4
NEWSLETTER – duben /2010
5
NEWSLETTER – duben /2010
Česká výše veřejného zadlužení
kolem 30 % HDP byla
v mezinárodním měřítku
dlouhodobě považována za
dobré číslo. Existovali i tací,
kteří jej interpretovali jako
existenci prostoru pro další
zvyšování veřejných výdajů
a téměř nekonečného prostoru
k šedesátiprocentní hranici
maastrichtského kriteria. Jak
je tedy možné, že během jediného
roku se tento relativně
příznivý obraz totálně rozpadl
a na začátku března 2010 ratingové
agentury dokonce pohrozily
ČR snížením ratingu?
V první řadě připomeňme,
že během uplynulé dekády se
relativní zadluženost českého
státu více než zdvojnásobila.
V roce 1998 činilo veřejné
zadlužení 15 % HDP, v roce
2008 přibližně 30 % HDP.
Zhoršení tohoto ukazatele bylo
koncentrováno do let 1998
až 2003. Od roku 2003 do roku
2008 byla výše zadlužení
v poměru k HDP víceméně
stabilní kolem 30 % HDP, ačkoli
veřejné finance skončily
každoročně jako deficitní.
Pozorného čtenáře může
napadnout, jak je možné, že
každý rok byly veřejné finance
v deficitu a relativní výše
zadlužení přitom nerostla.
Například v roce 2005 činil
deficit veřejných financí
3,6 % HDP a relativní výše
dluhu k HDP klesla z 30,4 %
na 29,8 %. Jak vysvětlit tento
zdánlivý paradox? Propočet
relativní výše dluhu v poměru
k HDP je složitější než prosté
přičítání (nebo teoreticky odčítání)
sald veřejných financí
k minulé výši zadlužení. Bez
ohledu na to, jak skončí veřejné
finance v příslušném roce,
se samotný ukazatel relativní
výše zadlužení pro určitý rok
(ve srovnání s rokem předchozím)
mění i s ohledem na
to, jak vysoké sazby z dluhu
platíme, jaký je hospodářský
růst a jaká je výše inflace.
Dluhová past
Koeficient dluhové pasti
je založen na triviálním vztahu.
Relativní výše zadlužení
v příslušném roce vychází
z výše zadlužení v roce předchozím
a dále je přímo úměrná
výši úrokové sazby, kterou
z dluhu platíme a nepřímo
úměrná růstu (či poklesu)
HDP v běžných cenách.
Předpokládejme, že veřejné
finance (včetně platby úroků
– tedy primární deficit)
skončí v příslušném roce jako
vyrovnané. Pak je poměr mezi
úrokovými sazbami a nominálním
růstem HDP pro vývoj
zadlužení určujícím faktorem.
Hodnota tohoto poměru
je vyšší než 1 v případě, že je
úroková sazba z veřejného
dluhu vyšší než nominální
růst HDP; potom platí, že relativní
zadlužení v tomto roce
ve srovnání s minulým rokem
stoupne, a to, i když veřejné
finance v tomto roce skončí
jako vyrovnané. Hodnota je
nižší než 1 v případě opačném,
tedy že sazby z dluhu
jsou nižší než nominální růst
HDP. Potom by také relativní
výše zadlužení v případě vyrovnaných
veřejných financí
meziročně poklesla.
Promítneme-li tento jednoduchý
vztah do pohledu
na minulý vývoj českého zadlužení,
lze snadno vysvětlit,
proč se česká míra zadluženosti
pohybovala stále kolem
30 % HDP i při trvale deficitních
veřejných financích.
Relativně nízká úroveň zadlužení
byla navzdory setrvalým
deficitům udržována relativně
vysokým hospodářským
růstem a relativně nízkými
sazbami z dluhu. V období
hospodářského růstu nominální
růst HDP dosahoval trvale
vyšších hodnot než výše
úroků, které jsme z veřejného
dluhu platili. Mezi lety 2003
a 2008 rostl nominální HDP
– tedy HDP v běžných cenách
tempem v průměru 8,5 %
ročně, zatímco úroková míra
z dlouhodobých státních dluhopisů
se pohybovala mezi 3
a 4 %. Poměr mezi úrokovou
mírou a nominálním růstem
byl tedy příznivý – v průměru
kolem 0,96 a díky němu by
se bylo relativní zadlužení ČR
v případě vyrovnaných veřejných
financí snižovalo o něco
více než 1 procentní bod ročně.
Zde je tedy klíč vysvětlení,
proč byla celková výše zadlužení
stále relativně nízká i při
dlouhodobých deficitech veřejných
financí.
Prvním rokem, kdy se poměr
mezi výší sazeb a nominálním
růstem HDP obrátil,
byl rok 2009, kdy HDP nominálně
klesl o 1,5 %, tedy došlo
historicky poprvé k tomu,
že koeficient dluhové pasti
byl vyšší než 1. Jednoduchá
trojčlenka: sazby z dluhu nad
3 %, pokles HDP nominálně
o 1,5 %. V tomto momentě
se obraz českých veřejných
financí změnil naprosto dramaticky
– během dvanácti
měsíců relativní zadluženost
státu vylétla z přibližně 30 na
odhadovaných přibližně 37 %
HDP. Podle pravděpodobných
kontur makroekonomického
vývoje v roce 2010
zadlužení povyskočí minimálně
o dalších 5 procentních
bodů, tedy s jistotou překročí
40 % HDP. Za dva roky tak
relativní zadlužení stoupne
o více než deset procentních
bodů, což jasně ukazuje, jak
rychle může k destrukci veřejných
financí docházet.
Co krize ukázala
Krize přinesla několik zásadních
poznatků. Za prvé,
jak iluzorní byla představa, že
česká výše veřejného zadlužení
je komfortní a bezpečná.
Za druhé, současný evropský
vývoj snad již musel každého
přesvědčit o tom, že bez dlouhodobě
udržitelného veřejného
hospodaření nemá smysl
se snažit o vstup do eurozóny.
A v neposlední řadě se projevilo
i to, že reformní pokus
ze druhé poloviny roku 2007
strukturální problém českých
veřejných financí neřešil.
Ještě před rokem se zdálo,
že dluhová past nám v žádném
případě nehrozí. Jenže
krize situaci značně změnila.
Celkové oživení evropské ekonomiky
je váhavé, nerovnoměrné
a obecně slabé. Malá
a otevřená česká ekonomika
je přitom na síle evropské poptávky
vitálně závislá. Faktor,
který dlouhodobě mírnil růst
české zadluženosti, přestal
působit a jeho výrazné zesílení
nelze zatím očekávat.
Krize přinesla řadu lekcí
i samotné eurozóně, jejíž diferenciace
nyní vyplývá napovrch.
Řada zemí se potýká
s problémy důvěry investorů
a s potenciálními problémy
financování veřejného dluhu.
S růstem zadlužení rostou rizikové
prémie a zvyšují úroky
pro problémové země. Z pohledu
veřejných financí eurozóna
jako celek možná pomůže
přestát krizi jednomu problémovému
státu, rozhodně
ale nebude akceptovat nové
problémové žadatele ani tolerovat
kreativní účetnictví.
Pokud bude ČR usilovat
o vstup do eurozóny, bude muset
mít veřejné finance zkonsolidované
udržitelně, resp.
dlouhodobě. S ohledem na
stárnutí populace to znamená
velkou výzvu. Mimo jiné i proto,
že v roce 2008 minulá reforma
přesvědčila i Evropskou
Komisi k ukončení procedury
Veřejné finance v dluhové pasti
Eva Zamrazilová
členka bankovní rady ČNB
Tabulka: Saldo veřejných financí v ČR
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Saldo veřejných financí (v % HDP) –5,0 –3,7 –3,7 –5,7 –6,8 –6,6 –3,0 –3,6 –2,6 –0,6 –1,5
Veřejný dluh (v % HDP) 15,0 16,4 18,5 25,1 28,5 30,1 30,4 29,8 29,6 28,9 29,9
Pramen: ČSÚ
CEP nabízí knihu „Evropské instituce jako zájmová skupina“
od profesora ekonomie na Univerzitě v Mannheimu
Rolanda Vaubela. První část zkoumá hybné síly centralizace.
Druhá část analyzuje Evropskou komisi. Třetí část rozebírá
Evropský parlament. Čtvrtá část diskutuje Radu. Pátá
část se zabývá Evropským soudním dvorem. Šestá část zkoumá
Lisabonskou smlouvu a její alternativu. Sedmá část klade
otázku, jak EU reformovat. Knihu přeložil Jiří Brodský.
Předmluvu ke knize napsal prezident Václav Klaus.
75 stran, 70 Kč.
NABÍZÍME
CEP nabízí knihu Michala Petříka „Evropa ve slepé
uličce“ s podtitulem „Lisabonská smlouva a politická
unifikace“. Kniha analyzuje základní pojmy evropské integrace
a rozebírá vývoj k politické unii. Zkoumá pilíře
Lisabonské smlouvy a další změny zaváděné Lisabonskou
smlouvou. Přináší případové studie Unie mezi Laekenem
a Lisabonem. Nechybí ani přílohy s kompetencemi EU podle
Lisabonské smlouvy. Předmluvu ke knize napsal prezident
Václav Klaus.
Cena: 70 Kč, 118 stran.
objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 814 666, e-mail: cep@cepin.cz
Vývoj v posledním roce
roztočil nebezpečnou
spirálu, která může snadno
vést ke snížení ratingu
a zdražení půjček.
I
L
při nadměrném schodku –
podruhé se již evropští úředníci
ošálit nedají. Tehdejší
reforma ale nebyla hlubším
zásahem do hloubky výdajové
struktury rozpočtu – ostatně
se podařilo odstranit pouze
přibližně polovinu z nově zavedených
sociálních výdajů,
které byly schváleny napříč
politickým spektrem v rámci
předvolebního boje. Zdánlivá
konsolidace veřejných financí
se s poklesem hospodářské aktivity
zhroutila jako domeček
z karet. Hospodářskou krizi
přitom nelze označit za viníka
neutěšeného stavu českých
veřejných financí – krize pouze
odhalila závažnost a hloubku
problému.
Nebezpečná spirála
Vývoj v posledním roce roztočil
nebezpečnou spirálu,
která může snadno vést ke snížení
ratingu a zdražení půjček.
Na vrcholu této spirály stojí
potenciálně finanční kolaps
státu. Domněnka, že při zadlužení
kolem 40 % HDP default
veřejných financí nehrozí,
nemá pevný základ. Okamžik,
kdy zmizí ochota financovat
státní dluh, není vázána na samotnou
výši zadlužení, ale též
na dynamiku zadlužení a další
výhled. Investoři jsou citlivější
na změnu spíše než na samotný
stav. Další zlehčující argument,
že ve stejné či horší situaci
je řada zemí, rovněž neobstojí
– naopak jde o přitěžující
okolnost a další rizikový faktor.
Celkově rostoucí potřeba
výpůjček bude přirozeně zvyšovat
úrokové sazby, za něž bude
možné další půjčky získat,
a které potom země budou
muset věřitelům platit. Tím dále
porostou náklady na obsluhu
státního dluhu. Například
řecká vláda počítala pro roky
2010 a 2011 s financováním
nových výpůjček s úrokovými
sazbami ve výši 4,7 %. Ale za
desetiletou výpůjčku musí nyní
platit 6,25 %. Poučí se čeští
politici z řecké krize? Pokud
z voleb nevzejde jasné vedení,
které začne zemi oddlužovat,
investoři zareagují negativně
a další financování dluhu se
prodraží.
Správci našich veřejných
financí nehospodařili zodpovědně.
Za předchozí dekádu
stouply úroky placené z českého
veřejného dluhu z 18
na 57 mld. Kč, došlo tedy
k jejich ztrojnásobení. A přitom
to byla dekáda, v níž se
české ekonomice dařilo dobaž
z vynucení vůle trhů. Jak
prozíravý a státnický se dnes
ve světle současných okolností
jeví návrh uzákonit každoročně
státní rozpočet jako vyrovnaný.
Přišel čas tuto myšlenku
oživit, byť například
s určitým zmírněním, které
by povolovalo deficit v letech,
pro něž ministerstvo financí
očekává pokles HDP.
Udržení makroekonomické
stability je pro malou
otevřenou ekonomiku z hlediska
odolnosti vůči nákaze
jakýmkoli krizovými infekcemi
zcela zásadní. Dobrá makroekonomická
stabilita byla
také jedním z důvodů, proč
domácí finanční sektor úspěšně
odolal primárnímu náporu
globální finanční krize – nákaza
totiž hrozí především
oslabeným. Vítězem voleb by
se měl stát ten, kdo bude mít
potenciál vyvést zemi z dluhové
pasti ven. Krátkozrakost
a vidina dalších relativně bohatých
let prožitých na dluh
budoucích generací už by tentokrát
mohla přinést opravdu
hodně tvrdý náraz.
ře. Bohužel se ukázalo, že
ačkoli jsou reformy obecně
ekonomicky i sociálně průchodnější
v dobrých časech,
obvykle jsou prováděny až
v časech špatných, kdy k nim
aktéry nakonec donutí až neúnosnost
situace. Kéž by došlo
k obdobné tiché dohodě
napříč politickým spektrem
jako před minulými volbami,
tentokrát ovšem na opačném
pólu pomyslného spektra
zodpovědnosti. Šetřit, šetřit,
šetřit – to by mělo být předvolebním
mottem. Nejhorší
variantou by bylo, kdyby k reformě
veřejných výdajů došlo