1
PROBLÉMY MODERNÍ DEMOKRACIE
Prof. M.Novák
NB: Pracovní text určený pouze studentům CEVRO Institutu!
Literatura
a) Povinná:
V.Hloušek, L.Kopeček a kol, Demokracie (Mezinárodní politologický ústav, Brno
2003)
M.Novák, Jakou demokracii pro nové demokracie? (Mezinárodní politologický ústav,
Brno 2001) /Tato knížka je sice rozebraná, ale je zdarma k dispozici na internetu v podobě
pdf/
M.Novák, „Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie“,
Sociologický časopis, 2001, Vol. 37 (No.4: 405-423) /lze zdarma stáhnout z internetu/
M.Novák, „Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií
demokracie“, Sociologický časopis, 2003, Vol. 39 (No. 1: 11-36) /lze zdarma stáhnout
z internetu/
b) Doporučená:
G.Sartori: Teória demokracie (Archa, Bratislava 1993)
R.A.Dahl, Demokracie a její kritici (Victoria Publishing, Praha 1995)
R.A.Dahl, Demokracie v právním státě? (Readers International, Praha 1995)
R.A.Dahl, O demokracii (Portál, Praha 2001)
P.Svensson, Teorie demokracie (CDK, Brno 1995)
I.Shapiro, J.Habermas, Teorie demokracie dnes (Filosofia, Praha 2002)
V.Čermák, Otázka demokracie, 5 svazků (Academia, Praha a Nakl. Olomouc,
Olomouc)
J.A.Schumpeter, Kapitalismus, socialismus a demokracie (CDK, Brno 2004, )
Úvod k teoriím demokracie
Jaké teorie demokracie nás budou zajímat? Empirické (které se zabývají reálně
existujícími demokraciemi) nebo normativní (které stanovují ideály demokracie)? Převážně, i
když ne výlučně, empirické, spíše politologické a sociologické než filosofické. Sartori to
označuje jako funkční teorie (která se věnuje možnostem aplikace demokracie v praxi) a je
tedy mezi empirickou a normativní teorií, ale blíže empirické.
Podle Sartoriho se empirické teorie dají rozdělit podle toho, zda jsou zaměřené na
výzkum nebo na praxi. U empirických teorií zaměřených na výzkum jde hlavně o to, jak je
testovat, abychom je mohli dokázat, k čemuž je třeba operacionalizace, používají tedy
operacionalizovaných pojmů a definicí. U empirických teorií zaměřených na praxi jde hlavně
o to, jak je aplikovat, což povede k úspěchu nebo k selhání. Prvé vedou k deskriptivním
teoriím existujících politických procesů nebo struktur, druhé k teoriím možných politických
procesů nebo struktur. K prvnímu druhu teorie jsme dospěli empiricky, druhý je empiricky
2
funkční, oba druhy jsou však empirickými politickými teoriemi. (viz G.Sartori Teória
demokracie, Archa, Bratislava 1993: 20).
Neempirické teorie lze podle Sartoriho definovat a contrario, tj. jako teorie, které se
nezakládají ani na výzkumu ani se neorientují na praxi. Neempirické teorie politiky se
označují za filosofické, etické, axiomatické, deduktivní, racionalistické…
Začneme Dahlovou koncepcí tří „transformací“ demokracie, protože tato koncepce je
velmi obecná a zahrnuje minulé fáze demokracie, její současný stav i úvahu o možné
budoucnosti demokracie. Pokud jde o srovnání s přímou demokracii, zvláštní pozornost
budeme věnovat Aristotelovi, protože řada jeho myšlenek neztratila svou aktuálnost.
K Robertu Alanovi Dahlovi, jednomu z nejvýznamnějších žijících teoretiků demokracie, se
vrátíme ještě později v souvislosti s termínem „polyarchie“. Na Dahlovu koncepci tří
transformací demokracie navážeme stručným výkladem Schumpeterovy neklasické teorie
demokracie. J.A.Schumpeter je zakladatel neklasických teorií demokracie a mnoho
současných autorů (mj. i Dahl nebo Sartori) na něj tak či onak navazují. Následuje výklad o
typech a modelech demokracie podle A.Lijpharta. Ukážeme, v čem je Lijphartova preference
tzv. konsensuálního modelu nad modelem většinovým problematická.
1. Tři transformace demokracie podle R.A.Dahla
Historicky lze demokracie shrnout podle R.A.Dahla do tří etap neboli tří
„transformací“ demokracie:
1) Přímá demokracie malých městských států, která začala v antickém Řecku a
skončila v 18. století.
2) Reprezentativní demokracie větších národních států, která začala někde na
rozhraní 18. a 19. stol.
3) Koncem 20. stol. podle Dahla možná začíná transformace demokracie na
nadnárodní úrovni, i když není jisté, jestli nepůjde spíše o nějakou formu poručnictví než o
demokracii na nadnárodní úrovni.
Ad 1) Přímá demokracie malých městských států, která začala v antickém Řecku a
skončila v 18. století.
V přímé demokracii lid sám vykonává moc v podstatě bez prostředníků a zmocněnců,
a pokud jsou zmocněnci, mají tzv. imperativní mandát. V reprezentativních neboli
zastupitelských demokraciích ji vykonává pomocí volených zástupců. Tomuto rozlišení mezi
přímou a reprezentativní demokracií se podobá rozlišení mezi participační a elitářskou
demokracií.
Znaky antických demokracií jsou podle Aristotela:
a) lidové shromáždění má rozhodující pravomoc přinejmenším v nejdůležitějších ne-li
ve všech politických záležitostech.
b) úředníci a soudci jsou vybíráni ze všech občanů
c) principem výběru úřadů s výjimkou těch, které vyžadují zvláštní odborné
kompetence, je losování, nikoli volba
d) rotace neboli střídání ve funkcích, jejich mandát je krátký
e) neexistuje majetkový census k výkonu úřadů
f) úřady a účast v nich jsou placeny
3
Termín „demokracie“ je v antickém chápání negativní, odpovídá v dnešní terminologii
„diktatuře proletariátu“ nebo „neliberální demokracii“ nebo „tyranii většiny“. Podle Aristotela
existuje podstatný vztah mezi formami vlád na jedné straně a sociální strukturou na straně
druhé. S tím souvisí, že z empirického hlediska jsou podle něho nejrozšířenější a z
analytického hlediska základní nebo čisté formy vlády dvě: demokracie jako vláda chudých a
oligarchie jako vláda bohatých. Nad těmito čistými formami vlády dává Aristoteles za
obvyklých podmínek přednost jedné ze smíšených forem vlády, a to politei, tj. ústavní
demokracii, jak to překládá M.Mráz. Politeia, tj. ústavní demokracie, je charakterizována tím,
že je
a) směsicí prvků umírněné demokracie a umírněné oligarchie,
b) je v ní víc z demokracie než z oligarchie,
c) jde - nebo přinejmenším může jít - o zdařilou směs a
d) na rozdíl od demokracie a oligarchie v ní jsou početné střední vrstvy.
Taková ústavní demokracie je nejlepším režimem "pro většinu obcí a pro většinu lidí".
Nevyžaduje nutně ctnostné jedince, ale stačí tam dobří občané, kteří jsou schopni i vládnout i
poslouchat, což platí zejména o středních vrstvách. (viz M.Novák, „Aristotelova politická
sociologie a moderní reprezentativní demokracie“, Sociologický časopis, 2001, Vol. 37 (No.4:
405-423) Jak ukázal přesvědčivě B.Manin ve své knize Principes du gouvernement
représentatif (viz B.Manin, 1996, Principes du gouvernement représentatif, Flammarion, 2.
vyd. Paris 1996: 306), současné reprezentativní demokracie jsou právě takovou zdařilou
směsicí prvků, postupů a principů demokracie a oligarchie.
K tomu, aby byla vláda demokratická i oligarchická, je však třeba podle Aristotela
zabránit, aby se veřejné úřady nestaly zdrojem obohacování. Veřejnost v dnešních
reprezentativních demokraciích je skutečně velmi roztrpčena korupčními skandály politiků.
Aristotelovo pojetí politei, tj. ústavní demokracie, včetně s ní spjaté koncepce stabilizační role
středních vrstev, je vysoce inspirující pro demokratické země, které vstupují do 21. století. A
nelze se divit, že někteří autoři (viz např. Patrick de Laubier, /1978/, Une alternative
sociologique: Aristote-Marx, Editions universitaires de Fribourg/Editions Mame,
Fribourg/Paris, 4.vyd. 1993) viděli v Aristotelových sociologických a politologických
principech vhodnou alternativu k Marxovi a jeho následovníkům.
Aristotelova Politika by neměla zůstat jen výlučnou doménou studia specialistů na
antické myšlení nebo na řeckou filologii. A inspirovat se jím může nejen politická filosofie
normativně-ontologického zaměření, jakou představoval ve 20. století především Leo Strauss
nebo Eric Voegelin a jejich stoupenci, ale neméně i empiricko-analytická politická sociologie
a politická věda, jejímiž předními představiteli jsou např. Robert A.Dahl (viz zejména
R.A.Dahl, Demokracie v právním státě?, Readers International, Praha 1995a, R.A.Dahl,
Demokracie a její kritici, Victoria Publishing, Praha 1995b, R.A. Dahl, O demokracii, Portál,
Praha 2001) nebo Giovanni Sartori (viz G.Sartori, Teória demokracie, Archa, Bratislava
1993, G.Sartori, Srovnávací ústavní inženýrství, Sociologické nakladatelství SLON, Praha
2001).
Ad.2) Reprezentativní demokracie národních států, která začala někde na rozhraní 18.
a 19. stol.
Vznikající národní státy se postupně stávaly zastupitelskými demokraciemi, příkladem
je zejména Velká Británie. Zvyšovala se postupně inkluzivita (stále větší část obyvatelstva
byla považována za občany) což dalo by se říci kompenzovalo nepřímý ráz reprezentativní
demokracie. Principem výběru vládnoucích se staly volby, které v antice a ještě v novověku
4
za Rousseaua byly považovány za princip oligarchicko-aristokratický. Souvisí to s tím, že
moderní reprezentativní demokracie vyžaduje, aby zástupce občanů byl jimi schválen, což
losování neumožňuje, protože v něm hraje roli náhoda.
Jako řada myslitelů před ním (mj. Hérodotos nebo Platón) a hlavně mnoho
významných autorů dlouho po něm, např. Montesquieu (posledním ze slavných politických
myslitelů, kteří zastávali tento názor, byl nejspíš Rousseau), Aristotelés nepovažuje za
proceduru výběru vládnoucích, která je specifická pro demokracii, volby, ale losování, které
má skutečně egalitářský charakter, zatímco volby mají podle něho spíše oligarchický nebo
aristokratický charakter. Tato idea se může zdát dnešnímu čtenáři podivná, ale jak to v
poslední době přesvědčivě ukázal zejména Bernard Manin, lze ji i dnes považovat za platnou:
"Volba upřednostňuje v přístupu k úřadům jednotlivce nebo skupiny obdařené příznivě
oceňovanými odlišujícími známkami." (Manin 1996: 196)
Svobodné volby, jak ukazuje Bernard Manin a před ním poněkud odlišně Carl Schmitt
(viz C.Schmitt, Verfassungslehre, Dunkler & Humblot, München 1928: 257), jsou takovou
procedurou výběru vládnoucích, která zdařile kombinuje prvky oligarchicko-aristokratické s
prvky demokratickými. "Naivní demokraté", jak říká Manin, se snaží ignorovat oligarchickoaristokratickou
dimenzi a akcentují jenom demokraticko-egalitářskou dimenzi, zatímco
představitelé "demystifikace" dokazují, že reprezentanti pocházejí vesměs jen z určitých
(vyšších) sociálních kategorií. Tato diskuse bude bezpochyby pokračovat bez konce (viz
Manin 1996: 198-199).
Jak právem uvádí Manin, je dále neudržitelné tvrdit, že losování je v moderních
podmínkách nerealizovatelné (viz Manin 1996: 112). Důvody, proč dnešní reprezentativní
demokracie nechtějí používat losování, jsou nasnadě, není to však jeho praktická nemožnost.
V nechuti přistoupit k určení zástupců na základě losování, jak ji pociťujeme přinejmenším od
moderních revolucí, nejsou rozhodující změny vnějších okolností, ale změny na úrovni
hodnot, změny v pojetí legitimity politické autority. Moderní revoluce vycházely z principu,
že veškerá legitimní autorita musí pocházet ze souhlasu, ze schválení těch, na něž se autorita
vykonává (viz Manin 1996: 111-114). Z toho hlediska svobodné volby vyhovují mnohem lépe
než losování, protože při losování rozhoduje náhoda, nikoli vůle nebo souhlas občanů.
Do jisté míry modernímu principu odpovídá Dahlova "zásada postižených zájmů",
podobně jako Aristotelova zásada, že uživatel nebo spotřebitel může posoudit dílo architekta,
tesaře nebo kuchaře lépe než odborník architekt, tesař nebo kuchař sám. Aristotelés však
právem tuto svou zásadu nedával do souvislosti s čistou demokracií, ale s politeiou jakožto
režimem smíšeným z prvků demokracie a oligarchie.
To, co charakterizuje a specificky odlišuje současné "reprezentativní" demokracie,
není ostatně tolik skutečnost, že malý počet jedinců vládne místo lidu, ale spíše to, že jsou
vládci určeni na základě svobodných voleb. I v aténské demokracii měly totiž rozsáhlé moci
orgány, které byly složeny jen z omezeného počtu občanů, ale jejich členové byli ponejvíce
určeni losováním. Rozdíl mezi antickou demokracií a současnou demokracií je tedy
především rozdílem mezi způsoby určování vládnoucích: v antické demokracii to bylo
losování, v současných demokraciích svobodné volby (viz Manin 1996: 60-61).
Ad 3) Koncem 20. stol. podle Dahla začíná transformace demokracie na nadnárodní
úrovni.
Dahl poznamenává, že internacionalizace a globalizace má za následek, že mnohá
klíčová rozhodnutí se přijímají mimo země, jichž se týkají, a aniž by se jich občané těch zemí
zúčastnili. Souvisí to jistě mezi jiným se slabostí nebo dokonce neexistencí demokratických
5
nadnárodních politických institucí. Avšak i kdyby takové nadnárodní demokratické instituce
existovaly a dobře fungovaly, možnosti občanské participace by se přesto zmenšovaly.
Podle Dahla je proto třeba posílit demokracii, občanskou participaci, transparentnost
(čitelnost) a veřejnou debatu uvnitř země dřív než důležitá část jejích kompetencí přejde na
nadnárodní instituce. Snažit se vyhnout rozsáhlé veřejné národní diskusi by podle něho byla
morální i politická chyba.
Ve všech těchto tří transformacích demokracie jde o demokracie „v různém měřítku“.
Důležitá je tady okolnost, na kterou Dahl upozornil: tzv. druhá transformace, tj. přechod od
demokracie malých městských států k demokraciím větších národních států, na jedné straně
demokracii zúžila, na druhé straně ji však rozšířila. „Proto i když druhá transformace
[demokracie] drasticky snížila možnosti přímé politické účasti na rozhodování národní vlády
a prakticky vyloučila vyhlídky, že všichni občané mohou být oddáni harmonické vizi
obecného blaha, ohromně zvýšila počet lidí žijících ve společném právním a ústavním
systému a požívajících stejných práv. I když první transformace převedla právo vlády
z několika málo osob na mnoho, ´mnoho´ ve skutečnosti znamenalo jen několik, zatímco
vyloučených bylo fakticky ´mnoho´. Naopak po dokončení druhé transformace
v demokratických zemích (po nemalých bojích) byla stejná práva občanství rozšířena
prakticky na všechny dospělé osoby. Nacházíme se nyní uprostřed dalšího dramatického
vzrůstu měřítka rozhodování? A nemůže být tato změna stejně důležitá jako změna rozměru
od městského do národního státu?“ (Dahl 1995b: 289)
Dahl soudí, že občané budou mít v nadnárodních strukturách jen omezené možnosti
kontrolovat rozhodování ve věcech, které se jich dotýkají a jsou pro ně důležité. Ale Dahl
dodává v podkapitole příznačně nazvané „Mýtus samosprávného státu“: „Abychom však tuto
změnu položili do správné perspektivy, musíme si pamatovat, že samosprávnost městského
státu a svrchovanost národního státu byly vždycky spíše fikcí než skutečností.“ (Dahl 1995b,
s.290)
Podle Dahla „…nadnárodní politické struktury a vědomí zůstanou v dohledné
budoucnosti pravděpodobně slabé. Pouze Evropské společenství vykazuje mnoho znaků toho,
že obsahuje gen nadnárodního růstu. Vznikající instituce ´demokracie´ mezinárodního
politického společenství jsou zde již slabě patrné. Postupně by mohla vzniknout určitá
nadnárodní polyarchie. I když by sbor jeho občanů byl podstatně početnější než ve Spojených
státech, ústřední vláda Společenství by nemusela být vzdálenější svým občanům než americká
národní vláda svým občanům. Demokratické myšlenky a praxe by tam pak mohly postupně
získat srovnatelný význam.“ (Dahl 1995b: 291) Dahl sám však je v některých pozdních
textech dost skeptický pokud jde o možnost demokracie na nadnárodní úrovni.
Významný francouzský myslitel Raymond Aron ve své knize Désillusion du progrès
(Rozčarování z pokroku) z roku 1969 (přetištěno v R.Aron, 2005, Penser la liberté, penser la
démocratie, Gallimard, Paris 2005) se zamýšlí mj. nad možností „univerzálního (neboli
světového) státu“(Etat universel), tedy zhruba toho, co dnes David Held nebo Jürgen
Habermas nazývají „kosmopolitní demokracií“, předpokládáme-li, že by takový „stát“ byl
demokratický. Aron je značně skeptický a upozorňuje: „Přechod od více svrchovaností
k jediné svrchovanosti není sice logicky nebo materiálně nemožný, ale byl by podstatně jiný
než přechod od měst k říším. Říše vymazaly nebo integrovaly svrchované státy, nezrušily
však veškerou vnější svrchovanost. Lidstvo sjednocené pod jednou svrchovaností by už
6
nemělo nepřítele – ledaže by ho našlo na jiné planetě. Nastala by tak změna (mutation) Dějin
jako takových, nikoli pouze změna v Dějinách.“1
(viz Aron /1969/ 2005: 1662)
2. Schumpeterova neklasická teorie demokracie
Článek "The Rise of Illiberal Democracy", který publikoval Fareed Zakaria ve
vlivném americkém časopise Foreign Affairs roku 1997, vyvolal mnoho rozruchu. Začíná
citátem věty amerického diplomata Richarda Holbrooka, kterou vyslovil v předvečer voleb v
Bosně roku 1996: "Předpokládejme, že volby budou prohlášeny za svobodné a spravedlivé",
uvažoval, "a že ti, kteří budou zvoleni, jsou rasisté, fašisté a separatisté, kteří veřejně odmítají
[mír a opětovné sloučení]. Takové je dilema." (viz F.Zakaria, "The Rise of Illiberal
Democracy", Foreign Affairs, listopad/prosinec 1997, s.22, srov. český překlad F.Zakaria,
"Neliberální demokracie na vzestupu", Střední Evropa, 1998, č.81, s.20 a násl.)
J.A. Schumpeter už roku 1942 formuloval podobný problém ještě provokativnějším
způsobem: "Přesuňme se do pomyslné země, která sice respektuje demokratické formy, ale
pronásleduje křesťany, upaluje čarodějnice na hranicích a vraždí Židy. Jistě bychom
nesouhlasili s takovými praktikami jenom proto, že byly rozhodnuty v souladu s pravidly
demokratické procedury. (..) Existují nejvyšší ideály a zájmy, které i ten nejhorlivější
demokrat staví nad demokracii, a když vyznává neochvějnou věrnost tomuto režimu,
vyjadřuje prostě své hluboké přesvědčení, že demokracie tyto ideály a tyto zájmy - svobodu
svědomí, svobodu tisku, poctivou vládu atd. - zaručí." (J.A.Schumpeter, /1942/ 1962,
Capitalism, Socialism and Democracy, Harper, New York, 3. vyd. 1962: 242, srov. též čes.
překl. Kapitalismus, socialismus a demokracie, CDK, Brno 2004) Vztah mezi demokracií a
svobodou je tedy mnohem složitější než obvykle předpokládáme. Zkrátka, podle Schumpetera
je demokracie "politickou metodou", jinak řečeno "jistým typem institucionálního uspořádání,
které slouží k dosažení politických rozhodnutí." (Schumpeter 1962: 242) Pak ovšem
demokracie nemůže představovat "cíl o sobě".
Schumpeter vysvětluje, že je neuspokojivé definovat demokracii jako "vládu lidu".
Existuje totiž podle něho mnoho kombinací mezi všemi možnými definicemi "lidu" a všemi
možnými definicemi pojmu "vládnout". V různých epochách se za lid považovaly různé
skupiny. "Pokud se neumožňuje volit osobám, které nedosáhly věkové hranice, nemůžeme
označit za antidemokratický ten národ, který z téhož nebo podobného důvodu zbavuje jiné
osoby volebního práva." (Schumpeter 1962: 244). Volební způsobilost je podle rakouského
ekonoma "věcí mínění a stupně" (tamtéž). Tak např. rasistický národ se může domnívat, že
příslušnost k jisté rase může být důvodem ke zbavení volebního práva a podobně tomu může
být i s příslušností k určitému pohlaví, náboženství nebo k nějaké politické preferenci. Jde jen
o to, zda daná společnost tyto motivy a pravidla vyloučení z volebního práva uznává. (viz
Schumpeter 1962: 244) A tato společnost je jen libovolně definovaný lid (populus): "Nemáme
nechat na každém lidu (populus), aby se sám definoval?" (tamtéž)
Schumpeter používá zvláště drastický příklad: "V očích bolševika je nebolševik
považován za šíleného kacíře. Proto by nás samo pravidlo bolševické strany neopravňovalo,
abychom sovětskou republiku označili za antidemokratickou. Máme důvod dospět k tomuto
závěru jen tehdy, když bolševická strana sama je ovládána podle antidemokratických norem, a
tak tomu zjevně je." (Schumpeter 1962: 245). Robert A.Dahl, považovaný často za největšího
žijícího amerického politologa, se sice o rakouského ekonoma a jeho neklasické pojetí
1
Všechna zvýraznění jsou od R.Arona.
7
demokracie opírá, ale tuto jeho myšlenku právem odmítá (viz např.Dahl 1990: 65, čes. překl.
Dahl 1995a: 60-61). Svou kritiku Dahl rozvíjí zejména ve svém díle Democracy and its
Critics, kde mj. poznamenává, že Schumpeter dochází k tak absurdnímu závěru proto, že
nerozlišoval mezi dvěma tvrzeními: 1. Systém je demokratický ve vztahu ke svému vlastnímu
lidu a 2. Systém je demokratický ve vztahu ke každému, kdo podléhá jeho zákonům (viz Dahl
1995b: 111-113)
Také ve svém pozdějším spise On Democracy (český překl. Dahl 2001) klade Dahl
důraz na inkluzivní občanství, tj. občanství zahrnující všechny dospělé osoby s výjimkou těch,
kdo v dané zemi pobývají jen přechodně, a těch, kdo sami prokazatelně nejsou schopni se
sami o sebe postarat (viz Dahl 2001: 73).
Schumpeterova kritika klasické doktríny demokracie
Podle rakouského ekonoma lze "klasickou demokratickou doktrínu" resumovat takto:
"... demokratická metoda je institucionální uspořádání k dosažení politických rozhodnutí,
která realizují obecné blaho tak, že lid sám rozhoduje sporné otázky volbou jednotlivců, kteří
se mají shromáždit za tím účelem, aby vykonávali jeho vůli." (Schumpeter 1962: 250).
Schumpeter klade důraz především na tři implikace klasické demokratické doktríny, které
považuje za nerealistické:
1) "obecné blaho", které každý rozumný člověk může zjistit na základě racionálního
uvažování,
2) "všeobecná vůle" neboli "společná vůle lidu" odpovídající tomuto obecnému blahu,
3) "racionální" chování občanů, díky němuž obecné blaho může být zjištěno a
všeobecná vůle formulována.
Podle Schumpetera především neexistuje něco jako jednoznačně určené obecné blaho,
na kterém by se všichni mohli shodnout nebo ho uznat na základě racionálních argumentů.
Není to tím, že by si někteří přáli něco jiného než obecné blaho, ale plyne to z daleko
podstatnější skutečnosti, že obecné blaho znamená nutně něco jiného pro různé jedince a pro
různé skupiny. Dále pak neexistuje něco jako všeobecná vůle nebo společná vůle lidu, která
by předpokládala existenci dobra, které by všichni mohli identifikovat. (Schumpeter 1962:
252) Konečně občané se podle něho nechovají racionálním způsobem, neboť iracionální
předsudky a popudy, jež jsou "velmi často sexuální povahy", mají značný vliv, jak to ukázali
Sigmund Freud, Vilfredo Pareto, Gustave Le Bon a jejich pokračovatelé. Svědčí o tom prý
obchodní reklama a politická propaganda.
"... pokud se ještě více vzdálíme od soukromých zájmů rodiny a zaměstnání do oblasti
národních a mezinárodních zájmů, které postrádají přímé a neklamné propojení se zájmy
soukromými, potom individuální vůle, pochopení faktů a způsob usuzování přestávají
splňovat požadavky klasické doktríny.“ (Schumpeter 1962 : 261)
Schumpeterova neklasická teorie demokracie
Schumpeter považuje klasickou demokratickou doktrínu za neudržitelnou. Měli
bychom proto podle něho hledat jinou teorii, která by byla mnohem bližší realitě "a přitom by
zachránila před potopením značnou část prvků demokratické metody v tom smyslu, jak její
stoupenci tento termín skutečně chápou" (Schumpeter 1962: 269). Potíže klasické doktríny
demokracie pocházejí podle něho z pojetí, že "lid" si utváří racionální názor na politické
problémy a pověřuje pak své "reprezentanty" (představitele), aby vykonali jeho vůli. Jinak
8
řečeno výběr reprezentantů lidu je podřízen řešení politických problémů. Schumpeter naopak
soudí, že je třeba obrátit pořadí těchto dvou prvků, tj. podřídit řešení politických problémů
volbě reprezentantů. "Jinými slovy nyní přijímáme, že role lidu spočívá v utvoření vlády nebo
v utvoření zprostředkujícího orgánu, který utvoří výkonnou moc v zemi, tj. vládu. A
dospíváme tak k naší definici: demokratická metoda je instituční uspořádání sloužící k
dosahování politických rozhodnutí, ve kterých jednotlivci v konkurenčním zápase o volební
hlasy lidu získají moc rozhodovat." (Schumpeter 1962: 269) Voliči musejí pak respektovat
dělbu práce mezi sebou a politiky, které zvolili. Musejí pochopit, že poté, co někoho zvolili,
politická činnost se stává jeho věcí, nikoli jejich věcí. V intervalu mezi dvěma volbami by
neměli příliš snadno odnímat důvěru těm, které zvolili (viz Schumpeter 1962: 293-294).
Tato nová koncepce demokracie představuje podle Schumpetera "velký pokrok" ve
srovnání s klasickou doktrínou. Vůle a zájmů lidu, na něž klasická doktrína klade důraz, se
mohou dovolávat i autokratické vlády, např. komunistické. Naopak nová teorie demokracie
nám poskytuje "rozumně účinné kritérium", takže můžeme ve většině případů snadno
operacionálně rozlišovat demokratické vlády od jiných. Např. britská parlamentní monarchie
vyhovuje kritériím demokratické metody, zatímco "konstituční" monarchie nikoli. (viz
Schumpeter 1962: 269-270)
Dále pak nová teorie podle Schumpetera dostatečně respektuje klíčovou důležitost
řízení, vedení (leadership), v čemž je realističtější než klasické pojetí. Novou teorii bychom
mohli shrnout v pojmu soutěže (konkurence) o politické vedení. Je sice pravda, že podobně
jako v ekonomickém životě, ani v politickém životě konkurence není téměř nikdy dokonalá.
Ostatně existují demokracie různých kvalit a hovoříme o skutečných demokraciích (avšak
dostatečně odlišných od autokratických režimů), nikoli o demokracii jako ideálu.2
Pokud lze definovat novou koncepci na základě soutěže o politické vedení, připisuje
se tím podstatná úloha politickým stranám. Strana není, jak nás učí klasická doktrína (nebo
Edmund Burke), skupina osob, kteří se sdružují ke společnému dílu v národním zájmu na
základě principu, na němž se shodli, ale skupina, jejíž členové mají za cíl společně jednat v
konkurenčním boji o politickou moc. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné, aby odlišné
strany přijaly stejný nebo téměř stejný program, což se stává, jak je obecně známo
(Schumpeter 1962: 283).
Dva další body zasluhují zvláštní pozornost. "... tím, že podstatnou funkci volebního
sboru definuji jako utváření vlády (přímo nebo pomocí zprostředkujícího orgánu), implicitně
jsem mu uznal i funkci odvolání vlády. První funkce spočívá jednoduše v přijetí vůdce nebo
týmu vůdců, druhá prostě v tom, že se toto přijetí odebírá. (...) Protože totiž obvykle voliči
nekontrolují nijak své politické vůdce, leda tím, že je odmítnou znovu jmenovat (nebo znovu
zvolit parlamentní většiny, které je podporují), naše pojetí kontroly lze redukovat na dva
prostředky: - jmenování [investituru] a odvolání [destituci] - obsažené v naší definici."
(Schumpeter 1962: 272) Právě tuto otázku možnosti odvolání vlády považuje za prvořadou
Popper.
Další bod, v němž jsou si Schumpeter a Popper blízcí, je postoj k volebnímu systému
proporcionální reprezentace (PR). Rakouský ekonom s odvoláním na Ferdinanda A.
Hermense poukazuje na nebezpečí PR. Dodává k tomu: "Avšak před tím než bychom přijali
závěr, že demokracie se stává nefunkční, je-li její princip důsledně aplikován, měli bychom si
položit otázku, zda tento princip skutečně předpokládá poměrné zastoupení. Ve skutečnosti ho
2
Jak ulážeme dále, Robert A. Dahl v tomto kontextu rozlišuje mezi "polyarchiemi", odpovídajícími
nedokonalým demokraciím, jak skutečně existují, a "demokracií", reprezentující ideál.
9
nijak nepředpokládá. Pokud je totiž opravdovým předmětem voleb, aby voliči určili své
vůdce, pak argumentace ve prospěch poměrného zastoupení se zhroutí, protože její
předpoklady přestanou být závazné. Princip demokracie pak prostě znamená, že vláda má být
svěřena těm politikům, kteří mají větší volební podporu než kterýkoli jiný soupeřící tým
jednotlivců. Tento princip pak udržuje postavení většinového systému v logickém rámci
demokratické metody, i když ho můžeme nadále odsuzovat z motivů mimo tento rámec."
(Schumpeter 1962: 272-273).
Kritiky Schumpeterovy teorie
Řadu aspektů nové koncepce demokracie, jak je navrhl Schumpeter, přijalo nebo
rozvinulo mnoho politologů a politických sociologů po 2. světové válce, jiné aspekty byly
kritizovány, konečně některé prošly takřka nepovšimnuty... Necháme-li stranou otázku
definice "lidu", která je podle něho libovolná (to už jsme kritizovali s odvoláním na Dahla), a
omezíme-li se na hlavní otázky, můžeme shrnout, že nejčastěji byly podrobovány kritice dva
body Schumpeterovy teorie demokracie:
1) teze, podle níž politické chování řadového občana není dostatečně "racionální" a
2) že je proto třeba omezit občanskou participaci v období mezi dvěma volbami.
Někteří kritikové soudí, že když jsou řadoví občané nekompetentní, projeví se to i u
voleb reprezentantů a stran: "Vyžaduje opravdu více kompetencí hlasování se znalostí věci o
disputovaných problémech než volba osob nebo stran? Vždyť k tomu je třeba také schopnost
evaluace obsahu programů a slibů těchto aktérů." (Y.Papadopoulos, Démocratie directe,
Economica, Paris 1998: 125) Zdá se, že nástin řešení tohoto problému lze najít už u Perikla (o
něhož se opírá Popper) a především u Aristotela. Podle Thúkydida Periklés mj. prohlásil: "I
když jen málokteří z nás jsou s to navrhnout nebo provádět určitou politiku, jsme přece
všichni schopni takovou politiku posoudit." (viz K.R.Popper, Život je řešení problémů, Mladá
fronta, Praha 1998: 188 a 189)
Aristotelés uvádí dva argumenty:
1) "každý jednotlivec bude sice horším soudcem než znalci, ale všichni dohromady
budou buď lepší, anebo alespoň ne horší" (Politika III, 11, 1282a 16-18; Aristotelés, Politika,
přeložil Antonín Kříž, 2.vyd., Rezek, Praha 1998: 128). Neméně důležitý je další argument:
2) "v některých věcech výrobce není ani jediným ani nejlepším soudcem v dílech,
jimž rozumějí také ti, kteří tu znalost nemají, např. dům může posoudit nejen stavitel, ale ještě
lépe jeho uživatel, a užívá ho hospodář; veslo posoudí lépe kormidelník než tesař, a jídlo lépe
host než kuchař." (Politika III, 11, 1282a 19-23; Aristotelés 1998: 128)
Aristotelés tím od "kritéria kompetence" přechází k tomu, co Dahl označuje jako
"zásadu postižených zájmů" (viz Dahl 1995a: 46). Dahl výstižně shrnuje: "S Aristotelem
můžeme dospět proti Platónovi k názoru, že obyčejní lidé jsou celkem vzato kompetentnější
než kdokoli jiný hájit ve státě své vlastní zájmy, a zároveň uznat, že většina z nás nedokáže
řídit dopravní letadlo nebo nemocnici." (Dahl 1995a: 28)
Tedy podle pojetí, které nastínili už Periklés a zejména Aristotelés, "masy" nejsou
schopny koncipovat politické projekty, ale jsou kompetentní posoudit jejich politické aplikace
a důsledky. Retrospektivně mohou tedy posuzovat kompetentně nejen osoby a strany, ale i
prováděné politiky. Jejich posouzení není nutně "iracionální". Na Popperovo pojetí, které se
dovolává mj. Perikla, se pak nevztahují mnohé kritiky namířené proti "elitářství"
Schumpeterovy teorie demokracie.
10
Schumpeterovu tezi o neracionálním volebním chování řadových voličů zpochybňují i
jiné novější výzkumy a teorie, i když anglosaský "behavioralismus" 50. a 60. let 20. století se
nejprve zdál dávat Schumpeterovu názoru zapravdu (viz Novák 1995).
Princip anticipovaných reakcí podle Carla Friedricha a Giovanniho Sartoriho
Postavení občanů-voličů ve vztahu k vládní politice není ve skutečnosti tak
beznadějné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak nedávno zdůraznil např. Manin (1996:
228), to, že političtí reprezentanti jsou podrobeni zkoušce znovuzvolení, je vybízí, aby
"anticipovali" onen retrospektivní "lidový soud" občanů-voličů nad politikou, kterou
provádějí. Tento princip "anticipovaných reakcí" formuloval Carl Friedrich (viz C. Friedrich
Friedrich, Constitutional Government and Democracy, Ginn, 2. vyd., Boston 1941 a
C.Friedrich, C., 1963, Man and His Government: An Empirical Theory of Politics, McGrawHill
,New York 1963) už roku 1941, tj. rok před publikováním Schumpeterovy analyzované
práce Capitalism, Socialism and Democracy. Sartori uvádí, že pravidlo "anticipovaných
reakcí" by se dalo formulovat tak, že rozhodnutí volených reprezentantů, kteří chtějí být v
podmínkách soutěže zvoleni znovu, podmiňuje anticipace toho, jak budou na tato jejich
rozhodnutí reagovat voliči. Toto pravidlo anticipovaných reakcí poskytuje spojení mezi
vstupem a výstupem, mezi procedurou, jak ji vyjádřil Schumpeter, a jejími důsledky. Tvoří se
tak zpětná vazba. (viz Sartori 1993: 154) To, zda jsou voliči ve skutečnosti kompetentní nebo
ne, bude mít vliv i na efekt „anticipovaných reakcí“ jejich volených reprezentantů. A podle
toho, budeme-li považovat řadové občany za kompetentní k posouzení prováděné politiky
nebo ne, bude vypadat i náš postoj k roli anticipovaných reakcí. Např. kdo uznává kompetenci
řadových občanů, bude jim spíše příznivě nakloněn.
Dalo by se říci, že Schumpeterovo pojetí bylo procedurální a elitářské. Elitářská
stránka byla často kritizována, ale procedurální definici demokracie více méně vzala za
vlastní většina politologů a politických sociologů 20. století, např. Robert A. Dahl a Giovanni
Sartori, abychom jmenovali jen ty nejvýznamnější. To vyjádřil zejména francouzský sociolog
Raymond Aron: "Demokracie, tak jak funguje, nemá nic společného s nějakou nadsmyslnou
ideou nebo s nějakým ideálním režimem. Je to souhrn prozaických institucí, které nutí vládce,
aby se svými soupeři trvale a spořádaně soutěžili podle pravidel. (...) Taková definice
demokracie - organizovaná soutěž kandidátů na výkon moci, takže prozatímní vítězové
souhlasí s tím, aby jejich odpůrci mohli dostat znovu za několik let šanci, přičemž sama
soutěž a výkon moci podléhají přesným pravidlům -, vyplývá z idejí J. Schumpetera, které
přijala s druhotnými obměnami většina západních sociologů." (R.Aron, Etudes sociologiques,
PUF, Paris 1988: 220) Zhruba řečeno, někteří politologové, zejména Sartori, přejali
Schumpeterovu procedurální definici demokracie a integrovali ji do své vlastní koncepce
demokracie, přičemž jiné důležité aspekty jeho koncepce nechali stranou. Dahlův postoj k
Schumpeterovi není příliš odlišný, i když na rozdíl od svého italského kolegy neváhal některá
ze stanovisek rakouského ekonoma výslovně odmítnout.
Polyarchie podle Dahla
Polyarchie je termín, který znamená doslova vláda mnoha nebo mnohovláda a v
politické vědě 20. století ji prosazoval a dodnes prosazuje Robert Dahl, aby tím odlišil dnešní
reálně existující reprezentativní demokracie v národních státech od demokracie jako ideálu.
11
Polyarchie je tedy prozatímní výsledek historického vývoje, který zasáhl politické
instituce národních států. Liší se od předchozích demokraciích v městských státech, je to
soubor institucí nutných pro demokratický proces v měřítku velkých národních států.
Samozřejmě se takové polyarchie především odlišují od nedemokratických, tj. autokratických
režimů. Jednou z podstatných charakteristik je inkluzivita občanství. Je výsledkem tzv. druhé
demokratické transformace, o níž jsme se před chvílí zmínili.
Dahl uvádí 7 institucí polyarchie, k nimž jiní autoři doplňovali další. První čtyři z nich
se vztahují k svobodným volbám.
1) volení státní představitelé
2) svobodné a poctivé volby
3) všeobecné volební právo
4) právo ucházet se o úřad
5) svoboda projevu
6) právo vyhledávat alternativní zdroje informací
7) svoboda sdružování
3. Typy a modely demokracie
Typologie demokratických režimů, jakou Arend Lijphart navrhl ve své známé stati z
roku 1968 (viz A.Lijphart, „Typologies of Democratic Systems.“ Comparative Political
Studies 1968, 1(1): 3-44), byla založena na dvou dimenzích: a) zda jejich společnost je
kulturně homogenní nebo segmentovaná a b) zda tam politické elity mají soutěživé nebo
kooperativní chování. Vznikly tak čtyři možnosti, resp. čtyři typy demokracie:
1) dostředivá demokracie (společnost kulturně homogenní + soutěživé chování
politických elit),
2) odstředivá demokracie (společnost kulturně segmentovaná + soutěživé chování
politických elit),
3) konsociační demokracie (společnost kulturně segmentovaná + kooperativní chování
politických elit),
4) depolitizovaná demokracie (společnost kulturně homogenní + kooperativní chování
politických elit).
Lijphartova myšlenka spočívala v tom, že klasická většinová demokracie britského
typu (označoval ji za dostředivou demokracii) je sice vhodná v kulturně relativně homogenní
společnosti, ale nikoli ve společnosti segmentované (např. jazykově, nábožensky nebo
etnicky), pro kterou doporučoval tzv. konsociační demokracii, v níž se nevychází ani tak
z většiny (menšiny by tím mohly být postiženy), ale z konsensu všech relevantních sil (místo
vlády jedné strany jako ve Velké Británii je podle něho vhodnější v těchto segmentovaných
společnostech široká koalice zahrnující zástupce všech „segmentů“). Jak známo, podle
Lijpharta dostředivá demokracie více méně odpovídala „anglo-americkému typu“ podle
Gabriela Almonda; odstředivá demokracie pak byla do značné míry synonymem špatně
fungující „kontinentální“ evropské demokracie. Většina analytiků, kteří se zabývali
Lijphartovými koncepcemi, se tedy pochopitelně zaměřila na třetí, tj. konsociační demokracii,
kterou spatřoval Lijphart mj. ve své rodné zemi Holandsku. Lijphart však ve výše citované
stati z roku 1968 pro kulturně homogenní společnosti nedoporučoval konsociační prvky (např.
„velkou koalici“), ale naopak tehdy správně upozorňoval na neblahé důsledky, ke kterým
takové konsociační prvky v kulturně homogenních společnostech vedou.
12
V druhé polovině 60. let XX. století došlo k některým změnám v zemích
označovaných jako konsociačních. Lijphart přišel později s jednodušší a širší koncepcí dvou
modelů demokracie (NB!: místo čtyř typů demokracie hovoří nyní o dvou modelech
demokracie), kde dává do protikladu dvě alternativy: konsensuální demokracii a většinovou
(majoritní) demokracii. Nejpodrobnější vypracování novější Lijphartovy koncepce dvou
modelů demokracie nacházíme v jeho knize Patterns of Democracy (viz Lijphart 1999), v níž
Lijphart tvrdí důrazněji než předtím, že konsensuální demokracie mají o něco lepší
socioekonomické výsledky (socioeconomic performance) než demokracie většinové. Je třeba
nejprve upozornit, že v této své knize Lijphart přidal k charakteristickým znakům odlišujícím
konsensuální demokracie od demokracií většinových dva nové znaky, které se v jeho spisech
z 80. let nevyskytovaly: korporatismus, který zařadil do „exekutivně-stranické dimenze“ dvou
modelů demokracie až v roce 1991, a nezávislost centrální banky, kterou zařadil Lijphart do
druhé, tj. „federálně-unitární dimenze“ dvou modelů demokracie, dokonce ještě později.
Tabulka 1. Deset dichotomických rozdílů mezi většinovým a konsensuálním
modelem podle A. Lijpharta
A) Pět rozdílů v exekutivně-stranické dimenzi
.
Soustředění výkonné
moci v jednostranických
vládních kabinetech
vers.
Sdílení výkonné moci v
širokých vícestranických
koalicích
.
Vztahy mezi výkonnou a
zákonodárnou mocí, v níž je
dominantní výkonná moc
vers.
Rovnováha výkonné a
zákonodárné moci
.
Systémy dvou stran
(bipartismus) vers.
Systémy více než dvou
stran (multipartismus)
.
Majoritní a disproporční
volební systémy vers.
Poměrné zastoupení
.
Systémy pluralistických
zájmových skupin s volnou a
otevřenou soutěží těchto skupin
vers.
Koordinované
korporatistické systémy
zájmových skupin zaměřené na
kompromisy a „koncertaci“ (tj.
dohadování; nezaměňovat s
„koncentrací“, jak se někde
můžeme dočíst)
B) Pět rozdílů na federálně-unitární dimenzi
. (6.)
Unitární a centralizovaná
vláda vers.
Federální a
decentralizované vláda
. (7.)
Soustředění zákonodárné
moci v jednokomorovém
parlamentu
vers.
Rozdělení zákonodárné
moci mezi dvěma komorami,
které mají stejně velké
pravomoce, ale jsou odlišně
utvořené
. (8.)
Pružné (flexibilní) ústavy,
které mohou být snadno změněny
prostou (nadpoloviční) většinou
vers.
Tuhé (rigidní) ústavy,
které mohou být změněny jen
mimořádně velkými většinami
13
. (9.)
Systémy, v nichž má
zákonodárný orgán poslední
slovo v rozhodnutí o ústavnosti
přijímaných zákonů
vers.
Systémy, v nichž zákony
podléhají přezkoumání
ústavnosti nejvyšším nebo
ústavním soudem
(10)
Centrální banky závislé
na výkonné moci vers.
Centrální banky
nezávislé na výkonné moci
Zdroj: (Lijphart 1999: 3-4).
Ve svém důležitém textu, prezentovaném na ročním shromáždění Americké asociace
pro politickou vědu (APSA) v Atlantě v září 1999, Liam Anderson prozkoumal Lijphartovy
údaje a došel k zajímavým závěrům. „Zaprvé: lepší makroekonomické výsledky konsensuální
demokracie v boji s nezaměstnaností jsou především důsledkem korporatismu. Výsledky boje
s inflací jsou důsledkem jak korporatismu, tak nezávislosti centrální banky. Za druhé: ústřední
prvky konsensuální demokracie (ty, které se vztahují k volebnímu systému a formě vlády)
souvisejí s vyššími úrovněmi inflace a – vyloučíme-li z této analýzy Švýcarsko – s vyššími
úrovněmi nezaměstnanosti.“ (L.Anderson „The Implications of Institutional Design for
Representative Democracy: Examining the Claims of Consensus Democracy.“ Paper prepared
for Presentation at the APSA Annual Meeting, Atlanta, GA, September 1999, srov. též
L.Anderson, 2001, „The implications of institutional design for macroeconomic performance:
Reassessing the claims of consensus democracy“, Comparative Political Studies, vol. 34, no.
4, May, s.429-452). Anderson si pak také klade legitimní otázku, zda lze vůbec považovat
tyto dva nové znaky (korporatismus a nezávislost centrální banky) za platnou součást
konsensuální demokracie. (Viz k tomu J.-E.Lane a S.Ersson, The New Institutional
Politics, Routledge, London 2000: 225-244). I kdybychom na ni odpověděli pozitivně,
skutečností zůstává, co Anderson právem vyzdvihuje: „Konsensuální demokracie je jako
ústavní model bytostně preskriptivní, neboť její stoupenci vždy spojují předkládání úspěšných
výsledků s diskusí o ‚poučeních‘ a ‚doporučeních‘ pro nově se demokratizující země.
Takováto doporučení nevyhnutelně zdůrazňují, jak je důležité přijmout volební systém
založený na poměrném zastoupení a jak jsou prospěšné koaliční vlády složené z několika
stran. Z výsledků, které zde předkládáme, však vyplývá, že v oblasti makroekonomické
politiky tyto vlastnosti konsensuální demokracie souvisejí s nepříznivými výsledky.“
(Anderson 1999: 15)
V nedávno vydaném spise opírajícím se o rozsáhlé výzkumy konstatují Jan-Erik Lane
a Svante Ersson: „Nemohli jsme nijak potvrdit teorii o lepším výkonnostním profilu
konsensuálních institucí než mají westminsterské instituce.“ (Lane a Ersson 2000: 243) Podle
těchto dvou autorů, kteří vycházejí z údajů zemí OECD, nebyla potvrzena dokonce ani teze,
podle níž korporatistické země mají lepší výsledky než země charakterizované pluralistickým
zprostředkováním zájmů. „Korporatismus znamená zbytnělou vládu, především obrovské
výdaje spojené s alokacemi, a také rovnost, ale ve srovnání s jinými režimy ze souboru
bohatých zemí nepřináší ani růst blahobytu, ani hospodářskou stabilitu.“ (Lane a Ersson 2000:
242-243) Závěrem autoři píší: „Naopak, z hodnocených dat za devadesátá léta dvacátého
století plyne, že země, které se drží stranou makrokorporatismu a dávají přednost tržnímu
hospodářství před mohutným sociálním státem, mají zpravidla lepší výsledky než země
korporatistické.“ (ibid.: 243-244)
V otázce zásadního významu, zda totiž politické kooperaci se má systematicky dávat
přednost před politickou soutěží (konkurencí) nebo nikoli, je tedy „mladý“ Lijphart mnohem
blíž pravdě než dnešní „zralý“ Lijphart. Lijphart totiž ve výše citované stati z roku 1968 pro
14
kulturně homogenní společnosti nedoporučoval konsociační prvky (např. „velkou koalici“),
ale naopak tehdy správně upozorňoval na neblahé důsledky, které takové konsociační prvky
způsobují v kulturně homogenních společnostech. Kooperativní politika politických elit v
homogenních společnostech vede totiž podle raného Lijpharta ke „kartelové demokracii“, jak
ji označuje ve svých nizozemských textech. Tato depolitizovaná neboli kartelová demokracie
má ráz oligopolu a je velmi zranitelná. Nepřítomnost politické soutěže v kulturně
homogenních společnostech podle raného Lijpharta může mezi jiným pomáhat
antisystémovým stranám.
Rudy B. Andeweg (viz R.B.Andeweg, „Lijphart versus Lijphart: The Cons of
Consensus Democracy in Homogenous Societies.“ Acta Politica, 2001, 36(2): 117-128) ve
své nedávné diskusi s Lijphartem velmi vhodně připomněl čtvrtý Lijphartův typ z jeho
typologie demokratických režimů z roku 1968, tj. depolitizovanou demokracii. Dalo by se
říci, že depolitizovaná demokracie rovná se konsociační demokracie minus segmentace. (srov.
Andeweg 2001: 119) Je dále známo, že podle Lijpharta konsociační demokracie a
konsensuální demokracie jsou velmi blízké: „The two are very closely related in the sense
that they are both non-majoritarian, or even anti-majoritarian forms of government.“
(A.Lijphart, „Democratic Political Systems, Types, Cases, Causes, and Consequences.“
Journal of Theoretical Politics 1(1): 33-48, viz s. 39). Pokud tedy současný „zralý“ Lijphart
doporučuje „konsensuální model“ nejen společnostem segmentovaným, ale všem, homogenní
společnosti z toho nevyjímaje (zatímco konsociační typ demokracie spojoval jenom se
segmentovanými společnostmi), pak by se podle mého názoru neměla konsensuální
demokracie „zralého“ Lijpharta chápat jako přibližný ekvivalent konsociační demokracie
„mladého“ Lijpharta, ale měla by se chápat jako přibližný ekvivalent konsociační plus
depolitizované demokracie. Andeweg dobře postřehl, že to, jak raný Lijphart charakterizoval
některé negativní rysy depolitizovaných demokracií, se dnes ukazuje jako jasnozřivé a
aktuální, ale tato jasnozřivost raného Lijpharta se obrací současně proti tezím zralého
Lijpharta o nadřazenosti konsensuální demokracie, kterou holandsko-americký politolog ve
svých „zralých“ textech doporučuje všem typům společnosti.
Andeweg právem konstatuje, že Lijphartova pesimistická předpověď z konce 60. let
týkající se depolitizované demokracie se bohužel nyní v podstatě potvrzuje, i když po
zhroucení komunistického bloku nejde především o levicové radikály, jak to vypadalo tehdy
koncem 60. let, ale spíše o pravicové radikály (viz Andeweg 2001: 121-123). Andeweg
poukazuje na skutečnost bijící do očí, jíž je větší podpora extrémně pravicových stran v
demokraciích, které Lijphart považuje za konsensuální.
Závěrem můžeme konstatovat, že novější – i v českém prostředí populární Lijphartova
teze o lepších výkonech konsensuálních demokracií ve srovnání s demokraciemi
většinovými nejenže není potvrzena empiricky, ale navíc je do značné míry v rozporu s jeho
vlastní dřívější koncepcí čtyř typů demokracie.