je First Bank of United States (FBUS), která měla být po podepsání ústavy bankou
nově vzniklé federální vlády. Banka vznikla v roce 1791 a s charterem na 20. let. Bance byl udělen federální charter,
který vymezoval její roli správce vládních financí. Vláda rovněž ustanovila bankovky FBUS jako zákonné platidlo pro
závazky vůči státu, tedy především daní a cel. Zároveň s tímto umožňoval charter vládě kontrolovat činnost banky.
Vláda v této bance však nebyla výhradním akcionářem. Její podíl činil dvacet procent.
Významnou výhodou, kterou federální charter FBUS umožňoval, byla možnost zakládání poboček v jednotlivých
státech unie. Chartery udělené ostatním bankám vždy jednotlivými státy tuto možnost neumožňovaly a státní banky
tedy působily pouze v rámci daného státu. Federální charter rovněž stanovil bance kapitál v hodnotě 10. mil., který byl
v té době v porovnání s ostatními bankami významně vysoký.
Hlavním motivem banky bylo dosahování zisku a vazba na vládu spočívala pouze ve správě jejích fondů. Funkce, které
zastávají centrální banky dnes, FBUS nezastávala. Regulace činnosti banky a statut jejích bankovek umožňovala, že se
pobočky banky staly významným místem, do kterého přicházely bankovky státních bank. V rámci své ziskové orientace
FBUS předkládala tyto bankovky k proplacení emitujícím bankám za měnový kov a tímto zabraňovala nadměrné emisi
nekrytých peněz , resp. pomáhala regulovat stabilitu bankovnictví.
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
19
Po vypršení charteru FBUS došlo v roce 1812 k další válce s Anglií, během které je bankovnictví téměř bez regulace.
Pro krytí válečných výdajů vláda navíc emituje dluhopisy, které přijímala pro platbu daní a které se staly rezervami
státních bank. Ty oproti nim emitovaly své bankovky a dochází k měnové expanzi. Jednotlivé státy vzhledem potřebě
finančních zdrojů umožňovaly vznik bank bez charteru a rovněž tolerovaly přerušení směnitelnosti bankami v roce
1814, ke kterým došlo ve všech státech s výjimkou státu New England.
Situaci státních financí a rozvráceného bankovnictví s přerušenou směnitelnosti měla řešit Second Bank of United
States (SBUS). Té byl přidělen v pořadí třetí federální charter od Kongresu v roce 1816, a to na 20 let. Bance je
stanoven v porovnání s ostatními bankami významný kapitál, a to ve výši 35 mil. Charter SBUS je velice obdobný
charteru FBUS a banku privileguje ke správě vládních financí. Bankovky SBUS jsou stanoveny rovněž zákonným
platidlem pro platby státu. Rovněž vládní podíl na akciích banky tvořil dvacet procent. Bance je také umožněno
zakládat pobočky v libovolném státě Unie podle svého uvážení.
Důležitým důvodem vzniku této banky byla obnova směnitelnosti. Mnohem více než její předchůdkyně podléhá tato
banka politickému vlivu, kdy pro cíl obnovení směnitelnosti je podporována její nadměrná expanze. V počáteční fázi
tak banka nevyžaduje proplácení bankovek státních bank v měnovém kovu a umožní tak prodloužit dobu měnové
expanze. Sama však při této politice, kdy zajišťovala směnitelnost svých bankovek za měnový kov, přicházela o
rezervy. Tato situace nebyla dlouhodoběji udržitelná a banka musela v roce 1818 přistoupit k měnové restrikci, která
byla jedním z hlavních důvodů pro následnou hospodářskou recesi roku 1819.
Po této krizi, kterou se SBUS podařilo finančně i politicky překonat, dochází k umírněné politice. Nový prezident
SBUS banku postupně stabilizuje a další prezident ji orientuje směrem k dosahování zisku. Banka poté nechává
proplácet bankovky konkurenčních státních bank, čímž obdobně jako FBUS přispívá k regulaci nadměrné expanze.
Rovněž politický vliv byl po krizi menší. V pozdějších letech poté dochází ke sporům mezi nově zvoleným prezidentem
Spojených států Andrewem Jacksonem a prezidentem banky Nicholasem Biddlem. Spor, který končí neobnovením
federálního charteru SBUS.
Použitá literatura
[1] BULLOCK, CH. J. The Finances of the United States from the 1775 to 1779, with Special Reference to the
Budget, Madison: University of Wisconsin , 1895.
[2] BULLOCK, CH. J. Essays on the Monetary History of the United States, New York: MacMillan, 1900.
[3] CALOMIRIS, CH. W. Institutional Failure, Monetary Scarcity and the Depreciation of Continental, The
Journal of Economic History, 1988, roč. 48, č. 1, s. 47­68.
[4] CATTERALL, R. C. H. The Second Bank of the United States, Chicago: The University of Chicago Press, 1903.
[5] CONNANT, CH. A. A History of Modern Bank of Issue, New York: G. P. Putnam's Sons, 1907, ch. XIII a XIV.
[6] COWEN, D. T. The First Bank of the United States and the Securities Market Crash of 1792, The Journal of
Economic History, 2000, roč. 60, č. 4, s. 1041­1060.
[7] DEWEY, D. R. Financial History of The United States, New York: Longmans, Green and Co., 5. vydání, 1915.
[8] FENSTERMAKER, J. Van The Statistics of American Commercial Banking, 1782-1818, The Journal of
Economic History, 1965, roč. 25, č. 3, s. 400-413.
[9] FENSTERMAKER, J. Van, FILER, J. E., HERREN, R. S. Money Statistics of New England, 1785-1837, The
Journal of Economic History, 1984, roč. 44, č. 2, s. 441­453.
[10] FENSTERMAKER, J. Van a FILER, J. E. Impact of the First and Second Banks of the United States and the
Suffolk System on New England Bank Money: 1791-1837, Journal of Money, Credit and Banking, 1986, roč. 18,
č. 1, s. 28­40.
[11] FRASS, A. The Second Bank of the United States: An instrument for an Interregional Monetary Union, The
Journal of Economic History, 1974, roč. 34, č. 2, s. 447­467.
[12] GOUGE, W. M. A Short History of Money and Banking, Mises Institute, 2007.
[13] HAMMOND, B. Banks and Politics in America, from the Revolution to the Civil War, Princeton: Princeton
University Press, 1991.
[14] HEPBURN, A. B. A History of Currency in the United States, New York: The Macmillan Company, 1915.
NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR 3 ­ 4 /2008
20
[15] HUMMEL, R. J. The Monetary History of America to 1789: A Historiographical Essay, Journal of Libertarian
Studies, 1978, roč. 2, č. 4, s. 373­389.
[16] KAGIN, D. H. Monetary Aspects of the Treasury Notes of the War of 1812, The Journal of Economic History,
1984, roč. 44, č. 1, s. 69­88.
[17] KLEBNER, B. J. State-Chartered American Commercial Banks, 1781-1801, The Business History Review,
1979, roč. 53, č. 4, s. 529­538.
[18] KNOX, J. J. History of Banking in the United States, New York: Bradford Rhodes & Company, 1900.
[19] KVASNIČKA, M. Stabilita a efektivnost amerického ,,svobodného bankovnictví", Národohospodářský obzor,
Brno, 2008. s. 22-41
[20] LAUGHLIN, J. L. The History of Bimetalism in the United States, New York: D Appleton and Company, 1898,
kap. 2.
[21] McCALLUM, B. T. Monetary Economics: Theory and Policy, Macmillan Publishing Company, 1989. kap. 15,
s. 298--333.
[22] MENŠÍK, J. Asignáty, Národohospodářský obzor, 2008. s. 42-53
[23] MICHENER, R. Backing Theories and the Currencies of Eighteenth-Century America: A Comment, The Journal
of Economic History, 1988, roč. 48, č. 3, s. 682­692.
[24] MORGAN, W. The Origins and Establishment of the First Bank of the United States, The Business History
Review, 1956, roč. 30, č. 4, s. 472­492.
[25] NEATLES, C. P. The Emergence of a National Economy, 1775­1815, Holt, Renehard and Wiston, 1962.
[26] OFFICER, L. H. a WILLIAMSON, S. H. Annualized Growth Rate and Graphs of Various Historical Economic
Series, MeasuringWorth, 2008, dostupné na http://www.measuringworth.com
[27] RAPPAPORT, G. D. The First Description of the Bank of North America, The William and Mary Quarterly,
1976, roč. 33, č. 4, s. 661­667.
[28] ROTHBARD, M. N. Conceived in Liberty, Alabama: Mises Institute, vol. 4, 1999. pp 388­399.
[29] ROTHBARD, M. N. A History of Money and Banking in the United States, The Colonial Era to World War II,
Alabama: Mises Institute, 2002.
[30] ROTHBARD, M. N. The Panic of 1819, Alabama: Mises Institute, Alabama, 2002a.
[31] SCHUR, L. M. The Second Bank of the United States and the Inflation after the War of 1812, The Journal of
Political Economy, 1960, roč. 68, č. 2, s. 118­134.
[32] SMITH, V. C. The Rationale of Central Banking and the Free Banking Alternative, Liberty Fund, 1990.
[33] SOMMER, J. H. The Birth of the American Business Corporation: Of Banks, Corporate Governance, and Social
Responsibility, Bufalo Law Review, 2001, roč. 49, č. 3, s. 1011­1097
[34] SUMNER, W. G. History of American Currency, New York: Henry Holt and Company, 1874.
[35] SYLLA, R. Early American Banking: The Significance of the Corporate Form, Business and Economic History,
1985, roč. 14, č. 2, s. 105­123.
[36] SYLLA, R. U.S. Securities Markets and the Banking Systém, 1790 ­ 1840, Federal Reserve Bank of St. Louis,
Review, May/June, 1998, s. 83­98.
[37] THAYER, T. The Land-Bank System in the American Colonies, The Journal of Economic History, 1953, roč. 13,
č. 2, s.145­159.
[38] TIMBERLAKE, R. H. Jr. The Origin of Central Banking in the United States, Harvard University Press, 1978
[39] TIMBERLAKE, R. H. Jr. Money, Banking, and Central Banking, Harper & Row Publishers, 1975
[40] WETTERAU, J. O. The Branches of the First Bank of the United States, The Journal of Economic History,
1942, roč. 2, s. 66­100.
3 ­ 4/ 2008 NÁRODOHOSPODÁŘSKÝ OBZOR
21
Anotace
Název anglicky: The Origin of American Banking and its Regulation, 1776 - 1836
Anotace: Práce si všímá monetární historie Spojených států v období od vyhlášení nezávislosti až po rok 1836, se
zaměřením na vztah regulace a stability platebního systému. Postupně jsou prozkoumána období vzniku první
,,klasické" banky Bank of North America a vznik federálních bank s blízkostí k vládě First Bank of the United States a
Second Bank of the United States.
Klíčová slova: Historie amerického bankovnictví, Kontinentály, Bank of North America, First Bank of the United
States, Second Bank of the United States, regulace
Abstract: This article examines the monetary history of the Unites States in the period from the Declaration of
Independence to 1836. Its main focus is the relation between regulation and stability of payment system. Periods of the
establishment of first ,,classical" bank the Bank of North America and first federal banks connected to government the
First Bank of the United States and the Second Bank of the United States are successively examined.
Key words: History of US banking, Continentals, Bank of North America, First Bank of the United States, Second
Bank of the United States, regulation
Klasifikace JEL: E42, E58, N21