I tato společenství byly mezinárodními organizacemi založenými na základě mezinárodních smluv. Od ostatních se ale lišily ve dvou aspektech:

 

První mezinárodní organizací, která vybočila z řady a od všech ostatních se odlišovala metodou integrace, bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Založeno bylo v roce 1951 tzv. Pařížskou smlouvou, jež vstoupila v platnost v následujícím roce. Jeho cílem bylo vytvořit platformu pro úzkou spolupráci v oblasti uhelného a ocelářského průmyslu, přičemž spolupráce byla postavena na zcela novém nadstátním principu. 

 

Členské státy ESUO dobrovolně na toto Společenství přenesly některé své pravomoci. Důsledkem bylo, že o většině otázek týkajících se produkce a odbytu uhlí či oceli se napříště rozhodovalo na úrovni tohoto Společenství namísto členských států. V některých případech se rozhodovalo dokonce většinovým hlasováním, kdy k přijetí rozhodnutí nebyl nutný souhlas všech členských států. Veškerá Společenstvím přijatá rozhodnutí přitom byla pro všechny členské státy závazná, tzn. i pro ty státy, které hlasovaly proti přijetí takového opatření. 

 

Musíme si uvědomit, že takto pojatý způsob integrace byl ve své podstatě výjimečný. Tradiční mezinárodní organizace totiž fungují na zcela odlišných principech a zmiňovaná nadstátnost se v nich neuplatňuje. V tradičních mezinárodních organizacích totiž nedochází k přenosu pravomocí. Státy o všech otázkách spadajících do působnosti takové organizace rozhodují státy samy prostřednictvím orgánů, v nichž jsou zastoupeny na úrovni zástupců vlád a při hlasování jsou si státy rovny bez ohledu na svou velikost. Výsledné rozhodnutí má zpravidla podobu mezinárodní smlouvy, jež zavazuje pouze ty státy, které výslovně hlasovaly pro její přijetí. ESUO naproti tomu mělo svou vlastní vůli, na členských státech relativně nezávislou, mohlo tak samo činit rozhodnutí, závazná pro všechny jeho členy.

 

Myšlenka nadstátní mezinárodní organizace, která bude sama a často většinově rozhodovat o klíčových hospodářských otázkách, nalezla své pokračování v dalších dvou evropských společenstvích. Znamenala totiž možnost realizovat proces integrace s takovou účinností, která v případě tradičních mezinárodních organizací, kde každé rozhodnutí bylo výsledkem kompromisu vyhovujícího všem, nebyla uskutečnitelná. 

 

V roce 1957 byly uzavřeny další dvě mezinárodní smlouvy, tzv. Římské smlouvy, na jejichž základě vznikají v roce 1958 Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Ukázalo se totiž, že koncept nadstátní organizace je realizovatelný a životaschopný. Ze všech tří Společenství mělo největší význam Evropské hospodářské společenství. 

 

Evropské hospodářské společenství bylo důležité proto, že pokrývalo hospodářskou spolupráci ve všech oblastech, které nespadaly pod EURATOM a ESUO. Jeho cílem bylo zajištění nepřetržitého a vyváženého hospodářského růstu, vyšší stability, rychlejšího zvyšování životní úrovně a užších kontaktů mezi členskými státy. Prostředkem k dosažení toho široce pojatého cíle měl být společný trh. Společný trh představoval prostor, v němž byl umožněn volný oběh zboží, osob, služeb a kapitálu. Spolupráce dále zahrnovala zemědělskou politiku, dopravní politiku, jednotný systém ochrany hospodářské soutěže, vytvoření celní unie a zavedení společné obchodní politiky vůči třetím zemím.