Immanuel Kant (1724-1804)

V jistém (ale skutečně velmi nepřesném) slova smyslu vrcholí proces osvícenství u Immanuela Kanta, německého filosofa z dnešního ruského Královce, a také nepreciznější text osvícenství je Kantův spisek „Co je to osvícenství“ z počátku 19-tého století.

Nicméně Kant svojí filosofií osvícenství dalekosáhle překonává a proto jej řadíme spíše na první místo v německé klasické filosofie než na poslední místo osvícenství. Leibnitz, Hume a Descartes dovedli do důsledků všechny impulzy novověku (impulz racionalistický, empirický a metodologický) ovšem teprve Immanuel Kant definitivně proměnil novověkou filosofii a beze zbytku ji očistil od „středověce-renesančních“ nánosů.

Kant však svoji filosofickou dráhu nezačíná jako revoluční filosof promýšlející Huma, ale jako typický pozdní racionalista Wolffovského typu, tedy jako racionalista schematický, konzervativní a nezajímavý. Teprve četba Huma jej proměňuje. Jak jsme vyděli již v minulých kapitolách hlavní Humova starost spočívá v nemožnosti prokázat kauzalitu – prokázat, že jistá příčina má nutně jistý účinek. Tím pro Huma padá možnost metafyziky i „jisté“ vědy. Kant bere Humův text vážně a položí otázku: existuje poznání, které by mohlo být bezprostřední (apriorní) a přitom jisté a syntetické? A na tuto otázku odpovídá ano, takové poznání existuje. Jak je to možné?

Kant rozděluje skutečnost na svět o sobě (a to jsou všechny věci existující mimo naše vědomí), o kterém nemůžeme říci nic jiného, než že existuje a svět pro sebe (a to jsou věci, tak jak se v našem vědomí jeví), který jediný může být zárukou bezprostředního, apriorního poznání syntetického. A toto jisté poznání máme díky našim – konstantním, nebo-li neměnným – nazíracím principům. A tyto principy jsou princip prostoru a princip času. A Kant má pravdu – nemáme žádnou představu, ve které by nebyl přítomen čas či trojrozměrný prostor – vše co za takovou představu považujeme je nějakým způsobem zakuklený čas a prostor. Uveďme příklad – můžeme si představit situaci bez pohybu a tudíž na první pohled bez-časovou, ovšem to že se naše představy nehýbají znamená, že máme pojem času, jinak bychom nemohli danou situaci označit za neměnnou – bez času je pojem neměnnosti nesmyslný. A nebo dvojrozměrný obraz – i zde je přítomen trojrozměrný prostor, protože dvojrozměrný obraz můžeme nahlížet pouze z rozměru třetího, a naše představa dvourozměrného prostoru jednoduše počítá s trojrozměrným polem a pozorovatelem – odkud bychom ten obraz nahlíželi?

Kant tedy – velmi zjednodušeně řečeno – říká – věda a filosofie je možná, protože existují jisté konstantní nahlížecí principy, které nám svět smysluplně pořádají, a protože pozorujeme svět jak se nám jeví a nikoliv jaký je sám o sobě je svět smysluplně uspořádán.

Kantova „Kritika čistého rozumu“ má v originále přes 800 stran a podali jsme tu jen jednu – jakkoliv zásadní – z mnoha myšlenek a to ještě velmi zjednodušeně ovšem i na této první myšlence je vidět Kantova velikost.

Kantovo myšleni je z principu transcendentální a nikoliv transcendentní – co to znamená? Transcendentní je myšlení o světě mimo naše běžné poznání – o Bohu, o nebi, o pekle – u některých vskutku hloubavých filosofů i o předpeklí, kdežto transcendentální myšlení (např. myšlení Kantovo) se nezabývá tím jaký svět (a jiné světy) jsou, ale jak vypadá proces našeho poznávání tohoto světa. Nezabývá se tedy předmětem poznání, ale principy, způsobem jakým poznáváme. Kant je z tohoto hlediska velkým gnozeologem a „téměř žádným“ ontologem. Jak moc je to jeho chyba neví filosofie dodnes.

Kant se ovšem nezabýval pouze teorií poznání. Jeho další filosofické úsilí se vztahuje na estetiku „Kritika soudnosti“ a etiku „Kritika praktického rozumu“ a „Základy metafyziky mravů“. Začněme estetikou.

Kant říká, že naše estetické soudy – resp. soudy o kráse nemůžeme ukotvit objektivně – vždyť vnější svět je nám naprosto nepřístupný – nechce však zároveň přistoupit na subjektivní princip krásy. (A nedivme se mu – pokud srovnáme Labyrinty vášně s filmem jako je Buňuelův „Robinson Crusoe“ či i o několik stupňů níže a přesto krásné „Piano“ musíme uznat, že krása není věcí subjektivní.) Proto zavádí princip inter-subjektivity – krása není ani objektivní – neexistuje krása bez pozorovatele – ani subjektivní – existují jisté principy nazírání krásy, které jsou všem lidem společné a které garantují „krásu“ věcí. Kant krásu definuje velmi stroze – jak je u něj zvykem – jako věc bezzájmové libosti. Podrbat se je libé, ale činíme to za nějakým účelem, rozfofrovat 100 000 000 je také libé – navíc to na rozdíl od drbání můžeme dělat relativně delší dobu, ale děláme to také s nějakým cílem – ale dívat se na krásnou sochu je libé aniž bychom něco dalšího sledovali.

A konečně Kantův etický, morální „první“ princip. Nalezneme ho jednak v knize „Kritika praktického rozumu“, jednak v knize „Základy metafyziky mravů“. Kant tvrdí v zásadě toto: pokud chceme určit nějaký základní princip našeho chování, nemůže to být princip pozitivní – nemůžeme říci dělej to a to. Pečte všichni chleba, dobrý člověk každé ráno zdraví atd. Musíme nalézt princip, který by byl všeobecně platný, a proto musí být v zásadě bezobsažný. A sám navrhuje následující: kategorický imperativ zní: jednej tak, aby se maxima tvého chování mohla stát obecně platným principem.

Má to svoji logiku – zloděj samozřejmě předpokládá, že ostatní lidé budou poctiví, vrah nechce abychom se všichni na potkání vraždili (až na výjimky samozřejmě) a sňatkový podvodník samozřejmě nechce, aby ho podvedl úředník v bance. Ovšem zde je podle mého názoru Kantova filosofie nejslabší – nejsme jednorozměrné, racionální bytosti. Morálka nemůže stavět na kategorickém imperativu jakkoli bezobsažném a jeho obecnost je přeci destilace Kantovy společenské situace. Zkuste se zeptat na kategorický imperativ novozélandských domorodců.