4
PISA - HONBA ZA POŘADÍM
Dnešní stav vzdělávací politiky lze charakterizovat jednoduchým konstatováním - omezuje se na sledování pořadí v žebříčcích. Toto tvrzení není ani v nejmenším polemické, neboť je až děsivě evidentní. Všechna relevantní ave veřejnosti rovněž prezentovaná a horlivě diskutovaná politická rozhodnutí týkající se vzdělání jsou v posledních letech motivovaná buď špatným umístěním v žebříčku nebo vedená přáním dosáhnout lepšího umístění. Bez ohledu na to, zda se iniciují školské reformy, propagují pedagogické programy nebo požadují elitní univerzity s excelentním studiem, argument je vždy stejný: pořadí v žebříčku se musí zlepšit. V pozadí současné politiky vzdělání se ne rýsuje sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne jeho společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze redukovat na jedinou otázku: Na jakém místě jsme?
Otázka po umístění, ideologický výraz ekonomie vydírání, získává ve vzdělávací politice dodatečný, nedobrovolně komický význam. Atraktivita vzdělávacího místa se dovozuje z pořadí, jež onakonkrétní lokalita zaujímá při nejrůznějších rankinzích - tedy hodnoceních či klasifikacích. Kdyby se například vrankinzích nacházela nějaká rakouská univerzita neustále na předním místě, nemohl by koncept takzvané elitní univerzity v Maria Gugging nabýt tak rychle konkrétní podoby, s níž se dnes realizuje. Také požadavek evropského komisaře Josého Manuela Barrosy na založení Evropského technologického \mútutu (Eumpeanlnstitiite of Technology - EIT) se zdůvodni^ \)hi\\ič [k>-ukazem na to, že evropské univerzity se v nejrůznějších klasifikačních žebříčcích zřídka umísťují na předních místech. Arozruch, který působí studie PISA je téměř výhradné motivován faktem, že v žebříčku zemí zaujímají Rakousko a Německo místa na konci středního pole.
Myšlení bylo nalirazeno počítáním pořadívnějakém žebříčku, což se nejzřetelněji projevuje na testech PISA, Za. touto zkratkou se skrývá Programmefor International Student Assessment OECD, jehož úkolem a náplní je každé tři roky
TEORIE NEVZDĚLANOSTI
52
přezkoušet základní kompetence patnáctiletých žáků a udělat mezinárodní srovnání. Skutečnost, že v prvním testu dopadlo Německo a při druhém Německo i Rakousko spíše špatně, způsobila kromě kolektivní deprese, jaká se při otázkách vzdělám vidí jen zřídka, i zcela novou orientaci politiky vzdělání, která za svůj cíl vyhlásUa lepší umístění při dalším testu PISA. Místo osvícenských cílů vzdělání - autonomie, sebevědomí a duchovní proniknutí světa -, místo cQů reformní pedagogiky- přiblížení životu, sociální kompetence a radost z učení -, místo cílů neoliberálních politiků - flexibdita, mobilita a uplatnění - nastoupil jediný vzdělávací cíl: obstát v testu PISA! Ták signifikantní projev nevzdělanosti se těžko najde vnějakém jiném domnělém centru vzdělání.
Na studii PISA ovšem neudivují výsledky. Není nijak překvapivé, že v podstatě průměrná země, jakou je Rakousko, dosáhne v dosti průměrně koncipovaném testu průměrného výsledku. Překvapivá ovšem bylareakce na tu to skutečnost. Mluvilo se o šoku a katastrofě, vrcholící krizi, svolávala se setkání na nejvyšší úrovni, byla u stavená komise, jejíž předseda zároveň organizuje testy PISA v Rakousku, aby se konečně mohlo, po letech reformního běsnění, všechno od základu zase zreformovat. Před každým testem PISA a po něm zachvátí zemi hysterie a hektická činorodost. Nikdo se samozřejmě necítí být viníkem špatných výsledků, ovšem všichni ostatní samozřejmě udělali všechno špatně. A každý ví, jak to zlepšit. I když PISA nemůže změřit úroveň vzdělání celé populace žáků, jedno jistě umí - ukazuje, kde žijí experti na vzdělání té kierě země.
Je pozoruhodné, že při tom všem se takřka vůbec nediskutuje o spolehlivosti testu, z jehož výsledků například vyplývá, že instituce, které měly pověst neměnné setrvalosti, se vkrátké době dramaticky proměnily k horšímu. Během tří let se Rakousko propadlo o několik významných míst v žebříčku. Je nepochopitelné, jak se mohly tytéž školy se stejnými učiteli a s podobnou populací žáků během několika let tak výrazně zhoršit. Vysvětlení je možné jen dvojí. Buďmátest mnohem menší vypovídací hodnotu, než se obecně předpokládá, nebo byly reformy školství zaváděné v posledních letech - autonomie škol, reforma osnov, snížení počtu vyučovacích hodin, zvýšení počtu žáků ve třídách, EDV (elektronické zpracování dat) místo výuky němčiny, pravopisná reforma - zcela kontraproduktivní.
KAPITOLA 4. PISA - HONBA ZA POSADÍM
53
Je načase si položit otázku, jestli vůbec patrí to, co se testem PISAměří, k hlavním cílům výuky na rakouských a německých školách. Nebylo snad v posledních letech vysoce moderní odsuzovat čtení, psaní, počítání a myšlení (kompetence k řešení problémů se to dnes jmenuje] jako zastaralé schopnosti a nahrazovat je mediální kompetencí, týmovou prací, sociálním učením a připraveností komunikovat? Kde jsou najednou ti progresivní didaktici, kteří nás léta poučovali, že čtení zahrnuje i schopnost vnímat rychle se měnící sled obrazů a že v tom je populace mladistvých daleko kompetentnější než například dospěh, stejně takto lépe umí s počítači, takže počítání je zbytečné. Proč nikdo nevyčte tvůrcům testů PISA staromódni představy o vědění? Samostatně a zcela sami abez počítače abez obrázků mají dospívající číst komplexní testy a dokonce je chápat? Který pedagog by se dnes něco takového odvážil požadovat?
Existuje, iu testů PISA, cosi jako lest rozumu a paradoxnost dějin. To, co se konzervativní pedagogové odvažují už léta říkat jen potichu, je náhle po jednom dvou testech zase poslední výdobytek moudrosti. Že schopnost číst obtížné testy adokázat se artikulovaně vyjadřovat v nějakém jazyce, bymohlo být hodnotou, na to už přišli mnozí i bez PISA. Nicméně jakmile někdo vposledních letech konstatoval, že mladá generace na tom není nejlépe se čtením, a požadoval, aby se škola soustředila na zprostředkování základních kognitivních schopností, místo aby si pod diktátem virtuální soutěže dělala nejrůznějšími nabídkami zábavy samarcklamu, byl označován za kulturního pesimistu se zaostalými a reakčními názory. Podobná varování nikoho nešokovala a byla rychle bagatelizována odkazem na „moderní školu" a„nové myšlení". Po studii PISAjc všechno jinak. Už zase se vosnovách může objevit čtení apočítání a možná dokonce i myšlení. Proč tak náhlá změna názoru?
Odpověďje jednoduchá. Není to nečekaným pochopením nutné politiky vzdělání, ale proto, že PISAje statistikou OECD a je prezentována jako mezinárodní pořadí, jaké známe z žebříčku zemí sestaveného podle počtu medailí získaných na olympijských lirách. Jde tedy o hodnocení zemí. Bez hodnocení zemí by PISA byla jen věcí expertů. Šok z domnělé katastrofy vzdělání se napájí z bezduchých zdrojů sportovního zpravodajství a potvrzuje tak jen to, nač si stěžuje. Formulace známé ze sportovního dění, jimiž se komentuje umístěni
TEORIE NEVZDĚLANOSTI
54
vtestu PISA, nejsou náhodné. Čteme-Iidnes výkladykpoliticevoblastivzdělám a vědy, můžeme mít chvíli dojem, že jsme se spletli v žánru. Hemží se to vnieh eUtními mužstvy a výjimečnými výkony, talentovými rezervamiatrénin-
kovýmimetodami, které mají vyprodukovat špičkové hráče. Voblasti, kde má jít údajně o duchovní sféru, bezduchý jazyk prozrazuje skutečné poměry. Otřesnější než výsledky testů PISAje důvěřivost, s jakou se k pořadí vzhlíží. Předem lze interpretovat takřka neurotickou fixaci na žebříčky všeho druhu jako pomstu moderní mediální společnosti na rovnostářských principech demokracie. Jsou-li si všichni od přírody rovní, ale nikdo není stejný jako ostatní, je třeba konstruovat ro z díly. Klasifikační žebříček se jeví jako objektivní a neúplatný a zároveň nezpochybnitelně otevřený světu -je dobré vědět, kde jsou ti nejlepší. Žebříčky stvrzují prastarou důvěru v hierarchický světový řád, jímž nemůže otřást žádná revoluce. Žebříček je ale také prodchnutý demokratickým duchem, který sugeruje, že žádné pořadí není jednou provždy dané. Společenské řády minulosti z boží vůle usilovaly propojit věčnou hierarchii podle několika málo parametrů s vybranými skupinami jedinců ainstitucí. Dnes je však možná změna. Žebříčky, alespoň podle své ideologie, tvrdí, že každý se může stát jedničkou, nebo alespoň, jak zní mantra nového náboženství, dosáhnout umístění v mezinárodní špičce. Především ale posedlost pořadím v žebříčcích zachovává vpervertované formě princip rovnosti - neexistuje nic, co by se nedalo sestavit do žebříčku. Před
žebříčkyjsme si všichni rovní. Atak se horhvěazcelalibovolněsestavují pořadí - žebříčky advokátů, kardiologů, starých mládenců, gymnázií, univerzit, hotelů, restaurací, mateřských školek, výzkumných ústavo, manažerů, bank, pojišťoven, krasavic a jejich chirurgů.
Žádné pořadí všaknení samozřejmé, žebříčeknikdynespadneznebe,takžeprávě ideologie volného trhuje s rankmgem v rozporu a je nutná korektura. Kdyby volný trhfungoval s onou brutalitou, na niž mnozí přísahají, byly by žebříčky zbytečné, protože trh sám funguje jako instance, která rozhod uje o úspěchu a neúspěchu, schopnosti a neschopnosti obstát v konkurenci. Podle této logiky by špatné školy, průměrní manažeři, třetiřadé univerzity, mizerní chirurgové a ošklivé modelky prostě jednou zmizeli. Neviditelná ruka trhu by neúprosně určovala pořadí. Vtakovém zbožnění trhu přirozeně tkví značná
KAPITOLA 4. PISA - HONBA ZA POŘADÍM
55
míra metafyzického pojetí dějin. Pro vyznavače trhu bez přívlastků vládne trh jako kdysi Hegelův světový duch. Žebříčky tody sugerují, že se nemusí čekat, jak rozhodne trh, ale rozhodnutí lze anticipovat, dokonce nahradit, a zároveň sugerují trh tam, kde vůbec neexistuje. Fakt, že si žáci z Andalusie a žáci z Laponska konkurují pořadím v žebříčku PISA, nemá s reálným děním na trhu nic společného, ani kdyby se sektor vzdčlání zcela zprivatizoval a ekonomizoval. Zpráva, že se žáci z finské jezerní roviny umístili lépe než žáci z naho r n ich planin ľberského poloostrova, nepovede k žádnému pedagogicky motivovanému stěhování národů. Profitovat bude ale jistě turistická branže z poznávacích cest do zaslíbené vítězné země, kterou musí každý odborník na vzdělání absolvovat jako sekulární pouť. Rozhodujícím motivem pro generální uctívání žebříčků je ták ústřední postava fingované soutěžní agentury - vítěz. Máme vítěze testů PISA a vítěze mezinárodní klasifikace vysokých škol, kteří propůjčují žebříčkům svou auru, a pro školy, které se umístily na horších místech, znamenají pobídku, aby se od vítězů poučily, a pokud to dopadne dobře, vítěze i předhonily. V soutěži hodnotící excelentnost, jíž se musely zúčastnit třeba německé univerzity, aby mohly využít pod pory, která jim měla umožnit přiřadit se ke světové elitě, se hodnotilo jako plus, když školapopsala, co hodlá dělat, aby se připodobnila prestižním americkým univerzitám. Kvalita je tedy dnes špatná kopie něčeho, co se předpokládá v zámoří. Podobné programy na dohánění a předhánění se ve vzdělávací politice s oblibou označují za „ambiciózní cíl", jakému se musí všechno podřídit. „Ctižádost,"ják napsal Ludwig Wittgenstein,, je smrt myšlení".1 Pohled na programovou výzbroj škol a univerzit, jež je fixovaná na pořadí v žebříčku, dokazuje pravdivost této věty. Odkaz na pořadí v žebříčku, jež škole uniklo, nebo oznámení pořadí, jehož chce dosáhnout, ovšem zpravidla nepotřebuje další argumenty. Ti, kdo se chtějí vyhnou t jakékoli v diskusi výrokem: „odkazujeme na umístění ve studii PISA", by se měli ve svčtě, který si uchoval alespoň jiskřičku schopnosti reflexe, beznadějně blamovat. Dnes jsou považováni za experty. Mimo veškeré reálné potřeby a možnosti funguje žebříček pořadí jako nástroj řízení, s nímž lze provozovat vzdělávací pohtiku, jež se stále více řídí externími, vnějšími a svévolnými kritérii se vzděláním nijak nesouvisejícími.
TEORľE NEVZDĚLANOSTI
56
Myšlenka ohodnocení a seřazení do žebříčku bylaod počátku spojená s paradigmatem myšlení podnikové ekonomiky, které má školy a univerzity proměnit v podniky, jež lze poměřovat podle makroekonomických výsledků. Samozřejmě i ve sféře vzdělání existovaly odjakživa situace s rysy soutěže, dobré školy lidé znali a doporučovali a konkurence mezi univerzitami - stejně jako mobilita- patřila od prvopočátku k jejich znakům. Ale tato konkurence se týkal a různých světonázorových proudů, metod a modelů a také různých forem akademické kultury, byla to takříkajíc konkurence, v níž šlo o přístupy k pravdě, ne konkurence ve smyslu pořadí v žebříčku. Soutěživost, která patřila od počátku k tradicím ve světě vědy a univerzit a projevovala se ve sporu o lepší teorie a atraktivnější učitele, se dnes znovu vynalézá a vrhá na imaginární trh, kteiý se vytváří teprve stanovením pořadí podle výsledků evaluacíatestů.
V tomto posunu se projevuje zásadní charakteristika veškeré nevzdělanosti - fe-tišizace náhodného. To, co může být za určitých okolností velmi smysluplné, se absolutizuje apovyšujenajediné kritérium. Z někdejší konkurence ve vědě, která se ještě dala v argumentačním sporu o pravdu v institucionalizované formě chápat jako specifická forma diskurzu, se stává zaslepené vyhlížení místa na slunci. Vzhledem k rostoucímu sjednocování vědeckých přístupů ak tomu příslušných kulturvědční je skutečná analýza konkurenčních metod nebo škol stále vzácnější, zatímco virtuální konkurence stejného narůstá.
Je omylem věřit, že různé pořadí v žebříčcích univerzit postihuje skutečný stav. Anivglobalizované společnosti univerzita v Klagenfúrtu nekonkuruje lepšími vědci a nadanějšími studenty univerzitě v Šanghaji. Argument, že pořadí alespoň vyjadřuje reálnou odstupňovanou kvalitu, z níž lze usuzovat na ekonomickou a technologickou potenci země vbudoucnu, je rovněž naprostý mýtus. Vprotikladu krozšířenému mínění neexistují údaje, které by dokazovaly, že úroveň vzdělání společnosti, počty vysokoškoláků, pořadí v žebříčcích nebo počet takzvaných elitních institucí bezprostředně souvisí s ekonomickou prosperitou, sociálními jistotami nebo civilizační úrovní té které země.
Určovat pořadí znamená hodnotit. Pointa všech rankingů spočívá v tom, že se věci, které by nikdo nevnímal jako bezprostředně související, porovnávají jako rovnocenné. Svrch ováný j c dnes ten, kdo má moc určovat pořadí. Fakt,
KAPITOLA 4. PISA - HONBA ZA POŘADÍM
57
že takové žebříčky dnes sestavující jednotlivci jen zcela výjimečně, je výsledkem úsilí o objektivitu. Volbu deseti nejlepších německých románů lze jistě ještě přenechat neomylnému úsudku takzvaného krále kritiků, pro žebříček padesáti filmů všech dob je už vhodné ustavit porotu filmových publicistu, seznam nejlepších zubních lékařů můžou přinejhorším sestavit špičkoví pacienti, kteří předtím proběhli podobným výběrem, a tam, kde selže směsice subjektivní libovůle a samozvaného skupinového rozsuzování, se doporučuje přenechat véc odborníkům - ratingové agentury zažívají obrovskou konjunkturu. Profesionálové z těchto agentur sestavují poradí na základě více či méně transparentních kritérií pomocí testů a evaluací, někdy spíše podle citu a vkusu hodnotitelů, vždy ale za velké peníze.
U lidí, kteří propadli mechanismu žebříčků, se rychle projeví symptomy nutka-vosti, jaké známe z psychoanalýzy. Cokoliv se objeví, musí se okamžitě zařadit. Ták jako musí někteří neurotici počítat v každé koupelně kachlíky, je současný expert v oblasti vzdělání nucen odpovědět na jakoukoliv otázku, kterou dostane, ve formě žebříčku. Co znamená kvalita výuky? Testy a poradí! Co je dobrá univerzita? Evaluovat a stanovit pořadí. Jak se projevuje vědecká kvalila'/'Scst.avcrmii žebříčku periodik. Jakým výzkumným projektům dát zelenou? Nechat projekty posoudit a stanovit pořadí! Věc sama není nikdy předmětem zkoumání nebo reflexe, vždycky jen místo, jaké zaujímá v nějakém pochybném žebříčku.
Petišizaee žebříčků je výrazem a symptomem specifické formy nevzdělanosti-chybějícího úsudku. Immanuel Kant nazval v Antropologii z pragmatického hlediska'/, roku 1798 chybějící úsudek formou hlouposti.2 Jakékoliv řazení skutečně nahrazuje kvalifikovaný úsudek, protože je to posedlost falešnou představou, že posuzovat znamená kvantifikovat. Cím více se na nějaké univerzitě nebo škole mluví o zajištění kvality, tím méně jde o kvalitu, nýbrž naopak o rozpuštění kvality v kvantitě. Veškeré specifické danosti, vykonaná práce a také nedostatky se v takové instituci a u lidí v ní pracujících převádějí na čísla, a tak mizí.
Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí
TEORIE NEVZDĚLANOSTI
58
počet publikací číslem impaktového faktoru časopisů, lze podle výsledného čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali.
Ratingové agentury a agentury pro zjišťování kvality, a to i v případě, že jsou součástí univerzity, se odmítají byť jen náznakem věnovat analýze obsahu, čímž prozrazují, co se v současnosti chápe jako kvalita - je to čirá, nezastíraná a prostá kvantifikace. Kvantifikace z definice pojmu není kvalita a kvalitu nelze z pochopitelných důvodů jednoduše převést na kvantitu. Koncept zjišťování kvality, který nerespektuje ani nejjednodušší základní pojmy logiky, tohle všechno dávno zapomněl. Právě na této hlouposti ovšem spočívá fascinace rankingem, protože zde se jeví kvality je n j ako vztah jednotlivých kvantit. Číslo pořadí vyjadřuje, kdo je lepší akdo je horší.
Ovsem vztah, který k sobě mají různé entity, není bez významu, a potěšení srovnávat a hodnotit je základní schopností lidského rozumu. Abychom se mohli tomuto potěšení přiměřeně věnovat, je nutný úsudek, jehož součástí je schopnost se na jedné straně do těchto věeí pustit a nadruhé straně schopnost vůbec rozeznat, o jaký případ se jedná, jak to formuloval Kant. Například vedení univerzit nakažené všeobecným zbožněním rankingu, začínají sestavovat klasiíikační seznamy společenskovědních nakladatelství, aby mohly publikace snadněji ohodnotit, a tak nejenže popírají realitu, ale hodlají, ať vědomě či ne, implicitní normativní nárok - různorodost nakladatelství, která je ekonomickým tlakem beztak silně omezena, převést na uniformní šeď seznamu. Tím je v důsledku otázka po obsahu toho, co kdo píše, nahrazena otázkou, zda publikuje u nakladatelství zařazeného do seznamu. Takovým postupem se stanovují obsahové akcenty. Svobod a bádání je tak okleštěná o další segment, energii a sílu, kterou je třeba k myšlení, je nutné investovat do úsilí, aby byla práce publikována u některého z předem určených nakladatelství.
To, co se videologii rankingu jeví jako empirický rozbor daných kvalit adeficitů,
má při bližším pohledu naprosto normativní charakter. Z autority žebříčků vyplývá zadání, podle něhož se modifikují kultury vědění a reformují systémy vzdělání, aniž by takové zadání bylo explicitně stanoveno. Kritéria, podle nichž se sestavují žebříčky - počtem nositelů Nobelových cen počínaje přes
KAPITOLA *   PISA - HONBA ZA POŘADlM
59
seznamy publikací až povýši získaných finančních prostředků - málokdy vyhovují i nižším nárokům statistické metodologie, jsou však bez odporu přijímány. Tím se tato kritéria stávají skutečnými parametry, jimiž se musí řídit vzdělávací instituce, které už nemají ponětí, co pojem vzdělání znamená.
Závažnější než propad znalostí mládeže je v testech PISA skrytý normativní nárok, který se za podobnými testy skrývá. To, co se po první realizaci testů začínalo rýsovat, se už u třetí série testů stalo oficiálním programem: Školy se musí na test PISA lépe připravit, učitelé mají žáky trénovat na očekávané zadání bez ohledu na to, jestli se to slučuje s platnými osnovami, nebo neslučuje. A školy, ať jsou organizovány jakkoliv a bez ohledu na to, v jakém prostředí fungují, se stávají výcvikovými středisky pro tajné učební osnovy ideologů OECD. Fakt, že žádná evropská země neměla odvahu považovat rozvoj vlastní pedagogické kultury za prvořadý bez ohledu na výsledky testů PISA, ukazuje, jaký normativní tlak testy produkují, byt tato normativnost nemusí být zamýšlená. Avšak některé základní poznatky aplikovane sociologie by stačily ke zjištění, že empirická inventura, která se v časech soutěžní mánie prezentuje žebříčkem poradí, už není projevem měření výkonu, ale stává se vyjádřeným imperativem.
Lze se odvážit teze, že normativní násilí žebříčků je její skutečnou funkcí. Žebříčky pořadí fungují jako dosti primitivní, ale nanejvýš účinná opatření řízení a kontroly, jejichž cílem je připravit oblast vzdělání o poslední zbyteček svobody, který se jako relikt humanistických ideálů ještě uchoval. Jsou to především tyto žebříčky-a jakmile jsou publikované, nikdo se už neptá, za jakých podmínek vznikaly -, které určují nejen diskuse o hodnotě a kvalitě vzdělávacích zařízení, ale také spouštějí politická, organizační a finanční opatření v oblasti vzdělání. Evaluace a rankingy slouží jako skvělá 2áminka ke krácení rozpočtů, rušení institutů, studijních oborů, dalšího vzdělávání a vědeckých pracovišť, nebo k přesunům finančních prostředků tam, odkud se vbudoucnu Čeká lepší umístění v žebříčcích.
Při vyhlašování údajně zásadních úkolů evropských univerzit se dnes mluví téměř jen o pořadí v žebříčcích, objemu investic, ukazatelích, počtu absolventů a procentu těch, kteří studium nedokončili, ao tom, jak se to vše realizuje vUSA. Podstata, o mz jde, otázka po smyslu, funkci a statutu různých vědee-
TĚORIE NEVZDĚLANOSTI
60
kých oborů, otázkapoznáníanáročnosti vzdělání přitom nehraje vůbec roli, V dýmu kadidla vyhodnocovacích rituálů a kontroly kvality dochází pozvolna k restrukturaci celého vzdělávacího systému, kdy už bezpochyby nejde o poznání, vědeckou zvídavost a akademické svobody, ale o fantazmata efi-cience, aplikace, kontroly, špičkových výkonů a přizpůsobení, tedy o veškeré podoby nevzdělanosti.
KAPITOLA 4. PISA     HONBA ZA POŘADlM
61