I. Renesanční filosofie

Obecná charakteristika

Neznám období, ke kterému by se vztahovalo více pověr než k renesanci. Renesance bývá označována za - v pozitivním i negativním smyslu - zlom ve vývoji evropské civilizace a zároveň za období mimořádného vědeckého, uměleckého i hospodářského rozvoje. Je prý “radikálním rozchodem s dlouhým obdobím středověkého temna”. Pokud se od tohoto uměle vytvořeného hodnocení - které mimochodem vzniklo až v 19. století - oprostíme, zjistíme, že renesance byla něčím hodně odlišným. Čím?

1. Renesance byla obdobím protichůdného myšlenkového a ekonomického vývoje. Zatímco ekonomicky patří vrcholná renesance k velmi úpadkovým obdobím (z důvodu selhání proto-kapitalistického ekonomického systému bez jistého etického prostředí), je v oblasti idejí nesmírně optimistická. Vysvětlení je prosté - renesanční ideál výrazné individuality se vztahoval pouze a výhradně na úzkou skupinu tehdejších vzdělanců. Nic nebylo těmto individualistům vzdálenější než snaha o demokratizaci - či alespoň liberalizaci společnosti. Renesance je hnutím malé skupiny lidí v době ekonomické katastrofy.

2. Renesance rozhodně znamená jisté osvobození se, toto osvobození je však spíše vedlejším důsledkem politických změn vrcholného a pozdního středověku než výdobytkem nějakého sociálního hnutí. Více dvorů znamená větší možnosti pro svobodu myslitele, nikoliv však svobodnější společnost.

3. Zároveň renesance beze sporu znamená rozpad celistvého (katolického) světonázoru a jakési náhlé uvolnění v oblasti filosofického diskurzu. Zároveň je ale dobou nesmírného “uvolnění mravů”. Jak vtipně poznamenává např. Russell: antický vzdělanec byl schopen jakéhokoliv činu s výjimkou spálení nějakého antického textu. Není náhodou, že v době vrcholného středověku nebylo nutné jíst vždy ze svého talíře své jídlo a pít vždy pouze své víno. Největší zrůdnosti katolického kléru nespadají - jak se mylně domníváme - do vrcholného středověku, ale právě do vrcholné renesance. Spolu s roztržením jednotného výkladu světa dochází také k vytvoření mravního vakua a ještě dlouho bude evropská kultura hledat výklad, kterým by toto vakuum zaplnilo.

4. Z filosofického hlediska není renesance krokem směrem k novověké filosofii, ale spíše úkrokem do strany. Novověk navazuje daleko více na pozdní nominalismus, či zvláštní filosofii “anglických” františkánů než na renesanci. Jména jako Pomponazzi jsou dnes oprávněně zapomenuta. Přesto vydala renesance dva velké myslitele a není náhodou, že ani jeden z nich nebyl školským filosofem. Podívejme se na ně blížeji.

Niccolo Machiavelli

Velikost prvního z nich - Niccoly Machiavelliho (nar. 1469 po K.) si uvědomíme srovnáním jeho děl s díly jeho předchůdců či bezprostředních následovníků. Čteme-li politické spisy Dantovy - a podotýkám, že Dante je jeden z největších myslitelů epochy - nebo jiného předchůdce Machiavelliho a potom si přečteme Vladaře, nebo i Úvahy o 10 knihách Tita Livia - jednoduše nemůžeme uvěřit svým očím. Od moralisticky rozvláčných popisů, čím by měl dobrý panovník být, tu najednou čteme drsně realistické popisy toho jak skutečné, reálné vládnutí vypadá. Proto se svým součastníkům - a mnoha dalším lidem v dějinách evropské kultury - Machiavelli zdál nemorální. Proto byl tolikrát a z tak vznešených úst kritizován, jenže poukázat na existující nepravosti neznamená s těmito nepravostmi souhlasit. Velikost Machiavelliho spočívá v odvaze psát o věcech takových, jaké jsou a nikoliv takových, jaké by měly být. Tuto odvahu neměl v oblasti vládnutí nikdo před ním - a dodejme s trpkostí - téměř nikdo po něm. Proto existuje tolik knih o tom, jak správně funguje demokratická vláda a tak málo rozborů “aparátu” její moci.

Odvahou však Machiavelliho velikost nekončí. Machiavelli byl navíc výborný pozorovatel a “liberální” (mnoho liberálů v renesanci nenajdeme a Machiavelli je rozhodně jedním z nich) pragmatik. Jeho poznámky, které můžeme nelézt zejména v jeho Vladaři, jsou dodnes v oblasti politologie platné. A myšlenkami o rozdělení ovládaných, o nutnosti zakládat svoji moc na ovládaných - nikoliv na vládnoucích atd. atd. se i dnes řídí všichni ti, kteří Machiavelliho za jeho “nemorálnost” kritizují.

A ještě jedna skutečnost stojí u Machiavelliho za zmínku - Machiavelli byl i demokratem, jen namísto našeho přesvědčení o vrozených právech člověka zakládal svoje přesvědčení o užitečnosti demokracie (a rozdělení správy na oblast zákonodárnou, výkonnou a soudní) čistě na pragmatických hlediscích. Kdoví, jestli i v tom naši dobu nepřekonává - nám nezbývá než doufat, že nikoliv.

Leonardo da Vinci

Zatímco o velikost Niccoly Machiavelliho stále ještě s moralisty vedeme boj, o velikosti Leonarda da Vinciho (nar. 1452 po K.) nikdo nepochybuje. Já sám bych chtěl především zdůraznit jeho individualismus, který naši vlastní dobu usvědčuje z nepochopení a pokrytectví. Pokud dnes řekneme o nějakém člověku, že je individualitou, myslíme zpravidla na jeho úspěch. Za velkou individualitu považujeme úspěšné bankéře, podnikatele, novináře či profesory. Velká individualita je ten, kdo dokázal ve velké konkurenci uspět. Tuto definici by Leonardo nikdy nepřijal - pro něj je individualitou pouze ten, kdo si své cíle klade výhradně sám bez ohledu na společensky uznávané tendence. Úspěšný podnikatel by v jeho očích byl člověkem, který přejal definici “úspěšného člověka” od společnosti a pak ji uskutečnil, tzn. pouhý vykonavatel vnějších požadavků. A naopak neznámý učitel malotřídní školy kdesi v Lhotákově by pro Leonarda byl - pokud by své rozhodnutí učit v malotřídce učinil na základě svých vnitřních potřeb - mimořádnou individualitou. Moderní společnost pokřivila pojem individuality tak, že dnes jej můžeme takřka bez výhrad nahradit pojmem úspěšný člověk, či egoista. Jenže egoista ani člověk úspěšný nemají s pojmem individualismu co dělat. A Leonardo to dobře věděl.

Navíc je Leonardo jedním z mála renesančních myslitelů, který se skutečně vydal směrem k novověké vědě. Jeho myšlenka o matematice - královně věd, podle které je vystavěn svět, či jeho vynikající objevy - které jeho současníci nepochopili - v oblasti mechaniky či biologie předběhly dobu o více než 200 let. Pro Leonarda je typické, že se svým “neúspěchem” nijak netrápil a pokud jeho současníky jeho objevy nezajímaly, prostě své poznámky odložil a o propagaci se nikdy nezajímal. V jistém smyslu mě jeho velikost dojímá.