Selhání státu (státní správy)

Teorie selhání státu se zaměřují na vymezení nedostatků v rámci systému, ke kterým dochází. Pokud
vymezíme státní správy jako pojem, který zahrnuje všechny procesy formování a uplatňování politické
moci, lze selhání státu rozdělit do pěti problémových okruhů[1]:

·       Selhání totalitárních politických systémů

o  nedostatečná schopnost autokorekce – systémy nejsou schopny správně reagovat na vnitřní změny,
protože mají oslabenou zpětnou vazbu;

o  potlačení tvořivého potenciálu lidí -  totalitární systémy neposkytují dostatek prostoru pro
uplatnění schopností lidí, což ovlivňuje celkový výkon ekonomiky.

·       Selhání přímé demokracie

o  úskalí referenda – problém s formulací otázky v referendu, aby byla současně srozumitelná,
nenávodná a zároveň plně vystihovala podstatu problému;

o  nevýrazná většina vítězí nad vyhraněnou menšinou – většina může mít opačný názor k problému,
který se jí nedotýká než vyhraněná menšina, které se věc přímo dotýká.

·       Selhání reprezentativní demokracie

o  volební paradox – Condorcet, Arrow – podmínky kdy volební systém vzhledem k preferencím voličů
selhává (výběrem volebního systému lze výrazně ovlivnit celkové výsledky politických stran i pořadí
kandidátů);

o  „balíčky“ preferencí – existuje několik, pro voliče významných, politických agend a může vyhrát
i kandidát, který nezískal většinovou podporu ani v jedné agendě, pokud se mu podaří uspokojit
jednotlivé skupiny voličů v těch agendách, které je nejvíce tíží;

o  odcizení zvolených reprezentantů zájmům voličů – kontrola zvolených zástupců ze strany voličů je
obtížná, někdy nemožná;

o  vliv organizovaných zájmů (lobby) -  silné skupiny jsou schopny si prosadit lepší podmínky na
náklady celé společnosti;

o  omezený časový horizont -  většina politických rozhodnutí se děje pouze v horizontu jednoho
volebního období, proto existuje riziko, že krátkodobý prospěch je upřednostněn i  s vědomím
dlouhodobé ztráty;

o  vliv masmédií – hromadné sdělovací prostředky mají silnou moc ovlivnit různé skupiny obyvatel a
tím i ovlivnit preference jednotlivých stran.

·       Selhání typická pro výkon správy

o  nízká efektivita a malá přizpůsobivost byrokratických aparátů – tyto obtíže souvisí s potížemi
hodnocení užitku, nedostatečné nebo chybějící konkurence a nepružnými pravidly pro rozhodování;

o  odcizení státní byrokracie jejímu poslání -  odcizení je umožněno tzv. informační asymetrií,
jinak řečeno vytváří se velký prostor zneužití informační převahy k prosazení zájmů, které nemusí
být ve prospěch veřejného zájmu, ale ve prospěch instituce nebo jednotlivců, kteří ji řídí.

·       Selhání vlastní decentralizovaným soustavám

o  složitost řízení v decentralizovaných soustavách správy – pokud je potřeba přijmout rozhodnutí
týkající se většího počtu samostatných útvarů, bude řízení složitější a pomalejší;

o  ohrožení veřejných zájmů prosazováním zájmů skupinových – pokud jsou decentralizované složky
ovládány místními zájmovými skupinami, pak se schopnost státu prosadit ucelenou politiku výrazně
oslabuje;

o  fiskální externality – místní decizoři (rozhodovatelé) mohou mít tendenci ignorovat řešení
problémů, které se negativně dotýkají vyššího celku.

________________________________

[1] Rozdělení podle Potůček, M. – Nejen trh. Praha, 1997