Cíl

Budete seznámeni s přístupy k posuzování ekonomické efektivnosti vzdělávání. Budete mít přehled o formách a studijních programech realizovaných v terciárním vzdělávání, dále o samosprávě vysoké školy a systému financování terciárního vzdělávání. Budete mít teoretický základ nutný k posuzování ekonomické činnosti vzdělání. Budete tedy schopni posoudit efektivnost  a kvalitu jednotlivých vzdělávacích systémů. Budete se orientovat v evropské „vzdělávací politiky. Získáte znalosti nezbytné ke komparaci systémů v rámci zemí EU.

Pokyny ke studiu

1. účast na přednášce

2. studium základní, příp. doporučené literatury

3. procvičení učiva viz otázky

Studijní zdroje:

·        Evropská unie a vzdělávání: Příloha Učitelských novin 22-23/2003.

·        Průcha, J.: Hodnocení kvality vzdělávání: Charakteristiky v mezinárodních komparacích. S. 74-81. In: Ekonomické aspekty vzdělanosti v regionálním kontextu I. Ústí nad Labem: UJEP, 2003. v knihovně.

·        Teorie nevzdělanosti : omyly společnosti vědění / Konrad Paul Liessmann ; [z německého originálu ... přeložila Jana Zoubková].. -- Vyd. 1.. -- Praha : Academia, 2008.. -- 125 s.

·        Organizace vzdělávací soustavy České republiky 2008/09

·         České školství v mezinárodním srovnání

Úkoly a cvičení

1. Jak můžeme nahlížet na kvalitu vzdělávání?

2. Které instituce dohlížejí na kvalitu vzdělávání?

3. V čem se liší hodnocení od evaluace?

4. Vymezte vzdělávací politiku a charakterizujte cíle moderní vzdělávací politiky.

5. Zhodnoťte negativa a přednosti vzdělávací politiky před rokem 1989.

6. Popište hlavní cíle obsažené v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky.

7. V čem spočívá kutikulární reforma?

8. Jaké je postavení vzdělávací politiky mezi ostatními politikami EU?

9. Popište hlavní cíle Lisabonského summitu.

10. Které programy EU se realizují na podporu vzdělávání?

Shrnutí

Jednou ze základních oblastí, kterými se ekonomika vzdělávání zabývá, jsou možnosti měření efektivnosti vzdělání. Základní rovnice efektivnosti poměřuje výstupy se vstupy, resp. účinky s náklady na vzdělání. Ekonomové zjistili, že existuje silný pozitivní vztah mezi vzděláním a příjmy. V 60- tých letech se vyvinula teorie lidského kapitálu, která tyto závislosti vysvětluje na základě investic do lidského kapitálu. Ve všeobecnosti, jednotlivec může zvýšit svůj lidský potenciál investicemi do vzdělání, výcviku či zdravotní péče. Tato teorie se zabývá peněžními i nepeněžními náklady a výnosy vzdělání a pokouší se o jejich vyjádření.

Kvalitou vzdělávání rozumíme žádoucí úroveň fungování nebo produkce těchto procesů či institucí, která může být předepsána určitými požadavky a může být tudíž objektivně měřena i hodnocena. Existují ale různé přístupy ke kvalitě vzdělání: kvalita jako dokonalost, kvalita jako bezchybnost, kvalita jako způsobilost pro účel, kvalita jako transformace, kvalita jako práh (mez), kvalita jako pozdvižení (na vyšší úroveň).
Hodnocení kvality vzdělání se stává neodmyslitelnou součásti managementu vzdělávacích institucí. Kvalitu je možné hodnotit z více pohledů: z úrovně vlády, zaměstnavatelů, pedagogů nebo studentů. Další přístupy k hodnocení kvality jsou postavené např. na hledisku kvality vstupů či výstupů, makroekonomické a mikroekonomické hledisko, hledisko z procesuálního aspektu apod.
Při hodnocení kvality vzdělání můžeme využít také metodu SWOT analýzy, která vychází ze silných a slabých stránek interního prostředí a příležitostí a hrozeb vnějšího prostředí. Ve smyslu hodnocení kvality rozeznáváme dvě roviny: vnitřní (sebehodnocení a autoevaluace) a vnější (hodnocení a evaluace).

Pro externí evaluace a kontroly práce škol je zřízena Česká školní inspekce jako správní úřad s celostátní působností. Proces evaluace, kontroly a hodnocení výsledků škol jsou založeny na uplatnění souboru ukazatelů, kritérií a nástrojů, které umožňují zjišťovat, hodnotit a kontrolovat činnost škol.

Pro zabezpečení péče o kvalitu vysokoškolského vzdělávání se zřizuje akreditační komise, která má 21 členů. Akreditační komise zejména hodnotí činnost vysokých škol a kvalitu akreditovaných činností, posuzuje další záležitosti týkající se vysokého školství a vydává k nim stanovisko.

 Vzdělávací politika je souhrnem konkrétních činností a opatření, kterými vzdělávací subjekty usilují o naplnění rolí vzdělání ve společnosti. Projevují se zejména v rozhodování o vzdělávacích institucích, v přístupech ke vzdělání, v jeho obsahu, cílech, ve způsobech organizace a financování. Významná role ve vzdělávací politice připadá státu.

Vzdělávací politika je vždy součástí společenského vývoje, je hluboce zakořeněna v národní historické tradici. Nemůže stát ani mimo národní kontext a vývojové trendy, které zaznamenává okolní svět. Jsou pro ni typické zejména tyto principy: celoživotního vzdělávání, rovných šancí v přístupu ke vzdělání, individualizace a diferenciace ve vzdělání a internacionalizace ve vzdělávání.

Vzdělávací politika před rokem 1989 byla deformována, ale nebyla poznamenána jen negacemi. Změny, které ve vzdělávací politice probíhají po roce 1989, jsou spojeny zejména s uplatňováním role státu, ostatních subjektů ve vzdělávací politice, s problematikou zajišťovaní spravedlivého přístupu ke vzdělání a jeho kvality a s otázkami financování a efektivního vynakládání zdrojů na rozvoj vzdělání.

Nejdůležitější problémy, které by vzdělávací politika měla řešit v EU je zejména vymezení vazby mezi vzděláváním, pracovní sílou a ekonomickými faktory, zohlednění sociálního aspektu vzdělávacího systému, vztah mezi všeobecným přístupem ke vzdělání a kvalitou výuky, evaluace pedagogického procesu, problematika učitele a jeho vzdělávaní, problematika řízení školství a školského managementu, financování školství.

Základní nástroje, které vzdělávací politika má, je plánování, legislativa, financování, kurikulární politika, evaluace, monitorování a vzdělávací reforma.

Vzdělávací politika nepatří mezi společné politiky EU, což znamená, že pravomoci ve vzdělávací politice zůstávají v rukou členských zemí a většina iniciativ EU není pro členské země závazná.

Strategickými směry a cíli EU ve vzdělávání jsou základní tři: zvýšit kvalitu a efektivitu vzdělávacích systémů členských zemí, usnadnit všem přístup ke vzdělávání, otevřít vzdělávací systémy širšímu světu. Významným bodem při formovaní evropské vzdělávací politiky byl Lisabonský summit (2000), který deklaroval, že "lidé jsou hlavním aktivem Evropy a musí být středem všech politik EU" a stanovil konkrétní cíle vzdělávací politiky do roku 2010. Na podporu vzdělávání v EU se využívají programy EU - Socrates, Leonardo da Vinci a Mládež, na které navazují další podprogramy a aktivity.

Mezi jednotlivými zeměmi existují značné rozdíly v rozsahu přímých intervencí centrálních orgánů do jednotlivých sektorů školského systému. Při určitém zjednodušení můžeme vysledovat tři typy řízení školství: typ převážně centralizovaný (Německo, Itálie), typ centralizovaný - regionalizovaný (Francie), typ převážně decentralizovaný (Dánsko, Velká Británie).