http://dialog.ihned.cz/c1-52789600-rustem-pro-rust

Polemika: Musíme stále jen růst, růst, růst?

Text ekonoma Tomáše Sedláčka vyvolal polemiku na téma ekonomického růstu. Na texty člena vládního
NERVu reagovali manažer v komunikační agentuře Robert Němec a komentátor Respektu Jan Macháček.


Tomáš Sedláček ekonom, člen NERV

Úvodní článek ekonoma ČSOB a člena vládního NERVu Tomáše Sedláčka, který reakce vyvolal:

O růstovém KAPUTalismu

V krizi není ani tak kapitalismus (ten své problémy měl, má a bude mít nadále jako každý systém či
ideologie), v krizi je růstový kapitalismus. Děláme tuto chybu stále, zaměňujeme kapitalismus se
slovem růst. Kapitalismus možný je - a můžeme ho snad i vylepšit -, ale neustálý růstový
kapitalismus možný není.

Zastavme se však na chvíli u současné diskuse, co s tím. Nejprve je důležité si uvědomit, že se
nejedná o krizi, za kterou by mohlo euro. Euro je jen špička ledovce, problém je v zadlužování a v
regulaci.

Představme si, že by euro neexistovalo. Jak by evropské země řešily současnou krizi? Varianta číslo
jedna, předpokládejme, že by to národní banky jednotlivých zemí vzaly na své bedra. Co by měly v
arzenálu?

Za prvé snižování národních úrokových sazeb. To by vedlo k devalvaci měny vůči jiným evropským
měnám. Ale protože již v současnosti je základní úroková sazba eurozóny na minimu (stejně jako u
dolaru), tak by si Evropa jako celek jistě nepomohla a národy by se mohly tak maximálně předbíhat
na úkor těch druhých. Nikoli nadarmo se devalvační politice v angličtině říká podle dětské hry
"beggar thy neighbour", tedy ožebrač svého bližního.

Devalvace je vždy na úkor obchodních partnerů, kteří jako odvetná opatření dělají to samé, což
zpravidla vede k devalvační spirále, na jejímž dně jsou na tom všichni stejně. Je to podobné, jako
když si na koncertě začnou lidé stoupat, aby lépe viděli. Jenže za chvíli si stoupnou i ostatní a
pořádně vidí jen ti, kteří dobře viděli i na začátku. Zbytek diváků vidí zhruba stejně, jako když
všichni seděli, jenže teď je vespolek bolí nohy.

Druhá varianta je "tisk" peněz, což je v mnohém podobné variantě první. Neměli bychom sice takový
problém s dluhem, ale za to velký problém s inflací.

Třetí varianta je omezování mezinárodního obchodu. To znamená, že čeští výrobci vína si vymohou
ochranu před "neférovým dovozem", protože frank je šíleně levný. Vláda v záchvatu zachraňování
domácích výrobců administrativně nebo skrze znehodnocení koruny k tomuto kroku přistoupí a opět se
spustí spirála odvetných opatření v arzenálu obchodních válek. Závěr: všichni na tom budou mnohem
hůře a nikdo si nepomůže. Rozpad eura ani vyhánění zemí z něj řešením není.

Jak je vidět, žádné z těchto opatření by zadlužování státu (a to je přeci jádro pudla) nezabrzdilo
ani výrazně neomezilo. Přestože by národní banky mohly dělat první a poslední, nic by nezabránilo
státu pomáhat ekonomice ještě fiskální politikou, tedy zadlužováním. A to donekonečna nelze.

Mojmír Hampl má pravdu, že si současnými kroky jen kupujeme čas. Naše zadlužování je nesystematické
a mělo by vytvořit jen odklad k tomu, abychom vymysleli řešení systematické. A to rozpad eura
určitě není. Tím je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět
fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat. Myslím, že před krizí jsme se narostli,
my i svět, až habaděj. Dejme si na chvíli pokoj. Nebo si tu místo vylepšeného kapitalismu postavíme
vylepšený kaputalismus.


Reakce Roberta Němce, manažera v komunikační agentuře:

Není naše touha růst tou hlavní příčinou současné krize? Tak se v poslední době ptají mí přátelé -
podnikatelé a stejnou otázku rozebírá ve svém článku Tomáš Sedláček, kterého si jinak velmi vážím.
Pravdu ale nemá. Snahu růst má člověk v sobě odjakživa, a nemůže se jí proto jen tak zbavit.Člověk
je součástí přírody, která má ve své samotné podstatě zakódován růst. Strom má tendenci růst do
výšky, rozpínat se do šířky, ba dokonce jít do hloubky. Je v tomto konání dost agresivní, snaží se
získat co nejvíce světla, živin a půdy pro sebe. Jeho agresivita ale není neomezená. V Česku se
dělaly pokusy, jaká vzdálenost mezi stromy je pro ně ideální. Strom se má nejlépe, jsou-li v jeho
okolí - ani ne moc blízko, ani daleko - i další silné stromy.

A i když je pak již vzrostlý, stále se mění. Odhazuje každý rok staré listí a nabírá nové. Není tu
ale navěky. Na jeho hrobě časem vzroste jiný strom, který se bude opět drát všemi směry. Nejen
strom, ale celá příroda má tendenci obsadit a využít všechno, co je k dispozici. Ostatně stačí
chvíli neudržovat zahradu, abyste si toho všimli.

Podobně je na tom i člověk. Nejdřív se snaží dostat ven na svět, a když se mu to podaří, roste a
chce pro sebe víc energie a víc metrů látky.

Stejně tak firmy, které jsou jen prodlouženou částí naší osobnosti: chtějí růst a dosahovat vyšších
a vyšších cílů.

Jistý evangelický teolog říkal: "Nabízí-li ti Bůh dvě cesty, z nichž na obou jsi schopen poctivě
vydělat peníze, ale na jedné více nežli na druhé, nebylo by vůči Bohu neuctivé, až pohrdlivé, kdyby
sis vybral tu, na které se ti dostane za stejné úsilí menší odměny?"

Řečeno jinak: nabízí-li se nám dvě cesty, z nichž na jedné z nich jsme schopni poctivě a se stejnou
zátěží pro nás i společnost vydělat víc než na té druhé, nebylo by pošetilé odmítat tu výnosnější?
A hlavně: kdo by toho byl schopen?

Růst a zisk je podstatou podnikání. S postupem času ale člověk zjišťuje, že bohatství není to úplně
nejdůležitější. Čtyři kola a střechu má BMW, Maybach i škodovka a čtyřikrát větší postel není
čtyřikrát lepší. Přesto chceme jít dál a vymýšlet, jak podnik rozvíjet dál.

Bez růstu by logicky přišla stagnace. A ta znamená jenom opravování. Nic nového a lepšího se
nevymýšlí. Netvrdím, že příroda se nemusí občas usměrnit, stejně jako my. Ale zakázat přírodě růst
a tvořit stále nové věci je bláznovství.

Pokud bychom naoktrojovali stagnaci, co by bylo s naší fantazií a naším tvořivým potenciálem?
Mám-li touhu vytvořit lepší produkt, měl bych ji v sobě ubíjet? A naopak: neprospěje lepší produkt
lidem víc než ten současný?

A tak každá zdravá epocha má pnutí překonávat tu předchozí. Chce vyzkoušet něco lepšího. Občas to
sice nevyjde, někdy i s dalekosáhlými důsledky. Ale epochu, která přestane růst, čeká podobně jako
ten strom již jen stagnace a smrt. Paradoxně ale na hrobě jak stromu, tak i epochy vznikne strom
nebo epocha nová.


Reakce ekonoma Tomáše Sedláčka:

Ano, růst je přirozený. Stromy rostou do výšky, rostou děti, rozrůstají se kmeny a civilizace. Ano,
pravdu má autor i v tom, že přirozená je i snaha člověka po růstu a pokroku. Jenže o ničem z toho
nebyly a nejsou mé úvahy. Ty se týkají následujících otázek:

Za prvé, je růst podmínkou, nebo výsledkem kapitalismu? Pokud by komunismus dokázal každý rok růst
o 10 procent, padl by? Ale kapitalismus přeci není jen o obohacování, je zejména o svobodě,
respektu, toleranci k jinému vidění světa. Takže si můžeme dovolit chvíli nerůst.

Za druhé, je zásluhou doktora, zahradníka (politika, ekonoma), že dítě, strom (HDP) roste? Ti
všichni mohou jen připravit úrodnou půdu a dobře hnojit, ale růst se dostaví odjinud. Některé roky
jsou štědřejší (vymyslí se nový technologický hit, je lepší úroda atd.), jiné ne (výnosy z nových
trhů se vyčerpají atd.).

Jiný příklad: Když pár měsíců zůstane dítě stejně vysoké, budeme ho za to bít nebo natahovat na
skřipec? Mimochodem, všimněme si zde též jisté silné asymetrie - pokud kapitálové trhy rostou - a
za poslední dva roky to bylo o víc než 80 %, nikdo ani neškytne. A hle, trhy padnou o pár procent a
už je oheň na střeše. Je to jako kdybychom řidiči nevyčítali libovolné přidávání rychlosti,
libovolnou akceleraci, ale trhali si vlasy při každém přibrzdění. A už vůbec se nesmí couvat.

A třetí otázka, může kapitalismus "stát na místě"? Myslím, že ano. Pokud potřebuje růst k tomu, aby
fungoval, je to slabý systém. Čtvrtá otázka, každé dítě jednoho dne růst přestane, dospěje, a pokud
po něm budeme mermomocí růst vyžadovat, získáme leda tak růst do šířky, když ho budeme "růstově"
vykrmovat. Takže ano, růst nakonec může nabrat jinou podobu, ale nemusí to být neustále růst
hrubého domácího produktu. Můžeme být vzdělanější, moudřejší, elegantnější, méně hašteřivý národ,
aniž by rostl HDP.

Z růstu se stal všelék: na nezaměstnanost, deprese, krize, nesnášenlivost a plejádu jiných
problémů. Mimochodem, klasičtí ekonomové se růstem vůbec nezabývali, růst považovali za "přechodné
stadium", řešili konečný stacionární stav. To, že se otázka po cíli růstu, jak to bude vypadat, až
dorosteme zcela, vytratila, mne mrzí. Ano, můžeme běhat pro běhaní samotné (říká se tomu jogging),
ale pak nesmíme nadávat, že běháme dokola a nikam pořádně jsme nedoběhli. Tedy je potřeba se ptát:
Jak bude vypadat naše společnost až doroste? Bude spravedlivá, šťastná, vyrovnaná, udržitelná? Bude
taková, jakou ji chceme mít? Proč se o cestě debatuje více než o cíli?

Za šesté, ano, věřím v přirozený růst, ale růst v minulosti nebyl růstem přirozeným, byl a stále je
dopován dluhovými anaboliky. A takový růst je zcela jistě neudržitelný a neužitečný.

Na jaře jsem byl v panelu na jedné konferenci, kde jsem vystoupil s kritikou růstu. Mí
spolupanelisté, ředitelé bank, podniků a pojišťoven, reagovali takto: my bychom už ani nechtěli
růst, jsme spokojení, ale nesmíme to dát najevo, protože naši akcionáři, konkurence, levný čínský
dovoz, média atd. nás k růstu nutí. Pokud byli upřímní, říkali tím, že růst vlastně nikdo nechce,
ale jakýsi Veliký neosobní Jiný (v psychologii známý Big Other, v tomto případě systém) nás proti
vnitřní svobodné vůli k němu nutí. A když už jsme u té psychologie, jakpak by asi freudiánský
psychoanalytik interpretoval sen, ve kterém se nám stále zdá o tom, jak šíleně moc toužíme po
růstu?




Komentátor Respektu Jan Macháček reagoval ve svém blogu:

Nechte to růst (kontra Sedláček)

Tomáš Sedláček opět po čase otevřel havlovské téma ekonomického růstu. Sedláček prostě jednou za
čas něco takového napíše, podobně jako Václavové Bělohradský nebo Havel. Já zase po čase oživím a
opráším svoji obhajobu růstu a přidám pár svěžích argumentů navíc.

Je ekonomický růst přirozený? Ano, ale nikoli proto, že stromy také rostou do výšky a že roste i
tráva, obilí nebo že rostou houby. Růst je přirozený společenskému prostředí, ve kterém existuje
svobodný obchod (a ve kterém právní a institucionální řád poskytuje svobodnému obchodu stabilitu a
prostor).

Ve středověké či raně feudální společnosti není obchod – přestože existuje – základem ekonomického
upořádání.Množina bohatství bývá vnímána jako konečná a zbohatnout lze pouze zabráním majetku
jiného feudála.

Do svobodných obchodních vztahů však lidé vstupují nikoli proto, aby se vzájemně okradli, ale aby
se vzájemně obohatili, aby byl obchod výhodný pro obě strany. Společnost, která ekonomicky roste,
je taková, v níž se více obchodních transakcí podaří ke vzájemné spokojenosti. Společnost, která
hospodářsky klesá či upadá, je taková, v níž převažují transakce nepovedené či ztrátové. Přirozené
je, že lidé vstupují do takových transakcí a vztahů, o nichž si myslí, že je vzájemně obohatí, že
pro ně budou výhodné. Výhodné však nikoli ve smyslu, že přechytračí jeden druhého, že zbohatnou na
úkor druhého ve světě, kde se dopočítává do jedné (zero-sum game).

Je to podobné jako s debatou či dialogem. Lidé debatují proto, aby se něco dozvěděli, polemizují
proto, aby se vzájemně obohatili (zde nemluvím o Otázkách Václava Moravce nebo české parlamentní
debatě), nikoli proto, aby se překřičeli, zlikvidovali a potom ještě třeba zabili. Prosperující
společnost je taková, kde se obchodní transakce dějí (převážně) ke vzájemné spokojenosti, dobře
spravovaná společnost je taková, kde se politicky a veřejně (třeba i zdlouhavě, detailně a
rozvážně) debatuje za účelem poznání a vzájemného obohacení. Přirozené to je, ale jenom určitému
společenskému a ekonomickému uspořádání. Růst není přirozený komunistickému centrálnímu plánování
ani ranému feudalismu.

Dalším faktorem je hmota. Když se mluví o růstu, je to růst měřený finančně, nikoli hmotou. Vyspělé
ekonomiky jsou například pořád lehčí: lehčí jsou domy, letadla, lodě, kola apod.

Následuje faktor zaměstnanosti: lze jistě klesat nebo „nerůst“, potíž je, že to znamená vyšší
nezaměstnanost, což jistě leckomu nevadí, ale vysvětlujte to těm nezaměstnaným nebo těm, kterým
vyhazov z práce hrozí.

A pak jsou další faktory, možná už opravdu geneticky přirozené. Sám Tomáš Sedláček to jistě zná. Má
jistě radost, že se jeho knihy prodává pořád víc, že ROSTE prodej dokonce i ve světě. Soudě podle
toho, co Tomáš píše, by možná nebylo špatné, aby se jeho knihy prodávalo pořád méně, možná by po
tom měl Tomáš toužit nebo by si z toho každopádně neměl nic dělat. To Tomáš ale jistě nechce –
chce, aby se knihy prodávalo víc, ego by mělo být přirozeně silnější než dobrovolná skromnost (mám
skvělé myšlenky, leč nechci, aby o nich někdo věděl).

Podobně je to se mzdou: bude Sedláček rád, když bude mít pořád menší plat anebo mu někdo řekne, že
jeho plat už NIKDY neporoste? Z takové potřeby nejen Sedláčka jímá jakási přirozená úzkost (i když
se z toho nemusí zjančit a může to buddhisticky přijmout). Nejde pochopitelně o přirozenou
hamižnost a obžerství, ale třeba o úzkost z toho, že nezabezpečím rodinu, děti apod.

Když bude hrozit menší plat, bude se T. S. činit a snažit se více pracovat nebo své zboží lépe
prodávat. Tato přirozená reakce je rovněž jednou z přirozených příčin růstu. V některých
společensko-ekonomických uspořádáních tato potřeba kvete, v jiných poněkud usychá a v dalších
nabývá vysloveně predátorské podoby (růst znamená krást a zabíjet).

V poslední době se mi ovšem zdá, že růst ustupuje politicky do pozadí: novým náboženstvím jsou
škrty a boj proti schodkům a dluhům. Nejen v Česku.

 Zkráceno…