Osvícenství

obecná charakteristika

Charakterizovat obecně platné rysy osvícenství není tak těžké jako u ostatních „vývojových“ etap evropské filosofie. Také osvícenství má své podivíny (Rousseau), diletanty (La Mettrie) či disidenty (hrabě de Sade), ovšem hlavní proud osvícenství je velmi soudržný a jednotný. Velmi stručně můžeme konstatovat, že osvícenství je uvádění novověkého světonázoru do života společnosti i jednotlivců. Osvícenci vzali Descartovy, Baconovy a Hobbesovy myšlenky vážně a nejen to. Pokusili se tyto myšlenky „protlačit“ do reálného společenského života.

Osvícenství je zároveň dlouhotrvajícím a vítězným bojem proti stále více degenerující formální nábožnosti (srovnejme osvícenské nepříliš hluboké texty s tehdejšími katolickými pamflety a hned nám bude jasné proč osvícenci museli zvítězit), bojem za toleranci a rozum.

Texty osvícenských filosofů jsou texty jazykově brilantní – vybroušené mnohde k dokonalosti – plné – tehdejšími slovy – duchaplných myšlenek, ironie, satiry i sarkasmu, ovšem na druhou stranu jen několik málo osvícenských autorů dokázalo napsat text nepovrchní, nedemagogický či existenciálně netriviální.

Osvícenství je v tomto smyslu – přes vše co pro další vývoj evropské kultury znamená – období literárního vzestupu a filosofického úpadku. Voltaire dokáže skvěle zesměšnit Leibnitzovu koncepci dokonalého světa, ovšem z hlediska filosofické fundovanosti je o několik řádů níže. Osvícenství je spíše kulturní, společenský a kritický jev než jev zásadního filosofického významu. Ono otřepané – uměli skvěle bořit, ale nedokázali stavět zde určitě platí.

Vznik osvícenství, stejně jako jeho genealogické kořeny nalézáme nikoliv na kontinentu (přestože osvícenství je kontinentální a především francouzská záležitost!!! – a s tím nic nenadělá ani 100 špatně napsaných příruček dějin filosofie), ale v Anglii. Jakkoli nemůžeme považovat Locka za osvícence jeho myšlenky o toleranci, liberalismu ap. jsou proto-osvícenské a na osvícence jistě působily. To samé platí o dalších – méně známých autorech z ostrovů – Johnu Tolandovi, Josephu Priestleyovi či významném Adamu Smithovi. Tehdy poprvé významněji působí ostrovní filosofie na kontinentální (stane se tak v dějinách Evropy ještě dvakrát – opačným směrem k významnému „přenosu“ do začátku 19. století nedojde). Další osudy osvícenství jsou však jednoznačně spojeny s Francií.

Ve Francii tehdejší doby dochází k významným společenským změnám – feudální šlechta ztrácí svou moc ve prospěch nepotických byrokratických struktur soustředěných kolem osoby panovníka (tyto byrokratické struktury jsou samozřejmě složeny převážně z šlechticů – ovšem tito šlechtici nemají moc jakožto šlechtici, ale z pozice své funkce a proto – i když jim osobně se daří báječně reálná moc šlechty mizí). Zároveň však materiálně bohatství šlechty roste – a to – dříve nebo později – znamená velký odpor z ostatních vrstev společnosti /pokud přijdete o reálnou moc a zároveň vám zůstane pozlátkou bohatství je jen otázkou času, kdy se na vás ostatní vrhnou/. Do této atmosféry mravní frivolnosti, neformálních konexí a absolutistického pojetí moci tedy „vtrhává“ osvícenství s cílem vytvořit společnost na základě rozumu, liberalismu a tolerance. Zpočátku se samozřejmě nemůže společnosti postavit přímo – snad právě proto si tak rychle a doslova dokonale osvojí metodu satiry, ironie a sarkasmu. Jedním z prvních osvícenců je

Charles de Secondat baron de Montesquieu (1689-1755)

Montesquieua skvěle charakterizují jeho dvě zásadní knihy „Perské listy“ a „O duchu zákonů“, které se různou formou pokouší kritizovat stav francouzské společnosti a zároveň nastínit možné změny v koncepci práva.

Perské listy jsou fiktivními dopisy dvou přátel z nichž jeden pobývá na území perské říše a svému kolegovi ve Francii popisuje své zážitky. Situace Perské říše je podle těchto zážitků tristní, ovšem zároveň silně připomíná tehdejší Francii. Perské listy jsou čtivým dokumentem přetrvávajícího „kastovního“ feudalismu 17. století.

Kniha „O duchu zákonů“, jejíž úspěch zastínil dokonce úspěch některých Voltairových knih (vyšla celkem 26x v průběhu dvou! let) je – paraxovně na území Francie – pokusem o obhajobu přirozeně-právního konceptu práva. Zákony nelze tvořit „pozitivně“ – každá země musí vycházet z jistých přirozených práv člověka, která uzpůsobí místním taktéž přirozeným podmínkám (např. typu společnosti, hustotě obyvatel ap.). Každý národ má své přirozené zákony, které jsou jako celek nepřenositelné.

Montesquie je zároveň jedním z prvních obhájců trojího dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Francois Marie Voltaire (1694-1778)

Patří mezi nejvýznamnější osvícence a svým způsobem je reprezentantem – v dobrém i ve zlém – celého hnutí. U Voltaira není nejdůležitější jeho ontologické přesvědčení (byl v něm závislý na ostrovních autorech a celý život zůstal deistou) ani jeho teorie poznání (spíše roztroušená v rozsáhlém Voltairově díle), ale jeho brilantní, lehký i když často demagogický styl a především způsob jeho útoku na nejrozšířenější předsudky té doby. Voltaire útočí na náboženství, útisk obecně a ze všeho nejvíce na lidskou hloupost. Psal erotické básně, satirické romány, divadelní hry, kritiky, dopisy mimořádné literární úrovně i filosofické knihy. Vždy jej však rozpoznáme podle stylu. V nejznámějším filosofickém románu Candide roznese Leibnitze na prach – a přitom jej nepochopí. Když popisuje nutnost zázraků uvede jako nevyvratitelný příklad krásné 18-leté dívky, která po noci strávené v klášteře (a morálka tehdejších církevních představitelů byla skutečně takováto) zůstane pannou. Jeho parodické romány o mimozemšťanech jsou pověstné. Voltaire je největším bojovníkem proti hlouposti „ducha doby“, ovšem dodejme: také jeho největší obětí.

Mezi další významné osvícence patří

Claude Adrien Helvetius

Etienne Bonnot Condillac

Heinrich Dietrich baron von Holbach

Jean Le Rond d´Alambert

Julien Offray de La Mettrie

Zejména La Mettrie a Holbach patří do mírně odlišné skupiny osvícenců, která kromě ironie a sarkasmu prosazuje též jistý, vyhraněný světonázor. Je to – na rozdíl od Voltaira či d´Alamberta mechanický materialismus, který od Descarta přebírá svět rozprostraněnosti a zároveň škrtá svět duchovní. Všichni jsme umně sestrojení stroječci. Duše neexistuje, láska je podobná žluči – je produktem srdce, jako je žluč produktem (ó kéž bych věděl čeho) ... . Svět je velký hodinový stroj, který nemá hodináře. Eticky se spolu s Holbachem dostáváme kamsi na pozici utilistaristického eudaimonismu a anti-moralismu.

Dalším významným osvícencem je Denis Diderot, který hned ve dvou ohledech ostatní osvícence převyšuje. V jakých ohledech?

I. Diderot se jako hlavní editor podílel na vydání Encyklopedie, která vytvořila nový literárně-vědecký útvar a navíc přispěla emancipaci jistých vrstev společnosti. Encyklopedie – vybudovaná na základě racionality, empirismu a „vědeckého“ poznání s definitivní platností ukončila pozůstatky „jediného církevního vědění“ a potvrdila vzrůstající význam vědy. Diderot na Encyklopedii pracoval přes 20 let a jeho souboj s tehdejšími cenzory patří bez pochyby do dějin vědy.

II. Diderotův koncept „hereckého paradoxu“ vytyčil problematiku poměru emocionality a racionality nejen pro koncept divadla, ale i pro další společenský vývoj.

A dostáváme se k poslednímu z francouzských osvícenců – k J. J. Rousseauovi.

J. J. Rousseau (1712-1778)

Byl na rozdíl od většiny osvícenců jako autor

1. filosoficky hlubší a rozhodně vlivnější

2. schopen skvěle analyzovat neracionální části lidské psychiky

Rousseau velmi podrobně popsal svůj život v knize „Vyznání“ a „Dumy samotářského chodce“ a z četby těchto knih se zdá být zvláštní kombinací vynikajícího myslitele s klinickým paranoikem. Hlavní význam Rousseaua spočívá v prosazování ne-aristokratické formy demokracie (demokracie přímé kontroly občanů) a napadení soukromého vlastnictví jakožto hlavní příčiny současného úpadku společnosti (většina kritiků kapitalismu v tomto smyslu pouze Rousseaua opisuje – tu lépe (Marx) tu hůře (většina současných radikálních ekologů, anarchistické hnutí ap.).

Rousseau je však od ostatních osvícenců odlišný i svým ontologickým konceptem, který spočívá v pevné víře v Boha a lze jej označit jako monoteistický.

Většina Rousseauových děl je psána ve velmi emocionální atmosféře, je – typicky pro tehdejší literární styl – sentimentální až plačtivá. Ovšem např. kniha Společenská smlouva je názorným příkladem břitké – nesentimentální – racionální práce a jeho úvaha o odvolatelnosti politických představitelů „obyčejným lidem“ patří k tomu nejlepšímu co kdy který politický myslitel sepsal. I tímto stylovým rozpětím se Rousseau výrazně liší od ostatních osvícenců. Rousseau ovlivnil hned tři významné „filosofické“ směry – romantismus, pravicový iracionalismus a socialismus – a je otázkou který z těchto směrů znamenal pro Evropu větší nebezpečí a má-li na tomto nebezpečí jakýsi podíl také Rousseau.