Učební pomůcka pro studenty oboru filosofie - první část

I. Co to je filosofie

Při každém pokusu o přesné a pozitivní vymezení filosofie se dostáváme do neřešitelných rozporů. Filosofie Al-Ghazzálího, Siddhárthy Gautama, Karla Poppera a Michaela Foucaulta je na tolik odlišná, že nějaký společný bod, jednotné myšlenkové pole či alespoň jazykový typus nenalézáme. Proto je vhodnější vymezit filosofii negativně - říci, čím v žádném případě není a být nemůže. K tomuto typu vymezení použijeme tři rozdílné způsoby vztahování se ke světu:

1. mýtický výklad

2. náboženský postoj

3. vědecký přístup

Ad. 1. Ve světě mýtu neexistuje možnost dvojího výkladu. To co se říká je pravdivé už tím, že se to říká, slovo má obrovskou moc, v jistém smyslu je silnější než skutečný, reálný svět. Mýtus je, jinak řečeno, říše absolutní pravdy. O vyřčeném se nejenom nepochybuje, ale ani nemůže pochybovat. Ten, kdo zpochybňuje mýtický výklad, je ze společnosti vyhoštěn nebo zničen. Zatímco totalitní společnost usiluje o absolutní nadvládu nad člověkem, žitý mýtus tuto nadvládu beze zbytku uskutečňuje. Mýtus je zároveň anti-dialogem, protože v mýtickém světě neexistují otázky, a tedy ani skutečný rozhovor.

Z předešlého je zřejmé, že mýtus žije výhradně mluveným slovem. Písmo jej v delší perspektivě spolehlivě ničí, protože psaný text vyžaduje, volá po interpretaci, po vysvětlení. Jak napsal Michael Foucault: „zatímco diskurz mýtického slova je pravdivý již tím, že je, diskurz filosofie je pravdivý jen tím, co říká“.

A konečně: mýtus nezná pojem vývoje a budoucnosti. Vše podstatné se v mýtickém světě odehrálo v minulosti, v blíže nespecifikovaném „pra-světě“ a dnešek i zítřek je jeho pouhou nápodobou.

Se vznikem filosofie svět absolutní pravdy končí. Filosofii není a nemůže být realitou, vždy je pouze výkladem či výkladem výkladu. Ve filosofie se stále ptáme: a je to skutečně tak, neexistuje jiný, lepší výklad? Nemýlíme se? A protože je filosofie stálým hledáním a interpretací, je nutně vázána na psaný text - a to i navzdory faktu, že mnoho filosofů žádný text nenapsalo.

Ad. 2. Náboženský postoj není postojem filosofickým, ale není ani postojem mýtickým. Porovnáme-li text Starého zákona s Platónovým Faidrem a zároveň s přepisem nějakého mýtického vyprávění zjistíme, že všechny tři zastupují svébytnou formu vztahování se ke světu. Židovská víra – stejně jako křesťanství – je, stejně jako mýtus, založena nějakým posvátným, nezpochybnitelným textem (Starým, resp. Starým a Novým Zákonem). Nicméně tento posvátný, absolutní, poslední text není textem „jednoho“ čtení. Na rozdíl od mýtického výkladu výklad náboženský, stejně jako filosofická úvaha, vyžaduje interpretaci, vysvětlení. Náboženští autoři musí o výkladu svého posvátného textu diskutovat, jednat, a proto se – stejně jako filosofové – nemohou nikdy natrvalo vrátit k mýtickému světu absolutní pravdy.

Na rozdíl od filosofie si však nábožensky založení myslitelé (či jinak řečeno teologové) nemohou zpochybnit všechno. Jistá část jejich přesvědčení bude vždy dogmatická, tzn. nezpochybnitelná, jistá, bránící se další interpretaci.

Ad. 3. A posledním námi zkoumaným způsobem vztahování se ke světu zůstává věda. Také u vědy nalézáme některé shodné rysy s filosofií. Obě dvě zakládají svůj přístup na racionalitě a evidenci. Obě mají společnou nechuť k absolutním, dogmatickým pravdám, obě si zakládají na principu falsifikace. Přesto filosofie není a nemůže být vědou a zároveň věda není a nemůže být filosofií.

Rozdíl mezi vědou a filosofií nám dobře osvětlí příměr technika a kutila (použitý před lety v jiné souvislosti C. L. Straussem. Zatímco technik při výrobě nějaké součástky vychází od čistého stolu a zajímají ho přesné, opakovatelné postupy při výrobě, kvantifikovatelné vstupy a konečný produkt, kutil vždy vychází z toho, co se nachází v jeho dílně, která dříve nepotřebná či dnes již nefunkční součástka by se při výrobě daného produktu dala použít. Kutil při své práci vychází ze znalosti toho co se do chvíle, ve které potřebuje vyrobit danou součástku v jeho dílně událo, co se v ní právě nachází a co z toho může při výrobě použít. Nic z toho nemusí zajímat technika.

A stejně tak filosofie – na rozdíl od vědy - nemůže rezignovat na svoji minulost, na dávno mrtvé autory, na myšlenky, které se nám ostatním zdají být tak archaické. K tomu, abyste pochopili teorii relativity nemusíte o ptolemaiovské fyzice vědět vůbec nic. K tomu, abyste pochopili Sartra, musíte takřka bezpodmínečně znát Platona, F. Bacona a Marxe. A ještě jinými slovy – věda je přetržitá, diskrétní, filosofie je plynulá, kontinuální.

II. Presokratikové

Ačkoliv je pre-sokratická filosofie starověkého řecka velmi podnětná – na nejvyšší příčku filosofie ji staví tak rozdílní autoři jako G. W. F. Hegel, M. Heidegger či R. Rorthy – nemůžeme jí z pochopitelných důvodů věnovat tolik prostoru kolik si skutečně zaslouží. Nicméně alespoň základní, obecnou charakteristiku nemůžeme pominout. Tedy:

1. Texty pre-sokratiků se nám dochovaly ve velmi kusé podobě, a to navíc v naprosté většině zprostředkovaně přes třetí autory. Proto je u mnohých z nich velmi obtížné – ne-li nemožné – vystopovat základní filosofický názor, plán, strukturu. U výkladu pre-sokratiků se jedná vždy o spekulaci – tu více, tu méně pravděpodobnou.

2. Přes tuto základní obtíž můžeme s jistotou prohlásit, že základním problémem všech pre-sokratiků je původ, podstata, esence (arché) světa. Všichni se táží, co je za jednotlivým bytím, co je za smysly pozorovatelným děním. A jejich odpověď není překvapivě ani jednotvárně stejná, ani primitivně libovolná. Počíná samozřejmě naivním „látkovým“ materialismem, ale přes zabstraktnělý, nehmotný číselný princip a dialektický princip sváru se dostává až k téměř čistému idealismu a na druhé straně k strukturnímu (síťovému) výkladu světa. Tak rychlý filosofický rozvoj nemá na světě (včetně filosofie indické a čínské) obdobu.

3. I když výše zmíněná otázka původu, podstaty světa zůstává hlavním předmětem zájmu pre-sokratiků, objevují se u některých z nich i otázky další – etické (Pythagoras, Xenofanés, Démokritos), politické (Hérakleitos) či estetické (Pythagoras, Démokritos). Zůstanou však na okraji zájmu a pozornosti.

4. Pre-sokratická filosofie končí tak rychle jak počala a dosáhla svého vrcholu. V době, kdy žijí sofisté (a Sókratés dodejme pro ty, kteří si neumí přiznat, že Sókratés byl také jen sofistou, i když zvláštním), ještě někteří pre-sokratičtí autoři působí, ale celá sofistická filosofie jakoby pocházela z jiné planety (jak vtipně poznamenává ve svém díle Egon Bondy). Nic z toho, co zajímalo pre-sokratiky, sofisty nezajímá, jejich jazyk je výrazně odlišný a filosofie jednou pro vždy pre-sokratický způsob nahlížení světa opouští.

A nyní k samotným pre-sokratikům:

I. Mílétská škola (první „západní“ filosofická škola)

Thálés z Mílét (nar. 640) – matematik, obchodník, astronom, cestovatel a první „evropský“ filosof prohlašoval, že vše pochází z vody. Z několika dalších dochovaných zlomků můžeme s určitou pravděpodobností odvodit, že celý hmotný svět považoval za oduševnělý.

Anaximandros (nar. 611) – filosoficky nejvýznamnější autor Mílétské školy. Na místo nějakého hmotného, či spíše látkového principu za podstatu světa pokládá abstraktní apeiron tzn. neomezené, nevyhraněné, neurčité, ze kterého teprve vznikají peras, tzn. věci určité, ohraničené, vymezené. Neobjasněný zůstává jeho zlomek týkající se etické dimenze vznikání: „a pak se opět do nevyhraněného vrací, neboť si za své bezpráví navzájem zaplatí pokutu a trest podle svého určení“.

Anaximenés – pravý protiklad Anaximandrův (a přesto možná též jeho žák), který má blíže k vědeckému přístupu a dále k spekulativní abstrakci. Za původ všeho pokládá vzduch, což je oproti Anaximandrovi návrat – a ústup – k Thálétovi.

II. Pythagorás a pythagorejská škola

Pythagorás (nar. 580) – myslitel, který dokázal během svého života provést filosofickou spekulaci, která v Indii trvala přes 500 let. Na rozdíl od míleťanů odhodil hmotný, látkový princip a nahradil jej nehmotným a čistě abstraktním principem čísla. Základem, pra-příčinou všeho je tedy číslo a číselný poměr. Celý vesmír (kosmos) je založen na principu čísla. Již u Pythágora bohužel nacházíme jisté „nábožensko-sektářské“ zneužití tohoto objevu a víme, že sám Pythágoras spojoval svoji teorií s naukou o stěhování duší, specifickým vegetariánstvím a dalšími obskurními poučkami. Pozdější pythagorejci pak filosoficky nepřinášejí nic nového.

III. Xenofanés

Xenofanés (nar. 580) – je další velmi významnou postavou řecké filosofie. Teprve v něm filosofie dokonává své obsahové zproštění se mýtu (jazykově, neboli formálně se filosofie oprostí od mýtu až s Platónem a zejména s Aristotelem). Xenofanés je zavilým odpůrcem tradičního řeckého náboženství a ukazuje nám jeho „antropologickou“ podstatu. Píše, že zpodobňujeme bohy do podoby lidí jen proto, že sami máme tuto podobu. Pokud by měli bohy zpodobňovat koně, vytvořili by je jistě v koňské podobě, černoši by je namalovali černé a asiaté žluté. Bůh nemá žádnou konkrétní podobu - je to kulaté, dokonalé jsoucno.

IV. Elejská škola

Parmenidés (nar. 540) – první představitel Elejské školy. Ze zlomků dochovaného díla nemůžeme s jistotou určit zda byl – tak jak jej interpretuje Platón – krajním idealistou nebo naopak zástupcem nestrukturovaného materialismu. Každopádně ho ale můžeme zařadit k radikálním racionalistům. Parmenidés tvrdí, že naše smyslové (či ještě jinak empirické) poznání je falešné a jediným možným způsobem vztahování se ke světu je rozum. Proto neuznává možnost pohybu a říká, že nebytí nemůže existovat a protože bytí vyplňuje vše, neexistuje ani pohyb. Veškeré bytí – tzn. Vše, co existuje, má – stejně jako u Xenofana – podobu koule.

Zenón z Eleje – žák Parmenidův a vášnivý obhájce jeho nauky nebyl originálním myslitelem. Za svůj hlavní cíl si určil obhajobu Parmenidova učení a té podřídil celou svou filosofickou tvorbu. K prokázání Parmenidova učení o nemožnosti pohybu vytvořil tzv. aporie – popisy událostí, které možnost pohybu a nedokonalost smyslů dokazují. Dochovaly se nám aporie tři: Achilles a želva, Letící šíp a Stadion. Vyvrátit aporie můžeme až na základě spojitosti funkcí.

Melissos – nejmladší a nejméně originální představitel Elejské školy. K Parmenidovu učení dodává pouze představu nekonečného (i zde si uvědomme, že Řekové nekonečno znali pouze jako myšlenkový konstrukt, skutečná nekonečnost vesmíru jim byla nesmírně vzdálená), neohraničeného bytí. Také pro něj je prázdný prostor pouhou chymérou.

V. Hérakleitos z Efezu

Hérakleitos z Efezu (nar. 540) – protivník Parmenidův, velmi temný a přitom v dalších dějinách filosofie vlivný autor. Hérakleitos učí, že neexistuje a nemůže existovat klid (vidíme přímou protikladnost Parmenidovu). Vše se mění, plyne, rozvíjí a upadá. Základem všeobecného pohybu je podle Hérakleita věčný svár, který je podstatou, základem celého světa dění. Tento svár je však zároveň u Hérakleita spojen s představou všeobecného rozumového řádu (logos). Svět existuje v tzv. cyklech. Po jistém časovém úseku se vždy vrací k původní podobě a tou je podle Hérakleita oheň. Jinak řečeno – v určité časové periodě vždy celý svět znovu a znovu shoří a povstane z popela.

V oblasti politiky byl Hérakleitos nesmírně konzervativním a proti-demokratickým autorem. S Eleaty vedl první dochovaný filosofický spor v dějinách filosofie.

VI. Starší fyzikové

Empedoklés (nar. 490) – zavádí do filosofie dualistický výklad světa a prohlašuje, že kosmos má dva principy – látkový a pohybový. Za látkový (hmotný) princip prohlašuje Empedoklés čtyři prvky: oheň, vodu, vzduch a zemi. Za pohybový dva principy: lásku a svár. A pohybový princip spolu s látkovými elementy tvoří náš celý svět. Empedoklés byl zároveň prvním filosofickým „šarlatánem“ a podle dochovaných zpráv prohlašoval, že je nejmoudřejší ze všech lidí a své tvrzení, že se stal bohem, chtěl dokázat skokem do – tehdy velmi aktivní – Etny. Jak vše dopadlo si jistě domyslí i zarytý zastánce „vyšších sfér“.

Anaxágoras (nar. 500) – zmnožuje oproti Empedoklovi látkové principy a princip pohybu omezuje na jeden. Látkových principů je podle něj neomezené množství a každá věc má nekonečně dělitelná „semena“, ze kterých se skládá. Pohyb je však fundován pouze jediným principem – duchem (nús). Anaxágoras také učil, že planety jsou pouhá tělesa, nikoliv bohové a v tehdy ještě nábožensky založených Athénách mu hrozila smrt.

VI. Mladší fyzikové - atomisté

Démokritos (nar. 470) – stejně jako Parmenidés vyznává poučku, že bytí není a nemůže být dělitelné. Na rozdíl od Parmenida však učí, že kromě samotného bytí (atomů) existuje ještě „nebytí“ neboli prázdný prostor, ve kterém se jednotlivé částečky dále nedělitelného bytí pohybují a svým pohybem tvoří vše existující. Vše – včetně Bohů – je tvořeno seskupením různých atomů. Démokritos byl velmi plodným autorem – snad na úrovni samotného Platóna – protože však nevyhovoval svým téměř ateistickým naturelem ani Platónovi ani křesťanskému středověku, nedochovala se nám z jeho díla žádná ucelenější pasáž.

Leukippos – o Leukippovi nevíme téměř nic, ani to, zda slovo Leukippos není jiné označení pro Démokrita. V každém případě i Leukippos je představitelem ranného řeckého atomismu.

III. Sofisté a Sókratés

A dostáváme se k velmi důležitému zlomu ve vývoji řecké filosofie. Sofisté a Sókratés (a na tomto místě dodejme, že Sókratés mezi sofisty patří a to jak tématem své filosofie, tak šíří záběru (sofisté ji mají spíše širší než Sókratés) a také použitou metodou filosofování) jsou oproti pre-sokratikům radikálně odlišnými filosofy. Nezajímá je podstata světa, první princip, ale spíše společnost a člověk. Nejprve si řekněme něco o společenských a filosofických příčinách vzniku sofistické filosofie. Jsou ve své podstatě tři:

1. Těsně před vznikem sofistické filosofie dochází k ohromnému ekonomickému rozmachu řeckých států po perských válkách a s ním souvisí silná tendence k demokratizaci (samozřejmě demokratizaci pro 5-15 procent obyvatelstava, ale přeci jen demokratizace).

2. Řekové se – také v důsledku perských válek – setkávají s „barbary“ a jejich poznáním. A poznání druhého je vždy prvním krokem k osvícenství a libertánství.

3. Navíc předchozí pre-sokratická či přírodní filosofie celým svým vývojem ukazovala, že výklad světa je ve své podstatě libovolný a nemůže mít nárok na dlouhodobou platnost – vždyť jednotliví pre-sokratikové se navzájem vylučují.

A jaká je vlastně „sofistická“ filosofie?

1. Je relativizující – a to zejména v oblasti poznání. Nezajímá se tolik o to co svět je, ale spíše o to jaký se nám jeví a proč se nám tak jeví.

2. Je prodejná. Filosofové už nejsou filosofy-samotáři, kteří nejsou na svém filosofování nezávislí, ale jsou prodávajícími učiteli, kteří musí být zaměřeni na spokojenost svého zákazníka (proto jsou sofisté tak neontologičtí).

3. Je osvícenská a libertínská – což v jistém smyslu znamená, že se definitivně osvobodila od dogmatu mýtu i původního náboženství.

K sofistům patří např. Prótagorás (nar. 480) – tvrdící, že „mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“, či Gorgias dokazující ve svém spisu, že nic není, i kdyby něco bylo nemůžeme to poznat a i kdybychom to mohli poznat, nemůžeme to nikomu sdělit. Někteří sofisté dokonce napadali instituci otroctví, či náboženství jako takové. Filosofie sofistů nemá velkého autora, ale sama je velkou a významnou filosofií.

Sókratés (nar. 470) – je největším a navíc velmi svébytným sofistou. Nenapsal žádné dílo a jeho filosofii známe jen prostřednictvím Xenofóna, Platóna a Aristotela. Stejně jako ostatní sofisty jej podstata světa či příčina pohybu nezajímala a svoji filosofii určil delfským výrokem „poznej sám sebe“. Do sofistické filosofie vnesl vážnost tázání se po dobru (a to dobru obecně, nikoliv jen dobru pro mne) a dokázal tak zaplnit „etické vákuum“, které zbylo po odumření tradičního žitého náboženství. Sókratés byl velký člověk s mimořádným charismatem a uměním oslovit člověka v ten správný okamžik a na na tom správném místě, se smyslem pro spravedlnost a se zajímavou etickou koncepcí. Škoda jen, že si jeho odkaz pro svoji jistě mimořádnou, ale velmi svébytnou filosofii ukradl Platón. Od Platóna už Sókratés není a ani nemůže být co býval.

IV. Platón

Platón (427-347)

A. Nejprve Platónovo (nekompletní) dílo:

dialogy: ranné období: Obrana Sókratova, Kritón, Gorgias, Ión, Hippias Větší, Protágoras, Charmenidés, Kratylos

střední období: Symposion, Menón, Faidón, Ústava, Faidros

pozdní období: Parmenidés, Sofista, Politik, Filébos, Timaios, Kritiás, Zákony

B. Platónova ontologie, neboli teorie bytí, podstaty světa:

Podle Platóna je náš žitý svět, tzn. tento text, Vy, Vaše ruce, obličej, vlasy, Vaši blízcí, prostě vše kolem nás pouhým stínem, odrazem, druhotným projevem světa lepšího, dokonalého, neměnného. Tento druhý svět – tzv. svět idejí – je svět skutečný, pravý, dokonalý a my jsme jeho vedlejším a dodejme s Platónem poněkud trapným důsledkem. Skutečný svět idejí je hierarchizovaný, věčný a nepodléhající změně. Naším cílem je tedy co nejvíce se vzdálit tomuto neskutečnému světu a přiblížit se světu idejí a za druhé vnést do tohoto nedokonalého světa alespoň pevnou a neměnnou hierarchii světa dokonalého.

C. Platónova teorie správného jednání a dokonalého státu:

Platón zasazuje „ideální stát“ hluboko do minulosti a vše co přivádělo změnu je tedy úpadkem (to je jeho obecná „ontologická“ představa - změna je vždy změnou k horšímu - kromě návratu k ideálu - „veškerá změna je zlá, kromě ve věcech na kost zlých“. K úpadku podle Platóna dochází vždy, když se krev ovládajících míchá s krví ovládaných a tomuto mísení krve tedy musíme vždy zabránit.

Po ideálním státu následkem úpadku zaviněnému mísením krve sestupně následuje:

timokracie (vláda ušlechtilých)

oligarchie (vláda bohatých)

demokracie (vláda svobody nezákonnosti)

tiranie (choroba obce)

Historie společnosti je historií nemoci a jediným lékem je nastolení společnosti v souladu se světem idejí. Taková společnost musí nutně bránit jakékoliv změně, a to za každou cenu. Hierarchie dokonalé společnosti musí kopírovat následující schéma:

filosof-král

strážcové

jejich pomocníci – bojovníci

pracující třída (včetně obchodníků, tesařů atd) – ve své podstatě dobytek, který udržuje třídu střážců

otroci (super-dobytek)

Zatímco ve společnosti strážců panuje důsledný komunismus, tzn. společné vlastnictví všeho, včetně žen a dětí (které se hned po porodu odebírají matkám), eugenika a trestání jakéhokoliv svobodného názoru, je život pracující třídy svobodnější, ale záměrně nesmírně materiálně chudý. Zákonodárcem je filosof-král, držitel absolutní moci. Otroci nestojí Platónovi ani za řádek textu, jsou skutečně pouhým super-dobytkem.

V. Aristoteles

Aristoteles (384-322) – Platónův žák a spolu s ním největší filosof antiky. Názory na Aristotela se velmi různí – někteří jej pokládají za autora, který k Platónově dědictví téměř nic nepřidal, jiní ho považují za největšího a zároveň nejoriginálnějšího myslitele. Pravda není někde uprostřed, ale prostě jinde. Aristoteles v mnohém Platónovy myšlenky přejímá a základní koncepty své filosofie na platónském učení staví. Nicméně je to myslitel takového formátu, že prostým, neoriginálním platonikem být ani nemůže. B. Russell ve své knize „Dějiny západní filosofie“ napsal, že Aristoteles je kombinací Platóna a selského rozumu. I to je svým způsobem pravda, já bych se však přiklonil k jinému příměru – Aristoteles je mimořádný filosof, který měl tu smůlu – či to štěstí, že jen o jednu generaci před ním žil stejně mimořádný myslitel Platón. Ale už k samotné filosofii Aristotela. Dělíme ji na následující disciplíny:

1. Logika a teorie poznání

2. Metafyzika

3. Etika

4. Politika

5. Estetika

1. Logika a teorie poznání:

Aristoteles (stejně jako Platón) staví empirické (zkušenostní) poznání níže než poznání racionální, teoretické. Přesto má – a zde na rozdíl od Platóna – pro smyslové poznání ve svém systému místo a v mnoha oborech je chápe za zásadní. Jak je to možné? Aristoteles totiž svět po vzoru Platóna dělí na dokonalý, neměnný svět nadlunární a svět zemský, svět nedokonalý, podléhající změně. Rozumem, racionalitou pak podle něj můžeme poznávat pouze svět nadlunární (vesmírný), protože na dokonalost se hodí dokonalé poznání. Jenže – a zde se projevuje Aristotelův smysl pro realitu – protože jsme nuceni žít na Zemi, která patří k nedokonalému světu, potřebujeme poznání adekvátní tomuto nedokonalému světu – a to je poznání empirické, smyslové. Jinak řečeno Aristoteles je racionalista, který z donucení vnějším světem používá – a to mimořádně zdatně – i empirické poznání. Nadřazenost teoretického (racionálního) poznání dokazuje podle Aristotela i jeho samoúčelnost – protože nemá jiný účel než v samotném poznávání (nekoná se za nějakým účelem, ale jen pro sebe samo) je přirozeně vyšší – zde se silně projevuje Aristotelův aristokratismus.

Aristoteles je zároveň zakladatelem predikátové logiky 1. stupně. To je překvapivé, protože tato logika patří až do vyšších pater formální logiky a zdálo by se nám pravděpodobnější a snad i vhodnější vynalézt nejprve primitivní formy logické analýzy, a teprve později ty vyšší. Aristoteles k tomu zjevně nepřihlédl, primitivní výrokovou logiku nechal k objevení stoikům a sám rozkryl pravidla logiky vyšší.

2. Metafyzika

Aristotelova metafyzika je realistickou verzí Platónova učení o idejích. Aristoteles odmítá tezi, že ideje existují někde mimo tento svět a do našeho světa se pouze „odráží“. Namísto toho učí, že ideje jsou obsažené přímo ve věcech, a jsou tedy jejich nedělitelnou součástí. A tyto ideje věcí, přítomné ve věcech samých, nazývá Aristoteles formami. Kromě forem je však ve věcech také látka, čistá potencialita a „náplň“ formy. A navíc, kromě těchto kořenů, příčin věcí, každá skutečnost vyžaduje přítomnost příčiny (tzn. něčeho, co jí předcházelo a dalo jí vzniku) a účelu (tzn. něčeho, k čemu sama věc směřuje). A tato forma, látka, příčina a účel je podstatou všeho. Výjimku tvoří Bůh, který je čistou formou – tzn. neobsahuje žádnou látku, nemá žádnou příčinu a jeho účelem je on sám. Hierarchie všech věcí je pak dána jejich podobností Bohu – ty věci, které jsou více samy sobě účelem, ve kterých forma převládá nad látkou atd. jsou vyšší, lepší, dokonalejší. A naopak. Nadlunární svět je dokonalejší, protože je příčinou vzniku světa zemského, protože v něm převládá forma nad hmotou (látkou nadlunárního světa je podle Aristotela etér, který sám stojí na pomezí látky a formy), protože nesleduje účel mimo sebe sama.

3. Etika

Aristotelova Etika je asi nejslabší částí jeho filosofie a v mnohém kopíruje jeho představu životního stylu. Aristotles je totiž prvním „katedrovým“ filosofem, který záměrně nevyhledává čin, boj o všechno, sázku, ale který v tichu své pracovny trpělivě zkoumá. V tomto smyslu na rozdíl od svých předchůdců Aristoteles není filosof-bojovník, ale příkladný filosof-úředník. Snad také proto je jeho etika tak uměřená a klidná. Etické je to, co se nachází mezi extrémy – zlatá střední cesta. Takže nemáme být ani zbabělí, ani lehkovážní – máme být stateční. Nemáme být ani lakotní, ani rozhazovační, ale štědří atd...

Nejslabší částí Aristotelovy etiky je pak popis ideální aktivity. Asi tak jak by pijan považoval za nejlepší ze všech možných modelů chování pití, lenoch válení se a sadista mučení charakterizuje Aristoteles nejlepší možné chování podle sebe – filosofování. Jen to je podle něj účelem samo o sobě, jen to nám umožňuje radostně a čestně žít. Na tomto místě Aristotela téměř nepoznáváme.

4. Politika

V politice snad nejvíce platí Russellovo: Aristoteles, to je Platón smíchaný se zdravým selským rozumem. Aristoteles také není zastáncem demokracie, ale už ví, že se s tím nedá nic dělat. Stejně jako Platón je přesvědčen o principiální nerovnosti lidí (viz jeho pohled na otroky a jejich z duše pramenící „přirozené“ otroctví), ale ví, že za tuto nerovnost již nemůže bojovat stejným způsobem jako za časů Platóna. Také on by chtěl z obce vykázat čas a vývoj, ale už si je vědom, že politika by měla být té které obci šitá na míru. Takže vzniká teorie oscilující kdesi mezi Platónem a Machiavellim. Pragmatismus korigovaný dogmatem a dogma korigované pragmatismem – a to vše spojené spolu s vynikajícím smyslem pro realitu a takřka dokonalou schopností sbírat, třídit a vyhodnocovat informace.

5. Estetika

V estetice patří Aristoteles k nejvýznamnějším autorům starověku – jeho první část Poetiky je vůbec prvním vědeckým pojednáním o kráse a svojí úrovní si nezadá s většinou děl 20. století. Aristoteles jako první Evropan nachází spojnici mezi uměním a krásou (do té doby bylo umění chápáno spíše jako „techné“ tzn. řemeslo, nebo jako „poiésis“ tzn. tvorba na základě ovlivnění bohy či v tranzu a krása se s ním nespojovala. Zavádí pojem „napodobující“ umění a tím razí budoucí vznik dnes tak běžného pojmu „krásná“ umění, tzn. umění zabývající se krásou. Druhá kniha poetiky – o smíchu – se bohužel nedochovala.

Aristoteles asi jako nikdo ovlivnil dějiny evropské filosofie. Bohužel jeho velikost právě tyto dějiny na tisíciletí a něco zastavila. Po celou tu dobu si na jeho autoritu nikdo netroufl. Všechny další zásadní filosofické (ale i vědecké) objevy po Aristotelovi byly učiněny proti Aristotelovi. Jednoduše řečeno stal se zdí, kterou bylo potřeba zbourat. Jenže ani to neubírá na jeho velikosti. Pokud bychom Aristotela z dějin filosofie vyškrtli, ztratila by příliš mnoho z toho, co považujeme za podstatné: schopnost kombinovat racionalitu a empirii, schopnost pečlivé, mravenčí práce, suchý, ale přesto nádherný jazyk a zejména Aristotelovu velikost, kterou nacházíme i na místech, kde se krutě a hloupě mýlil.

VI. Helénismus

Obecná charakteristika

Již za života Aristotela dochází v řecké společnosti k zásadním politickým změnám. Malé městské státy nahrazují – a postupně nahradí – obrovské, centrálně spravované říše. Občanská a politická svoboda (vztahující se přirozeně výhradně na malé procento dospělých mužů) definitivně z antického světa mizí.

Zároveň se ale řecká kultura rozšíří do celého tehdy známého světa. Spolu s Alexandrem Velikým (krutým a despotickým žákem Aristotelovým) se dostane do Persie, později do Egypta a také za pomoci Římské říše do celé jižní Evropy a severní Afriky.

Tímto rozmachem se však řecká kultura zároveň „ředí“, přejímá vlivy ostatních kultur a s postupem času dochází k stále silnějšímu ovlivňování východními kulturami (perskou, egyptskou ap.).

Ze všech výše zmíněných důvodů antická filosofie po Aristotelovi upadá a odmyslíme-li Plotína, pak s postupujícím časem se filosofická hloubka a odvaha - přes vzrůstající počet a také oblibu filosfických škol - postupně vytrácí. Nakonec z celé filosofie zůstane hodně kulhavá a přesto estetizující etika. Příměry o mládí, dospělosti a stáří kultur rozhodně neplatí, pro antický svět a helénismus však má metafora umírajícího starce něco do sebe.

Helénistickou filosofii můžeme rozdělit do dvou - z filosofického hlediska - nevýznamných a tří významnějších škol. Ty málo významné jsou platónská Akademie a peripatetická škola, ty významnější stoa, epikurejci a skeptikové.

Platónská Akademie a peripatetici

Platónská Akademie drží smutný primát v prosazování iracionálna a mystiky do antické filosofie. Právě skrze Akademii se do antické filosofie dostávala anti-racionální, libovolná spekulace a lidé jako Xenokratés či Speusipopos budou po dlouhou dobu synonymy helénistického úpadku. To Akademii na druhou stranu nebránilo v eklekticismu a velmi rychlému střídání „módních“ trendů.

Takřka přímým opakem platónské Akademie je peripatetická škola - ani ona nedosáhla významných filosofických výsledků, ale z jiných příčin. Peripatetikové ve své práci dávali zásadně přednost vědě a filosofická spekulace je spíše odpuzovala. Jenže ani věda nemá ve filosofickém myšlení zásadní význam. Proto ani dobří vědci peripatetické školy - např. Theofrastos nebyli dobrými filosofy.

Skeptikové

Pro skeptiky - stejně jako pro stoiky či epikurejce - platí, že základem jejich filosofie byla etika. Všechny další otázky (gnozeologické, metafyzické, ontologické) zůstávají u všech tří hlavních škol helénismu podružné, jakkoli z nich může ta která filosofie vycházet. Pregnantním příkladem jsou právě skeptikové.

Zakladatel skeptické školy Pyrrhón (nar. 360), který sám nanapsal žádné dílo, vychází z následující premisy: svět je nepoznatelný a my nemůžeme nic správně rozhodnout.

Z této poučky se na první pohled může zdát, že Pyrrhónovým zájmem byla spíše teorie poznání (cizím slovem gnozeologie) a ne etika. Ale to je omyl - Pyrrhón klade do základů své filosofie tuto poučku nikoliv z gnozeologických, nýbrž etických důvodů. Totiž - podle jeho názoru - pokud přijmeme tezi o principiální nepoznatelnosti světa a zdržíme se úsudku o něm (tzv. epoché), pak náš postoj zůstane postojem ataraxie, tzn. vnitřní lhostejnosti, nevzrušenosti - a jedině tento postoj vede k relativně snesitelnému životu. Pyrrhón využívá gnozeologii ve službě etiky - ne naopak. A tento postoj zůstane všem skeptikům. Ani v ostatních otázkách se názory skeptiků příliš nevyvíjely - pozdější autoři vpodstatě obhajují Pyrrhónovo stanovisko a zesměšňují, či zlehčují argumenty ostatních škol. Snad jen pro ilustraci uveďme například Sexta Empirika či Ainesidémose.

Epikurejci

Zakladatelem Epikurejské školy byl Epikurós (nar. 341) a také tato škola postrádá vnitřního vývoje - žáci Epikurovi (snad s výjimkou Lucretiuse Cary) v podstatě opakují to, co řekl jejich mistr. Není to filosofie příliš složitá - základním cílem je osvobodit lidstvo od strachu. Epikurós tvrdí, že lidé mají strach především z bohů, z utrpení a ze smrti. Strachu z bohů a ze smrti nás zbaví správně vysvětlená metafyzika, strachu z utrpení etika.

Strach z bohů a ze smrti

Svět je pouhým seskupením, aglomerátem atomů a prázdna. Neexistuje nic, co by nebylo složené z nezničitelných, věčných atomů. Bohové sice existují (Epikurós tvrdí, že jestliže všechny kultury uznávají exitenci bohů, nelze tak jednotný postoj ignorovat.), ale pouze v prázdném prostoru mezi jednotlivými světy a o našem vlastním životě vůbec neví a nezajímají se o něj. Smrt je pak pouhým rozpadem atomů, které tvoří duši. Dokud naše duše existuje, není tu smrt a po smrti už zase neexistuje naše duše. Smrt se nás tedy netýká, nemusíme z ní mít strach.

Zároveň, pokud budeme žít podle určitých pravidel, nemusíme mít strach z nešťastného života.

Strach z bolesti a nešťastného života

Šťastný život je podle Epikurea život slastný, ale nikoliv slasti tělesné či slasti intenzivní a poživačné, protože po těchto slastech přichází nevyhnutelně strast. Šťastný, slastný život je životem, ve kterém nedáváme místo strasti. Slast - a tedy štěstí - je nepřítomností bolesti. A tu nám zaručuje jednak střídnost (nikoli však askeze) a dále ataraxie, tzn. vnitřní nepohnutelnost, lhostejnost ke světu i nám samým.

Přihlédneme-li k době, ve které Epikurós žil a k jeho celoživotní, velmi bolestivé nemoci, nemůžeme jeho filosofii označit za nesmyslnou. Navíc - a zde se již dostáváme za hranici etiky - Epikuros uskutečnil jeden z nejvýznamnějších filosofických objevů helénismu - objev spontálního se odchýlení atomu od své dráhy, tzv. parenklize. Atomy totiž podle Epikura nemohou kauzálně sledovat svoji dráhu, protože by v tom případě nemohla exitovat svoboda lidského jednání - a tu měl Epikuros v úctě. Proto se musí tu a tam ze své dráhy naprosto spontálně a proti přírodním zákonům odchýlit. Tím se z determinismu a principiální lidské nesvobody dělá fikce.

Stoikové

Poslední a v jistém smyslu nejvýznamnější filosofickou školou helénismu je stoa. Stoa se jako jediná škola helénistického období vyvíjela a patří k ní také nejvíce zaznamenání hodných filosofů - počínaje Zenonem z Kitia a konče Markem Aureliem. Přesto se ani žádný ze stoiků nemůže co do filosofické velikosti měřit s Aristotelem či Plotínem. I stoa patří ke školám úpadku antické filosofie.

Stoickou školu (stoa znamená sloupořadí podle první stoické školy na Kypru) založil Zenón z Kitia (nar. 340), který jak už je tradicí řeckých zakladatelů filosofických škol sám nic nenapsal. Jeho učení upevnili a v dialogu se skeptiky i epikurejci vytříbili Kleanthés a Chrýsippos. V průběhu dvou generací se stoa stala velmi známou - a také váženou - filosofickou školou. Pak přichází doba tzv. střední stoi, k jejímž hlavním představitelům patří Panaitios a Poseidónios. V té době se začíná stoa iracionalizovat a mystičtět a stále více se přiklání k etickým problémům. Pozdní stoa již je takřka čistou etikou a k nejvýznamnějším autorům patří Epiktétos, Seneka a Markus Aurelius. Jen propuštěný otrok Epiktétos se však - alespoň podle dochovaných zpráv - choval tak, jak doporučoval ve svých knihách. Seneka a Markus Aurelius jsou typickými představitely sociálně degenerované „vyšší“ římské společnosti. Jak kdesi poznamenal Komenský - a zde parafrázuji - topíce se v zlatě a násilí o chudobě a mírnosti píší.

Základem stoického učení je rozdělení filosofie na tři oblasti: fyziku (maso), logiku (kosti a šlachy) a etiku (duši). Etika je samozřejmě nejdůležitější, ale i fyzika a logika hraje ve stoickém systému podstatnou roli.

Logika je věda, která nás učí správně uvažovat a poznávat. Stoikové objevují tzv. výrokovou logiku, která je sice jednodušší než Aristotelem objevená logika predikátová, ale i tento objev znamená v dějinách logiky velký krok vpřed. Příznačné pro dobu je, že ani stoikové výrokovou logiku ve svých fyzických (dnes bychom řekli metafyzických) úvahách často nepoužívají.

Fyzika je věda zabývající se podstatou světa. Ta je podle stoiků velmi prostá - vše tvoří jemné částice, které jsou ale na rozdíl od atomistů či epikurejců oduševnělé a mezi nimiž hrají zásadní roli tzv. aktivní (menší a teplejší) částečky, které stoikové nazývají pneuma. Všechny částice však podléhají kauzalitě a celý svět tedy podléhá zákonu nutnosti (foedera fati). Lidská svoboda - stejně jako svoboda obecně - je jen mýtus.

Etika založená na jejich přesvědčení o neexistenci svobody je myslím zřejmá: je to etika ctnosti a povinnosti, etika, která učí přijímat osud takový jaký je a vždy a za každých okolností - byť i za cenu života - dostát svým povinnostem. Je to etika smutná a křečovitá, a snad proto měla ve své - smutné a křečovité - době takový úspěch. Až teprve křesťanství dokázalo zlomit moc stoické filosofie ve vyšších kruzích římské společnosti.

Novoplatonismus

Poslední školou, která patří (i nepatří) k helénistické filosofii je novoplatonismus. Novoplatonismus je směrem, který patří k pozdní antické filosofii jazykem i zvoleným tématem, úroveň helénistické filosofie však vysoko překonává. Zatímco jeden z největších helénistických filosofů Epikurós zůstává hluboko pod Platónem či Aristotelem, Plotínos (204 po K.) (hlavní představitel novoplatonismu) patří níže jen o stupínek. (Dodejme ještě zajímavost: učitelem Plotína - největšího představitele pozdně antické filosofie a Origena - největšího učitele ranného křesťanství byl přístavní nosič koberců Ammonios Sakka). V tomto smyslu můžeme novoplatonismus považovat za poslední vzepjetí řeckého ducha. A jaký je tedy Plotínův systém?

První příčinou a tím nejdokonalejším je Bůh, který o světě nic neví a ze kterého vše vzniká nevědomě vyzařováním, přetékáním, emanací jeho dokonalé bytosti. Z něho pak vzniká duch - vlastní to stvořitel našeho světa a z něj světová duše, jednotlivé duše a jako poslední článek řetězu samotná hmota. Hmota sama je hraniční čarou bytí a nebytí - je posledním stupněm, okrajem jsoucího. Proto je také náš hmotný, tělesný svět plný utrpení a strasti. Naštěstí je možné rozumem pochopit strukturu světa a dokonce oproštěním se od tělesných žádostí a těla vůbec dosáhnout nahlédnutí samé První příčiny - Boha. A to má být i náš cíl. (Podle jeho vlastních slov se toto nahlédnutí Boha jemu samotnému díky vytrvalé askezi podařilo čtyřikrát.) Hlavním Plotínovým dílem jsou Eneady.