Osvícenství
obecná charakteristika
Charakterizovat
obecně platné rysy osvícenství není tak těžké jako u ostatních „vývojových“
etap evropské filosofie. Také osvícenství má své podivíny (Rousseau), diletanty
(La Mettrie) či disidenty (hrabě de Sade),
ovšem hlavní proud osvícenství je velmi soudržný a jednotný. Velmi stručně
můžeme konstatovat, že osvícenství je uvádění novověkého světonázoru do
života společnosti i jednotlivců. Osvícenci vzali Descartovy, Baconovy a
Hobbesovy myšlenky vážně a nejen to. Pokusili se tyto myšlenky „protlačit“ do
reálného společenského života.
Osvícenství je
zároveň dlouhotrvajícím a vítězným bojem proti stále více degenerující
formální nábožnosti (srovnejme osvícenské nepříliš hluboké texty
s tehdejšími katolickými pamflety a hned nám bude jasné proč osvícenci
museli zvítězit), bojem za toleranci a rozum.
Texty
osvícenských filosofů jsou texty jazykově brilantní – vybroušené mnohde
k dokonalosti – plné – tehdejšími slovy – duchaplných myšlenek, ironie,
satiry i sarkasmu, ovšem na druhou stranu jen několik málo osvícenských autorů
dokázalo napsat text nepovrchní, nedemagogický či existenciálně netriviální.
Osvícenství je
v tomto smyslu – přes vše co pro další vývoj evropské kultury znamená –
období literárního vzestupu a filosofického úpadku. Voltaire dokáže skvěle
zesměšnit Leibnitzovu koncepci dokonalého světa, ovšem z hlediska
filosofické fundovanosti je o několik řádů níže. Osvícenství je spíše kulturní,
společenský a kritický jev než jev zásadního filosofického významu. Ono
otřepané – uměli skvěle bořit, ale nedokázali stavět zde určitě platí.
Vznik
osvícenství, stejně jako jeho genealogické kořeny nalézáme nikoliv na
kontinentu (přestože osvícenství je kontinentální a především francouzská
záležitost!!! – a s tím nic nenadělá ani 100 špatně napsaných příruček
dějin filosofie), ale v Anglii. Jakkoli nemůžeme považovat Locka za
osvícence jeho myšlenky o toleranci, liberalismu ap. jsou proto-osvícenské a na
osvícence jistě působily. To samé platí o dalších – méně známých autorech
z ostrovů – Johnu Tolandovi, Josephu Priestleyovi či významném Adamu
Smithovi. Tehdy poprvé významněji působí ostrovní filosofie na kontinentální
(stane se tak v dějinách Evropy ještě dvakrát – opačným směrem
k významnému „přenosu“ do začátku 19. století nedojde). Další osudy
osvícenství jsou však jednoznačně spojeny s Francií.
Ve Francii
tehdejší doby dochází k významným společenským změnám – feudální šlechta
ztrácí svou moc ve prospěch nepotických byrokratických struktur soustředěných kolem
osoby panovníka (tyto byrokratické struktury jsou samozřejmě složeny převážně
z šlechticů – ovšem tito šlechtici nemají moc jakožto šlechtici, ale
z pozice své funkce a proto – i když jim osobně se daří báječně reálná moc
šlechty mizí). Zároveň však materiálně bohatství šlechty roste – a to – dříve
nebo později – znamená velký odpor z ostatních vrstev společnosti /pokud
přijdete o reálnou moc a zároveň vám zůstane pozlátkou bohatství je jen otázkou
času, kdy se na vás ostatní vrhnou/. Do této atmosféry mravní frivolnosti,
neformálních konexí a absolutistického pojetí moci tedy „vtrhává“ osvícenství
s cílem vytvořit společnost na základě rozumu, liberalismu a tolerance.
Zpočátku se samozřejmě nemůže společnosti postavit přímo – snad právě proto si
tak rychle a doslova dokonale osvojí metodu satiry, ironie a sarkasmu. Jedním
z prvních osvícenců je
Charles de
Secondat baron de Montesquieu (1689-1755)
Montesquieua
skvěle charakterizují jeho dvě zásadní knihy „Perské listy“ a „O duchu zákonů“,
které se různou formou pokouší kritizovat stav francouzské společnosti a
zároveň nastínit možné změny v koncepci práva.
Perské listy jsou
fiktivními dopisy dvou přátel z nichž jeden pobývá na území perské říše a
svému kolegovi ve Francii popisuje své zážitky. Situace Perské říše je podle
těchto zážitků tristní, ovšem zároveň silně připomíná tehdejší Francii. Perské
listy jsou čtivým dokumentem přetrvávajícího „kastovního“ feudalismu 17.
století.
Kniha „O duchu
zákonů“, jejíž úspěch zastínil dokonce úspěch některých Voltairových knih
(vyšla celkem 26x v průběhu dvou! let) je – paraxovně na území Francie –
pokusem o obhajobu přirozeně-právního konceptu práva. Zákony nelze tvořit
„pozitivně“ – každá země musí vycházet z jistých přirozených práv člověka,
která uzpůsobí místním taktéž přirozeným podmínkám (např. typu společnosti,
hustotě obyvatel ap.). Každý národ má své přirozené zákony, které jsou jako
celek nepřenositelné.
Montesquie je
zároveň jedním z prvních obhájců trojího dělení moci na zákonodárnou,
výkonnou a soudní.
Francois
Marie Voltaire (1694-1778)
Patří mezi
nejvýznamnější osvícence a svým způsobem je reprezentantem – v dobrém i ve
zlém – celého hnutí. U Voltaira není nejdůležitější jeho ontologické
přesvědčení (byl v něm závislý na ostrovních autorech a celý život zůstal
deistou) ani jeho teorie poznání (spíše roztroušená v rozsáhlém Voltairově
díle), ale jeho brilantní, lehký i když často demagogický styl a především
způsob jeho útoku na nejrozšířenější předsudky té doby. Voltaire útočí na náboženství,
útisk obecně a ze všeho nejvíce na lidskou hloupost. Psal erotické básně,
satirické romány, divadelní hry, kritiky, dopisy mimořádné literární úrovně i
filosofické knihy. Vždy jej však rozpoznáme podle stylu. V nejznámějším
filosofickém románu Candide roznese Leibnitze na prach – a přitom jej
nepochopí. Když popisuje nutnost zázraků uvede jako nevyvratitelný příklad
krásné 18-leté dívky, která po noci strávené v klášteře (a morálka
tehdejších církevních představitelů byla skutečně takováto) zůstane pannou.
Jeho parodické romány o mimozemšťanech jsou pověstné. Voltaire je největším
bojovníkem proti hlouposti „ducha doby“, ovšem dodejme: také jeho největší
obětí.
Mezi další
významné osvícence patří
Claude
Adrien Helvetius
Etienne
Bonnot Condillac
Heinrich
Dietrich baron von Holbach
Jean Le
Rond d´Alambert
Julien
Offray de La Mettrie
Zejména La
Mettrie a Holbach patří do mírně odlišné skupiny osvícenců, která kromě
ironie a sarkasmu prosazuje též jistý, vyhraněný světonázor. Je to – na rozdíl
od Voltaira či d´Alamberta mechanický materialismus, který od Descarta přebírá
svět rozprostraněnosti a zároveň škrtá svět duchovní. Všichni jsme umně
sestrojení stroječci. Duše neexistuje, láska je podobná žluči – je produktem
srdce, jako je žluč produktem (ó kéž bych věděl čeho) ... . Svět je velký
hodinový stroj, který nemá hodináře. Eticky se spolu s Holbachem dostáváme
kamsi na pozici utilistaristického eudaimonismu a anti-moralismu.
Dalším významným
osvícencem je Denis Diderot, který hned ve dvou ohledech ostatní
osvícence převyšuje. V jakých ohledech?
I.
Diderot se
jako hlavní editor podílel na vydání Encyklopedie, která vytvořila nový
literárně-vědecký útvar a navíc přispěla emancipaci jistých vrstev společnosti.
Encyklopedie – vybudovaná na základě racionality, empirismu a „vědeckého“
poznání s definitivní platností ukončila pozůstatky „jediného církevního
vědění“ a potvrdila vzrůstající význam vědy. Diderot na Encyklopedii pracoval
přes 20 let a jeho souboj s tehdejšími cenzory patří bez pochyby do dějin
vědy.
II.
Diderotův
koncept „hereckého paradoxu“ vytyčil problematiku poměru emocionality a
racionality nejen pro koncept divadla, ale i pro další společenský vývoj.
A dostáváme se
k poslednímu z francouzských osvícenců – k J. J. Rousseauovi.
J. J.
Rousseau (1712-1778)
Byl na rozdíl od
většiny osvícenců jako autor
1. filosoficky
hlubší a rozhodně vlivnější
2. schopen skvěle
analyzovat neracionální části lidské psychiky
Rousseau velmi
podrobně popsal svůj život v knize „Vyznání“ a „Dumy samotářského chodce“
a z četby těchto knih se zdá být zvláštní kombinací vynikajícího myslitele
s klinickým paranoikem. Hlavní význam Rousseaua spočívá v prosazování
ne-aristokratické formy demokracie (demokracie přímé kontroly občanů) a napadení
soukromého vlastnictví jakožto hlavní příčiny současného úpadku společnosti
(většina kritiků kapitalismu v tomto smyslu pouze Rousseaua opisuje – tu
lépe (Marx) tu hůře (většina současných radikálních ekologů, anarchistické
hnutí ap.).
Rousseau je však
od ostatních osvícenců odlišný i svým ontologickým konceptem, který spočívá
v pevné víře v Boha a lze jej označit jako monoteistický.
Většina
Rousseauových děl je psána ve velmi emocionální atmosféře, je – typicky pro
tehdejší literární styl – sentimentální až plačtivá. Ovšem např. kniha
Společenská smlouva je názorným příkladem břitké – nesentimentální – racionální
práce a jeho úvaha o odvolatelnosti politických představitelů „obyčejným lidem“
patří k tomu nejlepšímu co kdy který politický myslitel sepsal. I tímto stylovým
rozpětím se Rousseau výrazně liší od ostatních osvícenců. Rousseau ovlivnil hned tři významné
„filosofické“ směry – romantismus, pravicový iracionalismus a socialismus – a
je otázkou který z těchto směrů znamenal pro Evropu větší nebezpečí a
má-li na tomto nebezpečí jakýsi podíl také Rousseau.