Novověká filosofie

 

I. Ostrovní a kontinentální filosofie do konce 17. století

 

Obecná charakteristika

 

Se vznikem novověké filosofie (a vědy) dochází k poslednímu velkému zlomu ve vývoji evropské kultury. Pokud srovnáme antického, renesančního a středověkého myslitele s Descartesem, zjistíme, že máme k Descartesovi blíž než on ke kterémukoliv z nich. V tomto smyslu všichni patříme k myšlenkovému prostředí, které vzniklo v novověku, a to ať se novověk jako takový snažíme kritizovat sebepřísněji. A jaká je tedy novověká filosofie?

 

1. Je úzce spojená s rozvojem novověké vědy. Vzdělanci si uvědomují sílu, kterou jim vědecká metoda - a zejména matematika - dává do rukou. A uvědomují si také, že epocha, ve které žijí, je zásadně odlišná od epoch předešlých. Nadále přitom přetrvává stav, se kterým jsme se seznámili již v renesanci, a sice výrazný rozkol mezi společenskou situací a rozvojem myšlenek (na jedné straně nenávistné náboženské války a na druhé straně Newton, Descartes, Spinoza), je to doba překotná, nestálá, ale také nesmírně tvůrčí. 

 

2. Je zajímavým způsobem rozdělená. Od počátku novověké filosofie je evropské myšlení dvojkolejné - ostrovní a kontinentální - a dodejme, že toto rozdělení přetrvává v mnohém dodnes. Ostrovní filosofie je empirická (tzn. klade důraz na zkušenost) až senzualistická (tzn. kladoucí důraz na smysly), zatímco kontinentální je racionalistická (kladoucí důraz na rozum). Navíc obecným rysem ostrovních filosofů je demokratická tendence (a to přesto, že existují výjimky: např. Hobbes). Ani zde však rozdíly nekončí: zatímco ostrovní filosofie mnohokrát ovlivnila vývoj filosofie kontinentální, nikdy nedošlo k opačnému ovlivnění.

 

Francis Bacon a René Descartes

 

Na počátku ostrovní novověké filosofie stojí Francis Bacon (nar. 1561 po K.), první z novověkých filosofů vůbec. Cíl, který si ve svých dílech „Nové organon“ a „Nová Atlantis“ klade, není zrovna malý: celková reforma věd, a zejména nová obecně platná metodologie, jež by nám umožnila rozvojem věd ovládnout přírodu. Tuto metodologii chce Bacon postavit na empirickém zkoumání (sic!) a indukci. (INDUKCE  je proces, ve kterém se snažíme zobecnit nějaké empiricky získané poznatky - např. víme, že železo, měď, hliník a všechny nám známé kovy vedou elektrický proud a zároveň jsou kovy, na základě tzv. úplné indukce předpokládáme, že všechny kovy vedou elektrický proud.) Na rozdíl od zkušenosti je racionalita sama o sobě podle Bacona „slepá“ - zde se projevil jeho negativní vztah k - v akademickém prostředí převažující - scholastice.

Přijetí nové metodologie, založené na empirickém zkoumání, brání podle Bacona několik zdrojů omylu, tzv. idolů. Existuje idol rodu, idol jeskyně, idol divadla a idol trhu. Idol rodu je nedostatek celého lidského rodu - je to tendence nevidět pravdu, ke které nás strhává naše „přirozenost“, je to - stručně řečeno - rodové omezení našeho plemene. Idol jeskyně pramení v naší vlastní individualitě a v tom, v čem se mýlíme my osobně. Je to omezení individuální, jednotlivé. Idol divadla pramení z děl dávných myslitelů (Bacon má na mysli zejména Aristotela a jeho „zvrácenou“, scholastickou podobu), která považujeme za dané pravdy, a která nám proto znemožňují poznat skutečnost takovou, jaká je. A konečně idoly trhu jsou omyly pramenící ze sociálních kontaktů a z nepřesností v komunikaci mezi lidmi.

Také kniha „Nová Atlantis“ znamená něco nového v dějinách filosofie. Je to utopické dílo, ovšem dílo, které jednak svoji utopickou představu staví na dalším rozvoji vědy, jednak v mnohém takřka detailně předpovědělo další institucionální rozvoj vědy.

A na závěr snad ještě poznamenejme, že Bacon sám žil velice dobrodružným, a ne vždy právě etickým životem. Ale ani jeho politický pád spojený s vězením neumenšil jeho oddanost vědě - zemřel při pokusu zmrazování kuřat ledem.

Na druhé straně průlivu La Manche, ale také na druhé straně novověkého filosofického spektra stojí René Descartes (nar. 1596 po K.), jeden z nejvýznamnějších racionalistů novověké filosofie. Také Descartes doslova nenáviděl scholastickou filosofii a opovrhoval akademickým vzděláním. Také on usiloval o reformu dosavadního vzdělání a filosofie. Na rozdíl od Bacona však chtěl tuto reformu postavit na radikální skepsi a racionální dedukci. Descartes je přesvědčený, že naše poznání můžeme vystavět pouze na něčem nezpochybnitelném, evidentním. Ani víra, ani smysly nám takové poznání poskytnout nemohou. A neposkytne nám ho ani „zdravý, selský rozum“. Pokud chceme jisté poznání, musíme začít radikální skepsí. Musíme prověřit vše, co jsme doposud chápali jako jisté a nezpochybnitelné, a teprve odolá-li něco našemu kritickému pohledu, můžeme to považovat za základ dalšího - jistého - vědění. Descartes si touto skeptickou fází prošel a její zápis nám zanechal v díle „Rozprava o metodě“ - škoda jen, že Rozprava tak připomíná „Sjednocení se s Veškerenstvem“ Al-Ghazzálího. Jediné, co Descartesově radikální skepsi odolalo, byla myšlenka „myslím, tudíž jsem“ a na ní postavil celou svou další filosofii. Filosofii radikálně dualistickou, racionální a mechanistickou.

Podle Descartese existují dva až na jednu výjimku naprosto oddělené světy - svět duchovní a svět rozprostraněnosti. Duchovní svět je světem významu, etiky, soucitu, bolesti, svět rozprostraněnosti je světem koleček a převodových pák. Jediný subjekt, který tyto dva světy spojuje, je člověk - mající duši i tělo (podle Descartese se spojení duševního a rozprostraněného světa v člověku děje pomocí šišinky v mozku). Vše živé kromě člověka je pouze méně či více dokonalým automatem. Proto nemá smysl dumat nad zoufalým jekotem pitvaného psa - on řve stejně jako by po natáhnutí zvonil budík. Bolest - stejně jako spása a cit -  je výhradním vlastnictvím člověka. Dnes si už všichni uvědomujeme nebezpečí tohoto definitivního rozdělení světa.  

 

 

 

 

 

Kontinentální filosofie po Descartovi

 

Okkasionalisté – filosoficky nevýznamní Descartovi nástupci pouze domýšlejí Descartovu koncepci do logických závěrů. Podle okkasionalistů je souhra dění ve vnějším světě a našem vnímání tohoto světa důsledkem Božího zásahu. Protože jsou oba světy oddělené a protože mezi nimi nemůže dojít ke spojení, je nutný bezprostřední Boží zásah, který nám vnější svět zprostředkovává. Podobnost s arabskými atomisty není čistě náhodná – viz Descartes.

 

Skutečné tvůrčí přepracování Descartova systému spojujeme se jménem Spinoza (nar. 1632 po K.). Baruch Spinoza, osobně i myšlenkově mimořádně poctivý autor, se narodil v židovské komunitě a vyrůstal ve striktně náboženském prostředí. Kvůli stále zjevnějším rozporům v náboženském výkladu světa, a zejména kvůli Descartovým myšlenkám – se kterými se seznámil velmi záhy – opouští diasporu a stává se až nadosmrti tzv. “vyloučeným”. Působivost (a dodejme i čtivost – snad s výjimkou Etiky) jeho díla souvisí také s tím, že nikdy nepřišel do přímého styku s akademickým prostředím a po celý život si vydělával broušením skleněných čoček.

Spinoza začíná také s Descartovým rozdělením světa na svět rozprostraněnosti a svět duchovní – oba dva světy však chápe jako rozdílné atributy jediné substance – Boha. Celý svět, včetně přírody, planet, duše a bahna je tedy pouze výrazem různých Božích atributů. Bůh je všude a všechno je v Bohu. /Na tomto místě se Spinoza dostal až na sám práh panteismu, ovšem – snad díky křesťansko-židovským resentimentům – jej nikdy nepřekročil./ Protože člověk ve všech svých atributech splývá s Bohem, je jeho podstata určená a nezbývá žádné místo pro svobodu – “svoboda je poznaná nutnost” říká na jiném místě Spinoza. Skutečná aktivita nemůže vést nikam jinam než k dobru a zlo je pouze jiným výrazem pro anihilaci – zánik. Naše přirozenost určuje, čím můžeme a máme být.

Přesto je Spinoza zastáncem svobody náboženského a politického vyznání. Odmítá v jeho době plošně rozšířenou představu státem garantované pravé víry a říká, že stát, ve kterém jsou všichni občané nuceni ke stejné víře, s nutno pravidelností končí jako stát pokrytců a ateistů a naopak stát, který svým občanům nechává v otázkách víry “svobodu”, dlouhodobě prospívá vztahům svých občanů s Bohem. Když se zjistilo, že autorem anonymního traktátu, který obsahoval předcházející myšlenky je Spinoza, pokusilo se ho několik “pravověrných” křesťanů zabít.

Posledním v řadě velkých racionalistů je G. W. Leibniz (nar. 1646 po K.). Patří cele do přelomu 17. a 18. století, do newtnovského paradigmatu a zároveň do období krutých náboženských válek novověku. Jeho systém nazvaný podle základního stavebního prvku - monádologie - je nejdůslednějším uskutečněním formulace světa, ze kterého byl eliminován vývoj. Hlavní roli v Leibnizově systému hrají tzv. monády, tzn. jakési oduševnělé, bezrozměrné atomy formující svými silovými poli celý svět. Monády mají podle Leibnize následující vlastnosti:

 

1. Jsou bezrozměrné, tzn. na rozdíl od atomů jsou dokonalým geometrickým bodem.

2. Jsou centrem fyzikální síly.

3. Jsou oduševnělé - tzn. nejsou inertní, neaktivní látkou, ale oduševnělou substancí.

4. Jsou hierarchicky uspořádané od monád věcí, zvířat až k monádám lidí.

5. Jsou jedinečné - neexistují dvě stejné monády.

6. Jsou do sebe uzavřené, tzn. nemohou mezi sebou komunikovat.

 

Jestliže monády nemohou spolu komunikovat a zároveň se náš svět jeví jako uspořádaný a podléhající kauzalitě, pak jeho “souznění” musí fundovat, předurčit někdo od samotného počátku - a ten někdo je Bůh. Monády tedy existují v tzv. předzjednané harmonii, určené při stvoření světa. A protože Bůh je všemohoucí i dobrý, musí náš svět být tím nejlepším ze všech možných světů (dobrý a všemohoucí Bůh nemůže stvořit svět nedokonalý či dokonce špatný), a to je poslední zásadní vlastnost Leibnizova systému.

 

Posledním, nepříliš originálním racionalistickým filosofem byl Christian Wolff (nar. 1679). Systematik, který nejdůležitější prvky svého systému získal u Leibnize, a který kromě důsledného rozpracování Leibnizova systému filosofii nic nepřinesl. Přesto se jeho filosofický systém stal na celé jedno století základní univerzitní čítankou německých studentů filosofie. Jak příznačné.

 

 

 

 

 

 

 

Ostrovní filosofie po Baconovi

 

 

Až do poloviny 18. století má Anglie ve všech směrech ekonomického a společenského života výrazný náskok před kontinentální Evropou. Snad právě proto jsou “ostrovní” filosofové ve své většině svobodomyslnější, demokratičtější a do značné míry i politicky angažovanější. Základem jejich světonázoru zůstává i nadále senzualisticky orientovaný empirismus, a mnohdy i velmi propracované metafyzické systémy vždy vychází právě z tohoto empirismu. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Thomas Hobbes, John Locke, George Berkeley a David Hume. Podívejme se na ně jednotlivě.

 

Thomas Hobbes (nar. 1588 po K.) je také - jak jinak - empirik, ovšem přestože patří k ostrovním autorům, o liberalismu u něj nemůže být ani řeči (není náhodou, že jeho překlad do češtiny vyšel u nás v obrovském nákladu právě v době okupace německou nacistickou říší). Je v tomto smyslu velikou - jak co se týče tendence, tak co se týče významu - výjimkou. Jeho koncepce vývoje společnosti opouští středověkou představu prvotní dokonalé společnosti a místo ní na počátku předpokládá tzv. “boj všech proti všem”. Tento boj a naprostá anarchie je podle Hobbese tím nejhorším možným způsobem společenského uspořádání a proto lidé záhy vytváří stát, kterému se všichni - právě pro hrůzy, které přináší úplná anarchie podřizují, a který dobrovolně poslouchají. Takový stát má podle Hobbese právo zasahovat do soukromí lidí, měnit jejich životy a zejména “kolonizovat” moc. Každý, kdo proti státu zasahuje, kdo se nemíní podřídit, musí být podle Hobbese eliminován. Ne nadarmo je Hobbes považován za prvního předchůdce (na tomto místě pozor, skutečně pouze předchůdce) totalitarismu.

 

John Locke (nar. 1632 po K.) je spolu s Francisem Baconem výrazným protipólem Descartesovy filosofické soustavy. Hlavní část svého filosofického díla věnuje snaze vyvrátit představu “vrozených”, před zkušeností existujících idejí. Podle Locka nemůže ve vědomí před samou zkušeností existovat žádná idea - vědomí je nepopsaný list, vosková tabulka na kterou se teprve zkušeností vtiskují naše představy a ideje. Než vejdeme do kontaktu s realitou, je náš rozum pouhá “tabula rasa” - nepopsaná tabule.

Zkušenostní data, která náš rozum vnímá, pak můžeme podle Locka rozdělit na dva základní typy - primární a sekundární kvality. Primární kvality jsou takové, které existují ve věcech bez ohledu na naše vnímání - rozlehlost či tvar, pohyb, tíhu. Sekundární kvality pak jsou kvalitami spojenými s naším vnímáním: např. chuť, barva, vůně, teplota.

Kromě výše popsaného útoku na Descartovskou představu suverénního rozumu se Locke zabýval i společenskou teorií a jeho spis “Druhé pojednání o vládě” patří k prvním “osvíceneckým” dílům. V této souvislosti však musíme poznamenat, že tento proto-liberální autor a “zastánce co největší možné svobody” získal značnou část svého jmění obchodem s otroky.

 

George Berkeley (nar. 1684 po K.) patří spolu s Humem k velmi extrémnímu - a zároveň velmi podnětnému - křídlu empirické filosofie. Prvotním impulsem Berkeleyho filosofického přemítání bylo postupné narůstání vlivu materialistických nauk v celé Evropě a snaha vypořádat se s tímto podle Berkeleyho mimořádným nebezpečím. A protože podle něj základní oporou materialismu zůstává za všech okolností hmota, snaží se jí Barkeley z metafyzického konceptu světa škrtnout a spolu s ní škrtá i vnější svět. Nic co není ve vědomí neexistuje a věci jako stůl, auto, propiska či oběd existují je díky vědomí a pouze v něm. Berkeley si byl vědom obtíží, které jeho systém přináší a proto postuluje tvz. ústřední vědomí - Boha, který ve svém vědomí garantuje existenci věcí, které nikdo v daném okamžiku nevnímá. V tomto duchu Berkeley odmítá i Lockovy primární vlastnosti a všechny vlastnosti bez rozdílu chápe jako sekundární tzn. vznikající až v našem vědomí.

 

David Hume (nar. 1711 po K.) je snad ještě radikálnější filosof než Berkeley. Vypočitatelnost, srozumitelnost světa je u Berkeleyho při všem tom výrazném idealistickém subjektivismu stále garantovaná Bohem a duší, Hume však obě tyto “substance” ruší. Podle Huma je vztah příčina a následek pouhou intelektuální konstrukcí (a to špatnou, dodává Hume) a nemá žádné opodstatnění. Pokud stokrát za sebou setnu někomu hlavu a on zemře, naprosto mě to neopravňuje k postulování zákona o nutné smrti v souvislosti se ztrátou hlavy. Jediné co existuje, jsou stále probíhající “představy”, na které žádné zákony racionality nemůžeme aplikovat. To, že počítáme s existencí jistých zákonů v oblasti každodenního života, je podle Huma pragmaticky správné, ale nikoliv racionální, rozumné. To, že neskáčeme z budov vyšších než 100 metrů je jistě výhodné, ale s rozumem samým to nemá co dělat. Prokázat, že člověk, který z této výšky spadne umře, na základě rozumu nelze. V jistém smyslu Hume rozpracovává i pověstnou Occamovu břitvu. V jedné ze svých knih říká, že pokud se nám dostane do rukou nějaká vědecká, či filosofická knížka máme ji podrobit následujícímu testu. Je-li to kniha zakládající na empirické zkušenosti, může nám něco přinést, je-li psána jazykem deduktivní matematiky, je také vhodné její obsah prozkoumat. Nesplňuje-li však ani jednu z těchto dvou podmínek, pak jí máme urychleně vhodit do kamen. Jedinou chybkou celé Humovy úvahy je, že jeho vlastní kniha nesplnila ani jednu z vytyčených podmínek.