Filosofie konce 20. století
už definitivně překonala období primitivního pozitivizmu (který náboženský
postoj odsuzoval apriory) i slepého dogmatismu (který
zase náboženský postoj chápal jako jediný možný), a proto můžeme hodnotit dlouhých
1500 let, po které v evropské filosofii hrálo určující roli křesťanství ne
snad objektivně, ale v každém případě s kritickým odstupem a
analyticky. Pokud tak učiníme zjistíme, že žádný z křesťanských filosofů
nebyl zjevitelem “Božích pravd”, ale že mnoho
z nich bez nejmenších pochybností patří mezi filosofickou “extratřídu”. A
v této souvislosti je neméně zajímavé, že ty největší myslitele vydalo
křesťanství hned na počátku své dloholeté historie.
Sv. Augustín, Origénés, Pseudo-Dionýsios – to jsou jen
nejvýznamnější ze stovek a tisíců originálních pozdně antických, křesťanských
myslitelů. Jak tedy vypadala ranně křesťanská a zároveň pozdně antická
filosofie?
A. Byla – což je samozřejmé –
křesťanskou, tzn. vycházela z Nového Zákona (v té době ještě stále
nekodifikovaného a existujícího ve více verzích). Křesťanským filosofům tedy
nešlo o vytvoření nějakého originálního, nového myšlenkového systému, ale o
prostou obhajobu Kristova poselství. Ale právě díky vlivu židovství a zejména a
snad také díky tomu, že nechtěli být originální za každou cenu, ranně
křesťanští filosofové originální byli. Právě oni skoncují s tisíciletou
představou omezeného světa, jehož součástí jsou i všichni bohové a evropskému
myšlení představí myšlenku nekonečna fundovaného Bohem a existujícím
v Bohu. Právě oni zásadním způsobem změní naše nazírání času a
znovu-objeví filosofii představu vývoje a směřování. A konečně právě oni zlomí
dlouhodobé helénistické prokletí čisté etiky a znovu obnoví čistě metafyzické
tázání.
B. Zároveň však všichni
pozdně antičtí, křesťanští filosofové v mnohém zůstanou v zajetí
antického světa. Jeho ponurá, barokně-smyslová atmosféra musela mít minimálně
od konce 2. století fascinující moc. Jak jinak si vysvětlit zarážející
podobnosti v díle autorů tak odlišných, jako je sv. Augustín
a Ammianus Marcellinus (viz
vynikající stať v knize Mimesis Ericha Auerbacha). Uhranutí tělesným utrpením, absurditou
pozemského života a životní “křečí” cítíme i v těch vyrovnanějších
partiích ranně křesťaských filosofů.
C. A nakonec jsou to autoři
polemičtí. Právě díky kvasu, který kolem nich vřel, mohli vytvořit – přes
všechnu svou dogmatičnost a uhranutost pozdní antikou
– vynikající filosofická díla. Jak živé – a právě díky polemice
s manichejci a skeptiky – je Augustínovo
“Vyznání”. A jaké hloubky dosáhl Origénés
v knize “Peri archón”
/O prvním principu/, nebo “Contra Celsus”
/Proti Celsovi/ - a opět díky polemice
s novoplatonismem a gnózí.
Východní (povětšinou řečtí)
ranně křesťanští filosofové jsou obecně hlubší než západní – v tom tvoří
analogii k antické filosofii řecké a římské, přičemž filosofii povětšinou
chápou jako základní průpravu k víře, jako něco, co s vírou úzce
souvisí a k víře v každém případě patří. Proto na východě po celé 2.,
3. a 4. století nacházíme více významných myslitelů. Mezi ty největší patří
beze sporu Cléméns Alexandrijský a jeho nástupce Origénés.
Cléméns Alexandrijský
(nar. ?, zemř. 217) patří, jak už to u prvních
velkých filosofů-teologů bývá k tzv. teologicko-filosofickým optimistům.
Podle něj se pravá víra a skutečná filosofie nikdy nemohou dostat do rozporů,
protože obě čerpají ze stejného zdroje pravdy a obě jsou dány Bohem člověku
k dispozici. Filosofii považuje Cléméns za
průpravu k víře a přirovnává ji v dějinách člověka ke Starému Zákonu,
který také předcházel Božímu poselství a připravoval na ně. Filosofie je tedy o
krůček za křesťanskou vírou a na roveň Starému Zákonu. Filosofie však má podle Cléménse další vznešený úkol, a to přípravu duší na přijetí
Boží pravdy. V tomto je filosofie nenahraditelná a nezpochybnitelně
přispívá ke spáse duší. Cléméns je také autorem
odvážného výroku, který – velmi stručně řečeno – vyzníval v tom smyslu, že
pokud by si Cléméns musel vybrat mezi spásou a poznáním
Boha, vybral by si poznání Boha. Nejzávažnějším dílem Cléménse
Alexandrijského jsou tzv. “Stromata”, neboli
“Koberce”.
Cléménsův nástupce Origénés
(nar. 184 po K.), žák Ammonia Sakky
je asi vůbec největším křesťanským filosofem všech dob. V tomto bodě
souhlasím s Egonem Bondym a jsem přesvědčen, že
ani sv. Augustin se mu nemůže – co do filosofické hloubky – rovnat. Bohužel
však pro svoji energičnost v díle i chování ztratil možnost křesťanskou
filosofii vést a ovlivňovat přímo a jeho vliv byl vždy – jakkoli silný – pouze
nepřímý. Jeho prvním energickým – i když pro nás již jen stěží pochopitelným –
činem byla sebekastrace v osmnácti letech
následováním novozákoního příkazu – “a pokouší-li Tě
oko Tvé raději je vylup...”. Díky tomuto
činu se Origénés již nikdy nemohl stát knězem – a
zase díky své energičnosti se jím stal a byl na čas exkomunikován.
V apologetice (obhajobě) křesťanství však hrál zásadní úlohu. Kromě toho
jako jeden z prvních pracoval na textovém rozboru a výkladu Nového Zákona
a sesbíral celkem 6 překladů Nového Zákona z hebrejštiny do řečtiny. Mezi
jeho nejvýznamnější knihy patří již zmiňované “O prvním principu” (bohužel
kniha stále neexistuje v českém překladu) či “Proti Celsovi”.
Filosoficky je Origénés velmi originálním křesťanským novoplatonikem. Bůh
existuje mimo tento svět (viz novoplatonismus), ba dokonce dává vzniknout mnoha
dalším světům, ale není to tak, že by o našem světě nevěděl (NZ), protože za
nás dal zemřít svého syna a i nadále se o tento svět stará. Ježíš je však cestou
k Bohu v našem světě a jeho oběť není univerzální. V jiných
světech se k Bohu mohou dostávat i jinou cestou. Další – snad ještě větší
– myšlenkou je ideje spásy všech bytostí. Podle Origena
je díky svobodě panující ve světě a přitažlivosti dobra spása pouze otázkou
času – i ten největší hříšník a odpadlík (včetně ďábla) musí s postupem
času zjistit, že dobro je lepší než zlo a tím bude zachráněn.
Velkých myšlenek nalezneme u Origena ještě spousty, ale stejně jako historie k němu
budeme nespravedliví a vykážeme mu daleko menší prostor, než si zaslouží.
Pseudo-Dionýsios (poč. 6. stol) – autor,
který si vypůjčil jméno slavného předchůdce z počátku křesťanství a na
celé tisíciletí zmátl křesťanskou filosofii, je typickým přestavitelem tzv.
negativní teologie, která odmítá připsat Bohu jakékoliv vlastnosti, aby jej –
třeba jen nevědomky – nedala do souvislosti s tímto světem. Pokud už se
Bůh musí zpodobňovat – a my bychom tomu měli za každou cenu zabránit – pak
raději jako zrůda než krása, protože zrůda nás hned upozorní na to, že se
nejedná o Boha, ale jen o jeho naprosto neadekvátní nápodobu, kdežto krása nás
může mást a odvádět od Boha k sobě. Je svrchovaně zajímavé, že tentýž Pseudo-Dyonýsios je autorem
krásné – a silné – estetické teorie.
Tzv. západní ranně křesťanští
filosofové začínají úplně jinde než východní. Tuto skutečnost si uvědomíme,
srovnáme-li Cléménse s Tertullianem.
Tertullianus klade víru do absolutního
protikladu k filosofii a rozumu. Citát “věřím, protože to je absurdní”
sice v jeho díle nenalezneme, ale je pro ně přesto charakterizující. Podle
Tertulliana Bůh dal svého jediného syna lidem,
protože to je málo pravděpodobné, Kristus se narodil panně, protože je to
neuvěřitelné a zemřel na kříži, protože to je nemožné. To je oproti Cléménsově představě filosofie ruku v ruce
s vírou přeci jen odlišný postoj. Ale i západní ranně křesťanská filosofie
musela filosofii, nebo alespoň filosofické argumentaci dát prostor. Řehoř
z Nyssi či Ambrosios
jsou mezi prvními. Skutečně prvním a na západě na dlouhou dobu největším však
byl sv. Augustin (nar. 354 po K.).
Sv. Augustin se narodil ve
velmi příhodnou dobu – dobu vrcholného formování katolického dogmatu – a proto
měl šanci výrazně křesťanský diskurz ovlivnit. Navíc
získal vynikající klasické vzdělání a díky několika zakolísáním poznal také
velmi zblízka heretická hnutí. Vše dohromady – a mimořádně nadaný Augustin
k tomu – dalo postavu, které ve vlivu na další rozvoj křesťanství a
křesťanské filosofie nemůže nikdo konkurovat. Také sv. Augustin je částečně
novoplatonikem, částečně antikým autorem a částečně
křesťanem. Ale jeho křesťanství je hlubší než např. Ambrosiovo
a od křeče antického světa se oprostil přeci jen více než Tertullianus.
Proto mohl ve svém “Vyznání” dospět – tisíctřista let
před Descartesem k výroku “Pochybuji, tedy
jsem”. Proto neskončil ani jako upovídaný etik ani jako fanatický vyznavač
nějakého obskurního východního ritu. Ale teď již k jeho filosofii.
Podle Augustina je to
zásadní, to podstatné, ale nikoliv to co nás přirozeně obklopuje, Bůh. Abychom
se však s ním setkali, musíme jej hledat nikoliv tam venku, ve světě,
který je sice svojí přirozeností dobrý, ale lidskou emancipací zkažený, ale
uvnitř nás samých, v naší duši. Ta je sice nebezpečnější – a může být také
tisíckrát hříšnější – než tělo, ale jedině ona má schopnost mluvit
s Bohem, přivábit ho k sobě a zároveň se mu přiblížit. Právě
pochybující a hledající duše je počátkem naší cesty k Bohu a naší jistoty.
Zato duše jistá, duše, která ke svému štěstí a bezpečí Boha nepotřebuje je duše
slepá, spící, čekající na probuzení.
Vnější svět nevznikl
v čase, ale s časem. Nebyl, je a zase nebude. Stejně jako čas. Pouze
Bůh je věčný, nezměnitelný, jistý. Proto i Boží obec – spojenectví pravých
křesťanů – přežije všechny světské vlády a společenství. Protože Bůh není jen
dobrý, ale též všemohoucí.
Přesvědčení o Boží
všemohoucnosti dovedlo Augustina k jiné, dnes již velmi těžko pochopitelné
myšlence o předurčení “predestinaci” lidí a k odmítnutí myšlenky lidské
svobody. Podle Augustina jsou lidé, ještě dříve než se narodí, předurčeni ke
spáse či zatracení, k tomu jaké činy budou konat a jak za ně budou
odměněni. Pokud by tomu tak nebylo – soudí Augustin – myšlenka Boží moci – a
samotná Boží moc – by byla oslabena a to nelze připustit. Proto jsme již
dopředu, a bez ohledu na naši vlastní vůli určeni k spáse nebo zatracení.
– Ti nejpustší mechaničtí materialisté by měli radost. Snad ještě problematičtější
je Augustinovo uchvácení bídou tohoto světa – v jeho popisu postupného
úpadku jednoho mladého a celkem dobrého patricie je
po naprostou většinu času líčena davová psychóza při vraždění v cirku a
člověk má neodbytný pocit, že sv. Augustina musela přitahovat více ta krev,
které věnuje 90 procent textu než samotná spása.
Sv. Augustin napsal obrovské
množství knih. K těm nejdůležitějším a zároveň do českého jazyka
přeloženým patří: O boží obci, Vyznání, O učiteli.
II. Křesťanská středověká
filosofie
V 6. století po
Kristu dochází ke krachu antické vzdělanosti a vzdělanosti vůbec, který je
zapříčiněn samotnou krizí otrokářství v římské říši a stupňujícími se
nájezdy barbarů i jejich neschopností nahradit centralizovanou římskou říši
jinou mocenskou strukturou. Nastává téměř úplný rozpad a rozklad. Tomuto
rozpadu čelí zejména církev – jediná instituce, která si (jakkoliv velmi
nedokonale) ještě uchovala schopnost “nadnárodního” působení. Nicméně církev
uchovává a předává antickou kulturu velmi nedokonale a můžeme říci i špatně.
Proč?
- Mezi učení církve a
antickým pohledem na svět je mnoho zásadních rozdílů, které církev řešila
cenzurou či lhostejným nezájmem, a to zejména u autorů, které považovala za
heretiky.
- Církev vznikla a rozvíjela
se v době pozdní říše římské a proto názory a postoje, které – chtě nechtě
– z antického světa přijala, byly názory a postoje úpadkového období. Tyto
názory pak církvi v mnohém příliš neprospěly (např. uhranutí zlem a hrůzou
tohoto světa není přece křesťanský postoj, ale postoj autorů pozdního Říma),
bylo to však to jediné, co autenticky jako antické zažívala.
- I když církev měla zájem na
uchování vzdělanosti (jakkoliv pokroucené, dogmatické a účelové), objektivně
neexistovaly žádné instituce, které by se o zachování vzdělanosti mohly
postarat – s výjimkou klášterů. Vliv klášterů na překonání
celoevropské doby temna lze jen stěží docenit, stejně tak jako fakt, že se
mnišské řády z doupat asketických fanatiků právě včas zásluhou mužů jako
sv. Basil, sv. Athanasius a
zejména sv. Benedikt proměnili ve výchovné a vzdělávací instituce.
Po tom, co bylo řečeno, se
může zdát, že ranný středověk byl výrazným krokem zpátky, ale to není celá
pravda. Pokud srovnáme texty ranných autorů křesťanských (Řehoř z Toursu) s autory pozdní antiky – a to i křesťany –
zjistíme výrazný pozitivní posun. Jsou sice daleko naivnější (lidsky i
stylově), ale začínají brát v potaz jednotlivý životní příběh jednotlivých
lidí a osvobozují se od strnulých antických schémat, která i u těch největších
autorů nenalézala smysl pro konkrétno, pro dynamiku, pro hlubinné společenské
děje, jednoduše pro to co je živé. A to všechno u ranně středověkých
křesťanských autorů nacházíme – jakkoliv v primitivní formě.
Dochází k době temna,
ale je to období, které přes svoji krutost a přímočarost dýchá uvolněněji než
pozdní antika, a které bude mít víc smyslu pro křesťanství než antika. Vznikne
svébytná kultura, která si postupně – tzn. “od nuly” vytvoří vlastní filosofii,
odlišnou od filosofie antické i od filosofie křesťanské - pozdního starověku.
Existuje několik zásadních
sporů, které určily charakter středověké křesťanské filosofie a my si ji
pokusíme přiblížit právě na nich.
1. Poměr rozumu a víry
2. Poznání člověka
proti poznání za pomoci autorit
3. Nominalismus proti
realismus
1. Poměr rozumu a
víry
Jako první ze
středověkých křesťanských autorů otázku poměru rozumu a víry položil John Scotus Eriugena (nar. 810 po
K.), ovšem jeho odpověď je ještě velmi “nepřesná”, protože stále neexistuje
filosofická terminologie, o metodě nemluvě, a zmiňujeme se o něm spíše
z důvodu jeho konceptu 4 přírod (nestvořená tvořící (Bůh), stvořená
tvořící (Boží ideje), stvořená netvořící (konkrétní jsoucno - příroda) a
konečně nestvořená netvořící (opět Bůh)), na které navazovali další velcí
myslitelé (např. Kusánský).
První filosoficky
fundovanou odpověď na otázku poměru rozumu a víry přináší sv. Anselm z Canterbury
(nar. 1033 po K.), skutečný zakladatel scholastiky. Stejně jako u Cléménse Alexandrijského nalézáme i u Anselma
stejný filosoficko-teologický optimismus a přesvědčení, že pravá víra a
skutečná filosofie nemohou být v rozporu. Proto je nejznámější Anselmovo dílo “Proslogion”
pokusem dokázat Boží existenci pouhým rozumem - bez pomoci víry. U Anselma to ještě není “pýcha” rozumu, ale spíš přesvědčení,
že i když nás víra vede k Bohu lépe a rychleji, i rozum - pokud mu dáme
příležitost - to dokáže. Jeho argumentace však stále nepostrádá jisté prvky
naivity - Bůh je podle něj jsoucno, nad které nemůžeme nic vyššího myslet, a
protože kdyby existoval jen v našich hlavách, mohli bychom myslet ještě
něco co bude existovat i mimo ně a bude tedy vyšší - proto Bůh musí existovat.
Na nesrovnalosti v Anselmově důkazu poukázal již
jeho spolubratr Gaunil a dnes musíme uznat, že jeho
argumentace je - přestože byl mnohem menším myslitelem - lepší.
Nejpropracovanější
teorii poměru rozumu a víry nalezneme v díle sv. Tomáše Akvinského (nar. 1225 po K.). I Tomáš trvá na
užitečnosti rozumového poznání, je si však vědom, že se víra a rozum vztahují
na ne úplně stejné oblasti. Ne vše co je přijatelné pro víru je přístupno
rozumu. Úplné - Anselmovské - sjednocení rozumu a
víry je podle něj fikcí. Rozum sice poznává objektivně, rozsah jeho možného
použití je však užší než je tomu u víry. Jednoduše řečeno, to co říká rozum je
pravdivé, avšak nedostatečné. Víra - na rozdíl od rozumu - může proniknout až
k pravdám hlubší, než reálné skutečnosti a jen jí se otvírá skutečná “Boží
říše”. Proto je víra nadřazena rozumu i když mu ponechává v jistém úseku
skutečnosti plnou moc.
Pozdní scholastikové
(např. Duns Scotus
(nar. 1270) pak rozum a víru definitivně oddělují a tvrdí, že teologie a
filosofie se míjejí, že je nemůžeme poměřovat stejným metrem, protože každá se
týká jiné oblasti a konečně že “věta pravdivá z filosofického hlediska
může být nepravdivá z hlediska teologie a naopak”. Nakonec tedy dochází
k úplnému oddělení rozumu a víry.
2. Poznání člověka
proti poznání autorit
Na počátku tohoto
sporu proti sobě stojí dvě naprosto odlišné osobnosti 11. století: Abélard (nar. 1079 po K.) a Bernard
z Clairvaux. Abélard
zastupuje ve svém sporu s Bernardem stanovisko téměř renesanční - člověk
by měl být sám sobě autoritou a spoléhat se při svém objevování světa především
sám na sebe. Autority nám nemohou poskytnout žádnou záruku, protože často mluví
samy proti sobě, nebo alespoň v protikladu k jiným autoritám. Jedno
z nejzajímavějších Abélardových děl “Ano a ne”
je vlastně sbírkou výroků církevních otců a svatých, kdy vždy jeden
z těchto výroků odporuje výroku následujícímu. Výsledek je zřejmý -
autority nám v našem poznávání nepomohou. Abélard
byl však proto-renesančním člověkem i jinak a ze svého vztahu s Héloisou si nakonec odnesl kastraci a dlouhodobé vězení.
Doba mu v žádném případě příhodnou nebyla a svůj zápas s Bernardem
musel tak jako tak prohrát. Bernard drží naprosto opačnou koncepci - poznání
z čisté víry, a pokud si přečtete některé Bernardovo díla (existují i
v českém překladu), pochopíte zanícení, se kterým potlačoval Abélardovo “schizma”. Pro Bernarda je základní věcí pýchou
rozumu ani pýchou moci nezkalená čistá víra. Jen ta nám umožňuje poznávat, jen
ta nás dovádí k jediné podstatné věci - k Bohu. A síla autorit
nespočívá pouze v jejich svatosti, ale také v tom, že nás od naší
možné pýchy rozumu odvádějí, umenšují naše sebevědomí a otvírají cestu pokory a
spásy. Je jasné, že Bernard musel vyhrát, míra jeho vítězství (stal se na
dlouhou dobu vůdčím duchem evropské kultury) však něco vypovídá i o atmosféře
doby.
3. Nominalismus
proti realismus
Posledním,
filosoficky významným sporem středověké křesťanské filosofie je pak spor
nominalismu a realismu. Táhne se po celé období scholastiky a patří
k problémům, ke kterým se téměř všichni filosoficky uvažující lidé
potřebovali vyjádřit. O co jde - ve své podstatě o platónské ideje. Nominalisté
tvrdí, že nic takového jako ideje černoty či krásy či stolů neexistuje a že
jediné co existuje jsou jednotliviny -tzn. konkrétní stoly, konkrétní černé
vlasy nebo konkrétní krásná dívka. Realisté naproti tomu říkají, že aby mohly
existovat tyto jednotliviny, musí předtím existovat jejich vzor, jejich idea,
jejich pojem. Tzn. černé vlasy, nebo modré auto existují jenom díky tomu, že
existuje modrost jako taková, černost jako taková, vlasovitost
jako taková a autovitost jako taková. Je zajímavé, že
nominalisté byli častěji pokrokáři a zároveň oportunisty, zatímco realisté jsou
nám vzdálenější jak svým “konzervatizmem”, tak svojí poctivostí.
Nejpregnantnějším příkladem je tu Hus. Byl samozřejmě morálně vysoko nad lidmi,
kteří jej soudili, zároveň si však při studiu jeho spisů uvědomujeme, o kolik
nám byl názorově dál než lidé, kteří ho - zcela pragmaticky a bez dogmatických
důvodů - upálili. Pro Husa byla pravda (vždyť byl realistou!) daleko více než
konkrétní život, pro ty, kteří ho nechali upálit, byl konkrétní život vždy nad
pravdou a nedokázali pochopit, proč Hus neodvolá a nemyslí si dál svoje. Slovo,
které bylo pro Husa něčím posvátným, pro ně bylo už jen mocenskou manipulací -
a i v tom nám byli neskonale blíže než on. K významným realistům dále
patřili např. Vilém z Champeaux, Anselm z Canterbury,
k nominalistům Roscellinus, Duns
Scotus.
A ještě než středověkou
křesťanskou filosofii opustíme, připomeňme si, že kromě oficiální - klérem
uznané - filosofie existovala po celou dobu i filosofie neoficiální, podzemní,
pronásledovaná. Bogomilové, Kataři, Valdenští, Husité
... to všechno jsou jména hnutí, která proti oficiální teologii bojovala - tu
otevřeně, tu skrytě - a která svůj boj vždy prohrála. Stálé prohry však o
kvalitě jejích myslitelů nic nevypovídají.